Ne každý ušlý zisk vzniklý v době trvání krizových opatření lze považovat za ušlý zisk podléhající náhradě. Mnozí podnikatelé žijí v naději, že jim stát bude kompenzovat ztráty, které jim přineslo nucené uzavření jejich provozů a absence zákazníků. Případů, kdy se podaří prokázat kauzální souvislost mezi ušlým ziskem a krizovými opatřeními, ale bude minimum.

Náhrada, ve kterou podnikatelé doufají, totiž není náhradou skutečné škody, ale ušlého zisku, tedy tržeb, které neinkasovali v době trvání krizových opatření. Znění krizového zákona samozřejmě nevylučuje i povinnost státu nahradit ušlý zisk, ale pravidla pro jeho náhradu se od pravidel náhrady skutečné škody značně liší.

Příroda versus právo

Předpokladem vzniku povinnosti nahradit ušlý zisk je příčinná souvislost mezi skutečností vedoucí k ušlému zisku a ušlým ziskem. Povinnost k náhradě ušlého zisku může vzniknout jen tehdy, pokud tato událost ušlý zisk skutečně způsobila. Mezi událostí a ušlým ziskem musí existovat vztah příčiny a následku.

Příčinná souvislost je výrazem nutného sepjetí dvou jevů, z nichž jeden je příčinou a druhý následkem. Je tedy zapotřebí identifikovat jednak následek, tedy ušlý zisk, a jednak relevantní příčinu. Je třeba zjistit, zda právě událost, která ušlému zisku časově předcházela, je zároveň právně významnou příčinou ušlého zisku, tj. zda bez této události by k ušlému zisku jinak nedošlo.

Příčinnou souvislost nelze zaměňovat za pouhou časovou posloupnost. Časová následnost je sice integrální součástí kauzality, ale není jednou součástí, neboť kauzalita má řadu faktorů. Nejedná se tedy o pouhou následnost, ale o nutné sepětí. Je však nutné si uvědomit, že kauzální řetěz je nekonečný. V přírodním světě jevů existuje nekonečný sled příčin a následků a z hlediska přírodovědného nemůže nikdy být výhradní příčinou újmy jen jedna určitá skutečnost.

V právu kauzální nexus nezkoumáme z hlediska přírodních, ekonomických či jiných zákonů, ale z hlediska existujících právních poměrů. Příčina vzniku ušlého zisku ve smyslu úkazu vnějšího světa je tedy něco jiného než kauza ušlého zisku ve smyslu právním. Ve smyslu právním nejde o příčinu v pravém slova smyslu, ale o účelový výklad takové příčiny. Existuje tedy zvláštní právní kauzalita, která zahrnuje jen určité, ale nikoli všechny příčiny a následky.

Rozumné omezení odpovědnosti

Použití všech existujících příčin ušlého zisku by bylo nevhodné, a kromě toho prakticky téměř nemožné, a to vzhledem ke kauzalitě všech jevů. Z toho je nutno vyvodit, že z existujících příčin je možné provést výběr, neboť právní relevance jakékoliv příčiny by vedla příliš daleko. To platí z hlediska právně-politického účelu pojmu přiměřené příčinné souvislosti: tedy dosažení rozumného omezení odpovědnosti.

Co je tedy příčinou ušlého zisku podnikatelů v době trvání krizových opatření? Povrchní odpovědí by bylo, že jsou to právě tato krizová opatření, ale prozkoumejme řetězec příčin a následků, které k ušlému vzniku vedly. První příčinou toho, že podnikatelé neinkasovali tržby, které by za normálních okolností inkasovali, je to, že jim je zákazníci nezaplatili.

Co je příčinou toho, že jim je zákazníci nezaplatili? A zde se již dostáváme na tenký led. Jednou z příčin je zřejmě platnost krizových opatření. Ale i pokud by krizová opatření neplatila, mohla by být skutečnost, že zákazníci nekonzumovali služby, způsobena třeba tím, že v době epidemie zákazníci omezili spotřebu, změnili své zákaznické preference, chtěli trávit více času s rodinou nebo se z důvodu obav o zdraví stranili společnosti dalších lidí. Již zde vidíme, že příčin absence zákazníků může být více. Ale kauzální řetězec pokračuje dál.

Ten, který snědl netopýra

Co bylo příčinou změny chování zákazníků? S největší pravděpodobností rozšíření nakažlivé choroby. Co však bylo příčinou této příčiny? Možná to byl špatný přístup čínské vlády k nemoci v době jejího rozšíření v jedné z provincií. I tato příčina má svoji příčinu. A tak můžeme v kauzálním řetězci pokračovat až k té osobě, která možná zapříčinila přenos viru z netopýra na člověka.

Právo však musí jeden článek z tohoto řetězce vybrat jako adekvátní příčinu ušlého zisku. V daném případě to bude téměř nemožné.

Ušlý zisk spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodní události za normálních okolností, při pravidelném běhu věcí, dosáhl. Nicméně v době pandemie se nejedná o normální okolnosti ani o pravidelný běh věcí. A tato nenormálnost a nepravidelnost není způsobena krizovými opatřeními, ale právě existencí pandemie. Život by totiž nebyl normální ani pravidelný i tehdy, pokud by krizová opatření vůbec neplatila.

Ušlý zisk nemůže být pouhou hypotetickou možností, ale jeho budoucí dosažení musí být v podstatě nepochybné. Pro výši ušlého zisku je určující, o jaký reálně dosažitelný, nikoliv hypotetický, prospěch poškozený přišel. V nenormální době však tuto výši není nikdo schopen stanovit či jen odhadnout, a již vůbec ne dokázat.

Není proto možné požadovat stejný zisk, jaký měl podnikatel v době před zavedením krizových opatření, a to právě proto, že nelze srovnávat zisk v normální době a zisk v době nenormální. Zisk by totiž byl určitě zcela jiný, i kdyby krizová opatření zavedena nabyla, a to z důvodu existence krizové situace, která vznikla nezávisle na vůli státu.

Stanovit hranice

V řízení o náhradu škody v podobě ušlého zisku má poškozený povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně skutečnosti, že by v období, za něž požaduje náhradu ušlého zisku, dosáhl při svém podnikání zisku, o který přišel následkem škodné události. V tomto ohledu se naprostá většina poškozených dostane do důkazní nouze.

V odmítnutí náhrady hypotetického ušlého zisku spočívá rozumný právně-politický princip omezení směru a rozsahu ochrany norem chování sankcionovaných deliktní odpovědností. Opačný přístup by znamenal, že bude nutno klást k tíži určitých subjektů neomezenou řadu důsledků, přičemž události se budou donekonečna odvíjet jedna od druhé, a tíha odpovědnosti bude potom drtivá.

Je společensky nezbytné stanovit určitou mez. Zákonodárce, právní doktrína a judikatura chtějí právem udržet mimosmluvní odpovědnost v určitých hranicích.