Afrika je pro Čínu místem, kudy vede cesta k tomu stát se globální velmocí. Peking proto neváhá využít na africkém kontinentu jakoukoli taktiku a prostředky. Čína v Africe investuje a půjčuje tamním zemím už od počátku tisíciletí a až do nedávna tyto půjčky neustále rostly. Čínská vláda také pořádá pro africké novináře workshopy a proplácí jim školení v Číně a například Keňa posílá na výcviky do Číny vojenské důstojníky, soudce, státní žalobce i policii.

Mnozí pozorovatelé kvůli šíření čínského vlivu v Africe začali mluvit o novodobém kolonialismu a o rizicích spojených s předlužením afrických zemí, které tak mohou upadnout do dluhové pasti. Upozorňují také, že Čína si tím africké země zavazuje, aby od nich získala politickou podporu pro své aktivity na mezinárodním poli.

Autorem textu je Roman Leuchter. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje. Redakčně kráceno.

Je známým faktem, že se Komunistická strana Číny snaží ovlivňovat africké politiky, aby si zajistila jejich politické i ekonomické sbližování s Čínou a podporu v mezinárodních otázkách. Africké vládnoucí elity, zejména v méně demokratických státech, jsou navíc vůči takovému působení mimořádně zranitelné. Kvůli nepřítomnosti kontrolních mechanismů jsou totiž snadno korumpovatelné.

Nicméně konkrétní kanály a způsoby, jimiž k šíření čínského vlivu v afrických zemích dochází, jsou jen velmi málo zdokumentované. Velká část čínských zahraničně vlivových aktivit spadá pod tzv. práci na jednotné frontě – tedy taktiky kooptace společenských elit k dosažení cílů komunistické strany Číny. Nová studie od amerického institutu The National Bureau of Asian Research (NBR) se právě na vlivové operace Pekingu v Africe zaměřuje.

Čínské dárky pro Afriku

Čína usiluje o to stát se globální velmocí, která nadále ekonomicky roste a kterou respektují její mezinárodní partneři. Afrika je místem, kde vliv západních zemí není velký a kde má Čína více místa prosazovat svůj vliv.

Působení Pekingu v Africe, stejně jako jinde ve světě, zahrnuje škálu aktivit od kulturní diplomacie přes získávání politické přízně až po umlčování kritiků. Jak říká Nadège Rolland, jedna z autorek studie, „jádrem práce na jednotné frontě je formování taktických spojenectví, která vytvářejí prostředí vhodné k dosahování cílů státostrany, a marginalizace a neutralizace těch, kteří stojí v cestě“.

Zatímco způsoby zůstávají všude v podstatě stejné, konkrétní cíle Číny se liší podle cílové země. V západních zemích je to například získávání know-how z rozličných oborů, obzvlášť vojenských technologií. U afrických zemí vidíme spíše snahy prosazovat čínský model vládnutí.

Hlavními taktikami k dosahování těchto cílů je, podobně jako v jiných zemích, vysílání pravidelných delegací do Afriky, zvaní afrických politiků na studijní cesty do Číny, pořádání seminářů na společná témata či výcviků na školách KS Číny, dotování vybavení a zasílání darů africkým politickým stranám.

Mezi globální cíle patří zvyšování tzv. „diskurzivní síly“ a získávání mezinárodní podpory pro vlastní politiku – například podepisováním společných prohlášení při OSN (na podporu čínské politiky v Sin-ťiangu a Hongkongu), účastí afrických politiků na Čínou pořádaných akcích nebo veřejným schvalováním čínských aktivit ze strany afrických ústavních činitelů.

V případě mnoha afrických zemí se v minulosti Čína (často úspěšně) snažila o přerušení jejich diplomatických vztahů s Tchaj-wanem. Usiluje také o propagaci čínského modelu vládnutí, nebo alespoň některého z jeho prvků (ekonomickou politiku, administrativní uspořádání, centralizaci).

V zemích bohatých na přírodní zdroje pro ni důležité (Angola, Konžská demokratická republika, Zambie) má Čína konkrétní ekonomické cíle. Jiné cíle platí pro Džibutsko, kde má Čína svoji první zahraniční vojenskou základnu, nebo pro Mauricius s jeho strategickou geografickou polohou.

Afrika představuje důležitý trh pro čínské společnosti a napomáhá tím růstu čínské ekonomiky. V letech 2017-2018 bylo proto čínským cílem v afrických zemích také rozšiřování iniciativy Pás a stezka – geopolitické strategie prosazující čínské pojetí globalizace.

Jednotná fronta a šíření vlivu v Africe

Pro šíření vlivu komunistické strany Číny v zahraničí (v Africe i jinde ve světě) je rozhodující podoba a velikost čínské diaspory v dané lokalitě. Počet Číňanů žijících v Africe se podle některých odhadů od konce minulého století více než zosminásobil. Nejvíce jich žije v Jižní Africe, Angole a Nigérii, dále na Mauriciu, Madagaskaru, v Ghaně a Tanzanii.

