Foter.com, zdroj

Zákon o veřejných zakázkách – všechno nejlepší za 600 miliard korun

Napsal/a Robert Břešťan 6. října 2017

Je to právě rok, co začal platit nový zákon o veřejných zakázkách. Zní to možná trochu jako nuda – prostě další zákon, jakých jsou v českém právním řádu tisíce. I když, tisíce…

Konkrétně jsou v Česku nyní přibližně dva miliony platných právních norem – různých vyhlášek, nařízení vlády, opatření ministerstev, krajů a obcí… Stěží se v tom vyznají sami právníci, natož prostý lid; ale to jen tak na okraj.

Zákon o veřejných zakázkách totiž není ledajaká norma. Je to soupis paragrafů, na základě nichž z veřejných peněz každoročně odplyne v součtu vůbec největší suma. Nikdo sice neví úplně přesně kolik to je, nicméně střízlivé a kvalifikované odhady mluví o částce zhruba 500 – 600 miliard korun.

23 novel za deset let

Takový půlbilionový zákon si jistě zaslouží zvláštní pozornost. A taky ji má. Verze zákona z roku 2006 platila deset let a byla celkem třiadvacetkrát novelizována.

Zadavatelé ani dodavatelé nestíhali málem ani sledovat, co ještě platí a co ne, co se může a co zákon nově zakazuje či přikazuje.

Kupříkladu v roce 2012 přišla velká, takzvaná „transparentní“ novela, jenže se ukázalo, že navržená protikorupční opatření nedávají příliš smysl, a nakonec byla většina z nich jinou novelou – z roku 2015 – opět zrušena.

Od loňského října tu tedy máme zákon nový. Bylo s ním dost práce. Připravoval a schvaloval se poměrně dlouho a složitě, přišlo k němu i nezvykle velké množství připomínek.

Dražší není vždy cinknuté

Výsledkem – aspoň pohledem zadavatelů – je to, že se snížila administrativní zátěž, což je vždy žádoucí a v zemi české i docela nezvyklé. Ti, kteří jsou za vypisování a hodnocení zakázek zodpovědní, mají též černé na bílém to, že neexistuje povinnost soutěžit jen na nejnižší cenu, ale že jde i o kvalitu.

Redakce HlídacíPes.org připravila exkluzivní publikaci mapující byznys i politické záměry Andreje Babiše.

Je ale těžké vzdorovat společenské atmosféře a pocitu, že pokud někde zakázku získal ten, kdo nenabídl nejnižší cenu, musí to být cinknuté. Právě z obav z kriminalizace se zadavatelé schovávali (a možná stále schovávají) do bezpečí toho, že vítězem je jednoduše ten, kdo je nejlevnější.

Je proto třeba to opakovat stále dokola. Soutěžení pouze na cenu má smysl jen tam, kde se nakupuje předem dané a standardizované zboží. Jinde je zásadní sledovat cenu za celou dobu životního cyklu i s náklady na opravy a údržbu.

Tam, kde se nakupuje sofistikovaná činnost, služby, tvůrčí činnost, projektování a podobně, musí též nastoupit zdravý rozum. V restauraci si přeci automaticky také neobjednáte to nejlacinější jídlo.

Není to výzva k plýtvání, ale potvrzení starého reklamního sloganu, že „nejsme tak bohatí, abychom si mohli kupovat levné věci“.

Nedělejme si samozřejmě iluze. Řada neduhů u veřejných zakázek stále trvá. A samozřejmě – s veřejnými zakázkami je spojen i zločin. Kde jsou velké peníze, tím spíše z eráru a z Evropské unie, tam je i pokušení. Zlodějinám ale žádný zákon nezabrání.

Stále měnící se pravidla pro veřejné zakázky jsou každopádně nesmysl, přesně to škodí praxi nejvíce a nahrává těm, co v tom takzvaně „umějí chodit“.

Takže k výročí zákona o veřejných zakázkách si všichni přejme to nejlepší. Jde o více než půl bilionu ročně z našich peněz.


logo nfnzSérii textů k problematice veřejných zakázek
podporuje Nadační fond nezávislé žurnalistiky. 

Komentář byl publikován ve vysílání Českého rozhlasu Plus, v pořadu Názory a argumenty

 

2 komentáře

  1. petrph napsal:

    Ale o to přece vůbec nejde, že “ nejsme tak bohatí, abychom si mohli kupovat levné věci“. To jak chceme mít tu věc kvalitní, resp. s jakými parametry má být uvedeno v zadání výběrového řízení – a až na toto zadání pak cílí nabídky jednotlivých zájemců o zakázku. Když použijeme onen příklad s restaurací, my si nemusíme dát nejlevnější jídlo – my si můžeme předem určit jakékoliv (kvalitní či chutné či decentní) jídlo chceme – al zjistíme si v restauracích ve městě za jakou cenu ho mají a z toho si vybereme.
    Obávám se že ale existuje jiný problém – totiž zajištění dodržení kvality (nebo ceny) sjednané zakázky. Toto musí být zajištěno nejen naprosto perefektně ve smlouvě – ale hlavně to tedy musí zadavatel (státní, veřejná instituce) nezbytně a tvrdě vyžadovat během i po dokončení zakázky. Jakékoliv nedostatky či nedodělky musí být velice rychle dodavatelem na jeho náklad odstraněny. A pojem vícenáklady musí být zakázán. Zavázal jsi se to postavit, provést za tu a tu cenu – víc nedostaneš.
    Co je ale podstatné, nedodržení či zanedaní těchto zásad u řídících pracovníků zadavatele státní veřejné správy by mělo být stíháno a trestáno asi tak jako korupce. Zakázka byla dodána se závadami, ne(vy)reklamovals, nebo podepsals vícepráce na stovky tisíc navíc, máš na krku kriminálku. Poměrně snadé.

  2. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Po zkušenostech z práce na oddělení investic ve stáním podniku v posledních několika létech v minulém století (1997 – 2000) s Vámi naprosto souhlasím. Dokumentace dodávky dle zadání, přikládaná ke smouvě se zpravidla vešla do jednoho t.zv. pilotního kufříku, dodatky ke smlouvě pak zabraly jednu a někdy i dvě skříně.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies