Ještě minulý rok byla pravděpodobnost, že Turecko rozšíří své letectvo o nové americké stíhačky, velmi malá. Vztahy Ankary a Washingtonu jsou už několik let napjaté. Válka na Ukrajině a snaha Finska se Švédskem vstoupit do NATO ale můžou situaci změnit. Paradoxně teď však není jisté, jestli by Turci o původně požadované stroje F-35 ještě vůbec stáli.

Ledy tají. Tak by se dal stručně popsat stav vztahů mezi Spojenými státy a Tureckem. Ačkoliv by se mohlo zdát, že výhrůžky Recepa Tayyipa Erdogana ohledně vetování vstupu dvou severských států do NATO způsobí pravý opak, Turci se jen pragmaticky snaží vytěžit ze situace pro ně výhodné podmínky. Léta už totiž čekají na rozšíření bojového letectva, jenže právě jejich „netrpělivost“ a navázání vojenské spolupráce s Ruskem zarazily mezi ně a americké spojence před pěti lety klín, který se teď obě strany snaží odstranit.

Náznaky vylepšování vztahů avizovala už v dubnu agentura Reuters, která citovala z dopisu amerického ministerstva zahraničí adresovaného Kongresu Spojených států. Stojí v něm, že Bidenova administrativa věří, že potenciální prodej stíhaček F-16 Turecku by byl v souladu se zájmy národní bezpečnosti USA a posloužil by také dlouhodobé jednotě NATO.

O nákup 40 stíhaček F-16 vyrobených společností Lockheed Martin a téměř 80 modernizačních sad pro své stávající bojové letouny požádala Ankara Washington v říjnu loňského roku. Američané se k případnému prodeji dosud oficiálně nevyjadřovali. Dopis zaslaný Kongresu byl ale podle Reuters reakcí na únorovou výzvu senátora Franka Pallona a dalších 50 zákonodárců, kteří naléhali na Bidenovu vládu, aby tureckou žádost zamítla kvůli nedostatečné loajalitě prezidenta Erdogana vůči NATO a masivnímu porušování lidských práv v Turecku.

O kritické lidskoprávní situaci v zemi není třeba s americkými kongresmany nijak polemizovat, s tureckou loajalitou vůči Severoatlantické alianci je to ale složitější. Jedna věc je rozdílný názor NATO a Turecka na syrský konflikt a především pozici Kurdů, kteří se snaží u tureckých hranic vybudovat autonomní stát. Druhé sporné téma je právě obchod se zbraněmi a bojovou technikou.

USA: Ruské technologie jsou riziko

Spor o modernizaci tureckého bojového letectva a obranných technologií se táhne už řadu let. „Ankara roky lobbovala u svých spojenců za nákup pokročilých systémů protivzdušné obrany – zejména raket Patriot vyrobených v USA. V polovině roku 2010 vyslali různí spojenci NATO své baterie Patriot k ochraně syrské hranice Turecka,“ popisuje turecký analytik Barin Kayaoglu.

Podle něj přišel ve vztazích mezi členskými zeměmi NATO a Tureckem zásadní zvrat ve chvíli, kdy Američané v roce 2015 z Turecka svou protivzdušnou obranu stáhli. „Stalo se to prakticky v nejkritičtějším bodě syrského konfliktu. Erdoganovu administrativu to velmi urazilo. Členské státy Aliance jsou dohodou zavázány ke vzájemné obraně v dobách války a Turci to vnímali jako zradu,“ říká Kayaoglu.

Spekulovat, zda to USA udělaly ze vzdoru nebo aby spojencům dokázali, že mají i jiné možnosti, nemá zpětně smysl. Každopádně Turci začali o nákupu protivzdušné obrany jednat s Ruskem, které v tu dobu začalo hrát zásadní roli také ve vývoji syrského konfliktu. V polovině roku 2019 dorazila do Turecka první dodávka čtyř baterií a 192 střel ruských S – 400. Systému protivzdušné obrany, jehož starší verzi S- 300 používají v rámci NATO ještě tři jiné státy – Bulharsko, Řecko a Slovensko. Ankara si u Rusů měla objednat zakázku v hodnotě dvou a půl miliardy dolarů.

Na alianční spojence turecké gesto zapůsobilo velmi negativně. Jak uvedl tehdejší mluvčí amerického Pentagonu Jonathan Hoffman, spojenci Turecko několikrát varovali před nákupem ruského obranného systému a Spojené státy se prý Ankaře snažily prodat systém protivzdušné obrany Patriot. Jenže Turkům se nelíbily podmínky prodeje, protože jim Američané údajně odmítali dát k dispozici všechny informace ohledně toho, jak technologie funguje.

