ROZHOVOR. „Lidé, kteří vezmou nohy na ramena před zuřící válkou, nejsou připraveni na nic. Nic neplánovali, nezařizovali, nestudovali jazyk, nestřádali finanční prostředky, nedělali žádné přípravy, jako například shánění kontaktů na diasporu v cílové destinaci. Stojí pak před vámi zmatení, frustrovaní, se strachem z nevyžádané budoucnosti,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org Eva Valentová, programová ředitelka Sdružení pro integraci a migraci (SIMI). Jde o lidskoprávní neziskovou organizaci, která hájí práva cizinců v České republice. A to nejen při nynější migrační vlně.

• Lze ze  zkušenosti čtyř měsíců zhodnotit ochotu Ukrajinců adaptovat se v ČR?

Obecně velmi obtížně. Strategii jednotlivých migrantů ovlivňuje řada faktorů. Někdo plánuje zůstat, protože tu má někoho z přátel nebo příbuzných, někdo přišel na Ukrajině o rodinu a možná chce u nás začít nový život. Jiný je realista a má spočítáno, že do konce tohoto roku mu úspory ani pomoc z domova nevystačí, tak se začne shánět po nějakém zaměstnání. Rodiny s dětmi jsou zpravidla aktivnější, hledají jistotu, trvalé ubytování, řádnou práci, školu nebo školku. Jiní pevně počítají s relativně rychlým návratem, proto improvizují s bydlením i se sháněním nějakých kratších úvazků nebo práci ani vůbec nehledají. Máme tady zkrátka celé spektrum ukrajinské společnosti, kde se jako všude vyskytují různé charaktery i motivace.

• Válka zkomplikovala život také Rusům a Bělorusům, bylo plošně pozastaveno vydávání víz, pracovních a pobytových povolení, studentům je odepřeno studium tzv. strategických oborů. Jde podle vás o nespravedlnost?

Vidíme v tom zásadní problém, protože se stále nedaří rozlišovat mezi těmi, kdo válku schvalují, a těmi, kdo ji odmítají. Proto se snažíme advokátně působit na příslušných institucích, aby se pokud možno rychle dokončila řada již započatých správních řízení, která ministerstvo vnitra pozastavilo hned v prvních týdnech invaze. Mnozí lidé z Ruska a Běloruska tak nedostali povolení k pobytu nebo studiu, což mnohé páry či rodiny přivádí do patové situace. Příklad: Dorazila rusko-ukrajinská rodina, kde babička měla z nějakého důvodu ruské občanství, její děti a vnoučata ukrajinské. Ony status ochranného pobytu dostaly, babička ne. My jsme se vůči takovému jednání našich úřadů ohradili, neboť zde evidentně dochází k porušování lidskoprávních norem a především tzv. právní jistoty, která zaručuje, že se již započatá procedura musí dokončit bez ohledu na vyhlášení sankcí. Někteří běloruští studenti dříve obdrželi naše vládní stipendium, nyní je jim ale další pobyt odpírán. Proto apelujeme na individuální posuzování a zohledňování rodinných vazeb i politických postojů.

• Posunulo se to někam?

V případě těch započatých správních jednání bylo naše volání vyslyšeno a pravidla se zmírnila. Pak napomohlo i květnové zvolení zmocněnkyně pro lidská práva, jejíž místo zelo od říjnových voleb prázdnotou. Větší váhu má i zastřešení neziskovek do Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty, nebo když působíme jako členové poradních orgánů při vládě. Za SIMI jsem kupříkladu já byla čerstvě nominována do Rady pro rovnost mužů a žen. Snažím se v ní upozorňovat na výraznou genderovou dimenzi aktuální uprchlické vlny, která se například týká nevyváženosti pracovní nabídky oproti kvalifikacím příchozích Ukrajinek. Běžně se totiž migranti uplatňují na hůře placených místech, často mimo jejich profesní zaměření a vzdělání. Ještě za časů covidu se ukázalo, že tu máme tolik žádané sestřičky nebo mediky z Ukrajiny, avšak s uznáním jejich kvalifikace byl neskonalý problém kvůli komplikovanému byrokratickému systému. Nyní se to díky intervencím různých českých organizací a migrantských spolků – namátkou zmíním rusko-běloruský spolek pro podporu mediků Doktor Čechov – rapidně zjednodušuje, což je vedle solidarity občanů sekundárně vzniklé pozitivum nové krize.

• A ta negativa?

