I ty skončíš v gulagu! Třídní nenávist jako středobod represí i vzkaz pro současnost

Napsal/a -pes- 11. srpna 2019
FacebookTwitterPocketE-mail

Sovětský svaz se vyvíjel v prostředí, jemuž bolševici říkali „kapitalistické obklíčení“. Obavy z války pronikaly celým systémem, měnily zemi v obležený stát, který musí spěchat s modernizací. Za Stalina moc, budování státu a industrializace závisely na represích.

Rychlé zprůmyslnění bylo vnímáno jako klíčová záležitost, aby země přežila.

Plán k dosažení tohoto cíle – první pětiletka (1928–1932) – znamenal vše a cenou za jeho splnění byl obrovský počet lidských životů. Desetiletí před druhou světovou válkou bylo přehlídkou násilí, jež začala nucenou kolektivizací zemědělství v zimě 1929–30 a skončila Velkým terorem v letech 1937–38.

Industrializace zase závisela na zpřístupnění těch nejodlehlejších oblastí Sovětského svazu a na těžbě surovin, které se tam nacházely. To bylo přímo spojeno s impériem nucené práce, známým jako gulag, což je zkratka ruského úředního názvu Hlavní správa nápravných pracovních táborů (Glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej).


Text je ukázkou z knihy Stalin a Evropa. Napodobit a ovládnout 1928 – 1953. V Edici Moderní dějiny vydala Past Production s.r.o. Tato pasáž je z kapitoly Stalinova říše: Gulag a policejní kolonizace Sovětského svazu ve třicátých letech. Napsala ji Lynne Violová, profesorka na Univerzitě v Torontu, autorka řady publikací o stalinské éře. Ukázky publikujeme s laskavým svolením vydavatele. 


První pětiletka sloužila jako základ stalinského rozvoje hospodářství a zároveň růstu gulagu. Jejími dvěma hlavními pilíři byly industrializace a kolektivizace. Rychlé zprůmyslnění mělo pomoci vytvořit výchozí podmínky pro „socialismus v jedné zemi“ a vybudovat mohutný zbrojní průmysl na obranu Sovětského svazu před kapitalistickým obklíčením.

Teror jako základní podmínka

Kolektivizace zase měla uvolnit zdroje pro průmysl: obilí na export (získání hotovosti na nákup zahraničních strojů) a pracovní síly pro průmysl (na práci v továrnách). Provázela ji likvidace „kulaků“ jako třídy.

Teoreticky byli kulaci zámožní kapitalističtí statkáři; ve skutečnosti byla ve zbídačelé a zaostalé zemi, jakou Sovětský svaz byl, skutečných kulaků jen hrstka. Přesto potkalo na začátku třicátých let až pět milionů lidí „rozkulačení“, které mělo různé podoby – od vyvlastnění majetku a přesídlení až po uvěznění a popravy.

První pětiletka, známá také jako „Stalinova revoluce“, spolu s otřesy, jež vyvolala, byla zase pohonnou silou růstu gulagu. I když koncentrační tábory v Sovětském svazu existovaly od doby, kdy se bolševici chopili moci, proměnily se tyto trestné instituce zejména v letech 1928–32 ve skutečné impérium Stalinových táborů.

Sloužily jako nástroj represí (například se do nich dostávali „rozkulačení“ rolníci a jiní třídní nepřátelé) a jako rezervoár pracovních sil (jež zalidnily daleké ruské vnitrozemí a těžily tamní přírodní bohatství). Během první pětiletky Stalin používal teroru v mohutném rozsahu právě proto, aby zaručil, že gulag bude mít tolik pracovních sil, kolik bylo podle plánovačů potřeba.

Teror byl vlastně sine qua non stalinismu. Počínaje pětiletým plánem přicházel v takřka pravidelných vlnách po celá třicátá léta. Kolektivizace a rozkulačování představovaly v těch letech úhelný kámen stalinských represí.

