Pavel Piekar, Pražské pašije. Nesení kříže

Dopis, balíček… mukl věděl, že na něj doma myslí. Oni zase, že se drží

Napsal/a Lubomír Vejražka 14. července 2015

Spojení politických vězňů s okolním světem zprostředkovávaly dopisy a balíčky od jejich blízkých. Nepřinášely však jen rodinné zprávy či třeba potraviny, ale také potvrzení, že na ně ti doma nezapomínají. I jen několik obyčejných řádků dokázalo potěšit a povzbudit – dodat sílu vydržet další utrpení. Nejen těm za mřížemi a ostnatými dráty, ale i těm, kteří doufali, že se jim jednou vrátí

Vyprávění bývalých vězňů z 50. let a jejich blízkých zaznamenal a sepsal v knize Nezhojené rány národa Lubomír Vejražka. Kniha vyšla v roce 2012 s ilustracemi Pavla Piekara. Autor z ní pro HlídacíhoPsa.org připravil devět textů, které přibližují život lidí pronásledovaných komunistickým režimem. Tento je v pořadí čtvrtý.

 ***

Návštěvy muklům povolili jen občas, dopisy a balíčky přicházely častěji.

Věnovat muklovi na přilepšení potraviny znamenalo pro rodinu potíže, až do roku 1953 totiž existoval přídělový systém na lístky. Nebylo nazbyt. Co putovalo do lágru, chybělo doma. Stav zhoršovala ještě jedna skutečnost: zpočátku (později se to změnilo) děti mnohých politických vězňů nedostaly potravinové lístky. Přesně podle zásady: „Ženo třídního nepřítele, poraď si, jak můžeš, bez poukázek!“


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa – IV. část


Ženě jednoho vězně nosili např. každý druhý měsíc jeho přátelé trvanlivé jídlo k odeslání do lágru. Když sehnali víc, než bylo potřeba, nechali zbytek pro děti. A ona? Připravovala doma krabici a laskala se s každou drobností, kterou tam rovnala poté, co ji pečlivě zvážila na gramy (aby nepřekročila limit) a zapsala do seznamu. Myslela přitom na muže. Věděla, že mu to pomůže. Vkládala tam do balíku i kus sebe sama. Snad tu lásku po otevření vycítil.

Leckdy však zásilka nedorazila. Oficiálně ji zabavili nebo prostě ukradli. Do Mírova se nesměl v určitém údobí posílat salám a čaj. Když bednička s těmito věcmi přišla, měl odsouzený smůlu. Zakázané zadrželi¨. Anebo rovnou vše.

Mukla si zavolal estébák a spustil: „Mám tu pro vás něco,“ a vyndal bednu plnou jídla. „Kdepak asi sehnali uherák? A tolik cukru. A tady? Káva! To si teda pěkně žijou! Obyčejný dělník kávu skoro nezná, a vy, třídní nepřátelé, ano? Máte se líp než dělníci. Oznámím to. A nic vám nedám. Ledaže byste mě informoval o náladách u vás na ubikaci.“

Ti mí jsou se mnou, myslí na mne…

Dopisy mohli příbuzní zasílat kdykoli. Avšak nikdy nevěděli, zda se jejich řádky k vězňům dostanou. Cenzura, zlovůle bachařů či se prostě obálka zatoulala v úřední mašinérii ministerstva vnitra. Nebo velitel zakázal předat odsouzenému pro „nekázeň“, neplnění pracovního výkonu, neochotu účastnit se aktivně osvětové činnosti atd.

Přetavit své city a pocity do vět a odstavců? Svěřit papíru něco osobního anebo něco prostého? Třeba to, že Anička rozbila sklo v knihovničce? Soused má nového kanárka a paní odnaproti se narodila dvojčata? Obyčejná slova, žádné sofistikované formulace? Vhodit do schránky tyhle nedůležité zprávičky? Především však ten posel nesl do světa sevřeného ostnatými dráty tolik očekávanou radostnou zvěst: „Ti mí jsou se mnou, myslí na mne.“ Vězeň pookřál. Měl další dny z čeho čerpat.


 Předchozí části:


Vzít pero a čistý list? Pro někoho smutný úkon. Uvědomil si totiž opět nezvratnost věznění svého blízkého. Jiný se však dlouho dopředu těšil, jak si v sobotu navečer sedne, udělá si pohodlí a uvaří čaj a začne plnit čistou stránku. Největší radost. Ba i rituál. Pro dalšího modlitba prosvětlující jeho život. Leckdo dokonce k psaní utíkal, když na něj dolehly smutek a osamění. Dávalo mu to chuť nevzdat a umožnilo přežít roky osamocení, čerpat naději.

Psát…

Alespoň na dálku být se synem, manželem, otcem, vnukem. Mít zároveň možnost při zachycování myšlenek na papír rozjímat o blízkém člověku. Vybavit si jeho tvář. Polaskat se s ním. Vzkazovat mu v duchu radost z jeho existence. Prožít opět radostné společné chvilky.

Tohle rozjímání se promítlo do vět nejen v podobě konkrétních myšlenek, především nabilo odstavce vroucností. Též uložilo mezi řádky vzkazy vyřčené hluboko v nitru přímo do nitra adresáta. Kdo byl vnímavý, rozpoznal je tam.

Dopisy. Svět sám pro sebe. Těžko postřehnutelný jemný a křehký most, přes který jezdil neviditelný vlak jménem „naděje“, vlak udržující vazbu mezi vězni a rodinami.

Co napsat, aby to prošlo

Obálky někdy přinášely i podivné zvěsti.

Matka například naznačila nemoc tety. Potřebuje speciální vyšetření a složitou léčbu. A jen napověděla, aby dopis nezastavila cenzura, že je potíž najít specialistu ochotného se jí ujmout. Mukl pochopil. S rodinou se táhne jako šmouha jeho uvěznění a soudruzi brzdí léčbu v rodině nepřítele.

Manželka okrajově zmínila psychické potíže dítěte.

Trpce na vězně křičely výčitky tchyně, že vnukovi, tedy synovi vězně, hrozí vyhození ze školy.

Rodinu vyhnali do polosklepního plesnivějícího bytu.

Nebo mu z domu naznačili nervozitu manželky: „Je popudlivá, je na ní poznat, jak moc jí chybíš coby opora, postrádá tvé objetí. Ne, nikoho nemá, ale je toho na ni moc. Napiš jí něco moc hezkého.“

A taky je zanesená studna a nikdo ji nechce ženě politického vyčistit.

Mukl však věděl, že skutečnost bude ještě bolestivější. A především: nic z toho neuměl z vězení řešit. Nemohl poradit. Nemohl konat. Mohl jim poslat svůj názor. Ale než velitelství dopis propustilo ven, než ministerstvo psaní doručilo, problém se už často vyřešil.

Dítě dovedla šikana na psychiatrii.

Syna ze školy vyhodili.

Byt zplesnivěl ještě víc.

Teta zemřela. V lágru zadrželi záměrně telegram a vězeň skoro půl roku nic nevěděl, dověděl se to až při návštěvě.

Manželka podala žádost o rozvod.

Ve studni byla nadále zkažená voda.

Vězni se učili brát zvraty doma i nemožnost pomoci bez rozčilení. Co jim zbývalo? Jak ovlivnit neovlivnitelné? Ale s nemožností účinně zasáhnout se mnozí nesrovnali nikdy a pociťovali těžkou bezmoc i vinu.

Kdo je to ten Shakespeare?

Do dopisů mohla zasáhnout cenzura. Nepustili nic nečitelného. Vyřadili obálky s podezřelým obsahem. Mohli se též z formulací domnívat, že vězeň posílá ven nějaké skryté instrukce. Nebo zachytili narážku na poměry v lágru nebo v republice. Vyřadili texty jakkoli se týkající práce vězňů atd. Nesměly se použít citace z knih, cizí slova, verše. Pokud dopis sebrali, vědět nedali. Jestliže měli velké pochybnosti o obsahu, mukla si předvolali a hrozili.

