Adam Drda: Český vzpomínkový optimismus. Pivo za korunu padesát a bydlení pro každého
Když přijel západní turista v 80. letech minulého století do Prahy, znamenalo to pro něj návštěvu neobyčejně levného města. Jedna západoněmecká marka se tehdy na československém černém trhu prodávala za přibližně pětadvacet korun, což byla cena oběda v restauraci. Na časy, kdy stál litr mléka dvě koruny, rohlík třicet haléřů, máslo deset korun, košile čtyřicet a pivo 1,50 Kčs, dnes nostalgicky vzpomínají i mnozí Češi.
Jistě, bylo levně. Jen je k tomu třeba přiřadit odpovídající výši průměrného platu. Například v roce 1965 činil (podle údajů Českého statistického úřadu neboli ČSÚ) 1 493 Kčs, roku 1970 stoupl na zhruba dva tisíce a koncem osmdesátých let na necelé tři tisíce korun.
V roce 2010 byl průměrný plat v ČR asi třiadvacet tisíc korun. Srovnávat finanční situaci současného Čecha s jeho příjmy před listopadem 1989 je pochopitelně z mnoha důvodů složité. Z údajů ČSÚ nicméně vyplývá, že zatímco v roce 1988 jsme si mohli z průměrné měsíční výplaty koupit 703 kilových bochníků kmínového chleba, v roce 2011 bychom jich z průměrné mzdy pořídili 1 131.
Podobné je to třeba u ledniček s mrazákem (0,88 ks z průměrného platu v roce 1988 oproti 2,15 ks v roce 2011) nebo u benzinu (412 litrů z průměrného platu v roce 1988 oproti 720 litrům v roce 2011). V poměru k průměrné mzdě je dnes levnější prakticky jakékoli zboží, dražší jsou energie nebo bydlení.
Zeptejte se po neděli…
Navíc je třeba položit si otázku, co a za jakých okolností si vlastně obyvatelé komunistické ČSSR mohli koupit. Základní potraviny se daly pořídit v samoobsluze bez větších potíží: byl minimální výběr, člověk žil dosti chudě, avšak nestrádal a nehladověl.
Hůř už sháněl ovoce (banány, pomeranče nebo mandarinky se na pulty dostaly jen občas) nebo kvalitní maso (občan si musel vystát frontu od časného rána nebo si vytvořit dobré vztahy s řezníkem a poskytnout mu protislužbu). Občas se říká, že potraviny měly v ČSSR před listopadem 1989 vyšší kvalitu, což je nesmysl: kontrola byla nedůsledná, a když si hladovec koupil paštiku, zpravidla nevěděl, co vlastně jí.
Mnohé zboží získalo čas od času podivné označení „úzkoprofilové“, což znamenalo, že je ho zrovna nedostatek a musí se pracně shánět. Kvůli dysfunkčnosti centrálně plánovaného hospodářství se pravidelně stávalo, že ve všech obchodech naráz došly například dámské vložky, jindy nebyl toaletní papír, cukr, dětské boty atd.
V kronice průměrného městysu Doubravice nad Svitavou najdeme třeba takovýto záznam z roku 1979, uvedený nadpisem „Nedostatky v zásobování“:
„Dle sdělovacích prostředků (…) dalo by se říci, že je vše v naprostém pořádku. (…) Podíváme-li se však na tuto otázku z hlediska požadavků spotřebitele (…), tak např. z luštěnin už velmi dlouhou dobu nejsou v prodeji čočka a fazole. V horkých květnových a červnových dnech zmizelo ze samoobsluhy lahvové pivo, sodovky i minerálky. Téměř po celý rok nebylo k dostání plnotučné mléko… V letních měsících při letošní bohaté úrodě okurek nebyl nikde v obchodech k dostání ocet, a to až do konce září. (…) V dostatečném množství se také nedostává na prodej maso a některé masové výrobky.“
Líbí se vám tento článek? Podpořte nás!
Podobné zápisy se táhnou celou kronikou, a to je třeba vzít v potaz, že se jednalo de facto o úřední dokument, v němž nebylo radno si příliš stěžovat. Pro ilustraci ještě jeden z roku 1982: „Máme u nás nejen mnoho věcí dobrých, ale také nedostatků, zvláště v zásobování. Je to např. stálý nedostatek porcelánového zboží, jako talířů, hrnků nebo plechového nádobí, jízdních kol, šicích strojů, různého textilního zboží, tedy věcí denní potřeby, ale i spotřeby (…), tak tedy jen sháníme toto tzv. ,úzkoprofilové či nedostatkové zboží‘, a to vše nakonec jen proto, abychom od omrzelých prodavaček slyšeli stále stejné: přijďte zítra či po neděli.“
Bony a klid
K typickým rysům socialistického obchodu patřilo, že se ve všech prodejnách vyskytovalo identické zboží. Vybrat si oblečení nebo boty podle svého vkusu člověk nemohl, pro řadu věcí se jezdilo do okolních „socialistických“ států.
Kvalitní elektroniku nebo džíny mohl československý občan získat ze Západu (měl-li příbuzné v emigraci nebo pokud se někomu z rodiny podařilo obstarat si potřebná povolení a zahraniční měnu a vycestovat), případně v Tuzexu.
Pro nezasvěcené: Tuzex byl obchod pro majetnější občany, v němž se platilo zvláštními poukázkami, které se nazývaly bony; daly se koupit buď za cizí měnu, kterou někdo z ciziny poslal (stát z ní sebral obrovskou část a zbytek vyplatil v bonech) nebo pokoutně „vyvekslovat“, tj. načerno koupit za cca pět korun kus.
Džíny pak v Tuzexu vyšly na sto bonů, přibližně pět set korun – pokud měl mladý člověk měsíční příjem kolem tisíce korun, bylo to pro něj docela hodně. V osmdesátých letech se začaly v Praze také otevírat obchody, které prodávaly některé lepší zboží za koruny, stálo ovšem horentní sumy.
Zcela zvláštní kapitolu pak představovaly obtížně dostupné stavební materiály, léky, automobily (nebyla-li protekce, nezbývalo než čekat, až na zájemce o nový vůz přijde řada v pořadníku), všemožné náhradní díly atd. atp.
Nejhorší na tom všem samozřejmě nebyla nouze – když není hlad, vždycky se s ní dá nějak vyrovnat. Nejhorší bylo, kolik vyčerpávajícího úsilí musel obyvatel Československa věnovat obstarávání i těch nejbanálnějších věcí a kolik času přitom ztrácel.
Honba za dekretem
Státní orgány komunistické ČSSR řídily a spravovaly prakticky všechno, tedy také bydlení. Soukromí majitelé činžovních domů byli prohlášeni za „vykořisťovatele“, stát jim domy jednoduše sebral a bytový fond pak obstarával prostřednictvím okresních, resp. obvodních podniků bytového hospodářství (OPBH).
Nejvíc městských lidí žilo právě v nájemních bytech, občané směli vlastnit jen rodinné domky, chaty a chalupy, směli se též spojovat v bytových družstvech. Bytů byl setrvalý nedostatek, státní správa nefungovala, tudíž se s bydlením podloudně kšeftovalo. Stejně jako se vším ostatním.
Získat oficiální cestou nájemní smlouvu na byt (tehdy se jí říkalo „dekret“) šlo jen přes pořadník na úřadě, což trvalo ve větších městech třeba i deset patnáct let, někdy víc.
Žadatel mohl proces urychlit pouze tím, že si obstaral protekci, případně uplatil příslušné úředníky. Potom v pořadníku přeskočil ostatní čekatele a získal byt na jejich úkor. Mohl si také dekret koupit „načerno“: v Praze se dekret na třicetimetrový byt prodával koncem osmdesátých let minulého století podloudně za cca dvacet tisíc korun – zaplatilo se tomu, kdo byl držitelem dekretu, následně se kupující do bytu přihlásil a pak bylo možno dekret s pomocí různých triků „převést“.
Po této základní vysoké investici pak nájemce platil poměrně nízkou činži, a to podle toho, do které ze čtyř „kategorií“ byt spadal (čtvrtá kategorie měla zpravidla umyvadlo a společný záchod na chodbě).
V rodinách se kvůli udržení dekretu provozovaly všemožné fígle, děti se přihlašovaly k pobytu u babiček a dědečků, aby stát příbytek nesebral, až prarodič zemře. Představa, že by si člověk mohl pořídit byt podle svých představ a v potřebné velikosti, patřila do říše snů – musel se spokojit s tím, co bylo, a být rád, že má střechu nad hlavou.
Chceš byt? Tak šest let pracuj
Socialistickou zvláštností byly též rozdělené byty a tzv. nadměrné metry. Když KSČ likvidovala buržoazii, určila, kolik metrů obyvatelné plochy stačí jedné lidské bytosti. Třeba v devadesáti- či stometrovém bytě pak zřídila dvě „bytové jednotky“, takže v něm žily dvě cizí rodiny.
Později, za normalizace, se sloučení rozděleného bytu řešilo komplikovanými výměnami, opět korupcí atd. Nicméně na nadměrné metry si člověk stále musel „dávat pozor“. Pokud obýval příliš velký byt, mohl být úředně vystěhován do menšího nebo dostat spolunájemníka.