Výsledkem sporu bylo, že Spojené státy a některé další členské země NATO uvalily v roce 2019 na turecký obranný průmysl sankce. Američané Turky také vyřadili z programu nákupu nejmodernějších stíhaček F-35, na jejichž vývoji se Turecko společně s dalšími aliančními partnery finančně podílelo. Turecko si podle tureckých médií objednalo u Lockheed Martin Corp., která F-35 konstruuje, přes sto letounů a dopředu mělo zaplatit 1,4 miliardy dolarů.

Od té doby se oficiální představitelé obou států přou o to, nakolik může být používání ruského obranného systému kompatibilní s jinými technologiemi používanými státy Aliance, a do jaké míry by se tak mohli Rusové dostat k citlivým informacím ohledně těchto technologií. Američané tvrdí, že jde o zásadní ohrožení, Turci to popírají.

Stíhačky Made in Turkey

Patová situace nakonec může mít nečekané vyústění. Turci se rozhodli nespoléhat pouze na zahraniční dodavatele stíhaček. Možná i pod dojmem úspěchu s výrobou vlastních bojových dronů, které exportují do dalších zemí (byly použity například Ázerbajdžánem během nedávného konfliktu v Náhorním Karabachu, používá je také ukrajinská armáda ve válce s Ruskem – pozn.red.), začali vyjednávat o výrobě vlastních bojových letounů.

Takzvaná národní stíhačka neboli Národní bojový letoun (MMU), jak Turci model proudového letounu páté generace nazvali, by měla podle avizovaného plánu svůj první let uskutečnit v roce 2025. Podle informací Tureckého vzdušného průmyslu (TAI) má mít MMU podobné vlastnosti jako americké F-35 Lightning II. Turci také nově oznámili, že na vývoji motoru pro MMU začali spolupracovat s firmou Rolls-Royce sídlící ve Spojeném království.

Türk Ismail Demir, šéf předsednictva Tureckého obranného průmyslu (SSB) k tomu v turecké odnoži televize CNN řekl: „Původně jsme měli ohledně této spolupráce určité obavy. Britská společnost však naše obavy v reakci na společná jednání vyřešila a práce začala.“

Otázkou tak je, jestli Turci budou o „odpírané“ americké bojové letouny F-35 ještě vůbec stát. Jejich výroba se navíc potýká se zpožděním, které firma Lockheed Martin omlouvá přerušenými dodávkami komponentů kvůli covidové pandemii. Několik webových portálů a nezisková organizace Pogo.org zabývající se kontrolou činnosti amerického Kongresu, přinesly informace i o tom, že Lockheed řeší u F-35 softwarové problémy. Oficiálně ale tyto informace nikdo z amerických představitelů nepotvrdil.

Rozšířením k usmíření?

Turci zatím podle vysílání turecké státní televize TRT odložili nákup druhé dodávky ruského systému S – 400. Oficiálně k tomu uvedli, že jen prodloužili dodací lhůtu pro druhý systém ruské protivzdušné obrany.

Podle tří anonymních zdrojů agentury Reuters měli Američané mezitím Turecku navrhnout, aby se „problematických“ ruských S – 400 elegantně zbavili, a to tak, že je pošlou na obranu Ukrajiny, se kterou Turci vojensky spolupracují.

Turecko na návrh podle Reuters nijak nereagovalo a jak uvádí agentura, není příliš pravděpodobné, že by Ankara na podobnou věc přistoupila kvůli obavám z ruské reakce. Turecko se dlouhodobě potýká s masivní inflací a s Ruskem je propojeno jak energeticky, tak obchodně. Navíc Turci už na letní sezónu vyhlížejí ruské turisty, protože na jejich území neplatí žádná omezení letecké dopravy s Ruskem.

Žádost Švédska a Finska o vstup do NATO tedy zavdává lepší prostor pro vyjednání „usmiřovacích“ podmínek mezi Turky a ostatními členskými státy NATO.

Turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu minulý týden ostatně jasně naznačil, co Turci výměnou za své „ano“ rozšíření Severoatlantické aliance očekávají. Zrušení sankcí vůči tureckému obrannému průmyslu a pak také dokončení požadavku na nákup stíhaček F-16. Turecko jich už má 245, ty ale potřebuje modernizovat a nových strojů objednalo 40. Podle vyjádření různých politických analytiků je pravděpodobnost, že by mohli v těchto jednáních Turci dosáhnout svého, největší za posledních několik let.