Algoritmy vládnou dnešní společnosti a v budoucnu budou kralovat ještě intenzivněji. Využívají umělou inteligenci a data, rozhodují za nás, co chceme vidět a co vidět nechceme, a společnost štěpí. Důsledkem toho je i kritika tradičních médií, růst nedůvěry v ně i v zavedené demokratické instituce.

Algoritmy velkých technologických společností ovládají naši společnost daleko více, než si připouštíme, a budou to v budoucnu dělat ještě intenzivněji. Proto je nezbytné, abychom se byli schopni bránit. Princip fungování sociálních sítí totiž v jistém smyslu odporuje principům fungování (post)moderní společnosti založené na svobodném rozhodování, jak se vyvinula v posledních stoletích.

Otázkou zůstává, jakým způsobem zároveň zachovat svobodu projevu a svobodný přístup k informacím v digitálním světě.

Zůstaň s námi déle

Žádná regulace by jistě nemohla sloužit společenskému prospěchu, pokud by tato základní práva byla porušena. Zakazování či blokování mediálních obsahů nemůže dlouhodobě čelit fenoménu dezinformací či propagandy. Ať už bychom mluvili o cenzuře v případě vlády, nebo o moderaci či o mazání příspěvků na sítích přímo provozovatelem.

Vzorem rozhodně nejsou nedemokratické režimy, které si mazání konkrétního druhu obsahu z ideologických důvodů objednávají, což je na rozdíl od mazání neetického obsahu skutečným problémem.

Neobejdeme se ale bez toho, aby vlády boj proti dezinformacím nezapracovaly do svých národních bezpečnostních plánů. To pomůže nejen dezinformačním útokům předcházet, ale ve výsledku bude mít i zásadní roli v obhajobě demokracie. Zásadní je také objektivita zpravodajství, nezávislost médií a relevantní informace dostupné pro co největší počet občanů.

Algoritmy sociálních sítí to s námi zdánlivě myslí dobře: šíří pouze obsah, který sami vytváříme, a chovají se vlastně velice racionálně. Každý algoritmus se snaží doručit takový obsah, aby uživatel na síti zůstal co nejdéle a tento čas firma zpeněžila prodejem reklamy. Kromě toho to má ale i řadu zhoubných vedlejších efektů.

Tak třeba Twitter využívá principu „čím víc křičím, tím více jsem slyšet“, který je snadno manipulovatelný tzv. boty (roboty, které za svého majitele automatizovaně například lajkují či sdílejí obsah) ovládanými dezinformátory – dochází tím k efektu automatického zesílení obsahu, který je tak téměř všudypřítomný, vypadá opravdu masově a je tak logicky hodně slyšet.

YouTube provází zase jiný nešvar: skrze funkci automatického přehrávání dalšího videa servíruje uživateli čím dál extrémnější obsah, aby udržel jeho pozornost. Podobně také Facebook svoje uživatele zapouzdřuje v obsahových bublinách, ve kterých je ujišťuje přesně o tom, co chtějí vědět, a zásobuje je obsahem, který chtějí vidět; tady vzniká efekt radikalizace a atomizace.

Tenhle článek napsal robot

Algoritmy sociálních sítí dnes řídí distribuci obsahu, který ale zatím stále vytvářejí lidé. Vývojem technologií a umělé inteligence se ale blížíme do doby, ve které bude strojově generovaný i obsah – videa, obrázky, ale i texty – těžko odlišitelný od lidských výtvorů. To zcela změní způsob vnímání vytvářeného obsahu, který bude plně automatizovaný a personalizovaný pro každého jednoho z nás.

Právě tehdy se fake news stanou fundamentální hrozbou, budou totiž založeny na algoritmech, které se budou samy zlepšovat a tím se budou čím dál více podobat důvěryhodnému obsahu vytvořenému námi, lidmi.

Lidé zavalení zprávami o fake news často podléhají představě, že dezinformacemi jsou prostě zprávy, se kterými nesouhlasí. My všichni se také často domníváme, že jen ti druzí jsou oklamaní falešnými zprávami, věří dezinformacím, jen my v informacích dovedeme rozlišovat a víme, co je pravda. Ve skutečnosti jsme ale zranitelní všichni.

Řada dobrých příkladů z Česka i zahraničí ukazuje, že čelit dezinformacím lze, i když to je nepochybně pořádné sousto. Řešením nesmí být nejen nahodilé kroky, ale systém opatření či přístupů, které se týkají mediálních domů, jednotlivých novinářů, ale také vlád a veřejného i soukromého sektoru.

Média by se například neměla bát pokrývat i potenciálně konfliktní témata, aby nenechávala prostor pouze nedůvěryhodným médiím. Měla by také zobrazovat a zvýrazňovat své zdroje a zvyšovat standardy žurnalistiky a tím i důvěru v média. Svůj obsah by měla šířit na různých platformách, hledat nové technologie pro fact-checking, jako je například ověřování informací v reálném čase v televizních pořadech či on-line, a zároveň vysvětlovat, co to ověřování informací vlastně je. Důležité je také rozšiřovat svoje služby do míst a k lidem bez přístupu k objektivním informacím. Právě tam je totiž volné pole pro dezinformace.

Zkrotit trolly i algoritmy

Vlády a politici by se zase neměli zaměřovat na přílišnou restrikci v regulování informací, o což se někdy v boji s dezinformacemi marně snaží, ale měli by primárně střežit svobodu slova. Naopak by měli projevit větší aktivitu při regulaci algoritmů sociálních sítí, aby byly transparentnější a nepodporovaly dezinformace.

Lze také označovat důvěryhodná média a odlišit je tak od šiřitelů dezinformací. Stát by také měl zvyšovat mediální gramotnost všech skupin obyvatel a podporovat rozvoj fact-checking technologií. Do boje s dezinformacemi by se měl také zapojit vládní tým kybernetické bezpečnosti, ale i technologické společnosti a vědci.

Jaký konkrétní dopad mají falešné zprávy v místních komunitách, by zase mohli zjišťovat zastupitelé obcí či měst, aby bylo možné zaměřit se na to, jak vlastně komunikovat s cílovými konzumenty dezinformací.

Dezinformace v digitálním světě narušují kořeny demokracie více než kdykoli předtím, a proto je stále důležitější pochopit roli a všechny aspekty digitálních technologií. Tak, abychom mohli bránit principy demokracie. Abychom mohli zkrotit trolly i algoritmy.

Autor působil v Aspen Institute, nyní pracuje jako nezávislý konzultant v oblasti strategické komunikace, médií a PR