Svěřil se mukl papíru: „Už Shakespeare se zamýšlel, zda být, či nebýt. Kladu si i já tu otázku denně.“ Velitel ho nechal nastoupit a udeřil: „V jakém vězení jste potkal toho s tím divným jménem? Cizinec? Němec? Budujete síť! Co znamená ta šifra být, či nebýt?“ Mukl mu vysvětlil, že je to anglický spisovatel, ale to se veliteli nezdálo a nechal povolat StB. Ti znali Shakespeara a řekli veliteli, ať vězně potrestá korekcí, protože tím „být, či nebýt“ se dopustil snížení vážnosti vězeňského zařízení.

Napsal vzkaz ženě: „A pamatuj na kytici růží!“ Po svatbě jí totiž řekl, že kdykoli mu bude zle, vzpomene na růže, jež jí dal velmi emotivně při žádosti o ruku, vybaví si vše dobré, co spolu zažili, a oklepe se z potíží. Chtěl jí tím z vězení naznačit, že mu je tu zle, ale nedá se a myslí na tu kytici. Cenzura prohlásila tu nepatrnou zmínku za heslo. Přijeli estébáci. Řvali, ať jim to heslo rozšifruje, ztloukli ho. Dopis vyřadili, samotka navrch.

Zmínil se vězeň v dopise: „Kdybychom tu mohli hrát divadlo, volil bych Branibory v Čechách. Jak by se to sem hodilo.“ Velitel pro něj poslal a vytkl: „Přeci víte, že divadlo se u nás nehraje. A jací Braniboři?“ Mukl mu objasnil, že jde o povídku J. K. Tyla o řádění Braniborů, tedy Němců, u nás, kterou pak skladatel Bedřich Smetana přetavil do opery s libretem Karla Sabiny. Velitel odpověděl: „I kdyby se u nás divadlo mohlo hrát, určitě bychom zvolili nějakou budovatelskou hru. Němci už jsou pryč a navíc bychom mohli urazit naše východoněmecké soudruhy, kdyby se o hře dověděli.“

Tatínku, vrať se brzo. Maminka tě potřebuje

„Šla jsem na pouť, hrála tam nějaká kapela. Jakýsi tatínek tam v rytmu muziky točil s dvouletým dítětem nad hlavou. Zadívala jsem se na něj a v ten okamžik jsem viděla Tebe s naším dítětem, které nám přijde. Určitě přijde! Nedej se. Když Ti bude nejhůř, mysli na nás dva i na to, že jednou budeme tři. Vrať se. Pět let není až tak moc.“

Matka, pro niž představoval její dospělý a tvrdý syn jen dítě potřebující pomoc, vzkazovala: „Milý synu, po delší době píši. To víš, měli jsme setí, opravovali chlévy a nebyl čas. Pepík by ti dělal radost, ve škole prospívá, je pevný v charakteru. Vzpomínáme na Tebe.“

„Když je mi nejhůř, vzpomenu na naše první setkání a na naše plány mít rodinu. Chodím na naše místa, abych tam načerpala sílu. Sednu si pod strom a dívám se na oblohu a hlavou mně běží život po Tvém návratu: je tam štěstí. Vím, děti už budou velké, ale budeme mít ještě dost času na třetí.“

„Tatínku, vytrvám ve své lásce k Tobě. Maminka i babička mě k tomu vedou. Ve škole jsme v polovině abecedy. Snažila jsem se naučit se písmenka napřed. Tak Ti mohu psát sama. Doma mně jen trochu pomohli. Pasu kozy a dávám slepičkám. Maminka v noci pláče a tají to a já to vím. Vrať se brzo. Maminka Tě potřebuje.“

„Bratříčku, moc Tě prosím, odpusť mně. Na jaře jsi hledal talisman, který Ti dala Anička. Nenašel jsi ho. Sebral jsem ho já a schoval do své skrýše v lese, tam kde si hrajeme s kluky na Indiány. Chtěl jsem Ti Ančin dárek brzy vrátit, ale už jsem to nestihl. Tak jsem ho tedy alespoň odnesl zpět Aničce, ale ta se strašlivě rozplakala, když talisman uviděla. Talisman budu hlídat a až Tě pustí, shledáš se s ním. Aničce budu pomáhat, je teď hodně smutná.“

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies