,

Vyhnání Němců, přežití židovské rodiny, unikátní modré salónky a zámecký pán Harapes

Napsal/a Robert Břešťan 10. srpna 2017

Kdo chce, má vůli a alespoň základní kapitál, může se dnes snadno stát zámeckým pánem (či paní). Zámků je k mání na českém realitním trhu na prodej překvapivě mnoho. Jeden takový – zámek Křinec – už před deseti lety koupil podnikatel ve stavebnictví Zdeněk Harapes.

Zámek stojící ve středočeském městysu Křinec nedaleko mnohem známější Loučeně v sobě nese pozoruhodnou historii. Vloni se tam kupříkladu poprvé po desítkách let sešlo na šedesát potomků židovské rodiny, jež se jako jediná z obce dokázala zachránit před smrtí v nacistických koncentrácích. „Dostali se až do Spojených států, oba synové se pak přihlásili do americké armády. Jeden bojoval v Tichomoří, druhý se zúčastnil vylodění v Normandii. Tady v Křinci nikdo netušil, že přežili a kam se dostali,“ říká současný majitel křineckého zámku.

Bude to znít k zámku trochu neuctivě, ale proč jste se rozhodl koupit v podstatě neznámou ruinu? 

Původně nešlo ani o místo, ani o konkrétní zámek. Mám rád historii, od klukovského věku jsem něco sbíral. Po revoluci byla éra, kdy se lidé začali zbavovat starého, začali kupovat raději nové věci, přišla IKEA. Jako by ty krásné věci, které tu zbyly po předcích, ztratily cenu. Přitom měly hodnotu času, prověřené řemeslné práce.

A vy jste to, co lidé vyhazovali, začal sbírat, kupovat?

Chtěl jsem zachovat to, co vytvořili předkové – užitné umění, porcelán, obrazy, nábytek. Jenže časem to začalo narůstat, neměl jsem to kam dávat. Říkal jsem si, že bych koupil nějakou budovu, kde bych ty věci uložil, vytřídil, třeba někdy i vystavil. Myslel jsem si, že to bude něco menšího, třeba stará fara. Jenže postupně se k prodeji začaly nabízet i staré zámky. A ceny vůbec nebyly vysoké. Pocházím z Poděbrad a objevil jsem po čase inzerát, že je na prodej zámek tady v Křinci. Ani jsem neušil, kde to je, i když byl nedaleko. Když jsem pak přišel na obhlídku, nebylo to o rozumu a kalkulaci, jako spíše o srdci. Něco mne oslovilo, tak jsem podal do výběrového řízení nabídku a vyhrál jsem.

To byl jaký rok?

To byl prosinec 2005. Ale až na podzim 2006 jsem dostal klíče. Rok se pak jenom vyklízelo. Byl tu neskutečný čurbes, okna nebyla, létali tu ptáci, v sálech rostla tráva. A to tu byl depozitář Národního muzea. Kdybych uvažoval jen racionálně, nemohl bych to koupit. I když jako stavař jsem viděl, že i přes to, jak to tu vypadalo, byla ta budova v docela dobrém technickém stavu a stála za to zachránit. Někdo kupuje zámky, protože za tím vidí byznys, návratnost investice. Koupit takový zámek ale nemůžete s vidinou toho, že na tom zbohatnete.

Uchýlili se sem pravděpodobně proto, že se tu cítili bezpečněji než v Říši. Napovídá tomu to, že náhrobek jednoho z předků je napsán ve třech jazycích – česky, německy a také hebrejsky.

To jistě ne. Na druhé straně asi musíte mít nějakou vizi, nějakou výdělečnou nohu.

Kultura, výstavy a svatby ani zámecká kavárna to neuživí, to je jasné. Letos se mi podařilo získat areál připadající k zámku a na tom už by nějakou ekonomiku provozu postavit šlo a z toho pak dotovat další opravy. Koneckonců tak to bývalo i kdysi – to výdělečné k zámku byly pole, louky, pivovar, cukrovar.

Chystáte pivovar?

Já už ne. Za svůj úkol považuji zachránit zámek. Prodávat ho nechci, ale budu se snažit, aby přišel nějaký dlouhodobý ekonomicky silnější partner, který by tomu dokázal dát i ekonomiku provozu.

Křinecký zámek má logicky svou historii, sám tu čas od času provázíte návštěvníky. Která ta etapa spojená se zámkem vás nejvíce zajímá, či nejvíce dráždí? Je to období po roce 1945?

To ano, ale je nutné začít dříve. Zámek koupila už na počátku 19. století německá bankéřská rodina Bethmannů. Měla tu české správce a jezdila sem jen výjimečně. Po dobu druhé světové války se sem ale rodina uchýlila. Pravděpodobně proto, že nebyli úplně čistí árijci a cítili se tu bezpečněji než v Říši. Napovídá tomu to, že náhrobek jednoho z předků je napsán ve třech jazycích – česky, německy a také hebrejsky. Což je pozoruhodné. Rozhodně to nebyli nacisti. Měli ale dva syny a ti měli vojenskou povinnost a museli narukovat do wehrmachtu. To v roce 1945 hrálo asi roli a hodilo se to k odplatě, Bethmannové byli vyhnáni. Chápu určitou oprávněnost zloby, ale ta brutalita, agrese a ničení bylo místy za hranou. A revoluce často vedou ti, kteří sami potřebují něco skrýt.

Rodina Bethmannů prý ale naopak řadě Čechů pomohla například před totálním nasazením v Německu.

Moc pamětníků tady už není, ale ano, říkali mi, že se rodina Bethmannů snažila zachránit místní kluky před odchodem do rajchu tím, že vykazovali, že jsou nezbytní pro místní hospodářství.

Zajímavá je i někdejší křinecká židovská komunita.

Nikdo už přesně neví, jak velká byla, ale mluví se o nějakých pěti rodinách, byla tu i synagoga, židovský hřbitov. Byla tu význačná rodina Hellerů, která se s Bethmannovými přátelila a byla tu velká snaha, aby se místní židé mohli vyhnout transportu do Terezína. To se ale bohužel nedalo. Na druhé straně vím, že loučení tu bylo těžké, dokonce transport na nádraží vyprovázel katolický kněz, což nebylo obvyklé. Mluvilo se o tom, že všichni nakonec zahynuli, ale není to pravda.

Jak to tedy je?

Předloni se tu na zámku objevilo auto a vylezli z něj Američané a paní mi říkala, že její dědeček je pan Heller pocházející z Křince. A že prý by tady rádi udělali sraz celé nyní již rozvětvené rodiny. A skutečně vloni na zámek přijelo asi šedesát příbuzných z dvanácti zemí, ze všech koutů světa. Řada zajímavých lidí – jeden učí na Harvardu, jiný má vinařství v Chile a tady se většina z nich viděla poprvé. Tady se objímali, vyprávěli si…

Dostali se až do Spojených států, oba synové se pak přihlásili do americké armády. Oba bojovali, jeden v Tichomoří, druhý se zúčastnil vylodění v Normandii. Tady v Křinci nikdo netušil, že přežili a kam se dostali.

Jen díky tomu, že jejich předkům podařilo včas utéct před nacismem.

Konkrétně to byla paní Hellerová s dvěma syny, kterým se v roce 1939 podařilo přes Jugoslávii dostat pryč. Dostali se až do Spojených států, oba synové se pak přihlásili do americké armády. Oba bojovali, jeden v Tichomoří, druhý se dokonce zúčastnil vylodění v Normandii. Tady v Křinci nikdo netušil, že přežili a kam se dostali. Každý to bral tak, že prostě zmizeli, jako ostatní místní židé. Teprve vloni jsme díky tomu s místními fandy historie a se starostou odhalili na náměstí pomníček obětem války, na který finance věnovala právě rodina Maurerových-Hellerových. Stojí naproti jejich rodnému domu.