Kvůli obtížím se získáním nájmu se lidé často rozhodli pořídit si byt družstevní. Sice byl dražší a stejně jim pak nepatřil, ale stávali se aspoň družstevními podílníky. Dostat se do družstva však nebylo jednoduché, navíc stát sice poskytoval na výstavbu bytů a domů půjčky (jakási obdoba dnešních hypoték), ale za prvé na ně ani zdaleka každý příjmově nedosáhl a za druhé se na stavbě družstevního domu muselo fyzicky pracovat.
V knize Obyčejní lidé…?! vypráví o své zkušenosti s budováním takového bydlení lékař, který začal stavět v roce 1983. Vedle své náročné profese musel chodit každou sobotu a neděli „na brigádu“, odpracovat měl dle smlouvy šest a půl tisíce korun.
Jelikož mohl jako lékař vykonávat na stavbě jen pomocné práce, počítalo se mu to tak, že za hodinu odpracoval 2,50 Kčs: „Takže já jsem za sto hodin odpracoval dvě stě padesát korun (…), takže za tisíc korun jsem musel odpracovat čtyři sta hodin a krát šest a půl, takže to vycházelo přes dva tisíce hodin.“ Do prvního vlastního bytu se lékař nastěhoval v roce 1989.
S poslední (vzhledem k celkovému počtu obyvatel nejrozšířenější) skupinou lidí, a sice s lidmi žijícími v rodinných domech, to bylo obdobné. Relativní klid měli ve chvíli, kdy nemovitost zdědili nebo dostali od příbuzných.
Kachličky jako luxus
Postavit si nebo jenom rekonstruovat dům znamenalo totiž strašlivou dřinu, v podstatě celoživotní úkol pro celou rodinu, a to v zemi, kde se řada stavebních nezbytností nedala běžně koupit a kde neexistovali volně dostupní řemeslníci.
Kvůli obstarání kachliček či bojleru jezdili stavebníci přes půl republiky, a komu se povedlo získat třeba v roce 1985 na venkově takovou vymoženost jako telefon, ten už byl vlastně protekční nebo aspoň „zorientovaný“ (tj. věděl, jak obejít běžný úřední postup, s kým se dohodnout, koho uplatit).
Nutno dodat, že socialistické hospodaření se znárodněným „bytovým fondem“ se v sedmdesátých letech ocitlo v krizi a tisíce bytů nebylo možno obývat. V hlavním městě se například – ne zcela ojediněle – vyskytovaly byty, v nichž stropy podpíralo dřevěné lešení.
Uměle stanovené nízké nájemné vycházelo z uměle stanovených nízkých platů, veškeré bydlení v bytech tedy stát mohutně dotoval, což si pochopitelně nemohl dovolit. Nová výstavba se omezovala prakticky jen na panelová sídliště, která postupně vyrůstala ve všech větších městech, byty v nich byly nekvalitní, život depresivní a znamenala architektonickou pohromu (to už je ale zase jiné téma).
V ČSSR se také nevyskytovali bezdomovci: policejní stát, který udržoval umělou stoprocentní zaměstnanost, totiž jejich existenci nepřipustil. Člověk, který neměl práci a bydlení, skončil v lepším případě v nějaké fabrice a na ubytovně, v horším (když se práci vyhýbal) v blázinci nebo ve vězení.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Utekl z Osvětimi a podal zprávu o nacistických zvěrstvech. Příběh Rudolfa Vrby
Tajemné město Michengrads. Po stopách otce, který uprchl z transportu smrti
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
87 komentářů
Děkuji za super článek. Docela rád bych si ho vytiskl (třeba i někde doplnil) a lidem, kteří razí heslo „zlatí komunisti“, bych ho chtěl distribuovat (darovat vytištěné). Nevadilo by to autorovi?
Určitě ne .-)
Oslava 30 let svobody!
Navrhuji, aby Kaufland ve čtvrtek (den seniorů), měl pouze vystavené zboží, které se dalo koupit za komunismu. To by koukali, jak jsou prázdné regály. Jasně! Vajíčka, chleba, lanšmít, brambory, cukr, sůl a bonbóny bych nechal. Jinak nic co tehdá nebylo. Ani toaletní papír! K tomu by jim pouštel muziku tehdejších hitů. Obchody by byli polepené slogany Bude líp – Líp už je – Máme se nejlépe. A kdyby to mělo úspěch?
Tak bych vystavěl obchodní řetězce v celé ČR s názvem „V KOMUNISMU BYLO LÉPE“. 5,5 dne otevřené. Ale dopředu 100% vím, že by hned po otevření zkrachovaly! A co myslíte? Kde by raději chodili nostalgici nakupovat? ✌️☺️✌️
Nerazím heslo zlatí komunisté ale západní marka nikdy neměla oficiální kurz kurz 1:25kč.
Nejdřív se naučte číst, je psáno, že se marka prodávala za 25 Kč na černém trhu…
.. marka se prodavala za 12 , maximalne za 15 korun pro silence,
Myslím, že za jednu DEM (tu západní) se platilo kolem 18 Kčs. A k té láci pro západní turisty: při vstupu do ČSSR si každý musel vyměnit předepsaný objem „západní“ měny podle počtu dní, na něž dostal vízum, a to u oficiální banky v oficiálním kursu. To bylo kolem 3 Kčs/1 DEM. Socialistické koruny nebylo povoleno vyvážet ani vyměnit zpět. Kdo si to lépe pamatuje, ať mě opraví. Takže ta láce začínala až po vyčerpání oficiálních korun a výměně zápaďáckých peněz někde u veksláka.
Já jsem kupoval marky mezi 9-14 Kčs od veksláků.
Já rozhodně heslo „zlatí komunisti“ nerazím, měl jsem kvůli nim problémy se studiem. Ale ta těžká neobjektivita, s jakou se dnes o té době píše, mne dost rozčiluje.
Propaganda je úplně stejná – jakoé se tenkrát měsíc připomínala VŘSR, tak nás už měsíc krmí listopadem ´89.
V tomto ohledu se nezměnilo vůbec nic, opravdu.
Kolikrát, když teď slyším nějakého politika a zavřu oči, slyším Gustáva Husáka – stejné kecy, on taky furt omílal demokracii a svobodu lidu.
Takže tak, máme hromady zboží a miliardáře. To je změna.
Nemůžu souhlasit se vším co je v článku uvedeno. Žil jsem v té době půl svého života a půl této rádoby lepším. jak se tady cituje. Nemůžu souhlasit s tím že tady nic nebylo! Poukazujete na fronty na banány- Ano byla to pravda, ale toto zboží bylo nahrazováno kvalitním ovocem a zeleninou z naší České produkce. co se týče masa a uzenin, tady si dovolím jen to, že to psal blbec. Státní normy na potraviny byli tak přísné, že dnešní kvalita, se přibližuje jen stěží. Normální člověk, který pracoval, si myslím spokojeně žil. Byl jsem na Václaváku cinkat klíčema, byl jsem Vůl, ale tenkrát nás tam hodně.
Víte, mě zaráží, že se hojně vzpomíná na kvalitní potraviny a zejména maso, zeleninu a ovoce.
Rozsah, v jakém se vše zasypávalo DDT a stovkami jiných sajrajtů zase utkvělo v hlavě mě. A co bylo horší, jak se vše „oje*ávalo“, trochu tady, trochu tam. A když si spojím ty prudce inteligentní makáče a jejich zodpovědnost, tak mi vyjde jen to, že ovoce a zelenina byla napumpovaná chemií přinejmenším, se zavřenýma očima, úplně stejně jako nyní (ale jsem skálopevně přesvědčený, že to bylo násobně víc. Dá se přeci dohledat spotřeba chemických přípravků v jednotlivých JZD. Někde jsem už viděl viděl ofocené dobové tabulky o spotřebě chemie v porovnání s dnešní dobou a nebyl to hezký pohled.)
Maso? Když bylo… A kvalita? Velmi dobře si pamazuju kolik lidí odcházelo od řezníka jemně řečeno rozladěni, protože skoro nic nebylo a co bylo, tak bylo hnusné, smradlavé maso a šidilo se jak ***.
Uzeniny? Normy jsou jedna věc (a přísnější nebyly ani z daleka, to je zase jen tisíckrát opakovaná lež, která se stala polopravdou), druhá věc je, jak se s normami nakládalo. Že soudruh ředitel kdykoli mohl rozhodnout:
„Když nemáme maso, tak tam dáme cibuli. Když nemáte cibuli, tak tam dáme sojovku.“
Musel se plnit plán. A jak se plnil? To už bylo na lidové kreativitě. Jak ve svém příspěvku naznačujete a mnozí s Vámi, pokud subjekt nevyčníval (ať už osoba nebo podnik), tak nebyla kontrola. A jestli pak mlely do tlačenky psi i s boudama, bylo každému šumák.
A pracující člověk, že normálně žil? Můj otec měl 600Kčs měsíčně. Byl vysokoškolák. Během let se to moc nezlepšilo, protože nebyl v KSČ, vlaječky na průvod nevěsil (ani do dvora), a nebyl to člověk typu „radši sehnu hřbet a budu mlčet“. Takže byl odlifrován a bylo mu dáno na výběr z „jakýchsi prací“, vybral si kafilérii (důvody zde rozepisovat nebudu).