Někteří Češi, ale především „staří“ migranti, si stěžují na určité zvýhodnění „nových“ migrantů z Ukrajiny. Ti starší poukazují na to, že žijí třeba několik let v právní nejistotě ohledně přidělení dlouhodobého nebo trvalého pobytu, udržení si zaměstnání, získávání kvalitního bydlení – majitelům nemovitostí často vadí cizí přízvuk, dále třeba problém s umisťováním dětí do školky. A najednou se tu objeví tisíce Ukrajinců a dostávají vše jako na talíři. Já nechci hodnotit, zda jsou jejich narážky na diskriminaci oprávněné, či ne, ale jistě jsou v něčem pochopitelné. Nicméně jsme zpátky u toho, že jedni si tu trnitou cestu zvolili, zatímco jiní byli nuceni opustit domov kvůli válce. K tomu je nutné přihlížet, učit se novým přístupům a toleranci na úrovni státních institucí, samospráv i ve společnosti jako takové. A hlavně usilovat o udržení sociálního smíru, protože se nás to týká všech a všichni jsme v tom nováčci.

• Kvůli válečnému konfliktu na Ukrajině tu máme reálnou migrační krizi obřích rozměrů. Jaké byly první dny a týdny?

Už na druhý den invaze nás zaplavily spousty dotazů všeho druhu od Ukrajinců i Čechů, kteří jim pomáhali s hledáním informací. Pochopili jsme, že se na cestu vydaly statisíce běženců a my všichni se o ně budeme muset postarat. V tom, co teď popíšu, je možná také skryta odpověď na tu obecnější otázku, kdy se část veřejnosti táže po smyslu organizací našeho typu. Náš web migrace.com měl vysokou návštěvnost a výhodnou pozici ve vyhledávačích i před 24. únorem, po tomto datu se stal podstatným zdrojem informací ohledně ubytování, právní i praktické pomoci, adres a kontaktů na regionální organizace apod. Druhým daleko akčnějším sdělovacím kanálem se staly telefony, ty vyzváněly nepřetržitě. Poskytovali jsme online informace o reálných možnostech pomoci, kontaktovali další neziskovky i soukromé vlastníky ubytovacích zařízení, hotelů a hostelů v Praze a Středočeském kraji. Válka začala ve čtvrtek a už v pátek jsme stihli ubytovat první běžence v hostelu v Praze 10 a později v několika dalších hotelech. Naše pomoc se z otázky ubytování záhy rozšířila na navazující formy sociální práce – poradenství ohledně dalších administrativních kroků pro získání statutu dočasné ochrany, shánění a zajišťování tlumočení, vyplňování přihlašovacích formulářů, kontakty na organizátory materiálních sbírek nebo na lékařskou pomoc.

• To je docela široký záběr.

Toto je zcela mimořádná situace, kdy řešíme, co právě koho tíží. Jinak je naší hlavní náplní poskytovat migrantům bezplatné právní a sociální poradenství, k čemuž máme všichni patřičnou kvalifikaci. Je tam i terapeut, který zajišťuje psychosociální podporu každému, kdo se dostal do složité životní situace. Konzultace právníků a sociologů poskytujeme přímo v našich kancelářích nebo přes dálkové přístupy. Naši právníci radí při získávání víz, oprávnění k pobytu, při řešení případných pracovních potíží, výjimečně, ale opravdu výjimečně zastupují klienta před soudy. Sociální poradenství se pak uplatňuje v celé škále životních situací, např. při řešení umístění dětí do škol, hledání zaměstnání či lékařské péče. Paralelně s tím už více než deset let provozujeme asistenční službu tzv. interkulturní práce, kterou zajišťují zaškolení pracovníci převážně z řad migrantů. Ti doprovázejí nové migranty při kolečku po různých institucích, poskytují základní sociální poradenství, tlumočí a vysvětlují interkulturní rozdíly mezi zemí původu a ČR, doplňují určitý sociální kontext nejen samotným migrantům, ale i pracovníkům úřadů, firem, škol nebo ve zdravotnictví.

• Jak se role „zprostředkovatelů“ chopili u nás již zavedení Ukrajinci?

Prvotní vlna solidarity byla obrovská, hlásili se nejen Ukrajinci, ale i příslušníci Ruské federace nebo Běloruska, přičemž s některými máme dlouhodobou spolupráci. Počáteční nápor byl především na poradenství a pak na nás, kteří tvoříme projektový tým. Podařilo se nám dotáhnout online portál „Uprchlíci vítejte“, který jsme založili již v roce 2016 při syrské migrační vlně. Ten umožňuje občanům ČR zaregistrovat svou nabídku ubytování, právě tak jako migrantům zformulovat svou poptávku.

• Portál „Uprchlíci vítejte“? To jste možná sami řekli o nechvalně proslulou nálepku „vítačů“.