Likvidace kulaků jako třídy v letech 1930–31 vyústila do poprav asi 30 000 rolníků a nucené deportace téměř dvou milionů rolníků (deportovány byly celé rodiny) do hlubin Sovětského svazu. V letech 1932–33 si teror ve formě hladomoru – přímého důsledku kolektivizace – po celém Sovětském svazu vyžádal pravděpodobně mezi šesti a sedmi miliony životů (hlavně rolníků).

V polovině třicátých let se teror uskutečňoval hlavně sílícími etnickými deportacemi ze západu SSSR. V letech 1937 a 1938 bylo asi 700 000 sovětských občanů zastřeleno při řadě operací proti potenciálně nebezpečným skupinám; hlavně to byli rolníci („kulaci“) a příslušníci určitých národnostních menšin.

 

 

První pětiletka – spěšná industrializace a násilná kolektivizace (s hladomorem, který způsobila) – vyvolala masivní vykořeňování lidí. Miliony rolníků prchly v obavách z hladu z venkova do měst. Tisíce dětí bez domova, které osiřely, protože rodiče byli uvězněni nebo zemřeli hladem, se hromadily na nádražích a ve městech.

Uprchlí kulaci vytvářeli na venkově gangy, aby přežili, a dělníci se v této době nevídané spontánní fluktuace stěhovali z jedné práce do jiné. Výsledkem byla mimořádně vysoká zločinnost a společenský chaos, což zase vedlo k rozsáhlým policejním akcím proti „kontrarevolucionářům“ a „společensky nebezpečným živlům“, zejména ve městech a v pohraničních oblastech.

Od roku 1930 do roku 1936 bylo podle pravděpodobně neúplných statistik 1 391 093 lidí odsouzeno k odchodu do vyhnanství, k věznění, smrti a dalším trestům – a do tohoto počtu nejsou zahrnuti kulaci deportovaní podle administrativního rozhodnutí.

Velká většina obětí represí v roce 1933 – „kulaci“, „kontrarevolucionáři“ a „společensky nebezpečné živly“ – nebyla poslána do pracovních táborů, ale do rozvíjející se sítě zvláštních (později pracovních) sídlišť, která od července 1931 spadala pod jurisdikci správy gulagu.

Hitler to dělal přesně opačně

Odhaduje se, že 1. ledna 1933 bylo v pracovních táborech asi 334 000 lidí, ale tento počet se do května téhož roku takřka zdvojnásobil na 777 000. Teror z let 1937–38 přinesl 1 575 259 odsouzených jen sovětskou tajnou policií a ve stejné době bylo přes 680 000 lidí odsouzeno k smrti.

V této době bylo v Sovětském svazu 476 táborových komplexů, z nichž mnohé zahrnovaly řadu menších podtáborů. Osazenstvo pracovních táborů se v té době stále rozrůstalo, k 1. lednu 1941 dosáhl počet vězňů 1,5 milionu, zhruba stejný počet lidí byl také v pracovních sídlištích. Na konci stalinského období byl v táborech a zvláštních sídlištích přibližně stejný počet lidí.

Přesné údaje o stalinistických represích a gulagu začaly být vědcům dostupné až po zhroucení Sovětského svazu v roce 1991. Před touto významnou událostí byly informace o stalinistických represích v sovětských archivech zařazeny jako nejpřísněji tajné.

Vědci mohli počty obětí jen odhadovat. O skutečném rozsahu a různých formách teroru se vědělo jen málo. Například o Velkém teroru v letech 1937–38 se předpokládalo, že šlo o čistku v řadách sovětské elity, která mířila hlavně na členy komunistické strany a sovětské vlády.

Dnes víme, že „hromadné operace“ Velkého teroru vedle uvěznění mnoha příslušníků stranického a státního aparátu směřovaly proti „kulakům“, „zločineckým recidivistům“, „společensky nebezpečným živlům“ a řadě národností žijících v diaspoře (Polákům, Němcům, Lotyšům, Finům, Korejcům atd.).

