Bolševická konference v Praze a sovětská totální špionáž. Pro Stalina existovali jen nepřátelé

Napsal/a -pes- 18. srpna 2019
FacebookTwitterPocketE-mail

Každý kontakt s cizincem byl sledován. Každá návštěva zahraničního konzulátu se vyšetřovala. Každý přistěhovalec byl podezřelý jako zahraniční agent. Žádná země na světě neměla tak mocnou a rozsáhlou kontrarozvědku jako Sovětský svaz za Stalina.

Stalin byl přesvědčen, že sblížení s kapitalistickými velmocemi je nemožné a válka s nimi nevyhnutelná, pročež se pustil do rozsáhlého podniku – budování mocného státu. Ze zkušeností z předrevolučního Ruska věděl, že jakkoli se stát může jevit silný a mocný, lze ho uvrhnout do chaosu, nevěnuje-li se patřičná pozornost vnitřní a vnější podvratné činnosti. Stalin proto bral špionáž neobyčejně vážně.

V březnu 1937 Stalin prohlásil: „K vítězství v jedné bitvě může být za války potřeba několika sborů rudoarmějců, ale ke zmaření vítězství na celé frontě stačí několik špionů někde ve štábu armády nebo divize, kteří mohou ukrást operační plány a předat je nepříteli.“


Text je ukázkou z knihy Stalin a Evropa. Napodobit a ovládnout 1928 – 1953. V Edici Moderní dějiny vydala Past Production s.r.o. Tato pasáž je z kapitoly Stalin, špionáž a kontrašpionáž. Napsali ji Hiroaki Kuromiya (profesor historie na Indiana University a Andrzej Pepłoński (profesor na Institutu národní bezpečnosti Pomořské akademie ve Slupsku). Ukázky publikujeme s laskavým svolením vydavatele.


Podobně jako mnozí jiní političtí vůdci pokládal Stalin strategické použití zpravodajských služeb a špionáže v politickém životě za nezbytné. Spoléhal na ně však v míře, která byla vskutku zarážející.

Tajné služby mu nepochybně pomáhaly udržet si v zemi moc a odrazit ohrožení zvenčí. Bez tajné policie, desítek tisíc jejích příslušníků a statisíců informátorů si lze Stalinovu vládu těžko představit. Ve skutečnosti Stalinova vláda názorně demonstruje, čeho zpravodajství může dosáhnout, a čeho ne.

Oberšpion Trockij

Když v roce 1939 začínala druhá světová válka, vytvořil Stalin velmi pečlivě zorganizovanou špionáž a kontrašpionáž, které se při pohledu nazpět jeví jako všudypřítomné a neobyčejně kruté. Jejich tajné operace byly podle všech profesionálních pravidel nesmírně úspěšné.

Například ve třicátých letech pronikly Stalinovy služby do britské i německé zahraniční rozvědky. Pronikly také do japonského politického etablishmentu prostřednictvím špionážní sítě, kterou řídil Richard Sorge (jehož hlavním informátorem byl poradce japonské vlády Hotsumi Ozaki). Podobná sovětská infiltrace zasáhla i jiné země, jako Polsko a Spojené státy.

Ruský vědec Sergej Leonov, který se špionáží zabývá, má skoro jistě pravdu, když říká, že v pozdních třicátých letech „neměla žádná jiná země na světě tak mocnou a rozsáhlou výzvědnou službu jako Sovětský svaz“.

V červnu 1937 si nicméně Stalin trpce postěžoval, že Sovětský svaz v oblasti špionáže utrpěl od kapitalistických zemí těžkou ránu. Obvinil maršála Michaila Tuchačevského a řadu dalších sovětských velitelů nedávno uvězněných coby „špioni“.

Stalin pohrdal slovem „informátor“, to byl podle něj pokrytecký eufemismus používaný v „civilizovaných západoevropských zemích“. „My víme,“ prohlásil, „že v ruštině to znamená prostě špion.“ Jeho někdejší politický konkurent Lev Trockij, který byl tehdy v exilu v Mexiku, byl podle Stalina oberšpion.

Trockij, Tuchačevskij a další byli „otroci“ Wehrmachtu, německých ozbrojených sil, kteří se snažili proměnit Sovětský svaz ve druhé Španělsko, kde fašistické síly podnítily občanskou válku. Sovětské zpravodajské operace, tvrdil Stalin, infiltrovali němečtí, japonští a polští špioni.

V oblasti zpravodajství, říkal, „jsme poprvé za dvacet let utrpěli tu nejhorší porážku“. Je tudíž nezbytné, pokračoval, vrátit zpravodajské práci její pravé poslání, být „našima očima a ušima“. Poté dodal, že kdyby bylo jen pět procent pravdy na myšlence, že sovětské zpravodajství bylo infiltrováno, je to stále důležité – tím naznačil, že sebemenší stín neloajality bude považován za zradu.

