Gymnázium Přírodní škola se do veřejného povědomí zapsalo během covidového lockdownu. Jeho studenti aktivně bojovali za návrat do školních lavic, apelovali na poslance, psali petice. Jaká je situace na školách necelý půlrok od návratu k relativně normálnímu fungování? „Snížila se schopnost dětí se učit. A zásadně se snížila motivace. Pracovně tomu říkám epidemie lenosti,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org ředitel Přírodní školy František Tichý.

Na první pohled se zdá, že školy už fungují normálně. Stále ale platí řada hygienických nařízení, která musíte dodržovat. Jaká je teď ve školství atmosféra? Jakým čelíte výzvám?

My jsme na začátku školního roku vlastně vůbec nevěděli, co máme čekat. Všichni politici před volbami sice říkali, že školy už nezavřou, ale to jsme předtím slyšeli tolikrát. První věc, kterou jsme tedy řešili, byl systém karantén. Z počátku podzimu byly karantény přísné, takže ačkoliv školy nebyly oficiálně zavřené, často se kvůli karanténám stejně učilo online. Museli jsme se naučit dělat hybridní výuku. Dnes už ale vidíme, že karanténní opatření byla zbytečně přísná a že školy byly zavřené zbytečně. A také se začíná ukazovat, co zavřené školy za ten rok a půl způsobily.

Mluvilo se nárůstu psychických problémů, anorexie, úzkostných stavů mezi studenty i zhoršení schopnosti se učit. Jaká je vaše zkušenost?

Těch věcí je spousta. Kromě vámi zmiňovaných bych jako zásadní dopad, který se týká v podstatě všech dětí, viděl výpadek ze systému, z pracovních návyků. Řada žáků teď musí dohánět učivo. Na to ministerstvo školství reagovalo nějakými doučovacími programy. Ukázalo se ale, že děti nejen zameškaly, ale často ztratily úplně chuť do školy něco dělat, připravovat se.

Chybí řád a motivace

Ztratily motivaci? Nebo schopnosti se učit?

Onlinem se snížila schopnost se učit. Ukázalo se, že suma znalostí dětí je po onlinu mnohem menší, než jsme si mysleli. Že řadu věcí nevědí. Sice se je v onlinu učily, ale efektivita toho, co si pamatují a jsou schopné aplikovat, je někde úplně jinde.

Je to například absencí zkoušení nebo spíše tím, že způsob vnímání při onlinu je jiný než při prezenční výuce? Průzkumy na to asi nejsou…

Můžu říci pouze pocitově. Ale pro zkoušení je online prostředí vždy problematické. Když se píše test online nebo se online zkouší, děti si paralelně posílají odpovědi po jiných sociálních sítích. Člověk se ale stejně zkoušením nenaučí nejvíc. Nejvíc se naučí v procesu výuky. Když učitel dobře vyloží látku, tak si to děti zapamatují. V onlinu je taková možnost mnohem omezenější. Ukazuje se, že sociální interakce jak mezi učitelem a dětmi, tak mezi vrstevníky, zásadně chyběla.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Další věcí byla v době onlinu ztráta řádu. Děti v lepším případě vstaly, nasnídaly se a šly pracovat ke stolu. V horším případě si vzaly počítač do postele a koukaly z peřin na výuku. Vše bylo v určitém ohledu usnadněné. Schopnost překonat se, donutit se vstát, obléknout, někam včas dojet, zkrátka aktivně žít, vypadla, a to na hrozně dlouhou dobu. To, že mají děti horší znalosti, je sice smutné, ale ztrátu motivace považuji za horší. Nazval jsem současný stav pracovně epidemií lenosti. Ale můžeme to nazvat i ztrátou motivace.

Jak se taková „epidemie lenosti“ projevuje?

Děti jsou hrozně rychle unavené, stěžují si, že toho mají hrozně moc. Přitom my po nich chceme stejné věci jako dřív po jejich vrstevnících. Postupně se to sice trochu zlepšuje, ale je to obrovská práce. Naši studenti se na jaře zapojili do projektu Prahy 7, který cílí na děti ze znevýhodněných rodin zaostávající ve výuce. Doučovaly je ve svém volném čase.

Takové doučování probíhalo jak? Předpokládám, že rozdíly mezi žáky, kteří doma měli podporu, a těmi bez podpory se musely za poslední dva roky ještě víc odrazit ve znalostech, prospěchu dětí?

