Česko a Rusko, podobnost nikoli náhodná. Korupce nevadí, zato překáží pravda o historii

Napsal/a Jan Urban 17. října 2020
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Na konci září zemřel ve Spojených státech po 34 letech nuceného exilu jeden z prvních sovětských disidentů Jurij Orlov. Už v roce 1956 byl vyloučen z komunistické strany a vyhozen z práce. Bylo mu tehdy 32 let a patřil k nejnadanějším mladým jaderným fyzikům své vlasti. Jenomže se jako jediný odvážil psát články a mluvit o zločinech komunistického režimu. Jeho příběh je platný i pro diskusi o minulosti v Česku.

Etický rozměr a význam obrany základních lidských svobod a práv byl vždy a je stále nad chápání velké části českých politiků. Proto nevadí korupce či nefungující vláda práva. Proto naopak vadí pravidla a pravda o historii, proto česká „politika“ stále popírá zločiny minulosti. V mnohém to připomíná současné Rusko.

Zmiňovaný Orlov nazval Stalina vrahem a ptal se po zodpovědnosti dalších. V roce 1973 veřejně vystoupil na obranu akademika Andreje Sacharova a připomněl desítkám jeho kolegů, kteří v servilním dopise žádali jeho exemplární potrestání za obhajobu lidských práv, tedy „protisovětskou činnost“, že desítky vědců, podepisujících ve 30. letech podobně denunciační proklamace proti svým kolegům, skončily na popravišti nebo v gulagu, jen co se změnil apetit diktatury.

Lidská práva neodpovídají na to co, ale jak. Jejich obrana nemá žádný politický cíl, jenom obranu základních svobod. Je to etická, ne politická pozice.

S obhajobou se nenamáhej

Ve stejné době napsal slavný otevřený dopis sovětskému vůdci Brežněvovi a založil vůbec první sovětskou pobočku světové organizace Amnesty International. Opět byl vyhozen z práce. O tři roky později byl společně s historičkou Ljudmilou Alexejovou u založení Moskevské helsinské skupiny, vůbec první podobné iniciativy na obranu lidských práv v komunistickém bloku, a postavil se veřejně do jejího čela. Stala se vzorem pro podobné aktivity na celém světě, včetně československé Charty 77.

Byl zatčen a narychlo odsouzen za protisovětskou činnost. Brežněvovská justice uspořádala dosud nevídanou frašku. Do soudní síně byli vpuštěni jen prověření „civilisté“. Dovnitř se tak dostala jenom Jurijova manželka Irina. Jeho přátelé, včetně Andreje Sacharova, se „pro velký zájem veřejnosti“ dovnitř nedostali.

 

 

Když se Orlov pokoušel přednést svoji obhajobu, soudce a prokurátor ho neustále přerušovali a z publika se ozývaly výkřiky „špióne“ a „zrádče“. Připravený rozsudek sedmi let vězení a pěti let vyhnanství na Sibiři „zástupci sovětské veřejnosti“ v soudní síni přivítali potleskem a skandováním „měli jste mu dát víc“.

V roce 1986, tedy už za Gorbačovovy perestrojky, byl Jurij Orlov bez varování zbaven občanství, naložen do letadla a vyměněn za sovětského špióna, zatčeného ve Spojených státech. Kdysi napsal: „Lidská práva neodpovídají na to co, ale jak. Jejich obrana nemá žádný politický cíl, jenom obranu základních svobod. Je to etická, ne politická pozice.“

červenci roku 2020 byl v Petrozavodsku odsouzen na tři a půl roku do vězení za údajné držení dětské pornografie čtyřiašedesátiletý historik Jurij Dmitrijev. Obvinění byl nesmysl a soud jenom potřeboval napravit „omyl“ jiného soudu, který Dmitrijeva v dubnu osvobodil.

Do soudní síně tentokrát mohli i jeho přátelé a dokonce i zástupce finského konzulátu. Doba se změnila – a s ní i státu úslužná justiční fraška. Postmoderní putinovská diktatura už k udržení „pořádku“ a zastrašení nepotřebuje drastické popravy statisíců jako za báťušky Stalina. Zbytečné jsou už i odstrašující soudní komedie brežněvovské doby. Stačí přece kontrolovat pravdu o minulosti a krmit veřejné mínění propagandou.

Dmitrijev také vypátral a pomohl odkrýt jedno z největších tajných pohřebišť stalinistické NKVD s nejméně devíti tisíci těl – většina z nich měla prostřelenou lebku

Jako za Stalina

Jurij Dmitrijev se stal nepohodlným jako historik a ředitel karelské pobočky organizace Memorial. Za třicet let práce se mu podařilo sestavit seznam více než čtyřiceti tisíc lidí, kteří byli v čase stalinského teroru na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století odvlečeni z Karélie a popraveni. Karélie má i dnes jen něco přes šest set padesát tisíc obyvatel a počet popravených tedy představoval nejméně deset procent dospělého obyvatelstva.

Dmitrijev také vypátral a pomohl odkrýt jedno z největších tajných pohřebišť stalinistické NKVD s nejméně devíti tisíci těl – většina z nich měla prostřelenou lebku. Oficiální vysvětlení ovšem stále tvrdí, že šlo o „oběti bílých Finů“.

Našel i pohřebiště, kam ve 30. letech minulého století NKVD házela těla mrtvých vězňů ze sovětských koncentračních táborů na Soloveckých ostrovech a při stavbě nechvalně známého Bělomorského kanálu. Najednou těch faktů o zvěrstvech stalinismu v Karélii bylo příliš. A tak další úslužný soud zvýšil v září Dmitrijevovi trest rovnou na třináct let. Při jeho věku je to něco mezi doživotím a trestem smrti.

Příběhy Jurije Orlova a Jurije Dmitrijeva jsou jenom dvěma z obrazů nekončící tragédie Ruska, kterému už přes sto let vládne bojarská elita bezpečnostního státního aparátu. Přidejte agresívní války, vraždy nezávislých novinářů a politických odpůrců – a objeví se skutečný obraz současné postmoderní diktatury Vladimira Putina.

První diktátor digitálního věku, který pochopil politický smysl temného varování, které levicový britský spisovatel George Orwell napsal už v roce 1949: „Kdo kontroluje minulost, kontroluje budoucnost. A kdo kontroluje přítomnost, kontroluje minulost“.

Platí to i pro naši českou diskuzi.

Dodnes nebyl rehabilitován armádní generál Lev Prchala, jediný generál, který v historii Československa bránil jeho území vojenskou silou.

Vzpomínky na Beneše

Etický rozměr a zcela zásadní význam obrany základních lidských svobod a práv byl vždy a je stále nad chápání velké části českých politiků. Hájíce se „demokratickým mandátem voličů“, tak podobni Putinovi, vnímají politiku jako pouhý boj o moc a rozdílení prebend.

Proto nevadí korupce či nefungující vláda práva. Proto vadí pravidla, stejně jako pravda o historii. Proto česká „politika“ stále popírá zločiny minulosti. Ani třicet let od roku 1989 nestačilo na otevření pravdy o zločinech, iniciovaných a přikázaných za druhé světové války i po ní Edvardem Benešem a vedením československé armády – o zločinnosti celého komunistického období nemluvě.

Dodnes nebyl rehabilitován armádní generál Lev Prchala, jediný generál, který v historii Československa bránil jeho území vojenskou silou. Beneš ho nenáviděl a už za války ho nechal degradovat na vojína. Rodiny jeho spolupracovníků přikázal hned v květnu 1945 internovat.

Beneš je dodnes – zcela po putinovsku – falešnou ikonou země, státu a politiky, která není ochotna žít sebevědomě v pravdě. Neochota k pravdě je největší slabinou demokracie jakéhokoliv národa. I to je především etická, a ne politická pozice. Jenomže bez tohoto základu demokracie nefunguje.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)