Stalin, mistr klamu

Stalinova tvrzení byla záminkou k teroru. Po většinu svého politického života byl obezřetný, ale byl si jist svým jednáním. V domácí i zahraniční politice se snažil vymanévrovat všechny rivaly a dosáhnout politické převahy.

Jako revolucionář i jako kremelský taktik byl opravdu mistrem klamu. Zdálo se, že skutečně věřil v pětiprocentní možnost, že na jeho území pronikli zahraniční agenti. Když šlo o kontrarozvědku, neponechal sebemenší škvíru náhodě: když si byl jist, že přijde válka, přistoupil k masovému zabíjení, aby takovou možnost vyloučil. Jen tak si lze vysvětlit Velký teror v letech 1937–38, při němž byl zabit téměř milion lidí.

Mnoho závažných sovětských dokumentů vztahujících se ke špionáži a kontrarozvědce, zůstává badatelům nepřístupno a vzhledem k politické orientaci dnešního Ruska není ani pravděpodobné, že budou zpřístupněny v dohledné budoucnosti.

Avšak zahraniční dokumenty, jak archivní, tak publikované, mohou o tomto předmětu mnohé odhalit. Před druhou světovou válkou pohlížel Stalin na Německo, Polsko a Japonsko jako na hlavní nepřátele Sovětského svazu.

Z dostupných nesovětských archivních dokumentů se ukázaly být neobyčejně poučné materiály japonské. Je celkem pochopitelné, že je evropští historici do značné míry přehlíželi.

Tato kapitola využívá dosud málo známých japonských dokumentů k prozkoumání mezinárodní špionáže a kontrašpionáže v období Velkého teroru. Podle Stalinova názoru bylo Japonsko základem špionážního spojenectví zahrnujícího Německo, Polsko a samotné Japonsko.

Co skrývají japonské archivy

Stalin dobře věděl o rozsáhlé a účinné japonské špionážní síti používané proti Rusku na začátku dvacátého století. Tento typ špionáže dostal posléze název „totální“, pojem, který byl nejspíš prosazen v roce 1941, aby svět upozornil na japonskou a německou zpravodajskou činnost.

Ve skutečnosti k dokonalosti dovedl totální špionáž Stalinův Sovětský svaz. Aby se Stalin ubránil před zahraniční špionáží, používal masového vraždění, což by se zase dalo označit jako poslední nástroj „totální kontrašpionáže“.

Stalin dobře věděl o hrozbě totální špionáže ze zahraničí a ve třicátých letech vytvořil systém „totální kontrašpionáže“, tedy všeobecného sledování a teroru. Každý kontakt s cizincem byl sledován. Každá návštěva zahraničního konzulátu se vyšetřovala. Každý přistěhovalec byl podezřelý jako zahraniční agent.

Systém dosáhl takové propracovanosti a byl tak všezahrnující, že zanedlouho v Sovětském svazu moc prostoru pro zahraniční rozvědku nezbylo, snad s výjimkou pohraničních oblastí: při západních hranicích s Polskem, severních s Finskem, jižních s Tureckem, Íránem a Afghánistánem a východních s Čínou, Mongolskem a Japonskem v podobě tokijského loutkového režimu v Mandžukuu a Japonskem okupované Koreji.

Sovětský pohraniční režim mohl být jakkoli přísný, ale přesto zahraniční infiltrace nebyla nemožná. Například Japonsko pro své zpravodajské operace v pohraničí používalo etnických Korejců, Polsko zase etnických Poláků.

Preventivní popravy statisíců

Ale Stalin dal na vlastní slovo a bral pětiprocentní možnost pronikání zahraničních zpravodajců velmi vážně; mířil přitom na určité národnostní menšiny („nepřátelské národy“), jako byli Poláci, Němci, Finové, Lotyši či Řekové, ty byly cílem masového vraždění.

Stalin je kvůli jejich etnickým vazbám v zahraničí posuzoval jako bezpečnostní riziko, čímž mínil jako potenciální zahraniční špiony a agenty. A aby zajistil, že cizí špioni nenajdou v Sovětském svazu žádnou ochranu ani krytí, terorizoval Stalin všechny skupiny, jež by mohly být potenciálním zdrojem politické nestability, a byly tedy v jeho očích podezřelé.

Mimo konkrétní etnické skupiny byli cílem vysídlení a deportovaní kulaci, bývalí stoupenci Trockého, a jiní lidé, kteří byli v opozici vůči Stalinovi, zločinci, duchovní, uprchlíci ze zahraničí a lidé, kteří byli i jen lehce spojeni se zahraničím.

Předpokládá se, že v letech 1937–38 bylo popraveno celkem téměř milion lidí. Nejtvrdší rány dopadly na lidi pokládané za „nepřátelské národy“. Největší počet obětí Velkého teroru však tvořili lidé pronásledovaní při protikulackých operacích.

V politickém ovzduší let 1937–38 kulaci, kteří za kolektivizace snášeli tvrdost vysídlení a deportací, byli eo ipso posuzováni jako bezpečnostní riziko. Vzhledem ke svým zkušenostem se Stalinovi jevili jako skupina, u níž byla největší pravděpodobnost, že se stane nástrojem zahraniční špionáže a subverze.

Dodnes se neobjevily žádné důkazy, že by mezi nimi verbovaly nějaké cizí země jako Německo či Japonsko. Místo aby je Stalin držel v izolaci v pracovních táborech a na zvláštních sídlištích, jednoduše je likvidoval, což vydával za předběžnou opatrnost. Za Velkého teroru bylo popraveno i mnoho těch, kteří už byli v táborech. Toto masové vraždění nemělo vůbec žádný ekonomický smysl. Bylo evidentně politické, poslední zbraň kontrašpionáže.

Totální špionáž

Stalin také exportoval Velký teror do Mongolské lidové republiky a čínské provincie Sin-ťiang (čínský Turkestán), které ovládal, jako by to byly sovětské kolonie. Kdyby tato území padla do rukou Japoncům, soudil Stalin, dosáhli by neomezeného přístupu na východní a západní Sibiř, kde by podle jeho představ nalezli velké rezervoáry lidí pro špionáž a subverzi mezi vyhnanými kulaky.

Byl přesvědčen, že vnější vpád by pak mohly podpořit vnitřní nepokoje těchto vyhnanců a dalších „protisovětských živlů“ na Sibiři. Velký teror na asijských územích Mongolska a Sin-ťiangu byl jasně zaměřen proti údajným japonským špionům. Na západ, do Polska ani do baltských republik, Stalin svůj Velký teror vyvážet nemohl, protože tyto země neovládal. Mohl se však o to pokusit, kdyby byly slabší.

Stalinův Velký teror a masové vraždění, které ho provázelo, vyděsily a zastrašily celou sovětskou společnost. Ještě dál omezily už tak malý prostor, existující pro zahraniční pronikání do Sovětského svazu. Lze – spolu s Leonovem – říci, že žádná země na světě neměla tak mocnou a rozsáhlou kontrarozvědku jako Sovětský svaz za Stalina.

Zároveň rozsah sovětské infiltrace do jiných zemí a organizací naprosto překonal zahraniční infiltraci do Sovětského svazu. Stalinovy tajné služby sice měly k všemocnosti daleko a začátkem třicátých let citelně selhávaly, ale ve skutečnosti vyvinuly nejdrsnější podobu totální špionáže ony, a ne Japonsko či Německo.

Dokonce i Spojené státy, s nimiž měl Sovětský svaz v té době velmi přátelské vztahy, byly do hloubky infiltrovány sovětskými agenty a byly předmětem sovětského vlivu.

Existují jen nepřátelé

Stalin byl však v roce 1937 v podstatě zcela přesvědčen o své pravdě, když říkal, že sovětské tajné služby jejich kapitalističtí nepřátelé na hlavu porážejí. Na Stalinův pokyn vyšla ve velkých novinách na jaře a v létě 1937 řada článků o nebezpečí zahraniční špionáže. Tyto články nabízely četné vhledy do Stalinova myšlení.

V jednom článku například stálo: „Imperialisté mají zvláštní zálibu ve špionáži a podvratné činnosti. V každém případě mají ve zvyku používat ,tajné síly’ a odedávna věří ve všemocnost špionáže.“ Ve světle tehdejších sovětských praktik to zní spíš jako potvrzení sovětských metod.

Stalin se řídil vlastními radami a nikomu nevěřil. V květnu 1937 prohlásil: „Z hlediska rozvědky nemůžeme mít přátele: jsou jen zjevní nepřátelé a potenciální nepřátelé. Nemůžeme tedy nikomu odhalovat žádná tajemství.“

Vjačeslav Molotov, který byl Stalinovou pravou rukou, tyto názory sdílel a také trávil půl dne četbou zpravodajských hlášení. Když později vzpomínal na svou práci ve třicátých letech, trval na tom, že se nelze spoléhat na špiony, kteří „mohou člověka dostat do tak nebezpečné situace, že nebude vědět, jak z toho ven: „Musíte jim naslouchat, ale musíte také jejich informace ověřovat.“

Takové ověřování zdrojů nemělo jen podřízené přimět, aby pro utváření vládní politiky podávali správné informace; Stalin skutečně vlastním lidem nedůvěřoval. Byl odhodlán vystopovat a zlikvidovat potenciální pětiprocentní možnost, že by jeho lidé mohli být dvojití agenti.

Když měl v červnu 1937 projev k sovětským vojenským velitelům, připomněl jim, že z osmnácti lidí, kteří byli na bolševické konferenci v roce 1912 v Praze, o celých šesti, tedy o 33 procentech, později vyšlo najevo, že byli policejní provokatéři.

Nová kniha HlídacíPes.org

Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.

Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.

Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.

Více o knizePořídit knihu
QR kód
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)