Ještě zpět k vyhnání rodiny Bethmannů. Byl s nimi i tehdy pětiletý syn, víte o něm něco?

Jsem s ním v kontaktu. Vypracoval se na vysokou pozici v Deutsche Bank, teď už je několik let v důchodu. Odsunut byl jako malý hošík, moc si na to nepamatuje. Nic si odtud nemohli vzít, snad si odnesli jen nějaké fotoalbum po dědečkovi, takže má pár starých fotografií. Poprvé se sem přijel podívat v roce 1968, chodil kolem zámku a nějaká aktivní soudružka pak na něj řvala, fašisto, víme, co jsi zač, co sem lezeš. Tak zatrpkl a od té doby tu ještě nebyl. Několikrát jsem ho zval a věřím, že přijede. Myslím, že už uplynula dlouhá doba a emoce na všech stranách by měly vychladnout.

Jenže vyhnání sudetských Němců a jejich domnělé nároky jsou pořád téma, pravidelně to vytahují i politici.

Někteří politici už našli odvahu říct, že je to historie, že podstatná je současnost a budoucnost. Lidi tu žili stovky let pospolu, občas si dali v hospodě přes hubu, ale bylo to normální. Byly to tisíce příběhů, které se odehrávaly mezi obyčejnými lidmi. Pak začali politici ve jménu nějaké ideologie stavět lidi proti sobě. A to se žel děje pořád.

Ještě k zámku samotnému. Je to tak, že z původního vybavení tu nezůstalo nic? 

Nic tu nezůstalo. Od konce války do roku 1948 byl zámek prakticky otevřený komukoli, kdo šel okolo. Lidé si to rozkradli, odnesli, zničili, z inventáře se nezachovalo v podstatě vůbec nic. To, co tu vidíme je nasbírané, darované, půjčené, vyměněné…

Na co jste na zámku nejvíce pyšný?

Určitě nejzajímavější jsou tu dvě věci. Úžasný velký hudební sál s kaplí, který vznikl v době tehdejším majitelů hrabat Morzinů. Ti přišli z Itálie, měli rádi hudbu, na jejich výplatní pásce byl slavný Antonio Vivaldi. Ten sál má dokonalou akustiku, je krásně štukově vybaven a je tu kaple z roku 1659 který se momentálně restauruje. Když na zámku byla škola, byla v tom sále tělocvična, s tyčemi od stropu, kruhy a koši na basketbal.

A ta druhá věc?

To jsou unikátní modré salonky. Na zámku jsou dva, z doby někdy kolem 1760. V tomto modrém designu se sály zdobily jen po velice krátké období a tak se jich kdekoli po světě zachovalo jen velmi málo. Pokud vím, tak v Česku je jeden velmi obdivovaný modrý salónek jen v Českém Krumlově. Zámek Křinec byl dlouho zničený a nepřístupný veřejnosti, tak o našich salóncích zatím málokdo ví. Je to přitom unikát.

Máte spočítáno, kolik jste už do zámku investoval?

Nechci to raději počítat. Původní profesí jsem stavař, působil jsem v několika stavebních firmách, ale teď se plně věnuji zámku. I když výtěžek z něj je sotva udržovací. Rozhodně nejsem zámecký pán.

Nelze se zároveň nezeptat na rodinnou historii, protože nositelů jména Harapes v Česku moc není.

Můj tatínek vždycky říkal, že jsme přišli s Napoleonem. Slovo harapiesos znamená ve španělštině trhani, to byly takové jednotky, které táhly s Napoleonem, nosili vojákům stany a zbraně. To je ale jen jedna z variant, jak to jméno vzniklo. Jednou jsem byl na konferenci v Maďarsku a tam říkali – á, harapéš… Když to vyslovíte maďarsky, je to jasné, znamená to prý vzteklý. Tak nevím, odkud jsme přišli, ale není to podstatné. Každopádně je nás tu v Česku asi šestnáct a ano, jsem spřízněn i s Vlastimilem Harapesem. Má tu ostatně na zámku svou pamětní síň i výstavu žehliček, které sbírá.

Jak na vás reagují místní? Jsou rádi, že se daří zámek oživit, spolupracujete?

Myslím, že zvykání trvalo první dva tři roky. Nevěděli, co ode mne čekat, bývaly případy, kdy se podobné objekty spíše vyrabovaly, přeprodaly, co se dalo, to se odvezlo. Ale já už tu jsem deset let a obec vidí, že se leccos změnilo. Je nová střecha, kavárna, dělají se kulturní akce, koncerty, svatby. Vycházíme spolu dobře a cítím podporu. A i oni jsou rádi, že tu něco takového vzniklo.

6 komentářů

  1. Jan napsal:

    Před takovým zámeckým pánem „klobouk dolů“. JanHanko160@email.cz.

  2. Pavel-P-Lener napsal:

    Mne velmi zarazila téměř skrytá informace, že v zámku byl depositář Národního musea. Když jsem si tu větu přečetl, neudělalo se mně volno. Jak je však vidět na mnoha opuštěných objektech, jedinou snahou je zdevastovat je ještě více, rozkrást, co se ukradnout dá – ale hlavně potom vyřvávat na internetu, po hospodách a jinde, jak je naše republika rozkradená. Takže zcela zavrženíhodní rozkrádači, podívejte se ve vlastních domácnostech, co jste si za posledních 27 let nakradli, rozkradli a ukradli.

    • ČERT napsal:

      Ten pan Harapes říká, že původní vybavení (po posledních majitelích) se tam rozkradlo už v letech 1945-8. Podle Wikipedie, od roku 1949 v tom zámku fungovala škola. A jak zase říká pan Harapes, na podzim 2006 dostal tedy alespoň klíče. Jenže zase, pokud tam „nebyla okna, létali ptáci a rostla tráva…“ Tak nevím…?

  3. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Kdo byl z vedení Národního musea potrestán za to, že dopustil skladování deposit tohoto Prvního musea v zemi v objektu, v kterém chyběla okna (byla ukradena?) a „létali ptáci a rostla tráva“? A to se z oněch musejních deposit skutečně nic neztratilo? Nebo se v článku trochu „kecá“?

    • ČERT napsal:

      Ale to bych řekl, že se v článku vůbec, vůbec „kecat“ nemusí. Totiž, když si ve Wikipedii najdeme heslo „Křinec (zámek)“, v dolní části stránky je tam takový sloupeček s nadpisem „Novodobí majitelé“ – a podle toho v letech 1949-1968 v zámku působila základní škola a poté, v letech 1968-2003, patřil objekt Národnímu muzeu. No a když pan Harapes získal zámek až v letech 2005/6… Je možné (zdůrazňuji, možné), že ta chybějící okna a ti ptáci a tráva uvnitř, to všechno mohlo být výsledkem až stavu, který nastal v tom roce 2003, tzn. v době, kdy Národní muzeum objekt opustilo.

  4. Zdenka Pfefferová napsal:

    Velmi si vážím každého člověka, který udělá něco pro záchranu čehokoliv, co je nějakou dobrou stopou lidské dovednosti, řemesel i umění, které byly našim předkům radostí, ale i zdrojem obživy. Takové oběti nejsou vždy oceňovány, jak by se náleželo, ale i pochvala a poděkování přinášejí člověku radost. Měli bychom více děkovat těm z nás, kteří pro příští pokolení leccos zachraňují, z čeho se naši potomci budou moci na místě přesvědčit, že to a ono bylo takové, že to sloužilo, že můžeme být hrdi na mnohé, co tady u nás doma lidé dokázali –
    a jiní po letech to zase uměli spravit, zrestaurovat, uchovat… Pane Harapesi, děkuji Vám za nás mnohé…

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies