Večer 28. října se na Pražském hradě budou tradičně rozdávat státní ocenění těm nejlepším z domova i ze zahraničí, živým i mrtvým. Slovo ocenění jasně podtrhuje, že pro naší republiku mají vybraní laureáti, či spíše jejich zásluhy skutečnou cenu. V ideálním případě je takový přínos trvale nezpochybnitelný, neposkytující živnou půdu k protichůdným výrokům prezidentských kandidátů, k bulvárním spekulacím nebo hádkám v hospodě.

Při současném nervním stavu společnosti to není zrovna lehká volba. Přesto mám za to, že jednou z mála nekontroverzních komodit, na níž se shodneme, je odvážný čin. I tento pojem zahrnuje mnoho podob, a proto raději upřesním, jaký druh odvahy mám na mysli.

Přeskočit za letu z jednoho sportovního letadla do druhého je neskutečně odvážné a nebezpečné, ale ptejme se upřímně: Je to ten druh odvahy, který nás podvědomě naplňuje pýchou a vírou ve schopnosti člověka? A představuje onen kaskadér nezpochybnitelný archetyp hrdiny? Není spíše kdesi hluboko v nás zakořeněno přesvědčení, že tím pravým projevem odvahy a lidskosti je pouze jednání za riskantních okolností a ve prospěch ohroženého jedince či pospolitosti? Autor článku naznačuje, že takové přesvědčení v sobě chová, což rovnou v titulku předesílá. Jde o parafrázi na román Romaina Rollanda Dobrý člověk ještě žije .

Slavný spisovatel po velké intelektuální práci na historickém románu Jan Kryštof toužil napsat něco galsky rozšafného. Představitelem „dobrého člověka“ je Colas Breugnon, bodrý padesátník, jenž se nevázaně opájí radostmi života. Ale pozor! V kritické situaci – rabování opilců v rodném Clamesy – se stává odvážným a rozhodným hybatelem věcí. Rolland jeho pohnutky vyjádřil těmito slovy: „Ale když je člověk vůdcem, to už nemá právo mít ani srdce, ani uši. Oko a duch. Vidět a chtít; a bez ochabnutí dělat, co je nutné dělat.“ (z překladu Jaroslava Zaorálka, 1924)

Když příklad kaskadéra a čtveráka Colase poněkud zjednodušíme, vyjde nám, že ryzí motivaci pro odvážné jednání neposkytuje promyšlený trénink a touha po adrenalinovém opojení, nýbrž nečekaná nutnost jednat správně a neohroženě. Není mi známo, zda v Burgundsku skutečně žil jakýsi Colas Breugnon, ale zaručeně vím, že na Benešovsku žije jistý Daniel Vepřek. 57 let, hlava početné rodiny, řezbář a sedlák s hlubokou vírou. A poněvadž jej znám osobně, mám tu drzost veřejně ho přivést do rozpaků svými otázkami a sklonem zobecňovat.

Dane, je to už málem pět let, ale vybavuješ si ten páteční podvečer  17. února 2018?

Byl to takový ten den, co se večer ochladí a ještě k tomu lehce nasněží. Vracel jsem se z Prahy. V jednom místě mám možnost jet domů kratší a horší, nebo delší a bezpečnější cestou. Tentokrát jsem zvolil tu horší s tím, že pojedu pomalu, ale mimo provoz.

U Bystřice hned za první zatáčkou se najíždí na hráz rybníka. Silnice byla mimo jedněch stop úplně netknutá, dokonce jsem měl pocit, že se moje světla odráží od ledovky až do korun stromů. A tak jsem si řekl, že na prvním místě to otočím a pojedu radši druhou bezpečnější cestou. Aniž jsem to úplně zaregistroval, tak koleje od auta přede mnou zmizely a já měl dojem, že v rybníce vidím světla.

Zastavil jsem, dal výstražné blikání a šel se podívat, co jsem to vlastně viděl.

No a pod asi třímetrovým srázem hráze bylo ve vodě na boku auto s rozsvícenými světly.

Kdo byl v autě?

Když jsem ze břehu skočil na bok auta, tak jsem v něm nic neviděl. Ono je totiž docela problém otevřít dveře v jiné poloze. Musel jsem si otevřít a držet je. Paradoxem bylo, že se interiér normálně rozsvítil a uvnitř dokonce hrálo rádio.

Trochu jsem si oddechl, protože jsem nikoho uvnitř neviděl. Už jsem chtěl jít pryč, když jsem si všiml, že z vody na místě spolujezdce jsou vidět nohy bez bot. Vlezl jsem tedy dovnitř a velmi nerad nechal za sebou zavřít dveře. Pak jsem sáhl do vody a… skutečně tam byl člověk! Chlap asi padesát. Dost vážil, byl bezvládný a v prostoru auta na boku jsem ho dokázal jen vysunout obličejem z vody. Nedýchal.

Nepropadl jsi na chvíli zoufalství, když jsi viděl, že sám to nedáš?

Zoufalství to nebylo, spíš jsem uvažoval takto: 1) sám ho nevyndám 2) stejně už nedýchá, tak ho pustím zpátky a půjdu to nahlásit 3) auto se lehce pohybovalo, a pokud dokončí převrat na střechu, dostanu se ven těžko. Nicméně jsem pána držel dál, nechtělo se mi ho pustit nazpátek pod vodu. Postavil jsem se a volnou rukou si zase pootevřel dveře. Pak na hrázi zastavilo auto a z něj vystoupily dvě mladé ženy.

Promiň, ale musím se vrátit k jednomu detailu. Proč jsi zapnul výstražná světla? Byla to automatická reakce, nebo důsledek nacvičeného jednání, třeba z autoškoly nebo z vojny? Kdybys to totiž neudělal, možná by ty dvě slečny nenapadlo zastavit…

Místo, kde jsem musel zastavit, bylo málo přehledné. Chtěl jsem, aby ten, kdo by náhodou jel za mnou, věděl, že stojím. Takže žádná automatická reakce. Říkají, že jsem vždycky nechutně praktický. Možná pozůstatek z doby za komunistů, kdy jsem musel místo vojny do dolů. Tam jsem se naučil myslet, že o život může jít vždycky.

Jak pomohly ty dvě mladé ženy?

Požádal jsem jednu z nich, aby mi držela dveře. Auto se při mém pohybu kymácelo a já chtěl, kdyby se převrátilo do hloubky, mít možnost kudy vyplavat. Ta druhá zřejmě volala hasiče.

Co jsi dělal dál?

Díky tomu, že slečna držela dveře, jsem mohl pánovi pobouchat záda, aby z něj vytekla voda. Měl totiž nohy nejvýš a hlavu nejníž. Najednou doslova naskočil.

A pak přijeli hasiči a bylo vyhráno…

No, ono to bylo složitější. Já tam byl v podstatě nevystřídatelný. Když hasiči přijeli, tak záhy pochopili, že se ke mně už nikdo nevejde a já můžu maximálně pána pustit do vody a vylézt. Zkusili s autem pohnout, ale to zajelo jen o deset centimetrů hlouběji. Teprve když se mnou auto navalili na břeh a voda vytekla, jsem mohl toho člověka pustit. Rychle jsem prošmátral zadní sedačky, kde předtím plavala peřina nebo co, jestli tam není nějaké dítě. To mě mimochodem celou dobu dost stresovalo; držíš jednoho nad hladinou a vzadu možná ještě někdo je.

Takže po tomhle jsem vylezl, nasedl do auta a jel domů tou horší cestou, protože nazpátek přes hasiče a záchranku to nešlo.

Neměli jste – zachráněný a zachránce – nějaké následky? Přece jen byl únor, sníh, ledová voda…

Já žádné následky neměl. A jeho následky v podobě zápalu plic byly v podstatě banální.

Pamatuju si na spot ve zprávách ČT z inkriminovaného dne. Tenkrát jsi na kameru lakonicky poznamenal: „Mohlo by se to klidně stát i mně. Pak by bylo fajn, kdyby se taky našel nějakej takovej číman.“ Dodal bys něco k tomu dnes?

Vidím to pořád stejně, ale když se nenajde, tak taky dobrý. Věřím, že Bůh v mém životě, na rozdíl ode mne, vždycky ví, co dělá.

Za záchranu muže z rybníku se Daniel Vepřek stal 140. nositelem titulu Gentleman silnic, který uděluje Česká pojišťovna. No nevím, nejsem pojišťovák, ale mně osobně se z angličtiny převzaté pojmenování „gentleman“ za takový odvážný výkon zdá být příliš jemné. Možná by se měla pro tak mimořádné počiny vytvořit zvláštní kategorie, kterou by zdobil třeba vavřínový věnec a titul odvozený ze starořečtiny. Pokud jste právě nabyli dojem, že tady lobbuji za hradní medaili pro svého známého, tak vězte, že nikoli, protože už jednu dostal. A to od pořádných chlapů, od středočeských hasičů, kteří vědí -řečeno se starou anekdotou – koho Bůh posílá k tonoucímu. A i kdyby Daniela Vepřka žádnou medailí nikdo neocenil, necítil by zklamání. Koneckonců ani řečený Colas Breugnon se od vrchnosti za svůj podíl na zjednání pořádku ve městě ničeho nedočkal. Proto si z příhody odvodil mravní poučení: „Pomoz si, král ti pomůže.“

A my si ke Dni vzniku Československa nadělíme pěkný dárek, jímž je zjištění, že odvážný člověk ještě žije.