Právě tyto hromadné operace měly za teroru v letech 1937–38 největší počet obětí. Vědci se také dozvěděli, že teror nebyl jednou policejní akcí, ale řadou úderů proti zvoleným nepřátelům, které začaly už v roce 1930. Na světlo vyšlo mnohem víc informací o tom, jak se tyto akce prováděly. Například ta, že gulag netvořila „jen“ síť pracovních táborů, ale že do něj patřily různorodé trestní instituce. Stalin, jak se ukázalo, měl o teror velký zájem a ujal se přední role při formulování jeho zásad a právní úpravy.

Přestože ještě neexistuje jasný konsensus v našem chápání tehdejšího teroru, většina historiků vychází z totalitárního modelu dob studené války a její fixace na ideologii jako převládajícího faktoru příčiny stalinistických represí.

Novější studie zdůrazňují, že vysvětlení má více příčin, které se točí kolem ideologie, různých problémů nahodilosti a role osobností (mj. Stalina), stejně jako kolem budování státu, kampaní v oblasti zákona a pořádku, ekonomického rozvoje a – možná nejrozšířenější – likvidace „pátých kolon“ pro případ války, kterou Stalin pokládal za nevyhnutelnou.

Systém, jenž se rozvinul v Sovětském svazu, byl do určité míry opakem Hitlerova úsilí o budování říše. Na rozdíl od jiných evropských velmocí nemohlo Německo ani Sovětský svaz při udržování hospodářského růstu spoléhat na vnější kolonie.

Historici zabývající se třetí říší od začátku devadesátých let zdokumentovali německé plány na získání zdrojů (hlavně potravin a ropy), na likvidaci, decimování nebo deportaci určitých etnických skupin a na kolonizaci východu. V této souvislosti také zkoumali, nakolik to odpovídalo „konečnému řešení židovské otázky v Evropě“, zda je tyto plány ovlivnily a zda došlo k pokusům o jejich realizaci.

Němečtí plánovači snili o zemědělském hospodaření na území Sovětského svazu řízeném německými osadníky a prováděném slovanskými otroky. Zatímco Němci mířili na východ, Sovětský svaz se při hledání zdrojů obracel do hlubin vlastní země a uskutečňoval vnitřní kolonizaci založenou hlavně na gulagu.

Gulag a kolonizace

V roce 1930 byl do Severního kraje deportován poslední velký kontingent rodin kulaků, bylo to asi 230 370 lidí (z toho odhadem třetina dětí). Do Uralské oblasti se dostalo 153 181 lidí a do Východosibiřského a Západosibiřského kraje 131 922 lidí.

V roce 1931 klesl počet lidí posílaných do Severního kraje, drtivá většina zvláštních osadníků putovala do Uralské oblasti (438 908), do Východosibiřského a Západosibiřského kraje (314 424) a do Kazašské ASSR (253 637). V těchto letech bylo jako kulaci deportováno 1 803 392 lidí.

Zvláštní osídlenci hráli v kolonizaci sovětského prostoru životně důležitou roli. Například v roce 1930 tvořili 19 procent obyvatel republiky Komi a v některých okresech dokonce představovali většinu. Ve stejném roce tvořili zvláštní osídlenci podle odhadů asi 17 procent obyvatel Severního kraje.

V tomské oblasti Západosibiřského kraje to bylo 10–11 procent. V roce 1934 pracovalo v celém průmyslu na Urale 40–80 procent zvláštních osídlenců a v uralském lesním průmyslu to bylo 50–90 procent.

Od července 1931, kdy zvláštní sídliště přešla pod správu gulagu, do poloviny třicátých let byli zvláštní osídlenci jádrem gulagu, byla to největší skupina nucených pracovníků v Sovětském svazu. Když v roce 1935 nabyli někteří z nich práva na „rehabilitaci“ a na navrácení občanských práv, zůstali v pohybu omezeni na oblast svého vyhnanství.

Celostátní NKVD, který byl zřízen v roce 1934 a do něhož bylo začleněno OGPU, byl přesvědčen, že je „politicky nežádoucí“, aby se tito vyhnanci vraceli domů; také se příslušníci NKVD – celkem právem – obávali, že by „rehabilitovaní kulaci“ houfně z míst vyhnanství odjížděli, což by kolonizaci nenapravitelně poškodilo.

