Červen 2011 a návrat ostatků jednoho ze čtrnácti českých vojáků padlých v Afghánistánu. Foto: Profimedia

Ivan Gabal: Trapno kolem pomoci našim Afgháncům ukazuje, jak hluboko jsme klesli

Napsal/a Ivan Gabal 12. srpna 2021
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Po celou dobu naší přítomnosti v Afghánistánu se čeští vojáci ve své práci a bojích opírali jak o spojence, tak o místní spolupracovníky. Ti pomáhali od tlumočení až po hlubší znalost místních poměrů, která zvyšuje bezpečnost a výsledky vojenských i rekonstrukčních misí. Teď přišel čas jim jejich odvahu a pomoc oplatit. Dopadá to ale katastrofálně.

Expanze Tálibánu, po ukončení přítomnosti mezinárodních sil v Afghánistán, ukazuje, jaký měly mezinárodní síly význam pro bezpečnost a poměry v této těžce zkoušené zemi. A to ani nevidíme, kolik lidí se v klidnějších poměrech například dostalo ke vzdělání, zdravotní péči i otevřenějším možnostem veřejného života, než to bylo a bude s navracejícím se Tálibánem.

Po celé období se z území Afghánistán nerealizoval žádný útok srovnatelný s 11. zářím 2001, který nás do mezinárodní koalice přivedl. Pro Afghánce je po dvou dekádách relativní stability naopak smutné, že odcházíme, aniž jsme Tálibán eliminovali, jako se to podařilo v případě islámského státu v Iráku.

Odcházíme, protože jsme nenalezli řešení pro udržitelné hospodářské a mocenské poměry, které by sami Afghánci zvládli bez zahraniční ozbrojené podpory proti násilí a diktatuře fundamentalistů.

Všem, kteří nám pomáhali proti islamistům a veřejně se s našimi vojáky spojili, a byli jich desítky, jsme slíbili, v případě našeho odchodu, přesídlení do bezpečí k nám. Včetně nejbližších rodinných příslušníků.

Když přijde čas plnit slovo

Součástí tohoto slibu a naší působnosti byly i více či méně potřebné nebo jen papalášské návštěvy politiků na našich afgánských vojenských základnách, od Zemana, přes ministry obrany, poslance a poslankyně, až do míry, kdy se ČR stála „lídrem“ ve vizitacích politiků. Exhibovat v Afghánistán nám šlo opravdu dobře.

Prvním termínem našeho možného odchodu byl už rok 2017. A patří ke cti našich vojáků i úředníků ministerstev obrany i vnitra, že s předstihem začali přesídlovací program připravovat, jak z hlediska bezpečnostní prověrky dotčených Afghánců a jejich rodinných příslušníků, tak z hlediska podmínek u nás, pro úspěšnou adaptaci příchozích a jejich sžití s odlišnými poměry. Program se rozběhl a úspěšně pokračoval až do incidentu vyprovokovaného aktivistkou Okamurovy neofašistické úderky, po kterém v úleku tehdejší ministr vnitra Milan Chovanec přesídlovací program pozastavil.

V Afghánistánu jsme ale zůstali, dál spolupracovali s místními zejména v zajištění základny Bagram, kde byla situace nejsložitější, protože bylo třeba udržovat přímé kontakty „pouliční“ s místními Afghánci.

I my jsme právě zde zaplatili životy vojáků, tuším, že tlumočníci také. Dál jsme těmto spolupracovníkům slibovali bezpečné přesídlení, až se náš odchod stal realitou a stáli jsme před jejich logickou prosbou o záchranu před postupujícími Táliby.

A jak je v našich nejhorších kapitulantských tradicích, politické špičky státu i resortu podlehly strachu z domácích okamurových henleinovců a program záchrany se nejen neobnovil, ale s řešením jsme otáleli až za krajní mez. Pod rostoucím veřejným tlakem sice vláda opožděně odsouhlasila pomoc, ale v nedostatečné míře. Zůstali jsme daleko za našimi sliby. Nemluvě o nepřipravenosti našich domácích a dalších podmínek.

Zastrašování jako základ české politiky

Pro srozumitelnou představu, mluvíme o několika jednotlivcích, jejichž celkový počet s rodinnými příslušníky se pohybuje v nízkých desítkách osob, do 30-50 zachráněných, včetně dětí a manželek. Obrazně řečeno: je to jedna školní třída. Porovnáme-li takový rozsah pomoci s významem pro práci našich vojáků a se škodami, které zrada našich spolupracovníků nadělá na důvěryhodnosti naší armády v dalších zahraničních misích, i na důvěryhodnosti státu vůči našim partnerům, je těžké uvěřit, že jsme jako stát klesli tak hluboko.

Srovnejme si to třeba s tím, kolik kdysi sir Nicholas Winton odvezl ohrožených československých židovských dětí do bezpečí a zachránil je? Dělal to jako soukromá osoba. A náš stát nedosáhne ani na zlomek? Opravdu?

Není tajemství, že jsme se společensky i politicky doma nechali sešikanovat a zdegenerovat těmi, kdo pracují se zastrašováním občanů jako základem své politiky, spolu s fixlovanými atentáty na železnice i snahou nás oddělit od evropské a západní kultury. Dodnes se v zahraničí diví, jak to poloviční imigrant Okamura dokázal.

Je ale faktem, že českou politiku v tomto ohledu neovládl jenom strach českého fašismu. Vyrostla tu i pokleslá chuť použít okamurovy špinavé metody neurotizace voličů proti nim a pro svůj prospěch. Týká se to prakticky všech parlamentních stran. Migrací a islámem strašil Miloš Zeman při svém druhém zvolení. Zeman je tak po Husákovi dalším prezidentem stojícím na strachu a vydírání.

Periodicky se strašení migranty neštítí ani premiér Babiš, který neprojevil špetku lidské a humanitární ohleduplnosti vůči dětským uprchlíkům, když nás žádaly o pomoc další evropské spojenecké země. A opozice v domácím parlamentu prostě mlčela. Nyní opět, tentýž Babiš, zkouší, zda bude možné českého voliče znovu neurotizovat a manipulovat strašením migrací prostřednictvím svých slouhů v mediální divizi Agrofertu. Prostě si potřebuje zajistit dalším zadupáním českého voliče do strachu nový mandát a beztrestnost, o kterou mu jde ze všeho nejvíce.

Na situaci afghánských spolupracovníků Armády ČR – jejichž skutečné počty tajíme, aby nebylo tolik patrná zbabělost české vlády a resortu obrany – si lze ověřit, jak nás ustupování před okamurovským fašismem poškodilo a dostalo až ke ustrašenému kapitulantství právě před islamismem.

Přijde nás asi draho i v budoucí kredibilitě našich vojáků na zahraničních misích, což je i kus jejich bezpečnosti, v důvěryhodnosti slova daného Českou republikou. A nakonec i v naší ochotě nekapitulovat před špinavým vydíráním v domácí politice.

Silnější si snáze troufne na zbabělce

Propadli jsme tak hluboko, že na paranoidní strach z mimoevropských cizinců doplácíme leckde, třeba i v kredibilitě našeho ligového fotbalu, který se stal v Evropě synonymem rasistických excesů na českých stadionech a v předních českých klubech.

Ze zbabělosti a strachu nevzniklo u nás nikdy nic jiného než úpadek v morálce, občanské statečnosti, kultuře i politice, a nakonec i ve svobodných poměrech. Na zbabělce si totiž silnější troufne raději než na ty, kdo jsou ochotní nedat se šikanovat a bránit se.

Ptáme-li se proč jsme dopadli s Vrběticemi u našich spojenců, doma i v Kremlu jak sedláci u Chlumce, hledejme odpověď právě u našich afghánských spolupracovníků. Na nich a na naší neschopnosti jim pomoct se ukazuje, co je české kapitulantství a nedostatek národní hrdosti a schopnosti dodržet slovo. Politici typu Okamury, Babiše a Zemana nás přicházejí hodně draho.


Autor je sociolog, jeden ze zakladatelů Občanského fóra v roce 1989, v letech 2013 až 2017 byl poslancem za KDU-ČSL.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)