Takže mi tady milý pane nevěšte bulíky na nos.
jste duševně narušený. S tou záměnou do toho pletete “ vaření s Babicou“. O masných výrobcích nevíte vůbec nic. Jsem absolvent průmyslovky na maso v tehdejší době, tak mne neukecáte. To dnes se cpe do všeho chemie, umělá barviva a náhražky – jen aby to dlouho vydrželo. Proš myslíte, že se tehdejší potravinářské zboží tak rychle kazilo? – bylo bez chemie. Salám i v lednici po třech dnech zezelenal, jogurt vám v lednici po týdnu bouchl. Dnes vám bude ležet v lednici rok a nic se s ním nestane. Když něčemu nerozumíte, tak si ty slaboduché komentáře odpusťte. Děkuji
máte pravdu i já jsem polovinu svého života prožila v dřívější době a byla v obchodě tak vím jak nám kontroly odevšad šlapaly na paty.
Asi tak, Je dobře, že ten systém padnul. Jako po třiceti letech srovnávat životní úroveň a dospět k tomu, že bylo líp, by bylo pro současný systém velké mínus! Je fakt, že když odmyslím ten nesmyslný politický systém, který omezoval lidi v rozletu, tak obyčejný člověk měl větší klid. Byl uzavřen v ulitě své rodiny a o nic se nemusel start. Většině národa to vyhovovalo! Dnes Je naprosto hrozné zajistit si bydlení. Je to nemorální a nemravné hlavně ve větších městech!
Za třicet let musí být nějaký posun dopředu,stejně jako v r.1989 a v r.1959.
Hm, třeba o nadměrných metrech a kvůli tomu o dělení bytu na dva nebo přidělení nájemníka do bytu jsem slyšel až tady desítky let po sametu od antikomunistických zakyslíků. Za komunistů vůbec.
Jinak se toto dělo na začátku 50 let, později už ne nebo jen velmi málo. V posledních 20 letech socialismu se nadměrný byt projevoval jen tím, že za něho lidi víc platili. Připomínám že před válkou, za doby První republiky, zase bylo běžné, že pokoje v nadměrných bytech byly rovnou pronajímány. Pokud měl majitel či majitelka toho bytu z nějakého důvodu třeba nouzi, mohl(a) se stáhnout třeba jen do jednoho pokoje v bytu a ostatní pokoje pronajmout. A tím si ten velký byt financovat. Což je v poddstatě totéž. Akorát na rozdíl od socilaismu si mohl nájemníky vybrat.
A ta strašná újma, když člověk byl za socialismu „nucen“ získat bydlení tím, že si ten byt či dům postavil. Dokonce byl kvůli tomu nucen manuálně pracovat!!!! Strašné!!!
Autor článku plete hrušky a jablka dohromady.S těmi byty to bylo troch jinak.Bytu bylo dostatek byly to sice králikárny jak říkal Havel ale byly.,Vystavěla se celá města a půlka Prahy.Nájemníci se přidělovali jen těm co si postavili dvougenerační dům a dostali na něj od státu půjčku.Vždyť ti špatní komunisté udělali z některých pražáků milionáře když dnes prodávají ty byty.
No tak v takhle rozděleném bytu jsme bydleli 16 let až do začátku 90.let. Dvě místnosti rozdělené předsíní, společný záchod, koupelna z načerno přebudovaná z kuchyňské komory. A zdaleka jsme nebyli sami, takhle začínala značná část naší generace.
Souhlas, moje spolužačka bydlela v rozděleném bytě s manželem a 2 dětmi ještě v 70. letech (Praha-Dejvice). Prostě vešli jste do předsíně, dvoje dveře vlevo patřily jedné rodině, vpravo bydlela jiná, cizí rodina. Koupelna a kuchyně byly společné (jako v komunálním bytě v SSSR). Moje spolužačka si pak z jedné místnosti udělala kuchyň, aby měli aspoň trochu soukromí. Po letech si pak postavili rodinný dům za Prahou.
A kde jste to žil? ?? První byt, 1+1 jsem dostal v roce 1984.
Zajímavé je, že například v nacistickém Německu, když byla spalovna u vyhlazovacích táborů kousek za městem, tak obyvatelé také tvrdili, že nevěděli o tom, co se tam děje. Tzn. že težký černý dým a smrad spáleného masa se za špatných povětrnostních podmínek k městu dostat musel a lidé museli nosit šátky a kapesníky přes nos, aby se nepozvraceli. Také hojně obyvatelé tvrdili, že o ničem něměli ani tušení.
Také tito stejní lidé popírají holokaust a diví se, proč je nacizmus potírán. Nu… někdo prostě něco vidět nechce. A když se měl jak prasátko v minulém režimu, bude s láskou vzpomínat a věčné časy se SSSR
Já na komunisty vzpomínám v dobrém. Pracoval jsem v uhelném dole, mzda tam byla jedna z nejvyšších v té době, od zaměstnavatele jsem dostal přidělen byt v panelovém domě. Později jsem si půjčil peníze od spořitelny a postavil rodinný dům. To bylo v době kdy 2% úrok byl opravdu 2%, a ne jako dnes kdy je 2% rpsn = lichva 20% a více. Že v obchodě nebylo nějaké zboží k dostání mě až tak nevadilo, protože lidé žijící na vesnici měli všechno svoje v bio kvalitě, z vlastní zahrady a chovu zvířat.
já jsem horník a kdo je víc? ano, těžká práce a nebezpečná, ale čtyřikrát takový plat co můj táta skladník. a byt od dolu, to se potom spoří na domeček., ani na vesnici sis nemohl vypěstovat v biokvalitě hajzlpapír či silónky
VEKO…do dolů mohl jít dělat kdokoli. Ale šli tam jen “ CELÍ CHLAPI“….ti ostatní neměli odvahu nebo se prostě nechtělo.Pak jen mohli závidět,jako vy, zázemí a platy těchto dříčů. Každou korunu si plně zasloužili. I ty vymoženosti.
Nech toho o těch hornikach. Mohl to dělat i tvůj tatík, proč ne? Ano brali ale když tam něco řachlo, zůstali tam. Jim tedy zrovna nezávidím….
Dnes je úrok 2% také úrok 2%. RPSN je něco trochu jiného, vzdělejte se proboha trochu v finanční gramotnosti.
Poslední věc, u oficiálních institucí, tzn. banky, se nikdy k lichvě nedostanete. To, co se tady snažíte naroubovat na všechno a všechny jsou půjčky od nebankovních společností. Srovnáváte dvě naprosot odlišné věci, soudruhu.
Děkuji za hezký článek. V roce 1988 jsem pracovala jsem jako prodavačka v potravinách za 1.600 Kčs čistého. Záměr studia střední školy zamítnut. Rodiče pracovali jako otroci: máma v oděvním průmyslu, otec u Českých drah. Babička měla starobní důchod 300 Kčs protože neměla odpracovaná léta – avšak pole i krávu jí komunisti sebrali. Zlepšení života bylo v nedohlednu – pokud jste nechtěli kolaborovat. Z okolí znám ale mnoho “soudruhů i nesoudruhů”, kteří se měli za totality velmi dobře a budou s nostalgií vzpomínat. Zkušenosti jsou bohužel nesdělitelné.
Máme podobné rodinné zkušenosti. Mému tchánovi nastěhovali kapitána STB do baráku, protože byly v domě dva byty a jenom 4 obyvatelé. A ještě mu říkali, že jestli bude dělat „potíže“, tak zařídí, že ho „ubytují“ jinam, na pár let.
Ach bože to jsou ale žvásty. Zajímavé, že tenkrát mě chtěli soudruzi zavírat za mé názory, ale dnes kdy mohu porovnávat zcela jistě volím tu dobu, co mne chtěli soudruzi zavírat, ale raději stejně nezavřeli, kdo by na ně asi tak dělal, to oni moc dobře věděli, že pracujícího zavřít není to správné ořechové. A platy?. Já co by mládě skoro těsně po vojně plat čtyři až pět tisíc, podle toho kde jsem zrovna pracoval. Takže penízků fůra.
Jo, že byly ty podpultovky, tak ale to byla ta špína soudruhů, na které jsem nadával kudy jsem chodil, tak se to mělo totiž tak, že vedoucí prodejen byli ti soudruzi, jinak nemohli být vedoucími, no a ti, aby si polepšili, protože soudruzi vždy se museli míti lépe nežli ostatní a tak všechno „vzácné“ zboží , prodávali jako by ho moc nebylo, ale opak byl pravdou. Jen se soudruzi snažili nějak napakovat a za nějaký ten úplateček pak jako kouzlem zbožího bylo dost. No a když se vše to „vzácné“ zboží nepodalo, tak se prostě vyhodilo do kontejnerů aby náhodou soudruzi vedoucí nemuseli prodávat za běžnou cenu. Tohle se tak dělo. Soudruzi občas pak při nějaké té kontrole z vyšších míst občas i do lapáku museli jít, ale to už musel být nějaký větší přečin, třeba se z pokladny ztratilo i nějakých těch tisíce korunek. Ale jinak, protože to byli soudruzi, nadřízenými to bylo tolerováno, a na veřejnosti se tradovalo že zbožího je málo a musí se na něj stát fronty. Jo a to, že se stály fronty na zboží, tak to je taky takové to zajímavé. Ono se totiž fronty stojí i dnes, sice ne přímo při nákupu, ale až u pokladen musíte kolikrát stát frontu až hrůza. Dnes tedy převládají prodejny typu samoobsluha a tenkrát to bylo naopak, takže když člověk musel být dopoledne v práci, kdy si mohl asi tak nakoupit? No a tudíž pak odpoledne, když lidi přišli z práce a potřebovali si nakoupit, krámy byly otevřeny do 18:00, tak hold se vytvářely ty fronty na zboží, i když zbožího bylo hafo. No a tenkrát ještě nebylo tolik prodejen, aby se to vše zvládalo, bylo potřeba postavit byty pro lidi a teprve poté měli přijít na řadu ty prodejny ale mezitím přišel převrat.