Sovětský svaz používal také „kompenzační přesídlení“, snažil se využít politicky spolehlivých skupin k opětovnému zalidnění pohraničí a dalších oblastí, zbavených původních obyvatel.

V pohraničí byli usídlováni zejména demobilizovaní vojáci Rudé armády. Nebylo však neobvyklé, že vojáci a jejich rodiny v nových vesnicích tato místa hromadně opouštěli a vraceli se tam, odkud pocházeli. Důvodem byla neznalost místních podmínek spojená s neznalostí zemědělské práce a také příšerné materiální podmínky.

Kolonizace za popsaných okolností – hromadnými deportacemi a masovým přesidlováním – vytvořila to, co Judith Pallotová označuje za „trestnou geografii“. V roce 1935 uváděl NKVD jako své hlavní exilové zóny Západosibiřský a Východosibiřský kraj, Střední Asii, Severní kraj a Ural. Aby politbyro zajistilo, že tam bude dostatek půdy pro osídlení a zřizování táborů na lesní práce, nařídilo o dva roky později Lidovému komisariátu lesnictví, aby převedl obrovské plochy půdy a lesů gulagu.

Kolem táborů gulagu vznikla města a městečka obydlená svobodnými lidmi a propuštěnými vězni a dál kolonizovala odlehlé sovětské vnitrozemí. Tato města a městečka daleko na severu a na východě žila v jisté symbióze s gulagem, závisela na jeho hospodářství, aby jejich obyvatelé vůbec mohli pracovat a přetrvat.

Sovětskou kolonizaci a vývoj „trestné geografie“ poháněl Stalinův teror. Nutnost kolonizace, zčásti podobná té, kterou vyžadovalo předrevoluční Rusko, se hodně zakládala na vojenských důvodech: zajištění hranic, rozvoji průmyslu hluboko ve vnitrozemí a využití surovin.

Potřebu splnění těchto cílů posilovala a zrychlovala stále méně stabilní Evropa, kterou pomalu začínalo ovládat rychle se militarizující nacistické Německo (zvláště po roce 1936) a přítomnost japonských sil u sovětských hranic – nejprve v Koreji (ještě před bolševickou revolucí) a poté (od roku 1931) v Mandžusku.

V první linii obrany před armádami vnitřních a vnějších nepřátel Sovětského svazu však stála tajná policie – nejprve v podobě OGPU a posléze NKVD – která se stala nástrojem represí a opanování (osvojenije) nedostupných dalekých severních a východních končin Sovětského svazu.

Různé cesty k tragickým výsledkům

Ve třicátých letech se ze Sovětského svazu stal stát se syndromem obležené pevnosti. Ideologický princip nevyhnutelné války s kapitalistickým světem a Stalinovy tyranské sklony ve spojení s otřesy vyvolanými kolektivizací a rozkulačováním poháněly teror a plnily gulag.

Ten vznikl jako obranné impérium založené hlavně na nucené vnitřní kolonizaci. Teror byl obuškem k vytvoření pořádku, prostředkem nahrazujícím administrativu (hlavně v rolnických oblastech), nástrojem mobilizace práce a zdrojů pro průmysl – a také kolonizace.

Prostřednictvím gulagu tajná policie nabyla kontroly nad obrovskými zdroji kapitálu a pracovních sil. Jeho personál se dramaticky rozšiřoval a z gulagu se začal stávat stát ve státě, přímo odpovědný samotnému Stalinovi.

Stalinův Sovětský svaz bývá často srovnáván s nacistickým Německem. Oba státy byly moderními diktaturami, které připravily o život miliony nevinných lidí. Hlavním základem pro taková srovnání jsou obyčejně represe a další složky totalitního systému.

V souvislosti s kolonizací se nabízí řada do očí bijících rozdílů a podobností mezi Stalinovým Sovětským svazem ve třicátých letech a Hitlerovým Německem za druhé světové války.

