Jindřiška Švajdová s první třídou ve škole v Březnici. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Husák učitele vychvaloval. Přitom měli plat pod průměrem a museli dokazovat loajalitu režimu

Napsal/a Post Bellum 11. března 2023
FacebookTwitterPocketE-mail

„Sborovna byla velká a komunisté i nekomunisté tam seděli pohromadě. Vzájemně jsme si zdvořile říkali ‚dobrý den‘. Ale takové ty kádrové věci se řešily šeptem,“ vzpomíná lingvistka Jaroslava Hlavsová, která na přelomu 50. a 60. let působila jako učitelka na mělnickém gymnáziu.

„My, kteří jsme nebyli straníci, jsme si navzájem dávali rady. Šli jsme do rohu a tam jsem se třeba dozvěděla: ,Ta Nováková to má špatné, má to polepené od nějakého strejčka.‘ Nebo: ,Na toho a toho studenta dej pozor, bude proti němu velký politický tlak od inspektora‘,“ dodává Jaroslava Hlavsová.

Učitelé, kteří svěřili své vzpomínky Paměti národa, se ve velké většině shodují, že se svým žákům a studentům snažili pomáhat, aby se dostali na vysněné školy. Sami se ovšem ocitali pod mnoha různými tlaky, byli kontrolováni, prověřováni a vedle učitelské práce se po nich žádaly nejrůznější projevy loajality: od nástěnek k režimním výročím až po psaní posudků, v nichž se zohledňovaly i politické postoje rodičů žáků.

Protistátní jedničky ze slohových prací

Zora Čapková před tabulí, 2. polovina 60. let. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Na začátku sedmdesátých let postihla vlna normalizačních prověrek i základní a střední školy. Podle dobových statistik ÚV KSČ muselo školství do začátku školního roku 1972/73 opustit 2123 ředitelů, učitelů a dalších pracovníků, což představuje zhruba jeden a půl procenta celkového počtu. Zdá se to málo, mnoho dalších však bylo přeřazeno z jedné školy na druhou, kde museli nastoupit na nižší pozici. K nim patřila i Zora Čapková, učitelka češtiny a ruštiny na Gymnáziu Jiřího z Poděbrad v Olomouci.

Potíže začala mít už na podzim 1968, kdy jela s žáky na exkurzi do Prahy. Když jim potom zadala slohovou práci na téma „Mé dojmy z Prahy“, většina dětí se rozepsala o rozstříleném Národním muzeu. Všechny kompozice jí vzápětí zmizely z psacího stolu ve sborovně a spolu s nimi i nahrávky Karla Kryla, které v hodinách pouštěla. Brzy poté byla předvolána do ředitelny.

„Řekli mi: ,Soudružko, víte, proč tady jste? Vy jste zadávala protistátní témata a klasifikovala jste je výbornou.‘“

Od té doby byla předvolávána na kobereček pravidelně. V roce 1970 jí nakonec oznámili, že je na gymnáziu nežádoucí. Až později se dozvěděla, že se o to zasloužil i udavačský dopis odeslaný matkou jedné studentky. Zora Čapková poté nastoupila jako družinářka v jedné olomoucké základní škole.

Zpolitizovaný „pajďák“

Pedagogická fakulta, kde se část budoucích učitelů vzdělávala, byla v době normalizace jednou z nejvíce zpolitizovaných fakult. „My jsme byli ti, kdo předstoupí před děti ve třídách, takže nebylo možné, abychom říkali něco jiného, než co stálo v příručkách o komunismu,“ říká Ivana Málková, která začala studovat na PedF UK v polovině osmdesátých let.

Ivana Málková. Foto: se souhlasem Paměť národa

V té době už měla za sebou rok praxe na prvním stupni ďáblické základky. „Čekala jsem, že se dozvím věci, které budu moci v praxi využít. Třeba co mám dělat, když dítě zrcadlově obrací písmenka? Ale toho jsem se nedočkala.“

„Důležité bylo znát rozdíl mezi XIV. a XV. sjezdem KSČ a jaké svaly jsou zapojeny, když dítě skáče přes kozu. Ale jak mám to dítě chytit, když skáče přes kozu, to jsem se nedozvěděla.“ Nakonec jí byla škola nejvíc prospěšná v tom, že jí dopomohla ke zvýšení tabulkového platu o 350 korun.

Udání od vlastního žáka

Ivana Málková hovoří o tom, že ve třídě při práci s dětmi pociťovala volnost: „Ve třídě jsem si připadala svobodná. Nebyla jsem pod přímou kontrolou. Jen jsem musela počítat s tím, že děti to budou doma vyprávět a interpretovat.“

„Jedno dítě si třeba ve třídě začalo zpívat písničku od Karla Kryla. Hned jsem věděla, že mám ve třídě spojence. S rodiči jsme se pomaličku oťukávali. Všichni byli vůči ostatním ostražití.“

Helena Koníčková při slavnostním předávání občanských průkazů se svými žáky. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Ivana Málková postupně navazovala s rodiči svých žáků vztahy plné důvěry. Helena Koníčková, která v 70. letech učila na druhém stupni základní školy v Dolním Bousově, však získala opačnou zkušenost: udal ji totiž její vlastní žák. Když jí do sborovny přinesl třídní knihu, ohlásil se slovy: „Soudružko, nesu třídní knihu.“ „Já u tebe nejsem žádná soudružka,“ ohradila se Helena Koníčková. Myslela to tak, že ji měl oslovit „soudružko učitelko“. Matka žáka si na ni ale stěžovala, a dokonce hrozilo, že ji přeřadí do školy v Horním Bousově, kde byl jen první stupeň.

