Informace o podivných obchodních případech při ochraňování státních hmotných rezerv prosakovaly delší dobu. Teprve v posledních letech se ale podařilo zmapovat některé z nich, u kterých je silné podezření, že smlouvy Správy státních hmotných rezerv (SSHR) nejsou pro stát výhodné a může na nich tratit desítky či stovky miliónů. Na Správu hmotných rezerv se dlouhodobě zaměřuje šéfreportér týdeníku Euro Jan Hrbáček, který své pátrání popsal v rámci projektu Informací proti korupci. Na realizaci projektu se podílel i HlídacíPes.org.

Předseda strategické Správy státních hmotných rezerv  je léta obsazován na základě partajního klíče. Díky tomuto vlivovému zázemí bylo v minulosti SSHR realizováno několik obchodních případů, na nichž stát výrazně tratil a naopak profitoval takzvaný ochraňovatel.

Mezi dva asi nejkřiklavější případy lze zařadit ochraňování pohonných hmot netransparentní česko-německou společností Viktoriagruppe (kde se podstatná část pohonných hmot ztratila a firma se dostala do insolvence) nebo ochraňování potravinářských komodit společnostmi z koncernu Agrofert stávajícího ministra financí Andreje Babiše.

Informací proti korupci

Projekt, v rámci kterého uznávaní novináři na deseti konkrétních kauzách seznamují čtenáře se zákulisím své práce. Do projektu se zapojili Eliška Hradilková Bártová (HlídacíPes.org), Jana Neumannová (Reportéři ČT), Robert Břešťan (HlídacíPes.org), Jan Hrbáček (Euro), Radek Kedroň (ex Lidovky.cz), Lukáš Landa (Reportéři ČT),  Robert Malecký (HlídacíPes.org).

Dva Blažkové

Trestní oznámení směřující k podezřelým kontraktům podal 17. června 2012 na Nejvyšším státním zastupitelství otec tehdejšího ministra spravedlnosti za ODS Pavla Blažka – novinář Pavel Blažek.

„Dostal jsem se k závažným informacím a dokumentům. Radil jsem se se synem před tím, než se stal ministrem, jestli mám podat trestní oznámení. Obrátil jsem se na něj kvůli bezpečnosti jeho rodiny, protože to je velmi senzitivní záležitost. Shodli jsme se, že jde o natolik závažné informace, že mám trestní oznámení podat,“ osvětloval tehdy svůj krok Blažek.

Díky Pavlu Blažkovi jsem se následně dostal do kontaktu s bývalým pracovníkem SSHR, který ještě za doby, kdy v instituci působil, zpracoval obsáhlou analýzu, pojmenovávající nevýhodné parametry jednotlivých transakcí. I když byl Blažkův podnět relevantní, jak ukázalo následné získávání dalších informací, státní zastupitelství jej po necelém roce odložilo.

Na bývalého konzultanta byl kvůli jeho analýze nakonec vyvíjen nátlak z různých vlivových skupin, které se správou hmotných rezerv tehdy obchodovaly. Také proto jeho jméno i po letech ponechávám v anonymitě.

Tento konzultant, říkejme mu například P. G., se ve své analýze intenzivně věnoval především ochraňování pohonných hmot, ale poukázal i na aktivity neprůhledných společností Prakov, Hramax a Kovmat Trade.

Tyto firmy jsou zakladateli privátní komoditní burzy Hraprako, vzniklé v roce 2007, přes kterou si SSHR obstarávala nezanedbatelnou část rezervního sortimentu. S informátorem P. G. jsem se proto několikrát sešel s cílem získat informace zevnitř SSHR.

Obavy z prozrazení

Zpočátku byl v kontaktu velmi obezřetný až bázlivý. Na nátlak, kterému čelil, nevzpomíná dodnes v dobrém. Snažil jsem se proto v rezignovaném P. G. zesílit dojem, že předáním informací může pomoci odhalit nehospodárné nakládání se státními penězi.

Schůzky se proto také odehrávaly poblíž jeho bydliště, v jeho oblíbených podnicích, kde znal personál i klientelu. Jeho důvěra ve mě a ochranu zdroje i díky této zdánlivé maličkosti začala po několika schůzkách stoupat. Postupně pak P. G. popsal některé konkrétní transakce, na kterých stát tratil.