Ne, ne, neměli jsme v úmyslu provokovat. Ten název je prostým překladem rakouského portálu „flüchtinge willkomen“, u něhož jsme se inspirovali. A funguje výborně. Kvůli záplavě nabídek jsme museli sestavit celý tým pracovníků, říkáme jim ne zrovna vznešeně „zabydlovací pracovníci“, kteří se nezastaví. Oni dělají kompletní servis od obhlídky nabízených prostor, přes monitorování motivace a postoje pronajímatele – což může někdy být problém, když se majitel chce chovat tržně a zároveň se na uprchlíky dívá spatra – až po podporu při uzavírání nájemních smluv. Smlouva není podmínkou, ale ta možnost tu je. Druhým segmentem je zajištění požadavků migrantů – velikost rodiny, zdravotní omezení, dostupnost potenciálního zaměstnání, školy nebo lékaře. Když se nabídka setká s konkrétní poptávkou uprchlické rodiny, poté asistujeme i při prvních setkáních s pronajímateli. Od dubna provozujeme také tzv. „hotel SIMI“, což je forma chráněného bydlení pro ty nejzranitelnější – matky s dětmi nebo handicapované, kdy je zajištěno bezplatné ubytování řekněme na tři měsíce s tím, že se průběžně hledají možnosti trvalejšího bydlení a celkového usazení se v ČR.

„Neviditelné“ téma migrace

• Předpokládám, že činnost vaší organizace nejvýrazněji vystupuje do popředí v období migrační vlny. Tu první z bývalé Jugoslávie jste asi profesně nezažila, co ty další?

Působím v SIMI s přestávkami od roku 2005 a moje první zkušenosti se kryjí s vlnami z Čečenska, Afghánistánu a Iráku. Pochopitelně také velká migrační krize 2015, i když ta ČR prakticky nepostihla. Nedorazili žádní migranti, přesto nás – myšleno SIMI – zasáhla docela výrazně.

• Čím, když tedy nikdo nedorazil?

Dokud se nic nedělo, bylo téma migrace ve veřejném diskurzu víceméně neviditelné. A najednou tady je v plné síle a se všemi druhy emocí. Společnost se začala polarizovat, množily se protiimigrační nálady, bohužel i kritika práce neziskových organizací či dokonce zpochybňování samotné jejich existence. Určitou skupinou lidí nám bylo vyčítáno, že migraci naší vstřícností napomáháme, navíc je prý taková pomoc uprchlíkům na úkor zdejších občanů.

• Objevily se konkrétní projevy nesouhlasu, nebo dokonce útoky?

Zastánci antiimigrační politiky spamovali všechny naše adresy, zaplavovali nás odkazy na různé varovné články a dezinformační weby, rozmlouvali nám pomoc a těm mediálně viditelným posílali i osobní nenávistné pohrůžky.

• Bavíme se o Praze a Středočeském kraji. Jak jsou na tom kolegové v ostatních regionech?

Prahu a Středočeský kraj jsme dle nabídky databáze prakticky vyřešili beze zbytku. Nyní se snažíme celou tuto snahu rozšířit spolu s regionálními kolegy na celou republiku. Všude jsou problémy migrace přibližně stejné. Jako první vyvstává nutnost obeznámit se detailně s osudem každého uprchlíka, porozumět jeho potřebám a psychickému rozpoložení. Musíme si uvědomit, že mezi migrací vynucenou a dobrovolnou je nebetyčný rozdíl. Lidé, kteří vezmou nohy na ramena před zuřící válkou, nejsou připraveni na nic. Nic neplánovali, nezařizovali, nestudovali jazyk, nestřádali finanční prostředky, nedělali žádné přípravy, jako například shánění kontaktů na diasporu v cílové destinaci. Stojí pak před vámi zmatení, frustrovaní, se strachem z nevyžádané budoucnosti. Nejsou zkrátka mentálně připraveni na novou situaci, což je problém nejen pro ně, ale i pro naše občany. Solidární občan celkem logicky očekává od migranta určitou připravenost a akčnost, jenže ten si třeba mentálně ani nepřipouští, a rozhodně ne v prvních dnech či týdnech, že je uprchlíkem a má život naruby. Podle mého názoru zastihla tato převratná událost nepřipravené úplně všechny. Nikdo nepočítal s náporem půl milionu běženců.

• Co si podle vás můžeme odnést z této výjimečné zkušenosti?

Uf – nevím, jestli to dokážu zobecnit, ale určitě pokládám za velmi přínosné, že došlo k tomuto řekněme prolnutí. Osobní zkušenost asi nejzásadněji ovlivňuje formování názoru na cizí element. Jistě je tu skupina s negativním postojem, možná i zkušeností, ale většina má šanci reálně zhodnotit situaci a zaujmout – když už ne solidární – tak minimálně neutrální postoj. Je to dobrá příležitost uvědomit si, že i uprchlíci jsou lidé jako my, jen momentálně v obřím průšvihu, že nemají postranní úmysly a nekalé plány, nýbrž pouze hledají bezpečí a důstojný život pro sebe a své děti. Na rozdíl od některých populisticky orientovaných médií a politiků, kteří brnkají na strunu xenofobie a závisti, je to naštěstí většině lidí jasné, což dokládá nebývalá vlna solidarity, finanční i materiální sbírky a v neposlední řadě i prvotní kroky vlády. 

Autor je spolupracovník redakce.