No a chudáci páni doktoři, a jiní vysokoškoláci prý vydělávali málo. Ale když si spočítáte co všechno rodiny dostávali od státu, tak i s obyčejným platem který byl kolem tří tisícovek měsíčně, tak poté s těmi výhodami pro rodinu a velmi nízkými výdaji na živobytí se zde tenkrát žilo tedy nádherně, A vězte jak už jsem podotýkal, já na ten režim velmi nadával. Tedy na ty parazity, kteří si díky rudé knížce mohli válet šunky a bylo o ně hezky postaráno. Už jsem psal o soudruzích vedoucích. Takoví zelináři ti si žili panečku. Nebo řezníci, když se maso kupovalo takzvaně pod pultem. A přitom masa bylo až až. Zajímavé, že jsme skoro týden co týden opékali selátko, či jehňátko, která šla sehnat za pár haléřů a ono prý nebylo maso. To se jen trpěla ta špína soudruhů. A všichni se tenkrát báli něco říci, všichni pokakaní, raději chodili do průvodů na prvního máje a pak doma potichu brblali ale jinak klid.
Z práce vás nikdo nevyhodil, tedy pokud jste se práce nebáli. To, že se soudruzi sami mezi sebou vyhazovali a o korýtka se poprali, tož to byla jiná. Jo vždyť to byli soudruzi a měli hezká korýtka a stále se o ně přetahovali s jinými soudruhy. A na to jsem rovněž nadával, že jen soudruh může mít takové korýtka, obyčejný člověk měl prostě smůlu. Ale ten kdo se práce neštítil a nevadilo trošku té dřiny, tak peníze se jen sypaly. Sice někteří soudruzi to měli bez práce a ještě daleko více, no ale to se po převratu stejně nezměnilo. Ba naopak. Po převratu si soudruzi náramně polepšili. Za hubičku skoupili fabriky a jiné výnosné kšeftíky a z toho si dnes žijí, co by miliardáři. A co jich bylo, že. Vždyť i ten náš druhý prezident jim všem pak dal ten nebeský dar a žádný z nich si nešel sednout do chládečku, jak by se patřilo. No soudruzi se přeci navzájem zavírat nebudou, že! Vrána k vráně, že!
Takže když si to pěkně zpětně promítneme, byla to doba jistě hrozná, ale dnes je jaká? Každý se máme zlatě. Můžeme si jezdit všichni na výlety. Tedy jsou nějaké ty výjimky, co na cestování jaksi nemají. No a několik těch bezdomovců, nebojte mnoho jich není. Někteří si za to mohou i sami, protože se stali alkoholiky a zajímá je jenom alkohol, ale co třeba ti, kteří jaksi nedokáží žít v tomto divokém prostředí, nedokáží se sami o sebe postarat, protože se jim něco přihodilo a jejich zdraví či myšlení to pohmoždilo. A co seniorů, kteří za léky vyhodí skoro všechny peníze a na jídlo pak sotva něco zbývá, protože největší část sežerou ty příšerné náklady, kdy například vodu vlastní francouzi ač nechápu proč a na našincích si hrabou a hrabou nehezké penízky. A co elektřina? A další to komodity?
No když to tedy nakonec vše sečteme, tak sice se tenkrát žilo hrozně ale nebylo to nic proti tomu co se děje dnes.
A řeknu vám. Co by se stalo, kdyby po listopadu 89 byli pozavíráni soudruzi, kteří zavřeni měli být, kdyby se konečně začalo pracovat tak jak se pracovat mělo a ne si jen na práci hrát. Což se tenkrát hodně dělo, hlavně u těch soudruhů se tak dělo. Já si naivně myslel, že po devadesátém se konečně začnou hýbat ty opravy silnic a dalších tolik potřebných věcí, ale velký omyl. Ono se to totiž daleko, ale hodně daleko zhoršilo. Nebýt soudruhů, dodnes snad nemáme ani dálnici. Co dálnici, dnes už není ani člověk který by něco uměl vyrobit. Tedy mladý člověk. Až budou všichni ti co ještě něco umí v důchodech, chci vidět, kam pošlape tahle banánová republika. Jo a kolik dnešních mladých lidí může založit rodinu a v klidu žít? Bez hypotéky bydlet nejde. Takže zadlužit se na celý život a klepat se strachy aby byla práce. Jinak hrozný průšvih. No a jak to bylo tenkrát jednoduché? Stát daroval nenávratnou půjčku, pak novomanželská půjčka a bydlení bylo v suchu. Jak říkám, kdo se práce nebál žil si zlatě. Sice jak jsem psal hodně škraloupů díky těm soudruhům nenažraným, ale to se nespravilo, ale spíš naopak.
A takhle bych mohl s tou chválou té dnešní doby pokračovat a psát a psát ty neřesti a nesmysly co se dějí, ale ono to stejně nemá cenu, mladí jsou zblblí režimem a těžko jim to někdo vysvětlí. Teprve až si sami natlučou hubu, tak teprve pak poznají co je tohle zač. Vůbec jim ten život nezávidím. I když mají možnost vycestovat do zahraničí, ta divoká doba co nastává je asi šeredně semele.
Pepo,
Popsal jste situaci z pohledu dělnické třídy a v mnoha bodech vaší výpovědi dokonce velmi přesně. Ani já finančně netrpěl. Dokonce i kolo favorit mě jeden takový soudruh zajistil a moc za to za to nechtěl. Ale kolik to bylo, to si přesně nepamatuji, nebyly tehdy počítače.
Ale váš závěr je děsivý.
Takže to shrnu,
1). Mladí lidé Ruština je ten jediný jazyk, který budete potřebovat.
2). Zapomeňte na individuální cesty do zahraničí tam se nic užitečného nedozvíte.
5). Staňte se horníky, zedníky, instalatéry, elektrikáři, zámečníky, klempíři a pokrývači, izolatéry,
malíři lakýrníky, truhláři, tesaři, vysokoškolské vzdělání nemá žádný ekonomický smysl, nikdy
nedoženete ztrátu promrhanou studiem.
4). V práci si nakraďte, co ukrást jde, protože to nejspíš nikomu nebude chybět a vám to pomůže.
ale nenechte se u toho chytit. (Tento bod u některých profesí přetrvá až do dnešní doby).
5). Pokuste se získat maximální výhody, vstupem do té správné sekty. Až bude nejhůř, sekta Vám
pomůže, pokud tedy budete stále loajální i při sektou provedené popravě vaší matky, která si
dovolila sektu kritizovat.
6). Pokud máte rádi zbraně a chcete si zastřílet, vstupte do ochranky této sekty, viz bod 5.
…… Těch bodů a mnoho různých nuancí jak se život v nesvobodné zemi za dráty projevoval je až nekonečné množství.
Jenže pro člověka, který je schopen jen vyslovit že celkově bylo za bolševika lépe, to opravdu nemá smysl. Subjektivně to tak evidentně někteří spoluobyvatelé naší krásné zemičky cítí, ale pravda to v žádném případě není, to ví každý občan, který si zachoval zbytek paměti.
Nebo jednotlivci, kterým nejspíš opravdu nic nechybělo, pouze charakter a svědomí.
Dnešní důchodci se mají jako nikdy před tím. Myšleno ovšem již od dob krize za zlého Kalouska,
který světovou krizi jisto jistě způsobil, on ten Kalousek on se nezdá.
To co důchodcům v této době prosperity Babiš přidal, je ubohé a kupní síla důchodce reálně klesla.
Nejsem ekonom, ale chodím jednou týdně nakupovat, vedu si excelovou tabulku a mám to tedy podloženo tvrdými daty, jak by řekla nejlepší ministryně Schillerová.
O těch 900 Kč za posledních 10 let zdražil můj týdenní nákupní košík, který zůstává stejný množstevně i kvalitativně, tím jsem si jistý ovšem někteří důchodci si to ani neuvědomují, vidí jen tu částku na straně příjem.
Vy jste nikdy neslyšel, že poslední léta totality existoval tak zvaný 100 dolarový povinný limit pro zahraniční rekreační cesty třeba do Španělska nebo Itálie, že jste mohl s Čedokem (tehdy českým, dnes v polských rukách) jet zapřibližně 40 000 Kčs na několikatýdenní zájezd, který se jmenoval „Cesta kolem světa“? Že ROH popřádalo výměnné rekreační pobyty v Itálii v Lido di Jesolo? Co Vás vede k účelovým lžím o minulosti?
Nebyl jsem angažovaný, tak bohužel neslyšel Oskare.
Omlouvám se za své účelové lži.
Můj spolužák ze ZDŠ, musel do učení, ač byl jedničkář,
jeho Otec měl nějaký problém s režimem.
v 68 nedorazilo do školy několik kamarádů a kamarádek.
Otevřelo se okénko k emigraci, dodnes mně mrzí že moji rodiče nenalezli odvahu.
Mé vlastní děti jsem byl režimem přinucen přeložit do jiné školy,
ne přímo ale, kdybych to neudělal dnes by moje dítě nejspíš koktalo a jsem si téměř jistý že nedosáhlo vzdělání, které má nyní, ta soudružka učitelka, ovšem přístup nehodlala měnit, na nové škole se stal úplný zázrak ano je to i v lidech.
Asi tedy vnímám tu krásu jistot poněkud odlišněji.