Byl to formát doučovacích kroužků, pak také pomoc s přípravou na přijímačky nebo online doučování pro děti, které vytipovaly samy školy. Teď naše děti nově pomáhají s doučováním přímo na vedlejší základní škole na Ortenově náměstí.

Ukazuje se, že v běžném školním prostředí, kdy se nejedná o výběrovou školu s motivovanými rodiči jaké máme u nás, je to ještě úplně někde jinde. Je to pro všechny mnohem náročnější. Obdivuji učitele na klasických školách, protože motivace dětí, ale i rodičů je často mizivá. Někteří rodiče i říkají, že by rádi, aby se jejich puberťák učil, ale už na něj nemají páky.

Není to ale celkem běžný stav u puberťáků, který panoval i před covidem? Že zkrátka teenager ze znevýhodněného prostředí nebyl úplně ukázkovým modelem studenta?

Nabaluje se to. Samozřejmě, že škola nebyla pro takového teenagera vysněným šálkem čaje. Ale covid a dlouhá pauza k tomu hodně přispěla. Jsou na tom zkrátka o dost hůř než spolužáci a jejich motivace je tím pádem ještě menší.

Trasujeme sami. A včas

Jaká opatření teď musíte dodržovat a do jaké míry to ovlivňuje výuku?

Opatření nastavená v tomto školním roce jsou pro nás relativně příznivá. Myslím, že sice bylo chybné, že se v jednom období přestalo testovat, že se děti měly jednou týdně testovat pořád. My jsme ale měli štěstí, že do karantény šlo jen pár dětí. Sami jsme si aktivně trasovali, nečekali jsme na hygienu a děti jsme posílali do karantény zavčasu.

Myslíte si, že kdyby se to podobně dělalo už v minulém školním roce, že to mohlo fungovat a zamezilo by to obrovskému docházkovému výpadku?

Myslím, že ano. Myslím, že jaro už bylo úplně zbytečné. Dnes víme, že bychom to bývali zvládli úplně stejně, jako to zvládáme teď. Byť bychom měli respirátory ve třídách.

Teď úřaduje nový ministr školství. Co by pro něj měla být priorita?

Já bych mu popřál, aby mu vydrželo jeho dosavadní nadšení a názory. Hodně se sice mluví o penězích, zvyšování platů. Já osobně si myslím, že lidé, kteří jdou učit, to nedělají kvůli penězům, ale protože jim ta práce dává smysl, je samostatná a kreativní.

Co ale podle mě učitele zatěžuje zásadně, je míra byrokracie. Už v polovině osmdesátých let se psalo v Rudém právu, že ve školství je moc administrativy a byrokracie. Dnes jí máme pětkrát tolik. A kromě toho teď řešíme ještě hygienické věci.

Myslím, že místo debaty o přidávání peněz by se mělo pracovat na zvyšování prestiže učitelského povolání ve společnosti. Také bych byl rád, kdyby vláda víc naslouchala lidem z praxe. Ta minulá to moc nedělala. Pan ministr Plaga zpětně uznal, že tak dlouhé zavření škol byla chyba, ale byl asi pod obrovským tlakem.

Těšit se do školy? Jde to

Mám u svého dítěte zkušenost se soukromým i státním školstvím. Stále mi vrtá hlavou, proč se do soukromé školy syn těšil a u státní tomu tak není. Říká, že se učí plno zbytečných věcí, chybí mu společné projekty. Do jaké míry mají učitelé ve státním školství míru svobody, co a jak budou učit? Proč by nešlo, aby i ve státních školách učení děti bavilo?

V tomto bych se zastal systému. Kreativita ve výuce možná je. Zvlášť v předmětech, kde učitel není svázán přijímačkami na střední školy. Jedním z mála pozitivních dopadů lockdownu bylo, že se většina učitelů naučila pracovat s moderními technologiemi. Zařadili tak nové výukové metody. Jakkoliv se možná část vrátila po skončení onlinu ke starým přípravám. Pořád se ale málo mluví o tom, že se dá učit jinak, variabilněji.

V televizi teď vysílali zajímavý seriál Ochránce. Ukázal celou škálu problémů ve školství. Bohužel ale jen průšvihy. Divák musel mít pocit, že každý druhý učitel je buď pedofil nebo nechá děti utopit. Z hlediska sledovanosti asi super, nicméně na školství a jeho problémy to vytváří zkreslený pohled.

Když mluvíte o větší variabilitě ve výuce, máte konkrétní tipy?

My jsme se například v lockdownu naučili, že se velmi dobře dá vyučovat venku. V zahraničí je to velký trend. My jsme prakticky celé září strávili ve Stromovce. Už jen fakt, že jakmile skončí hodina, děti mají k dispozici míče, jdou si zakopat, zaházet frisbee.

Učitel nemůže použít dataprojektor, musí si výuku připravit formou nějaké hry. To, že děti vyjdou z učeben, považuji za zásadní. Nesnižuje to penzum naučené látky, naopak to zvyšuje motivaci. Popsaly to i rozsáhlé zahraniční studie. Děti mají méně kázeňských problémů, víc se spolu baví. I učitelé jsou ve větším klidu, než když jsou všichni namačkaní ve třídě a snaží se tam v lepším případě promítat na zeď starý PowerPoint.

Nicméně nedávno jsem četla článek, kde učitel z Velké Británie říkal, že látku, kterou učil zábavnou formou, si děti mnohem hůř pamatovaly.

Ono záleží, jakým způsobem se to dělá. Velká diskuze například panuje ohledně používání zmiňovaných moderních technologií. Ukazuje se, že tam je efektivita nižší. Co se týká zapojení hravých forem do výuky, hra nemusí nutně znamenat, že si děti víc zapamatují, stejně jako výuka venku nemusí nutně znamenat jen hraní. My jsme praktikovali například skupinovou práci. Studenti dostali texty, se kterými pracovali, a pak se výsledky ověřovaly formou hry.

Další velmi pozitivní zkušenost jsme udělali s vrstevnickým učením, kdy se děti učí navzájem. Starší jdou do hodiny mladších, připraví si celou hodinu, kterou pak, samozřejmě za podpory učitele, vedou. Zjistili jsme, že když látku vykládá vrstevník, dívají se děti na výuku jinak, mění to jejich motivaci k učení. Stejně tak u těch, co hodinu vedou. Výměna rolí je systém, který je jednoduchý a může ho aplikovat každý.

Zkoušet lze i diskusí

A klasická frontální výuka?

Pro učitele je samozřejmě nejjednodušší, když přijde do třídy a něco vykládá. Vůbec netvrdím, že klasická forma hodiny je špatně. Má své místo. Pokud ale pak nenásleduje nějaká aktivita, při které děti s nabitými informacemi dál pracují, dávají si je do souvislostí, pak je efektivita klasické výuky nízká.

A co zkoušení? Změnil se na něj pohled třeba díky onlinu?

Nad formami zkoušení jsme hodně přemýšleli právě v době lockdownu. Zamýšleli jsme se nad tím, do jaké míry například písemka zajistí, jestli si dítě látku zapamatuje nebo ne. Do jaké míry je to k věci. Zjistili jsme, že v hodnocení chybí samotný proces výuky. Že je v něm potřeba víc odrážet i to, jak jsou žáci aktivní, jak se zapojují. Dřív děti napsaly testy, měly nějaké známky a pak se to zprůměrovalo. Teď u nás dáváme mnohem větší důraz i na ten proces.

Já učím biologii a osvědčilo se mi následující. Zadám téma, studenti v rámci skupinové práce dostanou plakáty, probíranou látku na ně zaznamenávají, pak proberou problematické otázky a následně látku rozebereme společně. Zjistil jsem, že si tu látku pamatují velice slušně, což se projevuje i v testech. A nebo ani nemusím testovat, mnohdy stačí forma popovídání ve skupině. Když to shrnu, učení venku, vrstevnické učení a práce ve skupinách jsou metody, které se nám hodně osvědčily.

Zařazení týmové spolupráce i práce na společných projektech jsou zařazeny do vzdělávacího plánu ministerstva školství v rámci Strategie 30+. To je ale ještě dost daleko.

Ano ten tlak na změnu bude. Hodně tomu napomáhá i nový přístup inspekce, které jde dnes mnohem víc o to, jak zajímavě se učí. Ale setrvačnost ve školách a hlavně v naších hlavách je velká.

„Exotičtí“ muži za katedrou

Sám jste zmínil prestiž učitelského povolání. Ale ta je často svázána pro mnoho lidí i s výší platů. Do jaké míry je tedy školství podle vás podhodnocené či není?

Osobně to obtížně hodnotím. Domnívám se, že trend, který minulá i současná vláda nastavily, je dobrý. Učitelské platy vzrostly o dost. I když by si učitelé zasloužili ještě víc, tak už ale platy nejsou hlavním důvodem odcházení ze školství.

Ono asi nejde jen o odcházení, ale i o přicházení. Školství je stále genderově velmi nevyvážené. Významně převažují ženy. Jsou tedy současné platy už na úrovni, že do školství přitáhnou například více mužů? Nebo absolventů nejen středních pedagogických škol?

Tohle je velké téma a souvisí s celou řadou okolností. Já sám mám například řadu kamarádů, kteří po letech práce v korporátech říkají, že už je to nebaví a že by šli rádi předávat zkušenosti studentům, že by šli učit. Jenže narazí…

Na nutnost pedagogického minima. Musí si dostudovat a asi není každý ochoten nebo na to má čas.

Přesně tak. Zákon o pedagogických pracovnících vyhnal tisíce lidí ze školství. Schopných lidí, kteří v něm dělali mnoho let a kteří řekli, že nemají zapotřebí se nechat s prominutím cucáků z fakulty poučovat, jak mají učit. To samé vychovatelé z dětských domovů. Vyhnali jich spoustu, jakkoliv to nikdo nechce dělat. To byl jeden z největších průšvihů.

Můžete jen v krátkosti přiblížit, co se stalo?

Ten zákon (schválený v roce 2012 – pozn. red.) přikázal, že učit může pouze člověk, který má pedagogickou kvalifikaci. Takže i když měl odbornou kvalifikaci a praxi, nemohl dál učit. Musel si dodělat pedagogické vzdělání. Pár mých kolegů tím prošlo a jednalo se o tříleté studium na fakultách, kde se učili úplně teoretické věci jako například filozofii pedagogiky, předmět, na který museli psát rozsáhlé práce… Naprostá ztráta času.

Zkušené kantory často učili doktorandi bez jakékoliv praxe. Nejcennější na tom prý bylo, že se potkávali kolegové a vyměňovali si zkušenosti. Ale to by během týdenního intenzivního kursu zvládli také. Šest semestrů studia, včetně závěrečné práce k tomu, aby stát člověku, který učil třeba dvacet let, dovolil jít žákům na základní školu vykládat, jak funguje páka? Tisíce lidí, především mužů, tehdy odešlo a doteď ve školství chybí.

Pojď se stát učitelem

Právě i k tomu směřovala moje předchozí otázka na nového ministra. Tohle je třeba věc, která by se dala změnit?

Pokud škola nesežene kvalifikovaného učitele, tak stejně na omezenou dobu učí nekvalifikovaný personál. V některých školách dokonce kvůli nedostatku kantorů chodili učit rodiče. Fyzicky tam nebylo koho postavit. Přišlo by mi smysluplné, že pokud má člověk dokončené odborné vzdělání, nějakou dobu ve škole pracuje a osvědčí se, tak by, podle mého názoru, měl mít ředitel pravomoc ho ve škole nechat. Týdenní kurz na doučení podstatných věcí, které k učení potřebuje, by mu stačil.

To by byla pro nalákání více kvalitních lidí do školství jedna věc. Druhá pak se týká platů a benefitů, aby je stát byl schopen lépe odkomunikovat. Protože učitelství je profese, která je těžká, ale velmi svobodná a smysluplná a zároveň máte velké bonusy v podobě prázdnin. Co si budeme povídat. Jsou to reálně tři měsíce placeného volna. Která jiná profese tohle má? A plat kolem 40 000 korun není podprůměrný. Ale stát tyhle benefity není schopen dostatečně „prodat“. Viděla jste někdy kampaň typu Pojď se stát učitelem?

Viděla jsem takové kampaně na nábor policistů, vojáků. Učitelů určitě ne.

Přitom by taková kampaň mohla mít výsledky. K těm platům bych ale ještě rád dodal, že platy se zvyšují pouze ve státním školství. Soukromým a církevním školám jen mírně zvýšili normativ. Takže my si ty peníze musíme sehnat, což, bohužel, často znamená, že o ně musíme žádat rodiče. Ocitáme se tak v určitých kleštích. Naše škola nechce mít vzdělání jako byznys. Nechceme poskytovat možnost studia pouze dětem majetných rodičů. Máme školné 4000 měsíčně, protože chceme, abychom byli dostupní i pro početnější rodiny. Přitom peníze na to, abychom přidali učitelům, kteří mají u nás se všemi výjezdy a náročnými přípravami často víc práce, než na státních školách, si musíme sehnat sami. To je ale téma samo pro sebe, řekl bych.

Právě rozevírání pomyslných sociálních nůžek je ve školství čím dál palčivější téma. Ukázal to nejen covid, kdy některé děti neměly potřebné technologické zázemí a zameškávaly, ale je to i třeba otázka placení přípravných kurzů na přijímačky na střední školy. Mnohatisícové výdaje si řada rodin nemůže dovolit, přitom všichni vědí, že bez těchto kurzů žák nemá šanci přijímací řízení například na gymnázium zvládnout. Jak je možné, že se na základních školách neučí věci, které pak vyžadují u přijímaček a děti na to potřebují speciální kurzy?

Je to složitá otázka. Ale základní školy nemají zájem, aby jejich žáci odcházeli na osmiletá gymnázia, takže nemají důvod je připravovat. Zároveň se ale domnívám, že celý systém centrálních přijímacích zkoušek je úplně špatně nastavený. Jednoznačně zvyšuje segregaci ve společnosti. Rodiče, kteří nemají nejen peníze, ale třeba ani motivaci děti připravovat, tak ty pak skončí na školách, o které není zájem. Tam se zase setkají s vrstevníky, kteří nejsou motivovaní a nůžky se rozevírají.

Uvedu sice ne úplně typický příklad, ale my jsme u nás ve škole pomáhali syrské rodině, která se dostala do ČR v rámci vládního programu. Učili jsme děti česky, jedno z nich u nás studuje. Jeho bratr se teď hlásí na střední školu, v Česku je jen několik let, ale zkoušky z českého jazyka musí složit jako rodilý mluvčí, dostane maximálně o deset minut víc času. Maturitu musí složit jako rodilý mluvčí. To jinde na západě neexistuje. Nastavení přijímaček je u nás jednoznačně diskriminační. Školy se to ale, bohužel, už naučily takto dělat. Je to pro ně svým způsobem jednodušší, protože testy jim opraví Cermat a tak dále.

Je to vlastně protisystémové řešení v rámci systému, alespoň tak se mi to jako laikovi jeví. Stát chce po dětech v rámci přijímacího řízení něco, co jim v rámci výuky neposkytne, a vydělávají na tom následně soukromé firmy, pro které je to velký byznys.

Tím se nikdo nezabývá. Levá neví, co dělá pravá. Ukazuje to podle mě naprosté odtržení od reality. Nedostatek komunikace s lidmi z praxe? Nevím. My jsme proti tomu svého času vystupovali, ale pak to všichni nějak přijali. Faktem ale je, že určitým skupinám dětí je tím naprosto znemožněno vystudovat. Školy jsou povinné řídit se přijímacími testy Cermatu. My jsme si naštěstí do přijímacího řízení zařadili i své testy, ale ty dělají jen 40% z celkového součtu bodů. 30% musí stejně zůstat matematika a 30% čeština.

To, že se k nám nedostane dítě, které třeba tolik matematiku a češtinu neumí nebo mu zrovna nevyšel test, ale zároveň má osobnostně jiné schopnosti, je zkrátka smutné. A dochází i k takovým absurditám, že například vojenské školy musí přijmout lidi, kteří nemají na to být vojákem, ale udělají dobře test z matematiky a češtiny. Jediný, kdo má výjimku, jsou sportovní školy.

To, že systém školy podceňuje, vedlo k vyhnání schopných učitelů, zvyšuje se segregace dětí a na učitele, kteří chtějí svou práci dělat dobře, se často ještě nahlíží skrz prsty, že si s dětmi jen hrají. To má velké důsledky dovnitř společnosti, které se projeví až za dlouhou dobu.

Domnívám se, že státní přijímačky jsou velký průšvih a je to věc, která by se měla zásadně zrevidovat, popřípadě vrátit přijímací kompetence jednotlivým školám. Vždyť se v tolika ohledech liší. Stávající přijímací řízení apriori nedává mnohým dětem šanci ho vůbec zkusit a školám apriori nedává možnost dětem tu šanci dát.