Sovětský svaz byl převážně zemědělská země, využívající vnitřních zdrojů k modernizaci, zatímco nacistické Německo mělo mnohem zavedenější průmyslové hospodářství a jeho hospodářské a vojenské přežití záviselo na vnějších zdrojích.

Sovětský svaz se orientoval na budoucnost, usiloval o vytvoření jakési městské průmyslové utopie, zatímco nacistické Německo spojovalo praxi moderního státu s jakousi zemědělskou utopií.

Sovětský svaz při nuceném přesídlování využíval „nepřátel lidu“ k osídlení jinak neobyvatelných končin, zatímco nacistické přesídlovací plány hodlaly využít Němce z Říše a z diaspory k novému osídlení dobytých území, která SS a německá policie zcela „vyčistily“ od Židů a částečně od příslušníků etnik nepokládaných za „rasově hodnotná“.

V Sovětském svazu byl gulag (ve všech svých různých projevech) nástrojem kolonizace; nacisté tímto způsobem své tábory nepoužívali. Namísto toho německé tábory sloužily jako rezervoáry využitelné pracovní síly – anebo k likvidaci lidí. Sovětské chápání nepřítele se zakládalo na třídě a po nějakém čase zahrnulo určité etnické skupiny, kdežto nepřátelé nacistického Německa se určovali podle darwinistické rasové posedlosti „krví“ a reprodukcí.

Bolševici uznávali jistou teoretickou možnost převýchovy třídních nepřátel, kdežto nacisté v případě evropských Židů žádný takový zájem neměli a v případě východních národů jen velmi malý. A konečně – teror v Sovětském svazu bývá vnímán jako profylaktický, ale v Německu byl ofenzivní a zaměřený navenek.

Navzdory odlišným strukturám, ideologii a velmi odlišnému stylu Stalinova a Hitlerova vůdcovství se aparát teroru v obou režimech vyvíjel do jisté míry v procesu hledání zdrojů (potravin, práce a surovin) a ekonomické soběstačnosti.

Pocit obklíčení, strach z války a později válka situaci radikalizovaly. V obou případech hrála při plánování kolonizace velkou roli tajná policie. Žádný z obou režimů neváhal při realizaci svých plánů sáhnout k násilí, které se posléze přerodilo v teror. Oba se zakládaly na různých formách improvizace (v sovětském případě jsou zcela zřejmé Stalinovy přímé zásahy).

Oba systémy směřovaly k „očistě“ obyvatelstva, a to v sociálním nebo v rasovém ohledu. Pokud šlo o nejobecnější cíle expanze, jevily oba jisté podobné rysy s dřívějšími režimy. A oba v nesmírném rozsahu využívaly nucené práce – nacistické Německo převýšilo v počtu nucených pracovníků Sovětský svaz na podzim 1944, kdy zaměstnávalo na 7,9 milionu zahraničních dělníků (civilistů a válečných zajatců) – oproti zhruba 5 milionům otrockých sovětských pracovníků v gulagu v poválečných letech, kdy jich bylo nejvíc.

Jako vykořisťovatelské státy prosazovaly Sovětský svaz a nacistické Německo své cíle někdy odlišným způsobem, ale s tragicky podobnými (byť ne rovnocennými) výsledky.

Pokud nechceme, aby tyto úvahy začaly připomínat redukcionistický spor, je třeba zdůraznit, že politika, ideologie a náhodnost ekonomiku ovlivňovaly, sloužily jako první faktory zapříčiňující rozvoj teroru v Sovětském svazu i v nacistickém Německu. V případě Německa musí být v centru každé debaty o násilí antisemitismus a rasová nenávist.

V případě Sovětského svazu zůstává v prvním plánu takové diskuse ideologie, třídní nenávist a samotný Stalin. Je nicméně jasné, že hospodářské potřeby spojující kolonizaci s rozvojem hrají ve třicátých letech v rozvoji gulagu klíčovou roli.

Nová kniha HlídacíPes.org

Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.

Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.

Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.

Více o knizePořídit knihu
QR kód
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)