Nicméně čínské komunity v afrických zemích jsou velmi různorodé co do místa původu, doby příjezdu, délky pobytu v zemi či profese. Tento fakt podle Nadège Rolland komplikuje snahy KS Číny „vytvořit jednotnou čínskou identitu pod vládou strany a mluvit jménem všech skupin etnických Číňanů v zahraničí“.

Čínské komunity v Africe jsou klíčové pro prezentování pozitivního obrazu Číny v místě, kde žijí. Jsou „mluvčími“ a vytvářejí dojem o Číně mezi místními. Jsou také spojkou v čínsko-afrických vztazích díky kontaktům v obchodní i politické sféře v zemi, kde žijí, a zároveň v Číně. Jejich rady a doporučení místním vládám mohou do určité míry ovlivnit rozhodování vlády dané země ve vztahu k Číně. Orgány systému jednotné fronty KS Číny si jsou této situace vědomy a snaží se ji využít.

Podle Mareike Ohlberg, která se v nové studii NBR zabývá mapováním systému jednotné fronty a přidružených organizací v subsaharské Africe, je jednotná fronta obzvlášť aktivní v demokraticky vyspělejších státech (Ghana, Mauricius, Botswana, Kapverdy, Jižní Afrika), neboť v těchto zemích je pro Čínu těžší přímo komunikovat s politickými představiteli než v autokratických zemích, kde má s vládci stabilnější vztahy. Jednotná fronta je přirozeně také aktivnější v místech s početnou čínskou komunitou (Jižní Afrika, Keňa, Nigérie).

Organizace jednotné fronty působící v subsaharské Africe nejsou odlišné od těch jinde ve světě. Můžeme je rozdělit na tři základní typy: krajanská sdružení Číňanů v zahraničí, lokální buňky Čínské rady na podporu mírového sjednocení (China Council for the Promotion of Peaceful Reunification) a obchodní asociace. Tyto organizace působí na více úrovních: na celoafrické, regionální (západní Afrika apod.), národní i lokální (například městské). V některých zemích existují další dva typy organizací: sdružení krajanů z konkrétní oblasti Číny a spolky s konkrétním zaměřením (například ženské asociace, spolky mládeže atd.).

Provázanost těchto organizací a ambasád se projevuje například pořádáním společných akcí a mobilizováním organizací v případech potřeby (například k odsouzení aktivit, které se KS Číny nelíbí).

Kromě asociací spadajících do systému práce na jednotné frontě působí na africkém kontinentě organizace, které kooptují místní elity z různých sfér. Jedná se o „přátelské“, „people-to-people“ organizace napojené na KS Číny, například Čínská lidová asociace přátelství s cizími zeměmi (CPAFFC) či Čínská asociace pro mezinárodní porozumění (CAFIU).

Afričtí policisté na výcvik do Číny

Paul Nantulya ve studii NBR popisuje spolupráci v policejní a bezpečnostní sféře, která se s rostoucí angažovaností Číny v Africe stále prohlubuje. Policejní a bezpečnostní složky afrických zemí mají tendenci snadno podléhat čínskému vlivu, neboť jsou si se svými čínskými protějšky v některých ohledech podobné, například centralizovanou strukturou, represivním charakterem či provázaností s armádou. Obě strany aktivně spolupracují v oblastech policie, veřejné bezpečnosti a vymáhání práva, a to zejména pořádáním společných výcviků, prací na rozvoji kapacit a na právním rozvoji, integrací a občas i vedením společných operací.

Nantulya situaci ilustruje na případech Jihoafrické republiky (JAR) a Keni. JAR je ukázkovým příkladem vysoké bezpečnostní angažovanosti Číny kvůli ochraně vlastních zájmů: má v Africe nejpočetnější čínskou komunitu, je největším příjemcem přímých zahraničních investic z Číny a působištěm velkého množství čínských státních podniků. Čína chce tedy přirozeně bránit své ekonomické zájmy a mít vliv na místní čínskou komunitu. Spolupráce Číny a JAR v policejní oblasti a při vymáhání práva je ukotvena mnoha bilaterálními smlouvami a mechanismy. Rozšířené jsou zejména výcviky jihoafrické policie v Číně a systémová výuka čínštiny.

Keňa posílá na výcviky do Číny vojenské důstojníky již od roku 2000, od roku 2016 i soudce, státní žalobce a policii. V Keni je bezpečnostní spolupráce spojena také s infrastrukturními projekty Pásu a stezky. Stavba železnice Standard Gauge Railway zahrnuje čínský výcvik keňské železniční policejní jednotky.

Spolupráce po vzoru JAR a Keni se rozšiřuje a prohlubuje i v dalších afrických zemích, pro které se Čína postupně stává primární zemí pro policejní výcvik. Čína také dodává policejním složkám bezpečnostní vybavení (komunikační systémy, vozidla, kamerové systémy) za výhodných podmínek.

Důsledkem této hlubší kooperace je také zvýšený právní dosah bezpečnostních orgánů KS Číny v Africe. Třináct afrických zemí má uzavřené extradiční dohody s Čínou, a Afrika se tak stává stále méně bezpečným místem pro lidi hledané čínskými úřady.

Čína v této oblasti nicméně čelí dvěma zásadním problémům. Prvním je velká nedůvěra místních občanů (zejména mladých) vůči vlastní vládě a bezpečnostním složkám – jejich úzká spolupráce s Čínou je pak v očích veřejnosti činí ještě méně důvěryhodnými. Druhým problémem je, že čínská bezpečnostní pomoc vede především k ochraně etnických Číňanů na úkor místních obyvatel, což vyvolává oprávněnou kritiku místních.

Čínské noty pro africké novináře

V šíření vlivu mezi zahraničním obyvatelstvem hrají klíčovou roli média. Čína se intenzivně angažuje na africkém mediálním trhu a využívá různé taktiky pro dosažení svých cílů. Hlavní zájmy KS Číny jsou ovlivnit způsob, jakým místní média vysílají o Číně, kontrolovat obsah médií a prosazovat vlastní čínský obsah na úkor lokálního. Snaží se toho dosáhnout různými způsoby: pořádáním návštěv afrických novinářů v Číně, komunikací s místními vládami a novináři a domáháním se pozitivního narativu o Číně, investicemi do místních médií a zakládáním lokálních verzí a poboček čínských státních médií v Africe.

Emmanuel Dogbevi ilustruje čínský mediální vliv na případu Ghany. Ghana patří mezi demokraticky vyspělejší země Afriky a může se pyšnit jedním z nejsvobodnějších mediálních prostředí v regionu. Nicméně místní novináři nejsou dobře placeni, často se nachází v materiálně složité situaci, a tudíž jsou lehčeji ovlivnitelní a snáz se podvolí čínským požadavkům. Stejně tak soukromá média, závislá na reklamě, se často přizpůsobí tomu, kdo dá více peněz.

V Ghaně se začal čínský vliv nejprve projevovat u místních médií, vysíláním o čínských ekonomických projektech v zemi. Následně v Ghaně spustila svá vysílání čínská státní média (CGTN, CNC World). Šíření čínského vysílání výrazně napomohla čínská mediální společnost a poskytovatel kabelové a satelitní televize StarTimes. Společnost pomohla rozšířit přístup k televizi i do venkovských oblastí, a chudší Ghaňané si tak mohou dovolit sledovat čínské programy, ale nedostanou se k západním vysílacím stanicím, které jsou dražší. StarTimes silně konkuruje i místním ghanským televizím.

Čínská vláda pořádá pro africké novináře workshopy a proplácí jim školení v Číně. Dogbevi vyzpovídal čtyři ghanské účastníky těchto návštěv v Číně: první z nich podle svých slov díky školení v Číně získal pozitivní pohled na Čínu, druhý tvrdí, že se díky němu naučil referovat o Číně objektivně, a další dva si jsou vědomi toho, že se jedná o propagandu, nicméně jsou rádi, že se naučili o Číně něco nového. Editor China Digital Times Oliver Young k tomu dodává, že dva z těchto novinářů jsou zaměstnanci Ghana News Agency, kde ze 44 článků, které vyšly v sekci News od dubna do června, lze minimálně třetinu považovat za čínskou propagandu. Čínské školení novinářů má tedy nepochybně své výsledky.

Dogbevi uvádí také příklad, kdy se čínská strana pokusila manipulovat místní vysílání. Místní média informovala o nelegální těžbě zlata, na níž se podílely čínské firmy i jednotlivci, načež čínský velvyslanec v Ghaně začal tlačit na místní vládu, aby usměrnila svá média a nařídila jim, jak o události správně informovat.

Keňa a Tanzanie. Tady došla Čína nejdál

Dvě země, kde je čínské působení úspěšnější než jinde, jsou Keňa a Tanzanie. Čínská přítomnost se zde z původně ekonomické stala politickou a ideologickou. Obě země se snaží začlenit prvky čínského modelu vládnutí do svého systému a pro Čínu představují testovací půdu pro metody šíření politického vlivu, které posléze může využít v dalších afrických zemích a zemích globálního Jihu. Zároveň zde Čína snižuje svoji ekonomickou angažovanost a snižuje plány investic do dalších let.

Tanzanie má dlouhou historii dobrých vztahů s Pekingem. Čína zde postavila  svůj první velký projekt na kontinentu, Tazara Railway, v 70. letech minulého století. Prezident Magufuli, který byl u moci od roku 2015, se snažil aplikovat centralizované řízení státu po vzoru Číny a v roce 2020 přijal – také po vzoru Číny – zákon omezující svobodu na internetu.

Vztahy Keni a Číny trvají podobně dlouho, ovšem provázely je větší neshody a období útlumu. K výraznému zlepšení došlo až v roce 2013 s nástupem prezidenta Kenyatty, který je velkým zastáncem učení se od komunistické strany Číny a snaží se po jejím vzoru upevnit vládní stranu Jubilee.

Dá se čekat, že četnost vlivových aktivit Číny v Africe bude nadále stoupat. Mnoho afrických zemí patří mezi ekonomicky méně zdatné a snáze se podvolí vlivu ekonomické velmoci s vidinou zisku. Jiné země mají zase slabší obranné mechanismy proti čínskému vlivu nebo jejich elity nemají zájem se mu bránit, a naopak jej vítají.