Vy máte právo na svou pravdu, tak tu mojí prosím nenazývejte lží.
Je to velmi smutné, ale musím s věcným obsahem Vašeho komentáře zcela souhlasit přesto, že jsem patřil k těm, jejichž rodiny byly komunisty okradeny a rodinní příslušníci zavíráni, nikoliv, jak se dnes dost podle prezentuje, že to bylo kvůli názorům, ale bylo to hlavně kvůli hladkému průběhu znárodňování, aby se majitelé nepřiměřeně nebránili a neohrožovali fysickým násilím úřední osoby.
Jinak musím konstatovat, že o osudy svých dětí, narozených za budování socialismu, jsem starost neměl, ale o osud vnoučat a pravnoučat, tu starost mám.
Některé Vaše komentáře se mi líbily, ale poslední dobou… ani zbla.
Víte o tom, že Babišovi měli v rodině emigračky a něměli to vůbec jednoduché? Jeho rodina byla perzekuována! (dle jeho vlastních slov).
To že byl chudáček perzekuován v Maroku na teplém místečku mezinárodního obchodu už nikomu neřekne. Asi mu to dal nadřízený najevo u STB.
Víte, ono mě zaráží, jak se tu lisé bijou do prsou, jak všude chdili a nadávali, ale nic se jim nestalo a měli 5-6tisíc Kčs měsíčně… tam mi nehraje tolik věcí, že mi slejzají nehty dolů.
Ano, ale jen u ČSLA, SNB, STB apod.
Vážený pane,
Po přečtení vašeho článku jsem pochopil, že Vy přežijete jakýkoliv režim. Je mi 69 a asi jsem žil v jiném Československu. Pavel Todorov
skoro těsně po vojně plat čtyři až pět tisíc, podle toho kde jsem zrovna pracoval. Takže penízků fůra. ..
..by me zajimalo v kterem roce a u jakeho zamestnavatele to bylo….
Váš smutný příběh, je příběh člověka, který přechod do svobodného režimu nezvládl a zůstal na periferii společnosti. Vlastně by mě mělo Vás být líto, ale litovat neschopného? Litovat někoho kdo potřeboval pro spokojený život vedení za ručičku? To ne! Za svůj srab si můžete sám, dělejte s tím něco jestli není pozdě.
po vojně bůra? to mi stačilo, abych si o tobě, ocelová pěsti dělnické třídy udělal úsudek
Zajímavé čtení, děkuji za článek.
Docela by mě ještě zajímalo doplnění – jaké procento obyvatel si v uvedených letech na průměrnou mzdu „sáhlo“ resp. jakého průměru dosahovala většina obyvatel. Ono se všeobecně ví, že dnešní průměrná mzda je velmi zkreslený údaj, kterého většina obyvatel nikdy nedosáhne. Ten průměr z roku 2010 z mého okolí dosahuje asi 3% lidí, já sám si na průměr „sáhnu“ díky dvěma zaměstnáním s celkovou pracovní dobou přes 14h denně a to že si díky tomu můžu dovolit přes 700 litrů benzínu měsíčně určitě nepovažuji vzhledem k množství odvedené práce za „průměr“. Tak by mě docela zajímalo, jestli před lety alespoň ten údaj průměrné mzdy byl reálnější.
Bylo to stejné jako dnes. Tehdy měli vysoké mzdy horníci a jiní těžce pracující dělníci. Administrativní pracovnice mívaly plat okolo 1500 Kč, dělnice v textilce 1200 Kč. Udávaný průměr 3000 měl mimo těžký průmysl a doly málokdo. Mzdy se podle tabulek zvyšovaly podle věku a délky práce na jednom pracovišti.
Přesnější je medián, ale i ten byl za komančů nižší jako dnes. Kupní síla se vypočítá z z jakéhosi koše, kam patří i třeba to bydlení, které je dražší. Každopádně bude dnes vyšší a i když ČR je asi nejvíc rovnostářská země na světě, jsou rozdíly mezi bohatými a chudými větší než byla za komančů. A to je to, co ti chudí těžkou skousnou. Vždy za můj neúspěch může někdo jiný, nebo nějaké objektivní okolnosti, že :-)))
Tak průměrná cena tenkrát byla jak jsem psal o něco na výš, kolem tří až čtyř tisíc korun hrubého. No a to se pak podle jistých kritérií danilo – bezdětní až čtvrtinu hrubého a podle počtu dětí pak nižší a nižší daně. Platy celkově byly rovnoměrnější a ne jako dnes že ti co se zcela flákají bez jakékoliv zodpovědnosti se topí ve statisících zatímco ti kteří manuálně dřou tak dřou zároveň i bídu. Sice se to díky tomu, že noví pracovníci manuální neexistují, pomalounku narovnává, ale nejvyšší platy mají ti budižkničemové, kteří de fakto jsou k ničemu. Třeba zářným příkladem páni politici. Pak jistí manažeři. Na co jsou v nemocnicích tolik přepláceni ti flákači zcela nechápu. Proč na poště mají vedoucí tak vysoké platy, když pošta vykazuje minimální zisky a musí být státem dotována? Něco tu hrozně smrdí. Ten který manuálně pracuje a má jistou zodpovědnost nebere skoro nic a ti kteří žádnou odpovědnost nemají je jedno zda firma funguje či nikoli, tak mají platy o kterých se vám ani nezdá. Ten který vyrobí zmetek, tak ne že nedostane za ten zmetek zaplaceno, ale ještě za ten zmetek musí zaplatit, protože musí uhradit zničený materiál no a podívejte se na to jak vypadají silnice páni papaláši topící se v milionech za nic nemohou. Oni ne, na ně se žádná zodpovědnost nevztahuje. Už jsem psal o té nefunkční poště. Ale je takových socialistických napůl státních firem mnoho, možná stovky, kde berou ti papaláši nehorázné peníze a při tom tyto subjekty nic nepřináší. Další příklad je například česká televize či rozhlas. Co oni vytváří, že mají tak obrovské platy? A můžeme pokračovat kolik těch špinavostí existuje a nikdo s tím nic nedělá a stát to stojí nemálo vašich peněz, protože to vlastně platíte vy, hlavně ti, kteří vytvářejí skutečné hodnoty.
Znovu opakuji, jako celkem mladý a i když jsem na režim dost nahlas nadával, tak peněz tedy jsem měl ani nevěděl co s nimi. Tedy věděl, založil jsem si spoření, že si za nějakých deset let pořídím nějakou tu chaloupku abych bydlel ve svém, ale mezitím přišel státní převrat a já měl po chaloupce. Ceny za byty nehorázně narostly. Ceny za živobytí nehorázně narostly. Takže když jste tenkrát dostal třeba dva tisíce čistého, tak za pronájem jste i vodou ale i elektřinou či plynem zaplatili třeba 300 až 400 Kč. No a zbytek už jste měli na útraty. Jo naši taky dřeli bídu. Ale to bylo v době, když jsme se my narodili, matka byla na rodičovské a otec pracoval co by technik za 800 čistého na měsíc. Ale to bylo v padesátých letech. Pak šel otec na soustruh a najednou měl plat nádherný tenkrát bral kolem dvou tisíc čistého a pak plat rostl a rostl, takže nebyla nouze. Otec rovněž na komouše nadával ale ne na režim, pouze na ty parchanty kteří si na soudruhy hráli a těch byla většina. Všichni byli partajníci aby z toho něco měli.
Takže znovu opakuji já na tu dobu sice nadával, ale to hlavně na ty parchanty kteří si hrabali jen pro sebe nějaký ten socialismus jim byl ukradený vše jen dělali aby se jen oni měli dobře. A světe div se po převratu se jim něco stalo?
Stalo se to, že ti kteří by měli být souzeni, tak naopak se k ještě daleko větším majetkům dostali a stali se z nich miliardáři.
On ten režim tenkrát za to opravdu nemohl co se dělo. To dělali jen lidé. Takže nadávat na režim je nesmysl, ale nadávat na ty lidi kteří to tehdá řídili a kteří přes noc pak kabáty převlékli, aby se měli daleko lépe. Vlastně ne jen nadávat, ale něco s nima podniknout za to jací oni ve skutečnosti byli. Jak oni tenkrát do ulic vyřvávali kupředu levá, kupředu levá, ale přitom mysleli jen na svá korýtka a na to jak pro sebe si nejvíc shrábnout. No a my jim na to nalétli. Nějak jsme jim tu jejich taškařici neprohlédli. Oni si žijí nad poměry a vám se oni smějí, jací jste to ale trotlové, když jste tenkrát tolik jásali že konečně budete mít ten vysněný kapitalismus a budete dřít bídu s nouzí.
Jsem rád, že jsem si užil nádherného dětství a mládí, převrat přišel když jsem se dostal do kristových let, takže fakt na tu dobu mohu jen s krásnými pocity vzpomínat. Tenkrát jsme opravdu nevěděli co nás bude pak čekat. Strach z toho zda bude zaměstnání, samá nejistota a tvrdá až nelítostná doba.
Bohužel mladí to těžko pochopí. Oni jsou tak zfanatizováni těmi žvásty že tenkrát se žít nedalo, ač opak byl pravdou – soudruzi mě stále strašili že mě za názory zavřou a já se jim do očí smál že kdo na ně asi tak bude dřít, tak mě raději nechali na pokoji. Dobře věděli, že ten který dobře pracuje je velmi potřebný a nadělá pro stát více užitku když když ho ti papaláši nechají na pokoji. Pak věkem člověk zmoudří, sice jsem stále nahlas nadával ny ty svině soudruhy, ale taky jsem věděl co je to kapitalismus a jak tam se mají obyčejní dělníci a další normální lidi. Vždyť si dobře pamatuji ty doby, kdy k nám jezdila moje teta z rakous a kupovala u nás všechno oblečení výbavu a další nezbytné věci, protože u nich to bylo strašně drahé. Takže když k nám přijela, tak měla tašku věcí, třeba čokolády, nějaké to ovoce – obrovské chemické jablka, žvýkačky, u nás jen pedro, ale když se vracela pak domů, měla už minimálně dvě velké tašky. Takže jsme byly v šedesátých před rakouskem. Po 68 se to ale začalo na chvíli zhoršovat, díky divným krokům které dělali divní páni soudruzi likvidujíce jiné pány soudruhy. Ale už na začátku 80 let se to pomaloučku lepšilo, no a v roce 89 už nikdo nechtěl jít do ulic, nebylo proč, jen pár stovek lidí na jaře 89 jančilo v ulicích. Takže na podzim udělali soudruzi fintu, že policajti zavraždili jakéhosi studenta a to vybudili lidi, kteří pak šli do ulic. Teprve později se přišlo na to, že to bylo fingovaná smrt a výmysl soudruhů, kteří byli zaplaceni západem, aby se ti pak u nás mohli roztahovat a nakrást majetky skoro za hubičku.
Například se stále mluví že škodovka je naše, ale ta patří němcům, takže není to naše auto. Je německé, jen vyrobené třeba u nás, nebo na Ukrajině či třeba někde jinde. Škoda prostě už česká není. A tak to dopadlo se všemi našimi fabrikami, kde jsme mohli mít obrovské zisky a tím obrovské platy, ale čech je zabedněnec, který neví a tak dře nouzi s bídou. Vedle v němcích za stejnou odvedenou práci mají minimálně třikrát tolik a blbý čech si to nechá líbit.
Takže znovu. Jsem hrozně rád, že jsem si užil toho dětství a hlavně nádherného a bezstarostného mládí, kdy byla jediná starost jak a kde si co nejvíc užít. Sice byla smůla, že jsme nemohli na západ, ale i to se v 80 (rok 1987) změnilo a již bylo možno vycestovat kamkoli. To ale ještě hodně lidí nevědělo, takže se tak moc nejezdilo, potentáti mlčeli jak ryby aby se to no nejdéle tajilo. Ale už fungovaly zájezdy s Čedokem na západ. Takže nadávat na to, že se na západ za socíku nesmělo jsou žvásty. Před 68 se normálně jezdilo, samozřejmě bylo nutné mít povolení ale už se to dalo do pohybu. Můj strýc například byl s tetou půl roku na cestách po Indii a dalších zemích tam na východě. Pak zase další rok v Jižní Americe. Samozřejmě roky ještě před 68. Pak skoro dvacet let to nešlo, díky našim lidem – soudruhům, kteří se cpali sovětům kamsi. Dnes se zase cpou jiným do těch míst. Těm na které tenkrát nadávali, že to jsou naši úhlavní nepřátelé. Pak přes noc vše otáčí a naším úhlavním nepřítelem číslo jedna se stává ten, kterému do ještě nedávné doby lezli tito soudruzi kamsi. To jsou paradoxy co?
Není těžké vrátit příznivcům komunistů nostalogické vzpomínky na nízké ceny. Stačí přijmout euroměnu. Máslo by stálo 1 EU, pivo 3 EU atd. Ještě je čas, než paní Maláčová způsobí hospodářskou krizi a z dnešních třicátníků udělá socki.
Souhlasím! Věční nespokojenci však na tento argument vždy odpoví, že se jim ale s tím „sníží“ příjem. Česky, že sice benzín bude stát euro třicet, ale ten, který má cca 25500 Kč čistého by bral pouze tisíc „kaček“.
Pokud by přijetím eura stálo máslo 1EUR, tak bych si tu změnu měny vzal… třikrát prosím!
Nezbývá mi, než se pousmát. Dnešní media dost často zveličují situaci z let před převratem. Čast se předhazují nízké platy což není vždy pracdou. Můuj plat v 70 letech po srovnání s dnešním platem, by dnes byl ve výši 100.000. Je pravda, že za tak dobrý plat jsem podepsal pár let zaměstnání u firmy a byl mi přidělen byt. V porovnání s platem bylo nájemné to bylo za hubičku. Pravda dělal jsem na tři směny občas nějaký přesčásek.Nevnímal jsem že bych si nemohl koupit pomeranče, citrony, či babány. Banány stály 17 kaček, pomeranče a mandarinky 14 a citrony 11. Často jsem kupoval čínské vepřové a hovězí v konzervě. Přišlo to levněji jak u řezníka + práce V té konzervě bylo skutečný kus masa a ne jak dnes srčka z kůží a odřezků, prostě tam bylo min. 400 gr čisté svaloviny. Pokud jde o wc papír, tak ten skládaný se hodil akorát k hraní na hřeben, ale v práci jsme fasovali papíru dost včetně ručníku i mýdla. Chleba, rohlíků, másla a mlíka bylo dost i sýrů. Jinak nějaká ta slépka a králík z domácího chovu švagra .Jedině co vadilo, že jsem nemoh na západ,i když sem tam měl tetku, to až v 80 letech.Měl jsem auto i motorku a nabaráku anteny natočené na Vídeň oba programy
Pane Drda, kolik je vám let. To, co je napsané, je nepřesné. A často dosti přitažené za vlasy.
Hezky napsáno. Ani já nemám krátkou pamět. V 80-tých letech jsem měla slušnou práci v kanceláři, manžel jezdil jako strojvedoucí, tak bychom měli mít dostatečný příjem. Přesto jsem pořád počítala,abychom vyšli a ještě něco ušetřili. Máslo jsem nikdy nekupovala celé,ale jen osminku /125g/ , šunku jen pro naši malou dceru 50 g a pro nás levný salám. Maso jsem vařila jen o víkendu. Osm let jsme bydleli u rodičů, jako většina nám známých mladých rodin.. Mě nikdo nebude vykládat,že tenkrát bylo líp.
Když už někdo píše o roku ´80, neměl by tam dávat fotky z roku 1960. V tom roce to totiž velice podobně vypadalo i v západní Evropě – stačí si pustit francouzský nebo italský film z toho období a budete čumět, co tam jezdilo za plechovky a v jakých chodili lidi hadrech. Na venkově běhaly slepice po silnici, jako u nás.
Třeba komedie s Funésem.
Dalo se slušně žít ,autor článku pominul že ke mzdě si bylo možné si legálně přivydělat.Já jsem podával ZN / zlepš.návrh / a kromě odměny za přijatý ZN jsem po roce dostal 4 procenta z ušetřené částky.Moje úspory v České spořitelně která tehdy patřila státu a ne cizincům jako dnes jsem každý rok dostal úrok 4 procenta a ne o,ooo1 jako dnes.Měl jsem jako dělník takové úspory že jsem pracoval pouze 8 měsíců v roce a to od 1,10 do posledního května.Prácovní poměr jsem ukončil již v polovině května protože jsem vybíral poměrnou část dovolené.Bony jsem měl od rodiny zdarma a za texasky jsem nedal víc jak 40 TK .Kolo jsem koupil v NDR , ty naše musely jít na vývoz protože stát potřeboval devizy.Soudím že je to v pořádku a lepší než se u nepřátel zadlužit.Věřím tomu že tehdejší stát to všechno nemohl utáhnout a neodhodlal se zvýšovat ceny,daně a poplatky tak jako ten dnešní.Tehdy byli vojáci a ti jistě stáli mnoho peněz.Nakonec se rozhodli že to zabalí a sami řídili ty události na podzim 1989.Tedy ne studenti,herci a disidenti-ti byli pouze použiti.Zásluhu má Gorbačov a vedení našeho státu.Byli ovšem podvedeni mnohem většími podvodníky a šmejdy na západě a to bude problém dokud nezkrachují.
Přečtěte si o výhodách za nacistů.To je život ?.
v roce 76 stála marka 12 Kčs
pamatuji, že v roce 1958 byl kurz marky vůči koruně 0.80 dm. marka ddr 3k
0. 80haléřů za 1 marku kurz Československé banky
mě osobně takové články rozčilují. je v nich spousta lží a nikdy nic dobrého. nenádávejte mi. taky jsem musel pracovat v kotelně
Byl to odporný totalitní režim. Poslouchali jsme německá a rakouská rádia, v těch českých vymývání mozků od rána do večera. Společnost se kastovala na ty, co mají co nabídnout protislužbou (řezníky, číšníky, zelináře, prodavače čehokoliv, automechaniky, prodejce zájezdů atd. ) a na ty ostatní co stále něco sháněli. Všichni si hráli na soudruhy, báchorkám o komunismu už ale nikdo nevěřil. Vyprávěli jsme si také vtip jak uspí Husáka a po 30 letech ho probudí a ten se ptá kde jsou komunisti? Odpověď byla: “ v rezervaci, ale už si moc nezastřílíte. Oni jsou hrozně plaší“! Tak to se nesplnilo, ale jinak žijeme ve skvělé době!
Děkuji za normální názor,chtěli jsme normálně žít,tj mít dlouhé vlasy,poslouchat muziku a né mlácení obuškem.Lp na černém trhu-450kč,dobrý gramofon 10000.Bedny 10000.Chlastat pivo za 2 kč nám nestačilo.
