GLOSA Skrze systém veřejných zakázek se z veřejných peněz ročně utratí zhruba 600 miliard korun. O tom, zda jsou tyto peníze ve své většině utráceny smysluplně, účelně a podle zásad řádného hospodáře, lze pochybovat. 

Svět tuzemských veřejných zakázek už dlouhé roky tvoří začarovaný kruh, kde si dodavatelé stěžují na zadavatele, že zakázky neumějí řádně vypisovat a hodnotit a zadavatelé na to, že dodavatelé nabízejí své služby za nereálné ceny.

A to navzdory takřka neustálým snahám zákon o veřejných zakázkách zpřesňovat, vylepšovat a doplňovat. Zákon o zadávání veřejných zakázek prošel od svého vzniku už více než dvaceti novelizacemi a změnami. Ani ta poslední zatím příliš nepomáhá.

Praha mimo hru

Opakující se úpravy klíčového zákona vedou k novým zmatkům a chaosu. Potvrzuje to i pohled na uplynulý čtvrtrok platnosti aktuálního zákona o zadávání veřejných zakázek.

Tak například. V současné době platí přechodné období, kdy vedle sebe nějaký čas fungují dva zákony k veřejným zakázkám. A není jasné, kdy se řídit starým zákonem a kdy novým.

Problémy se už odrážejí v případě čerpání dotací. „Většina dotačních orgánů doposud nepřizpůsobila svá dotační pravidla pro příjemce dotací novému zákonu,“ upozorňuje Kateřina Koláčková, ředitelka společnosti Otidea.

Větší část dotačních pravidel se stále odkazuje na starý zákon. V praxi se tedy zadavatel musí rozhodnout, zda má dodržovat platný zákon, nebo dotační pravidla, čímž ale zákon poruší. To vše u akcí, při nichž se rozdělují stovky miliard veřejných peněz.

Mizernou práci zákonodárců, ale také svých vlastních právníků, pociťuje i hlavní město Praha. Proč? Protože akciové společnosti spadající pod hlavní město se nyní nemohou účastnit veřejných zakázek. Nemají totiž zaknihované akcie a zároveň se na ně nevztahuje výjimka zákona o obcích. Hlavní město Praha má vlastní zákon a ten toto téma nijak neřeší. Přitom se o změně vědělo dlouho dopředu.

Drahé levné věci

Zákon také nově dělá rozdíl mezi českými a zahraničními společnostmi. Ty (přiznaně) české musí povinně zveřejňovat všechny své akcionáře, jenže těm zahraničním stačí pouze čestné prohlášení u akcionářů s vlastnictvím nad 10 %.

A pořád, navzdory vysvětlování, přesvědčování i změnám zákona, trvá opatrnický přístup: nabídky hodnotit raději podle hlavního kritéria nejnižší nabídkové ceny.

Úředníkům se vlastně není pořád moc co divit. Dát přednost samotné ceně před mnohem obtížněji prokazatelnou celkovou ekonomickou výhodností (jako poměru dlouhodobých užitných vlastností po celou dobu životnosti a ceny) dává větší míru jistoty, že je nikdo nebude popotahovat a nebudou jednou nohou v kriminále.

Že se to v konečném důsledku opět jen prodraží, je už věc jiná.