Postavení České republiky coby země s nejhoršími výsledky v boji s pandemií je důsledkem špatného řízení celé agendy. Kvůli tomu jsme, ve srovnání s dalšími, laboratoří testování politických experimentů a měření důsledků chybných řešení.

Umíme slavit národní úspěchy, od sportu po politiku. Dokážeme se tedy rozebrat i v porážkách, udělat si pro sebe i pro druhé kritické závěry? Nepůjde to naráz a bude to bolet, ale začít je třeba.

Zdravotnictví uvízlé v lehkomyslnosti

Zdravotnictví, hygienu a epidemiologii považujeme za naše tradiční silné oblasti. Dokázali jsme, díky zdravotnictví, lékům i kvalitě života, prodloužit si délku dožití za tři dekády bezmála o dekádu. Pandemie ovšem otestovala naši připravenost na nečekané ohrožení, jak ve stavu zdravotnictví, tak především v prevenci, masové ochraně obyvatelstva, obraně rizikových skupin a ve schopnosti anticipovat epidemický vývoj a změnit chování zdravé populace.

Od pandemického plánu, který původně vznikl již v roce 2011, ale nikdo se jím ani neřídil, přes prázdné sklady ochranných prostředků, až po malou schopnost modelovat a předvídat vývoj v jeho kauzálním řetězci a pravděpodobnostech, od infekčního šíření nákazy přes onemocnění až k hospitalizacím a nárokům pacientů s těžkým průběhem v horizontu více než měsíce, jsme propadli od A do Z. Nepřipraveni, museli jsme zastavit a uzavřít všechno.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

V globalizovaném světě rychlých přenosů onemocnění i informací, postrádal resort zdravotnictví základní rozhled a informace, neznal vývoj v jiných částech světa, ani varování EU a sdílení vědeckých poznatků o riziku.

A pokud informacemi disponoval, nedokázal je přenést do praktického výkonu správy a rozhodnutí. Naopak, ústy ministra situaci zlehčoval, v momentu, kdy varovné informace již byly k dispozici.

Odpovědnost členských států oproti orgánům EU ve zdravotnické agendě nás zcela vystavila závislosti na výkonnosti a kompetenci domácích zdravotních institucí. Úroveň jejich nepřipravenosti k ochraně obyvatelstva lze zpětně charakterizovat jako rizika dlouhodobě ignorující.

Je nenáhodné a symbolické, že na konci druhé dekády nového tisíciletí má Česká republika v čele státu IT negramotného premiéra a prezidenta, o statistických a datových schopnostech ministrů a vrcholných úředníků nemluvě.

Datová zaostalost, IT negramotnost

Nepřipravenost ministerstva zdravotnictví byla posílena nedostatečným zvládnutím statistických a modelovacích metod analýz dat, která umožňují kvalitní modelování a predikci rizik i vývoje. Nedokázali jsme odhadnout dynamiku expanze a ještě se podivovali katastrofální situaci například Itálie.

Předsedu vlády musel o vývoji rizik a jejich budoucích možných dopadech přesvědčit expert z pojišťovnictví, nikoli k tomu určený Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) nebo Státní zdravotní ústav. Vláda ani resort nejsou zvyklí pracovat statistickými metodami. IT negramotnost a nevybavenost, od zdravotníků, nemocnic, utajování dat ze strany ÚZIS a zejména IT zaostalost hygienické služby, která, decimována dosavadním vývojem, zůstala u tužky a papíru a odmítala cokoli jiného.

Chaotický vývoj a hodnocení situace produkovaly více pluralitní názory lékařů různých oborů než hlubší statistický vhled v analýze situace, budoucího vývoje a potřebný konsenzus o cílevědomé akci. To vše zejména v důsledku převahy individuálních diagnostických a odborných názorů nad zkvalitňováním statistických i laboratorních mezinárodních dat o situaci.

Studium medicíny u nás nezahrnuje datové, statistické a matematické metody. Lékaři je vesměs nepoužívají, oproti individuálním diagnózám jim nevěří. Situace správních orgánů tomuto stavu odpovídá. A není dosud přijatelné, aby se v diagnostické oblasti vyjadřovali odborníci nemedicínských datových oborů, jakkoli jde například o jevy jako je sociální chování, kontakty, prevence, jejich kategorizace vzhledem k vývoji nákazy a potřebné obraně před jejím šířením.

Nemáme dostatek datových a analytických schopností sbírat, zpracovat a modelovat vývoj a zejména zvládnout výsledky těchto metod v reálném čase na úrovni státní správy, veřejného zdravotního sektoru, vlády i parlamentu, a proměnit je do kvalifikovaných rozhodnutí a politik. Tyto kapacity jsme museli dodatečně budovat a získávat vesměs z externích zdrojů a naučit se jim věřit až na podkladě katastrofálních čísel konce a přelomu roku.

Je nenáhodné a symbolické, že na konci druhé dekády nového tisíciletí má Česká republika v čele státu IT negramotného premiéra a prezidenta, o statistických a datových schopnostech ministrů a vrcholných úředníků nemluvě. Za těchto okolností se vláda i státní správa učily nikoli z chodu a v přímém souboji s pandemií, ale periodickými nárazy na důsledky zpoždění a chybných rozhodnutí a improvizací. Za cenu ztrát na životech, zdraví i zablokováním segmentů ekonomiky a veřejného života.

Kverulantství a odpor k pravidlům

Nedostatek konsenzu v odborném i exekutivním smyslu pochopitelně multiplikuje diverzitu postojů a chování veřejnosti, její ochotu akceptovat omezení, dodržovat pravidla sebeomezování. Máme nejen bohatou tradici obcházení pravidel, nařízení a omezení, ale máme celou aktivní kulturu občanské rezistence vůči rozhodnutím státu. Zejména pokud jde o dodržení ekonomických a společenských omezení.

Tradici máme i v podvádění v ekonomice nedostatku a restrikce. Motivem zde zůstal individuální benefit na úkor státu nebo veřejných statků. Získat českou společnost pro myšlenku sebeomezení je komplexní úloha, která vyžaduje nejen konsenzus, ale také důvěryhodnost těch, kdo omezení nařizují.

Dokud fungoval smrtelný strach z neznámé hrozby, zejména počátkem roku 2020, byl vývoj nadějný. I v kontrastu s vývojem v dalších evropských zemích, včetně vykupování obchodů, vyhánění přespolních z vlastní obce. Udrželi jsme si schopnost improvizovat řešení, ochotu zaskočit za nefunkční stát solidárním šitím roušek a vzájemnou výpomocí v nouzi.

Letní liberalizace, institucionální i postojová, ignorování rizik nechráněného odstartování školního roku v září, kvůli volbám, znemožnilo obnovení plošných restrikcí.

Dalším manévrem z kategorie proti „datům“ a varováním bylo předvánoční uvolnění, kde již šlo o vědomý hazard s životy v akcelerující nemocnosti i úmrtnosti a zejména zatížení nemocnic. Lednový vývoj odpovídal předpovědi a zahltil následně zdravotnictví.

Navzdory řízení Evropské komise proti konfliktu zájmů premiéra a jeho svěřenského fondu, ministři nadále ve svých resortech nechávají proplácet evropské dotace holdingu vlastněnému premiérem, a když to nejde, tak dotují z peněz daňových poplatníků.

Když vláda porušuje právo

Kromě bezpočtu porušení pravidel papalášským chováním mnohých politiků, prominentů a veřejných osobností, nelze opomenout dlouhodobý devastující vliv boje vlády proti českému a zejména evropskému zákonu o konfliktu zájmů, který prokazatelně porušuje premiér. Právě ten premiér, který apeluje na občany, aby přistoupili na sebeomezení a dodržovali jím personifikovaná pravidla. Svým praktickým chováním vše podrývá.

Rozsah pohybu vlády mimo platné zákony o konfliktu zájmů (naše i EU) je daný jak tím, že se různí členové vlády ujali vést polemiku s Evropskou komisí, která Andreje Babiše usvědčuje.

Vláda pracuje proti právnímu státu a zájmům svých občanů i tím, že zřejmě podřizuje komunikaci s EK návrhům privátních právních kanceláří Agrofertu, a dělá jim pošťáka.

Navzdory řízení EK proti konfliktu zájmů ministři nechávají proplácet evropské dotace holdingu, a když to nejde, dotují je penězi národního rozpočtu. Od svého vstupu do politiky premiér zdvojnásobil svůj majetek.

Politika řešení versus politika PR

Výkon politiky a komunikace politiky v situacích ohrožení, neurotizujícího strachem, svádějí k manipulacím v úzce politickém zájmu posílení vlastní důležitosti a moci. To se nám samozřejmě také stalo, nejvíce v případě ministerského předsedy, ale úspěšně jej následují další ministři.

Nic se v oblasti protipandemických politik neodehrálo, aniž by s tím někdo neběžel před televizní kamery, byť lidé umírali. Politika se dělala skoro výhradně na tiskových konferencích, leckdy se vymýšlí jen kvůli těmto konferencím. Těžko bychom hledali oblast, kde vláda v tichosti pracovala, rozhodovala a posilovala naši odolnost bez povyku před novináři.

Ve snaze všechno řídit a osobně zasahovat do rozhodnutí s pocitem vlastní nenahraditelnosti, premiér rozklížil dělbu práce státu a činnost celé veřejné správy. A konečně, kontrastováním svých kladů („Best in Covid“) oproti zprvu méně úspěšným a zakrýváním vlastních chyb nánosy propagandy a sebechvály, vytvořil situaci nespolupráce a arogance jako atmosféru obklopující Českou republiku, od rozdělování peněz až po odmítnutí zdravotní pomoci sousedních zemí. I to nás doběhlo.

Narušení kontaktu PR politiky s realitou eroduje důvěryhodnost státu. Poznat nahého krále bez šatů, chlubícího se na veřejnosti výsledky, je sebezáchovný instinkt občana. Racionalita chování veřejnosti mizí, je rozdělena tím, zda PR politice věří, nebo nevěří.

Od podzimního vzestupu nákazy a obětí se česká společnost štěpí. Roste nespokojenost a nedůvěra k vládní politice. Výměny ministrů, vysokých úředníků, rezignace a odchody expertů jen posilovaly závislost strategických politik na improvizacích premiéra a jeho PR týmu.

Iracionalita strachu a nedůvěra obklopující veřejné dění je živnou půdou konspiračních teorií a konstrukcí jak o umělém původu viru, tak o skrytých a podvodných záměrech protipandemických operací, obrany i vakcinace.

Rozpad důvěryhodnosti státu

Rozevírání nůžek mezi ubýváním důvěryhodnosti proti rostoucí expanzi nákazy, zatížení zdravotnictví a počtu mrtvých pokračovalo až k nezvládnutému vývoji prvých měsíců roku 2021, v kterých ČR propadla mezi nejvíce postižené a rozložené země.

Podle únorového šetření STEM se 55% lidí cítí ve svém životě ovlivněno pandemii, 25% závažným způsobem. 90% dodržuje ochrannou zásadu 3R, přes 90% používá roušku, 70% se vyhýbá místům shromáždění více lidí.

Ovšem důvěra vládě, že pandemii zvládá, poklesla z loňských 83% na únorových 25%. Podle 42% vláda situaci nezvládá. Vládní opatření považuje za přiměřená jen třetina, naopak pro 40% jsou přehnaná. Není to kvantifikace vnímání chaosu?

Schizofrenie obav ze zdravotních dopadů hrozby proti vnímání státu a jeho obrany jako nedůvěryhodné a nekompetentní, je neurotizující rysem rozpadu kontraktu mezi ohroženým občanem a státem řízeným nedůvěryhodnou vládou. Jsme napadeni a stát nás není schopen bránit.

Výjimkou z pravidla snad zůstává armáda, záchranáři, zdravotníci a část vědecké obce.

Dezinformace a poptávka po konspiraci

Do průrvy mezi veřejností a vládou se aktivně tlačí nepřátelská dezinformační ofenziva a snaží se ji posunout: z nedůvěry do pocitu ohrožení vládou a vzájemného nepřátelství. Neurotizovaný občan je náchylný věřit konspiracím, které potřebuje jako oporu pro své obavy i nesrozumitelnost poměrů.

Je manipulovatelný proti faktům i pravidlům a odmítá je. Iracionalita strachu a nedůvěra obklopující veřejné dění jsou živnou půdou konspiračních teorií a konstrukcí o původu viru, skrytých záměrech protipandemických operací, i vakcínách.

Diskreditace dezinformačními operacemi míří proti vědeckým poznatkům, datovým informacím a kvalifikovanému jednání. Zpochybňuje výzkumný základ řešení krize, data, léky, vakcinaci a způsob ochrany – je napadena podstata západní kultury v poznání a racionalitě vědy. Druhou je alternace spolupráce západního světa jejím přesunutím do manipulace a ovládnutí lidí temnými silami vědy, financí, korporací atd.

Dezinformační kontaminace české společnosti a oslabení její koheze stojí výhradně na českojazyčných dezinformačních mediích a jejich papouškování veřejně známými populisty jako exprezident Klaus, prezident Zeman, někteří umělci, lékaři i akademici.

Poškození české společnosti, násobené sociálními sítěmi, je v rozpolcení na ty, kdo se racionálně brání pandemii, naději vkládají do výzkumu a jeho výsledků, a těmi, kdo zpochybňují rizika, a jako hlavní ohrožení vnímají právě restrikce v obraně, ukotvené v racionalitě, vědě a nástrojích prevence a zajištění imunity.

Pod dezinformačními útoky jsme porušili všechna racionální pravidla obrany i povědomí o tom, co nám hrozí a kdo na nás útočí a proč. Nekonali jsme podle triviální trojčlenky:

1. Když se někdo chová nepřátelsky, je to nepřítel.

2. Když je někdo nepřítel, nečekejme od něj přátelské chování nebo zastavení nepřátelství.

3. Pokud se nepřítel chová přátelsky, začněme se rychle připravovat k obraně.

Tři teze s netriviálním závěrem, který říká, že Rusko i Čína nejsou pro nás přátelské síly. Jejich role v naší obraně před pandemií je role nepřátel, nikoli obchodních partnerů nebo dokonce přátel. A pokud se nebráníme, budeme objektem dalších dezintegračních útoků, mířících jak na naši soudržnost a odolnost, tak na naše schopnosti odvety. A z hlediska stavu české společnosti i poměrů nelze závěr formulovat jinak, než že prohráváme.

Sociální a hospodářské stresy

S pandemií je a bude propojena hospodářská krize, ohrožení velkého počtu pracovních míst, rozpad celé řady tradičních odvětví. Graduální rozpad naděje na brzké překonání krize přináší dlouhodobou existenční nejistotu bez jasné perspektivy řešení. Relativně stabilní profesní a pracovní životní dráhy v respektovaných a výnosných oborech ztrácí perspektivu a nutí ke změně kvalifikace, práce i profese.

Česká republika stojí dosud nejviditelněji na průmyslu, a to jak příslovečných montovnách, tak na rostoucím podílu podniků s vysokou přidanou hodnotou. Potíž je, že se průmysl změnil v mírně řečeno „posvátnou krávu“, které se nic nedá nařídit, zatímco strategické oblasti jako školství, kultura a další byly regulovány a uzavřeny první.

Průmysl, hornictví a další byly ponechány vlastní regulaci a osudu. Nejtvrdší nárůsty a rozklad pod dopady pandemie pak přišly právě z průmyslových regionů. Jádrem problémů přitom není jen hájemství průmyslu, ale nedostatek pozornosti solidní a kvalitní adaptaci škol na distanční výuku i ochranu kantorů, jakkoli jde o nepochybně strategický sektor. Vláda volí pouze binární řešení, zavřeno-otevřeno. Kde se dělá materiální produkce, otevřeno, kde duchovní a nehmotná, zavřeno.

Pocit absolutního bezpečí nás provázel tři dekády obnovené demokracie. Stal se samozřejmým standardem pro všechny to té míry, že si nikdo nepřipouštěl alternativu.

Parlamentarismus a činnosti vlády

Historicky prvně zažíváme omezení ústavních práv vyhlášením nouzového stavu podle ústavního zákona o bezpečnosti země. Nouzový stav umožnil překlenout ignorování aktualizace pandemického plánu, překrýt totální prázdno v zásobách ochranných prostředků, včetně zdravotnictví.

Překlenutí nepřipravenosti nabralo chaotický ráz přetahování se o nejrůznější pravomoci mezi premiérem a krizovým štábem, hektické, nekontrolované přímé nákupy zdravotních prostředků bez výběrových řízení, za ceny, které samozřejmě byly podezřelé, ale také obrovské mrhání přepravními a finančními kapacitami.

Rozhodování státu nepostrádalo rysy momentálních improvizací při absenci jakéhokoli plánu. Místy nabíralo komický charakter archetypů, jako bylo uzavření hranic a jejich ostraha armádou i se střílením jako za komunismu. Místo aby armáda okamžitě pomáhala se svými zdravotnickými i organizačními kapacitami a biologickou obranou v mimořádných podmínkách. Méně komický ráz rozparcelování si státních financí měla existence dvou konkurenčních nákupních týmů, jednoho na ministerstvu zdravotnictví a druhého na ministerstvu vnitra s čínskými lobbistickými partajními linkami.

Nouzový stav předpokládá robustní roli parlamentu při zpětném projednání vývoje po třiceti dnech omezení ústavy. Roztříštěnost sněmovny a opozice, která neměla kompaktní snahu zpětně prověřovat postup vlády a krizového štábu, ale spíše snahu vyplňovat mezery, které ve vládních aktivitách zůstaly a byly jimi zacpávány sociální dopady lockdownu.

Neprojednala se vlastně žádná vážná otázka jak z bezpečnostního, tak zdravotního i ústavního hlediska. Tím mohly improvizace a institucionální chaos dál pokračovat. A stát i vláda si navykly na mimořádné nouzové možnosti. Jde v tomto ohledu o jeden z nejzávažnějších problémů celého ústavního a institucionálního řešení.

Zanedbání přípravy, strategických dokumentů, plánování a nedodržení dělby práce institucí, neustále narušované zásahy premiéra včetně veřejného ztrapnění kompetentních ministrů, bylo možné jen proto, že parlament tvrdě nevyžadoval skládání účtů exekutivy a nepožadoval strategické korekce jako podmínku dalšího prodloužení nouzového stavu.

Hrubé zanedbání například přípravy vakcinace, včasných opatření proti druhé vlně nákazy, politicky motivované ignorování rizik před volbami, to vše by nebylo možné při důrazném a koordinovaném postupu opozičních stran, a to včetně dokumentace vývoje, začlenění expertních doporučení a ukončení premiérského chaosu, který vyvrcholil rozpadem jakékoli strategie obrany před Vánocemi 2020.

A budiž řečeno, že v kontrole vlády brutálně selhali také vládní poslanci, kteří svou vládu slepě podporovali i ve zjevně nekompetentních krocích. Koaliční poslanci mají s vládou za vývoj identickou odpovědnost. Neschopnost plnit mandát voličů v kontrole exekutivy nadpoloviční většinou sněmovny v krizových podmínkách veřejného ohrožení je symptomem degradace parlamentní tradice.

Několik korigujících správních soudních rozsudků, které zrušily pokusy o obcházení Ústavy, vyvrcholilo takovou měrou improvizace v samotných ústavních parametrech, že se vláda nakonec odmítla podřídit parlamentnímu rozhodnutí o ukončení nouzového stavu a obnovila jej krajně problematickým způsobem „na žádost hejtmanů“.

Ztráta bezpečí a obtížný návrat solidarity

Pocit absolutního bezpečí nás provázel tři dekády obnovené demokracie. Stal se samozřejmým standardem pro všechny to té míry, že si nikdo nepřipouštěl alternativu.

Bezpečí je velké privilegium Evropy, ale není to univerzální stav světa. Tam, kde to neplatilo, jako bývalá Jugoslávie, Afganistán, Sýrie Irák, nebo dokonce Ukrajina, byla pro nás exotika mimoevropského charakteru a poměrů. Běženci o život před smrtí byli pro nás exoti z necivilizovaných poměrů, kteří k nám nepatří a kterým je nebezpečné pomáhat.

Představa, že by se to mohlo někdy stát i nám, nebyla z tohoto světa. Sice jsme vykročili z totalitního komunismu, před kterým statisíce našich občanů utekly a nalezly útočiště v demokratických zemích, ale likvidací rozdělené Evropy, vstupem do NATO a zbohatnutím v EU jsme pozbyli opatrnosti i schopnosti vidět hrozby v reálných proporcích a čase.

Postoj zlehčující rizika má odpovědnost za rozpory v posouzení rizik a rezignaci na odpovídající obranu po loňských prázdninách. Vyhovuje zlozvyku ujišťovat se, jak jsme bezvadní, moudřejší a zkušenější než všichni ti ostatní okolo. Doširoka se tento postoj rozhostil poté, co jsme se oklepali z nánosu komunistického primitivismu, naučili se a přizpůsobili novému prostředí elitních klubů nejbohatších zemí.

Vstupem do EU jsme se přestali učit, pracovali jsme více na kritice ostatních než na vlastní kondici a odolnosti vůči rychle se měnícímu světu. Ve jménu starých časů, zvyků a „konzervativismu“ jsme začali poučovat Evropany o tom, kde jsou jejich „autentické“ tradice a kdo jsou a nejsou opravdoví Evropané. Naše pojetí trhu, naše pojetí sociálního státu, naše pojetí školství, naše pojetí zdravotnictví, naše pojetí justice, práva, naše pojetí civilní obrany…

Teprve eskalace domácí krize a propad do chaos připomínajícího stavu nás nutí rozhlédnout se okolo, poptat pomoc a spolupráci, zkoumat vlastní schopnosti, uvědomit si, že jsme Evropané, že jádrem Evropy je spolupráce a solidarita, nikoli jen čerpání peněz a benefitů a porušování pravidel.

Rekonstrukce a překonání chaosu bude nesmírně obtížné a nepochybně drahé. Je pravděpodobné, že je bude realizovat nová politická garnitura. Je důležité, aby v prvém kroku překonala naši pozici uřvaného a nekompetentního kibice a kritika všeho, co dělají (samozřejmě špatně) ti druzí.

Autor je sociolog, jeden ze zakladatelů Občanského fóra, v letech 2013 až 2017 poslanec Poslanecké sněmovny zvolený jako nestraník za KDU-ČSL