K povinnostem třídních učitelů patřily také nástěnky připomínající režimní výročí. „Když jsem nastoupila do školy, první, co jsem dostala, byla krabička, v ní rudá písmena a úkol udělat nástěnku ke Slovenskému národnímu povstání. Jindy to byly Aurory nebo továrny. Naopak plakát s vodopádem jsem ve třídě mít nesměla,“ vzpomíná Ivana Málková.

Pod dohledem vždy a všude

Zdeněk Adamec. Foto: se souhlasem Paměť národa

„Práce dobrého učitele zasluhuje úctu všeho našeho lidu,“ řekl v jednom ze svých projevů Gustáv Husák. „Komunistická strana považuje učitele za svého významného pomocníka v ideově výchovné práci a při realizaci své politiky.“ Učitelka Jindřiška Švajdová, která působila na venkovské škole v Dolních Bojanovicích, jeho fráze plné chvály překládá do běžného jazyka:

„My jako učitelé jsme museli tu ideologií do lidí ,klavírovat‘. Stejně to nikdo neposlouchal, ale dělat se to muselo.“

Kromě toho byli učitelé jako známé tváře pod dohledem kdekoli na veřejnosti, dokonce i ve chvílích, kdy si to sami nepřipouštěli. To se nevyplatilo Zdeňku Adamcovi, učiteli ze základní školy ve Štěchovicích. Už koncem 70. let mu zakázali vyučovat občanskou nauku a dějepis kvůli jeho přátelství se signatářem Charty 77 Vilémem Hejlem.

Nějaký čas nato si situaci ještě zhoršil, když se před vánoci s kolegou Jiřím Svěrákem vraceli z vánočního večírku v lehce podnapilém stavu do Prahy. V autobuse se hlasitě bavili o tom, že Stalin a Lenin byli vrazi a lotři. Nikdo z cestujících si jich nevšímal až na jednoho, který prohlásil, že kdyby věděl, jak se jmenují, oznámí je na policii.

„To jsou učitelé ze Štěchovic,“ informoval ho iniciativně řidič autobusu. Asi za týden se do školy dostavili příslušníci StB a začalo vyšetřování, které skončilo Svěrákovým přeložením.

Posudky, které rozhodovaly o životech

Helena Koníčková. Foto: se souhlasem Paměť národa

Asi nejtěžším úkolem třídních učitelů posledních ročníků základních a středních škol bylo psaní posudků na žáky, takzvaných komplexních hodnocení. V něm se kromě charakteristiky samotného žáka zohledňovaly i postoje rodičů, jak říká Helena Koníčková:

„Muselo se uvádět, že rodiče jsou v KSČ nebo že byli vyškrtnuti nebo vyloučeni ze strany. Tahle věta tam musela být, to bylo nařízené. Bez toho žádný posudek nemohl odejít.“

Učitelé si uvědomovali, že politický škraloup může talentovaným žákům zhatit vyhlídky na další studium, zároveň ale „přitěžující okolnosti“ nebylo možné zamlčet, protože posudek procházel několika kolečky schvalování. V komisi, která se oním komplexním hodnocením zabývala, zasedali kromě učitelů i lidé ze SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy), tedy angažovaní rodiče, a zástupce krajského výboru KSČ. Zejména na menších městech, kde se lidé navzájem znali, se žádný kádrový prohřešek nedal utajit.

Druhé povolání: uklízečka nebo revizorka

Ačkoli práce učitelů byla režimem vychvalována, platové ohodnocení tomu rozhodně neodpovídalo. Po celou dobu normalizace zůstávaly platy učitelů pod celorepublikovým průměrem a ve srovnání s jinými vysokoškoláky zůstávali podhodnoceni i dlouhou dobu poté.

Začátkem sedmdesátých let vydělávala začínající učitelka 1300 korun, za třídnictví mohla dostávat příplatek 50 Kčs.

Učitelé se proto snažili různě si přivydělávat: někteří chodili na prázdninové brigády, učitelé jazyků vyučovali ve večerních jazykových kurzech, další uklízeli ve školách, kde byli zaměstnáni. Jedna profesorka pražského gymnázia si přivydělávala jako revizorka v tramvaji, což jí na popularitě u studentů nepřidalo.

Udržet si nadšení pro pedagogickou práci navzdory všem klackům házeným režimem pod nohy tak vůbec nebylo jednoduché.


Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)