SSHR na otázky ohledně těchto firem a kontraktů s nimi reagovala vždy velmi zdrženlivě. Protože šlo o poznatky z jednoho zdroje a SSHR byla na otevřené informace skoupá, bylo těžké je bez jakýchkoli pochybností verifikovat. Navíc v té době absentovaly další interní dokumenty správy, které by ekonomické malformace uvnitř strategické státní instituce konkrétněji dokládaly.

SSHR jsem žádal o spousty dokumentů, i podle zákona o poskytování informací, jenže reakce byly vesměs velmi vyhýbavé a požadovaných dokumentů jsem získal velmi málo. Obrátil jsem se proto na zdroj z úřadu, který mi požadovaných spousty dokumentů dodal, včetně vysvětlení souvislostí mezi smlouvami, dodatky, apod.

P. G. po několika schůzkách začal zájem o kontakt ztrácet, protože kvůli ztížené možnosti ověření jeho poznatků bylo málo relevantních informačních výstupů. Když skončily schůzky s P. G., pokoušel jsem se nalézt nový „zdroj“. Zvlášť kvůli sílícímu podezření, že jeden z klíčových vedoucích pracovníků SSHR může na nevýhodných zakázkách profitovat.

Maximální konspirace

Nového informátora zevnitř instituce se mi podařilo nalézt až o téměř rok později. Také on byl nevýhodně nastavenými pravidly ochraňování a takzvaných rotací státních rezerv doslova konsternován. Kvůli jeho pozici a možnosti dostávat se k interním materiálům však bylo velmi složité informační spolupráci utajit. Například některé neopatrně položené dotazy mohly pozici nového zdroje pomoci vedení SSHR, které nastavené mechanismy léta drží, identifikovat.

Osobní schůzky se proto odehrávaly za maximální konspirace, v malých, předem vytipovaných a prověřených podnicích, telefonický kontakt byl omezen na minimum. Komunikovali jsme především přes e-mailové účty, kde jsme si nechávali uložené rozepsané zprávy. Rozepsaná zpráva pak byla v reálném čase přečtena a okamžitě smazána. Takto se například domlouvala osobní setkání a předávání interních materiálů SSHR.

V průběhu komunikace jsem se postupně ujišťoval, že informátorova snaha předávat velmi citlivé poznatky a interní materiály nepramení například z neshod s někým z vedení instituce. Vztahy v SSHR totiž nebyly nikdy zrovna ideální, problémy vznikaly už za vedení Jana Žižky (ex-ČSSD), jeho nástupce a pokračovaly i po nástupu politického nominanta ČSSD Pavla Švagra.

Když Švagr jako předseda Správy státních hmotných rezerv zjistil, že mu z jeho instituce tečou informace, důvody ke konspiraci setkání s informátorem ještě zesílily. Schůzky byly proto omezeny na minimum a jejich místa se výrazně měnila. Švagr mezitím pohrozil několika bývalým manažerům SSHR, o nichž se domníval, že by mohli být takzvanými defektory, podáním trestních oznámení.

Obavy zdroje z možného prozrazení stoupaly, obával se především typického osudu jiných whistleblowerů – nemožnosti nalezení nového zaměstnání po možném prozrazení jeho whistleblowerských aktivit. Postupem času se ale rozhodl ve svém jednání pokračovat, dostávaly se tak ke mně informace nejen o už proběhlých zakázkách, ale i o připravovaných veřejných soutěžích, jejich účastnících, průběhu a podivných okolnostech, jako například nastrčených spolusoutěžitelích.

Nebo o využívání starých znaleckých posudků vystavených na kvalitu ochraňovaného zboží, například těžkých topných olejů, které kvůli jejich velmi nízké kvalitě nepůjde nejspíše z fondu rezerv vyjmout a prodat a stát tak velmi pravděpodobně přijde o několik desítek milionů korun.

Koruna je hodně peněz. I pro Agrofert

Komunikačně asi nejsložitější období začalo, když jsem se začal intenzivně zajímat o obchody SSHR s firmami z koncernu ministra financí Andreje Babiše Agrofert. Správa rezerv na svém webu totiž zveřejňuje jen některé dokumenty. Navíc; smlouvy, a na ně naskládané dodatky a další dokumenty, jsou formulovány tak, že se v nich vyzná pouze zaměstnanec správy, který systém práce jejich úředníků dokonale zná.

To byl i případ obchodování s obilnými rezervami. Na webu SSHR byl například zveřejněn dokument, na jehož základě se o korunu zvýšil měsíční poplatek za ochraňování tuny obilí. Laik by si navýšení poplatku, který se týká stovek tisíc tun obilí, vůbec nevšiml. Pro klíčový materiál, kterak společnost Navos, spadající pod Agrofert, získala naprosto exkluzivní byznys s prodejem rezervního obilí, bylo nutné získat smlouvy, které na webu zveřejněny nejsou a jsou úzkostlivě chráněny před únikem mimo SSHR.

Teprve až interní materiály ukázaly, nakolik jsou obchody pro Agrofert výhodné a pro SSHR naopak ne. Rotační, tedy odkupní cena se v případě prodeje nadbytečných 271 tisíc tun podle druhu obilí pohybovala v rozpětí od 2400 korun za tunu (pšenice krmná, ječmen krmný) do 3100 za tunu (pšenice potravinářská). Tržní cena obilí ale v té době byla až pět tisíc korun.

Kdyby Správa státních hmotných rezerv cenu obilí regulérně vysoutěžila přes centrální adresu, získala by výrazně více. Babišova firma Navos tak mohla zboží podle informací předaných whistleblowerem prodat na burze za výrazně vyšší cenu, než byla pořizovací. Navos měl v dohodnutém čase sýpky zase naplnit. To se ale nestalo.

Předseda hmotných rezerv Pavel Švagr navíc uzavřel v tichosti s ředitelem Navosu Vlastislavem Mudrákem a Josefem Mrázem z Agrofertu „smlouvu o jiných závazcích II“, která naprosto změnila podmínky vracení obilí. I o tuto smlouvu jsem samozřejmě žádal, ale nedostal ji.

Získávání interních dokumentů ze SSHR nebylo vůbec nikdy snadné, a tak se k nim novináři dostávají vesměs cestou svých zdrojů. V předchozích dokumentech přitom bylo vždy jasně dané, dokdy a za kolik se má sortiment vrátit. Poslední dodatek, jasně nestanovující termín navrácení obilí, je už opravdu velmi nestandardní. Výmluvná pak je i skutečnost, že ani SSHR, ani Agrofert na zveřejnění těchto informací nereagovaly, a to ani žádostí o opravu, ani žalobou.

Výhodný byznys jen pro někoho

Ve smlouvě, kterou jsem získal díky svému zdroji, je klíčová formulace, že Agrofert dodá správě rezerv zmiňované obilí do deseti let. „SSHR je oprávněna kdykoli v průběhu deseti let od uzavření této smlouvy písemně vyzvat Navos k dodávce obilovin do státních hmotných rezerv až do celkového množství 228 tisíc tun,“ podepsal ve smlouvě Švagr.

Tato v tichosti uzavřená smlouva zrušila všechny závazky ze smlouvy předchozí a neuzavřeného obchodního případu. A nejsou v ní ani žádné sankce za její neplnění. Nebýt zmiňovaného informátora, tento neuvěřitelně výhodný byznys pro firmu ministra financí by nejspíš nikdy nebyl zveřejněn.

Podobně jako v jiných případech jsem proto po zdroji požadoval kopie smluv, dodatků a dalších materiálů. Zdroj z obav před svým prozrazením začerňoval a korigoval markanty předávaných dokumentů, které by mohly vést k jeho dekonspiraci.

Klíčové inkriminované pasáže naopak barevně zvýraznil a doplnil případně vysvětlujícím komentáři.

Podle posledních informací se začala operacemi státních rezerv zaobírat protikorupční složka Národního centra pro boj s organizovaným zločinem. Popisované zakázky rezerv začala prověřovat.

Pokud se podaří identitu zdroje nadále ochránit, rád bych v rozkrývání kontraktů se Správou státních hmotných rezerv, na kterých stát tratí desítky, ale pravděpodobně spíše stovky milionů, pokračoval.