Dnes rozhodně není vše ideální. Přesto bych komunistické pořádky nechtěl zpátky ani náhodou.
S průměry se velmi dobře šermuje, ale k čemu by to komukoliv bylo, kdyby si koupil v roce 1988 z průměrné měsíční výplaty 703 kilových bochníků kmínového chleba, v roce 2011 jich z průměrné mzdy pořídil 1 131.
Podobné je to třeba u ledniček s mrazákem (0,88 ks z průměrného platu v roce 1988 oproti 2,15 ks v roce 2011) nebo u benzinu (412 litrů z průměrného platu v roce 1988 oproti 720 litrům v roce 2011). V poměru k průměrné mzdě je dnes sice levnější prakticky jakékoli zboží, ale na ten průměr měsíšní výplaty nedosahuje ani 15 % zaměstnaných. Bez čeho se ale rodina neobejde, je to, co je výrazně dražší, energie a bydlení. Za můj ČISTÝ příjem, cca 3000 Kčs (1988), jsem zaplatil za družstevní 3-pokojový byt v Brně (72 m2) měsíční nájem včetně energií 4,25 krát, v roce 2017 si člověk z průměrného HRUBÉHO měsíčního příjmu 29 496 Kč zaplatí za byt 72 m2 v Brně měsíční nájem cca 1,5 krát a mnohdy ani ne (můj vnuk platil v Brně za takový nájemní byt cca 20 000Kč/měs., než si koupil obdobný byt (70 m2 + balkon, dnes nazývaný terasou, 10 m2) do osobního vlastnictví za „pouhých“ 4 500 000 Kč.
Ještě poznámka : kmínový chléb stál v roce 1988 nikoliv 4,27 Kčs, ale jen 3 Kčs! Za 6 korun jsme kupovali bochník o váze 2 kg z Brněnských pekáren s.p. Brno, Cejl 85.
Takže, není divu, že bylo snažší vyjít s penězi tehdy, než dnes, nebylo 1 000 000 občanů na hranici příjmové bídy, ani 250 000 bezdomovců, jak dnes uvedl na konferenci 30 let svobody, v senátu docent JUDr. Petr Pithart. A není divu, že pokud je člověk příslušníkem některé z těch dvou skupin občanů, že ví a je přesvědčen, že za budování socialismu mu bylo lépe.
V roce 1976-7 džíny 40 bonu a dziska 60 bonu super rifle.Bony jsem kupoval za 3.50 Kčs.
Z tech komentaru je konecne jasne, proc lide vzpominaji na ten socik v dobrem. Jde o lidi, pro ktere jsou dulezitejsi „jistoty“, nez „svoboda“ volby.
Svoboda volby pro mnohé znamená být zcela nesvobodně a bez vědomé volby jedním z těch 1 000 000 občanů na hranici přijmové zaměstnanecké chudoby, nebo jedním z těch 250 000 bezdomovců, o kterých mluvil dnes v senátu, na konferenci 30 let svobody, docent JUDr. Petr Pithart, disident, signatář Charty 77 a samizdatový spisovatel a význačný polistopadový politik (předseda české vlády před rozdělením Československa, 1. a 3. předseda senátu, atd.).
No to máte pravdu. Jenže – je nutné vzít do úvahy dvě věci.
Za prvé, že se zde popisuje až poslední etapa socíku (80.léta), když skutečně převládaly ty jistoty.. Ty často zmiňované zločiny komunismu (politické procesy, násilné odebírání majetků) byly už tehdy dávno pryč, a už tehdy zapomínány.
Ale za druhé, pokud vidíte rozpor mezi „jistotou“, a „svobodou“ volby, tak ten je ale daný více osobností a věkem člověka a jak sám žije, než politickými zásahy. Mladý, svobodný (všeho) schopný člověk, má dnes skutečně svobodu dělat co se mu zlíbí (nebo aspoň má tu iluzi).. Jenže, stačí aby se oženil, měl děti, platil hypotéku na byt, a rychle se začne zajímat o ty jistoty 🙂
Nevím, jestli mám na existenci člověka jako takového, ten správný názor, názor dnes všeobecně přijímaný, spíše nikoliv, ale já trvám na tom, že je správné, že smyslem existence každého člověka je : mít ženu (dnes už není nezbyné se přímo oženit), mít děti, mít kde s nimi bydlet, mít práci,abych je mohl živit a vychovat, což prakticky dnes znamená platit hypotéku na byt (dříve to znamenalo získat přidělený státní, podnikový, družstevní byt případně postavený svépomocí nebo stejným způsobem postavit rodinný domek).
A to dnes i dříve znamenalo, nejen „začít se zajímat o ty jistoty“, ale hlavně je potřebovat ke své existenci jako nezbytné.
A právě ty jistoty jsou dnes obecně postrádány v důsledku systému, kterému říkáme demokracie (ta současná, ale i minulá za 1. republiky).
Jenom bych doplnil, že v osdesátkách pivo desítka stálo 2,50 Kčs.(v hospodě i v sámošce v lahvi). Zelenina a ovoce byla rovněž levnější – ale je dobré upozornit, že neexistovalo, aby si zákazník vybíral zboží sám – dostali jsme požadované zboží, pokud bylo) od prodavače u pultíku do papírového pytlíku. A doma jsme jako první bod vyhodili hlínu (v případě mrkve, celeru nebo brambor) a shnilé jedince (ve všech případech). A opakující se nedostatky zboží na trhu byly pravidlem. („Co to je? Je to deset metrů dlouhé a žere to rejži.“ „Fronta na brambory.“)
A k průměrné mzdě – je pravda, že tehdy byly rozdíly menší a že dnes má asi 2/3 lidí mzdu podprůměrnou. Institut minimální mzdy za totáče neexistoval, pojem medián není zase široce známý. Ale možná by bylo dobré tento údaj doplnit (Mediánová mzda znamená, že přesně 1/2 lidí má mzdu nižší, 1/2 vyšší, stručně řečeno).
Ještě bych doplnil, že rohlík stál 0,50 Kčs, máslo 1/4kg 10,- Kčs, banány 17,- Kčs/kg, pomeranče 14,- Kčs/kg, a k tomu nástupní plat inženýra po vysoké škole byl 1460,- Kčs/měsíc hrubého!
Asi se pletete, pivo v tu dobu stálo 1,70.
jó, jó, levnější ovoce – banán za sedmnáct, dnes devatenáct, pomeranč 14, dnes třicet…
Moji prarodiče měli nájemní dům v Brně. Děda byl redaktorem Lidových novin a za první republiky našetřil. Po Únoru jej od jeho konfiskace uchránilo jen to, že jeden z bytů přeměnil na prádelnu, aby se dostal s obytnou plochou pod limit. I tak prarodičů zůstal jen jeden byt a do zbývajících dvou byli dosazeni „nájemníci“. Když jsem se narodil, tak otec na žádný byt ve svém domě neměl nárok a žili jsme u matčiných rodičů v pokojíku 3x3m na vesnici. Po celou dobu do roku 89, musela moje babička po dědově smrti se s pomocí celé rodiny o dům starat, včetně úklidu společných prostor apod. Když v domě vyhořela elektřina, nájemníci ji udali kvůli porušení podmínek „nájmu“ a museli jsme zaplatit rekonstrukci. „Nájem“ za 2+1 v centru Brna činil 70,- Kč měsíčně až do roku 90. Nájemníci každý rok v Bulharsku a babička s námi kmitala kolem domu a platila a starala se. MěNV nás chtěl zlomit a nabízel odkup domu za pár korun. Babička se nedala. Cítila za dům závazek dědovi. Největší zklamání a deziluze ovšem nastala po roce 1989. Nárok na byt ve svém (babička nám se sestrou dům darovala v r. 86) jsem neměl ani já ani sestra. Takže i po narození našich dětí jsme žili u rodičů a starali se o to, aby se v našem domě měli naši „nájemníci“ stále jako v bavlnce. Za závratných už 120,- Kč za měsíc v roce 1992. Dodnes si pamatuji na odpověď ministra Výborného za KDU, na dotaz, zda skutečnost, že majitel nemůže svobodně nakládat že svým majetkem neznamená ohrožení právního státu. Odpověď : Ale my ještě nejsme zcela právní stát. Nevěřil jsem svým uším. V roce 1994 nebo možná i později to bylo. Nakonec jsme to byli my s manželkou, kdo „nájemníkům“ musel doslova vyškemrat na MěÚ. obecní byty. A to tak, že jsme chodili po ulicích a dívali se do oken, kde jsou volné obecní byty. Porovnávali s pořadníky. Dotazování se. Prostě koukali úředníkům pod ruku a byli jim nepříjemní. Nakonec se nás chtěli zbavit a byty nabídli. Pak jsme zase museli uprošovat nájemníky, aby je přijali. Mohli je totiž odmítnout. Dokonce jsme jim jeden museli na vlastní náklady nechat opravit, jen aby jej vzali…. No prostě posametové vystřízlivění.
V článku je velmi mnoho nepřesností. Evidentně autor socík nezažil. Já ano. Byly nedostatkové věci, to rozhodně, ale zase jich nebylo tolik. Mandarinky se daly sehnat jen na vánoce a to pouze omezené množství a čistě přes známé. To, že by někde nebylo plnotučné mléko nebo lahvové pivo a limonády, to je blbost! Porcelán? Daleko víc specializovaných prodejen porcelánu, než dnes. V potravinách výběr byl, samozřejmě menší než dnes. Technika to byl problém, zvlášť elektronika. Auta se sehnat dala, i když jen soc. blok, ostatní byla vzácná a nebyly na ně díly a servis. Měl jsem daleko více času, ne jak dnes, když mám 3 práce a nemám čas na nic. Lidi k sobě měli blíž. Nic není černobílé, bylo spoustu dobrých věcí za socíku a spoustu dobrých věcí je dnes, stačilo by si ty dobré převzít do dnešních dnů. Proč máme tolik zdravotních pojišťoven? Stačila by jedna – to by bylo úspor za platy! Nechali jsme si zničit konkurencí z venku naše sadařství a skleníkářství, které bylo na velmi dobré úrovni. Vozilo se sem a vozí hnusné holandské ovoce, které bylo dotované EU. Někteří naši ovocnáři přežili a úspěšně rozvíjejí moderní sady. Takových oblastí byla velká spousta, kdybychom trochu přemýšleli a měli nějakou koncepci vývoje, mohli jsme dopadnout úplně jinak!
Že před lostopadem 1989 nebylo všechno špatně, to Vám ovšem demokratičtí novobolševici neuvěří, protože to nevnímali, jako děti měli jiné starosti, ale teď jsou chytří „jak radio“. A. Geislerová na př. dnes v rozhovoru na ČT 24 řekla, že jí sice bylo v roce 1989 jen 13 let, ale že to bylo hrozné, když každý den nebyly pomeranče, že si to dobře pamatuje. Kolipak těch pomerančů dnes denně ta paní spotřebuje a jestli pak nejsou zdravější jablka a hrušky z českých zahrad a sadů?
Myslím, že stálé porovnávání toho co si člověk mohl dovolit za plat před 40 lety a dnes, o kolik se máme lépe není tak přesná. Před 40 lety nebyla taková automatizace a globální výroba jako dnes, která zboží zlevnila. V té době dali určitě i západní Němci za lednici větší část platu než dnes.
Souhlas s autorem článku, můžu to všechno porovnat, zažila jsem komplet celou vládu komunistů (1948-89). a Je to tak, jak píše – ještě dodám, že na pořadník byl i nábytek a to už v 60. letech. Brali jsme se s manželem v roce 1967 a abychom získali byt, museli jsme z Prahy. Manžel se upsal na 10 let do hornictví a tak jsme do roka dostali byt v Kladně. Byly to krušné začátky. Sháněli jsme nějaký kloudný obývák – ovšem pokud to za něco stálo, byl na něj pořadník – na 5 let! Bylo to skoro horší, než čekat na auto.
Někteří diskutující snad tady ani nežili, argumentují vysokými platy a dostatkem zboží i potravin za socialismu. Neexistuje ale žádná potravina, která by v určitém období nebyla úzkoprofilová (všechny druhy zeleniny, ovoce, maso, uzeniny, lahůdky, chleba, mléko, mléčné výrobky, pečivo…). Rovněž naprostá většina ostatního spotřebního zboží (včetně drogerie a léků) často v obchodech chyběla.
Není tu bohužel místo rozebírat komunistickou ideologii (ve stylu čím hůře, tím lépe) a běda tomu, kdo se jen trochu v čemkoliv vymykal průměru! Zaplaťbůh, že je to pryč a musíme dávat bacha, aby se podobné časy nevrátily.
Milá paní, dnes byste museli mít s manželem hezkých pár milionů a k bytu by Vám nepomohlo,ani kdyby se manžrl upsal na cokoliv, možná ani tu hypotéku by Vám banka nedala,kdybyste neprokázali dlouhodobou schopnost platit splátky.
ještě k tomu úzkoprofilovému pečivu – to jste musela chodit nakupovat ve čtyři ráno, když všechny obchody, kromě kiosku na Hlavním nádraží, byly zavřené byly zavřené a tam měli vyprodáno. Čerstvé pečivo jim vozili až v pět ráno.
Milá Ivo, bohužel jste jmenovkyní mé drahé manželky, jejíž rodina přišla za totáče o velký majetek, movitý i nemovitý. Mohu vám však sdělit, že takové trauma, jako vy, nikdy nepociťovala, byla milá, vstřícná a společenská, a společně jsme postupně užívali toho, co její rodina v průběhu věků zbudovala. I za totáče nebylo možné vyvlastnění bez různých souhlasů a naštěstí místní orgány k tomu nedaly souhlas. Vaše nenažranost je patrna z toho, co vám všechno chybělo. Není to však svoboda, nýbrž pouhá absence žrádla a šaškecu. Jste ubohým tvorem a doufám, že nyní jste ve svém živlu a topíte se v šampaňském… i tak vám to přeji…
Váš komentář to je síla …. jak píšete „ubohý tvor“.
Jinak slovní spojení v průběhu věků se používá pro dlouhá časová období, minimálně pro staletí. Představa, jak jste si za komoušů užívali toho, co předci zbudovali by byla i úsměvná … kdyby mě z toho, co píšete, tak nemrazilo.
Za nacistů byly v 30 letech také socialní výhody na které nacisti také po válce vzpomínali.
Ano, toto je všechno pravda, ale navíc se zde popisují 80.léta – když se přece jen snad trochu „snažil“, takže bývalo i mnohem hůř.
Nicméně, je nutné si připomenout jednu větu z článku „..stát mohutně dotoval, což si pochopitelně nemohl dovolit. „. No, ve skutečnosti mohl, šlo jen o to, jak ty dotace rozdělí Tehdy všechno patřilo státu, tudíž na jedné straně dostával všechny zisky (jak zisky všech podniků, tak i nájemné z bytů, a podobně), ale i zodpovědnost za všechny ty podniky, domy, školy, zdravotní zařízení i další. Na které dá, nedá peníze na inovace, rekonstrukce, modernizace – a na které už se nedostane.
V tom je ten rozdíl, dneska stát ty zisky nedostává, pouze daně z nich, Za většinu z těch věcí vůbec neručí. I většinu bytového fondu už roz(pro)dal, takže mu může být dokonale fuk v jakém stavu jsou dnes domy a zda mají jejich soukromí vlastníci na rekonstrukce (obvykle nemají, dokonce většinou ani města a obce), a ani za jak dlouho si občan vydělá na byt – počítám že to je mnohem déle než těch 6 let za socíku 🙂
Tohle zkrátka byla cena té polistopadové svobody- občane, jsi svobodný, zařiď a zaplat si všechno sám dle vlastního uvážení a možnosti, stát tě nebude v ničem omezovat, ale taky tě nebude v ničem „dotovat“…
Jenomže, když vezmeme do úvahy, jak dejme tomu výši současných daní (dohromady to tuším vychází přes 60 procent), tak i ohromné kvantum omezujích právních předpisů, kontrolovaných ohromnou masou úředníků, tak už to tak svobodně nevypadá,, A bohužel navíc, toto už se ani svobodnými volbami změnit příliš nedá..
no a ta svoboda se líbí, nutná odpovědnost za sebe či rodinu už méně.
V ledačems, je to dnes beznadějnější, než před listopadem 1989. ANO, je líp, ale jen některým, kterých je ovšem proklatě málo.
Teda ty masáže srovnáváním průměrného platu už si konečně strčte za klobouk. Kolik bochníků jsem si mohl za průměrný plat koupit tehdy a dnes je srovnání propagandisty a ne objektivního novináře. Vhodné snad jen pro ignoranty prosté matematiky.
Zkuste objektivní srovnání přes statistický výpočet pomocí „disponibilního zůstatku domácnosti“, což jsou, jak známo, celkové čisté příjmy minus nezbytné provozní náklady a poplatky v daném období.
Kolik bochníků jsem si mohl za průměrný plat koupit tehdy a dnes je srovnání propagandisty a ne objektivního novináře. Vhodné snad jen pro ignoranty prosté matematiky. —- Nikoli, tak přesně se počítá kupní síla.
Tak jsem se prokousal (někdy těžko) celou diskusí … ono je to asi tak: V každé společnosti jsou lidé, pro které je svoboda obrovskou zátěží. Ti opravdo mohli být za socializmu štastní a dnes se cítí zle. Pro toho, komu vyhovuje „nalinkování“ života v podstatě od narození do smrti, pro toho svoboda není. Takový člověk nevyužije její výhody … možnost cestovat, možnost vybrat si práci, ktará mu přinese dobrý výdělek nebo třeba možnost nedělat vůbec nic … zato na něj dopadnou všechny nevýhody … nutnost volit směr svého života (někdy špatně), nutnost odpovídat za svoje činy, nutnost projevovat iniciatvu k tomu, aby jsi se měl dobře.
Čili se nedivím kritice …hodne ztratili, ale nic nezískali. Takových je odhadem 10 nebo 15 procent … ti ostatní je mají lépe a vracet by se už rozhodně nechtěli.
V komentářích si někteří lidé idealizují vlastní minulost.
1. Paměť je milosrdná!
2. Kdo nerad vzpomíná na mládí?
20 PIV +5 KOŘALEK+ CIGÁRA TO DĚLALI KLUCI PO PRÁCI NORMÁLNĚ…takže za socíku 20*2,50+5*5+8=83*20=1660 (kořalka 0,5) dnes 20*30+5*40+100=900*20=18000(pracovní směny) plat rok 1985= 2000 dnes 20000 a to chlapi brali o 500 víc,,,obědy v práci 5 Kčs…na zábavy s 50 Kčs a ožralej jak dán:-)
Dobrý den, foto v úvodu: Jan Boněk 🙂