Česká školní inspekce zjistila, že v Česku kvůli distanční výuce vypadlo ze vzdělávacího systému minimálně deset tisíc dětí. Asi dvě procenta škol pak ani do konce února nezahájila online výuku. „Na rozdíl od jiných západních zemí nemáme v České republice systém, jak identifikovat ohrožené děti na školách,“ upozorňuje Zuzana Ramajzlová, vedoucí vzdělávacích služeb organizace Člověk v tísni.

Člověk v tísni byl jednou z prvních organizací, která se problematice distančního vzdělávaní začala věnovat hned zkraje pandemie. Technikou nutnou pro distanční výuku jste podpořili tři sta šedesát dětí. Zároveň váš průzkum zjistil, že poměrně velký počet dětí potřebuje nutně doučování, protože učivu online nerozumí.

Šetření proběhlo v listopadu a prosinci minulého roku mezi 801 klienty neziskových organizací, tedy jednalo se o rodiny, se kterými spolupracujeme, kterým pomáháme. Přesto v průzkumu čtvrtina dětí opakovaně deklarovala, že vůbec nerozumí probírané látce a zhruba třetina rodičů uvedla, že jim neumí pomoc, neví si s látkou rady.

A dokonce i v těchto rodinách, které jsou nějakým způsobem monitorovány, se našly takové, které stále nejsou v kontaktu se školou. Zároveň se ukázalo, že ne všechny školy na začátku září mapovaly, jestli jsou děti připojené, jestli mají počítače, tedy jestli vůbec splňují podmínky k povinné distanční výuce.

Neomluvené hodiny za počítač

Takže ministerstvo školství nekontrolovalo, jestli mají žáci možnost distanční výuku absolvovat? Jestli jsou schopné se připojit?

Ne. Je to skutečně rozpadlé na jednotlivé školy a učitele. Jsou školy, které distanční výuku zvládají dobře, ale jsou školy, které neposkytují online výuku, jedou papírové materiály a nebo online výuku poskytují, ale nezjišťují, jestli rodiny mají k takové výuce podmínky.

Výuka je přitom povinná. Setkáváme se i s tím, že děti mají neomluvené hodiny za to, že se nepřipojí. Ať už k tomu mají podmínky, nebo ne. Takže mají za toto pololetí neomluvené hodiny.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

To znamená, že rodiny, které nemohly dětem zajistit technické zázemí, nedostaly podporu ani od ministerstva, ani od škol? Jak se takové případy řešily po oficiální linii?

Ministerstvo poskytlo počítače školám primárně pro pedagogy s tím, že část počítačů můžou poskytnout žákům. To se dotklo nějakých 10-20% studentů. Tyto notebooky byly odeslány někdy během října, listopadu, což i tak bylo velmi pozdě.

Co se týká vládních nařízení – to, jakým způsobem mají školy pracovat, jde ze strany ministerstva školství převážně formou doporučení. Je tam napsáno, že školy mají zohlednit podmínky dětí, ale to je všechno. Jak to škola zohlední a jak k tomu přistoupí, je na řediteli školy.

Ministr školství Robert Plaga na konferenci Univerzity Karlovy řekl, že odvolá ředitele škol, které ještě nezačaly s online výukou. To se podle šetření České školní inspekce v únoru týkalo 150 škol. Není to ale trochu pozdě, když by se měly školy znovu otevřít po Velikonocích?

Je sice dobré, že se to vůbec řeší, ale hodně nešťastné, že až teď, koncem března. Je to rok, co některé školy stále poskytují svým žákům pouze písemné materiály a zadávají úkoly na domácí práci. Je dost neuvěřitelné, že se doposud některé děti takto vzdělávají a nikdo se tím konstruktivně nezabýval.

Covid prohloubil rozdíly

Pro řadu lidí není problém koupit počítač nebo mobil za tři až pět tisíc. Ve chvíli, kdy mají ale třeba tři děti, tak už je to poměrně velký výdaj. Pak jsou ale i rodiny, kde tři tisíce korun na mobil skutečně nemají. S těmi zřejmě pracujete primárně…

Jsou rodiny, kde je finanční zázemí minimální. Nemají vůbec prostředky na to, aby si mohly koupit notebook nebo si platit připojení. Jsou rodiny, které jsou neúplné. Děti třeba vyrůstají s babičkou a dědečkem, kteří nemají dostatek financí a zázemí, aby zabezpečili distanční výuku.

Jak pak v jejich případě probíhá vzdělávací proces?

Pak to probíhá tak, že dostávají podklady ze školy. Dostávají spoustu úkolů, aniž by jim látku někdo vysvětlil. Nebo se snaží připojit přes telefon, ale to často nefunguje. Nám se potvrdilo, že čím méně škola poskytuje synchronní online výuky a čím méně učitelé dávají zpětnou vazbu, tím méně tráví děti času učením. Je to přímá úměra. Takže u škol, které poskytují pouze papírovou formu distanční výuky, se děti učí výrazně méně.

„Za největší chybu koronavirové krize považuji, že MŠMT neudělalo žádný výzkum, jakým způsobem se jednotlivé školy postavily k distanční výuce. Kolik je dětí, které se nepřipojily? Kolik je dětí, které odpadly ze vzdělávacího systému úplně?“ říká Zuzana Ramajzlová. Foto: T. Engelová, HlídacíPes.org

To se nutně odrazí na zvětšujících se rozdílech ve vzdělání. Jaké to může mít do budoucna důsledky?

My pracujeme s dětmi, které měly problémy už před koronavirovými opatřeními. Ty ale rozdíly zvětšily. Čím déle situace trvá, tím víc to bude mít dopad na děti i v závislosti na věku, kdy se do této situace dostaly.

U prvňáčků například povinný předškolní ročník nedokončili. Pak několik měsíců střídavě do školy docházeli, nedocházeli. U hodně rodin teď vidíme, že děti mají návrh na propadnutí, na opakování ročníku. Dostávají dodatečné odklady, v jejichž rámci se děti vrací i do školky. Je tam propad v dost těžkém období.

Nebo děti, které měly před přijímacími zkouškami v deváté třídě. U nich může mít současné nastavení dopad na celou vzdělávací dráhu, protože je v jistém momentu nikdo nepodpořil a ony nebyly schopné dostát požadavkům a tím pádem ze vzdělávacího procesu odpadnou.

Na základě jakých dat a statistik se vlastně školy v Česku drží tak dlouho zavřené? V Evropě patříme v tomto ohledu mezi země s nejdéle zavřenými školami vůbec.

Za největší chybu celé koronavirové krize považuji, že ministerstvo neudělalo žádný výzkum, jakým způsobem se jednotlivé školy postavily k distanční výuce. Kolik je dětí, které se nepřipojily? Kolik je dětí, které odpadly ze vzdělávacího systému úplně? Jaké jsou ty problémy? Takový průzkum zkrátka nebyl.

Jeden průzkum udělala Česká školní inspekce mezi řediteli škol v květnu, nyní byla zveřejněna tematická zpráva k distančnímu vzdělávání (vzorek 385 škol). Ze strany ministerstva ale ani po roce nemáme žádná data tohoto typu. Tudíž v tomto ohledu stále neexistují přesná data a kvantitativní ukazatele.

Z jakého je to důvodu?

Je to problém decentralizace českého školství. Školy mají své zřizovatele a ministerstvo de facto zřejmě ani nemůže nařídit takový průzkum. Může o něj možná jen požádat? Netuším.

Nic nevíme, jen odhadujeme

Měly by se tedy děti například s problematickým rodinným zázemím nebo děti s výukovým handicapem vrátit do školy dřív? Usiluje o takové řešení někdo?

Určitě by měl existovat nějaký koncepční, ponávratový plán. Já bych velmi apelovala za to, aby se co nejdříve mohly do školy vrátit děti, které jsou na tom opravdu špatně. To znamená, že nemají doma adekvátní podporu, nepřipojují se a velmi selhávají ve vzdělávání. A potom děti, které jsou třeba psychicky nemocné, mají nějaké problémy a kde nelze alternovat učitele v domácím prostředí. Bavíme se třeba o deseti procentech dětí, které by měly dostat individuální podporu za adekvátních bezpečnostních opatření. Měl by se urgentně řešit jejich návrat.

Pak asi děti, které potřebují zabezpečit před přijímacími zkouškami. Ale měl by existovat plán, jakým způsobem je možné vrátit děti do škol, aby to bylo bezpečné a přitom spravedlivé vůči těm, které nemají takové podmínky jako ostatní.

O psychických problémech dětí spojených s distanční výukou se už v médiích mluvilo. Přesto, můžete zmínit, s čím se setkáváte ve své praxi?

U dětí, které už měly nějaké psychické problémy už dříve, tak tam se opět prohlubují. Prohlubují se úzkosti, deprese. Na konci minulého roku vydala Evropská psychiatrická asociace studii, která popisuje nárůst pokusů o sebevraždu u věkové skupiny 13+. Ale situace dopadá samozřejmě i na zdravé děti. Ty se čím dál častěji dostávají do apatie, čelí ztrátě motivace. Jsou v sociální izolaci. Záleží samozřejmě také na věku, ve kterém se nachází, ale žijí teď v umělém světě a to na jejich psychiku dopad má.

Máte nějaké srovnání se zahraničím? Jak tam například řešili situaci dětí s problematickým zázemím?

Například ve Velké Británii a v Německu měly děti z problémových rodin jiný režim. V těchto zemích mají systém, díky němuž jsou schopni podchytit rodiny, kde například dochází k domácímu násilí, nebo které mají špatné sociální zázemí. Pro děti z takových rodin byli schopni zařídit prezenční výuku v menších skupinách nebo individuální výuku. Nikdy tedy nezavřeli školy úplně všem dětem.

Jak se takové děti identifikují u nás?

V České republice, bohužel, nemáme systém identifikace ohrožených dětí ve školách. Je to vlastně na učiteli. Ten ví, kdo se připojí, kdo se nepřipojí. Ten ví, jestli dítě nějakým způsobem zaostává nebo selhává, a má na to upozornit. Identifikace musí přijít ze strany škol. V zemích jako je Velká Británie a Německo věděli už před uzavřením, které děti budou potřebovat podporu. V Česku to víme odhadem, ale nijak se s tím nepracovalo.