REPORTÁŽ. S pohodovým úsměvem na rtech otočil náš řidič Serbest bílý van a beze spěchu a v pohodě zamířil, kam mu voják řekl. Serbest si nás získal. Na frontu většinou řidiči nechtějí jezdit vůbec nebo si řeknou o dvakrát takovou cenu, Serbest nikoliv. Kdyby nic, na řidiče jsme měly letos štěstí. A nejen na něj.

Reportérky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová se po půl roce vrátily do míst zasažených tvrdými boji s Islámským státem na severu Sýrie a ve městě Kobaní. Z únorové cesty napsaly pokračování své úspěšné prvotiny „Islámskému státu na dostřel II.“ Kniha líčí dramatické zážitky i život obyčejných lidí na dosah fronty. Autorky také založily veřejnou sbírku SOS Kobaní na pomoc lidem ve válkou rozvráceném kurdském městě.

S jejich svolením publikujeme vybrané pasáže knihy. Dnes nabízíme pátou ukázku.

Přijíždíme po úzké ovčí stezce k dříve jistě honosnému domu s rozlehlou terasou. Muselo to tu být nádherné v dobách míru. Z terasy se otevírá úchvatný pohled na meandry řeky Eufrat a její až tyrkysově modrou vodní hladinu. Jako bychom před očima viděly všechny dějinné zvraty, které se tu odehrávaly. Kolik válečných tažení tudy prošlo, kolik říší tu vládlo, kolik civilizací už Eufrat viděl rodit se a umírat!

Na terase panuje čilý ruch. Všude se válí odložené kalašnikovy a také americké M16, neklamná známka toho, že jsou přítomni vysoce postavení velitelé. Všichni mají u úst vysílačky a v rukou či u očí dalekohledy. Tady je centrum celé operace, která má dostat celý Tišrín pod kontrolu Kurdů a jejich spojenců. Dva kilometry od nás provádí skupina teroristů z IS ofenzívu, na kterou odpovídá předsazená skupina Kurdů. Obě strany disponují těžkými zbraněmi – kulomety DŠK, minomety, protitanková děla, tanky, bojová vozidla pěchoty, všechno je k dispozici.

V sedm ráno prý islamisté zapálili nad kopcem oheň a to byl signál k zahájení útoku na přehradu. Haki Kobani je velitel sil SDF (syrské demokratické síly – pozn. red.) pro oblast Tišrínu. Džamál mu odevzdává tajnou depeši z Kobaní, ale velitel má evidentně jiné starosti. Pokyne nám, že tu můžeme nějakou dobu zůstat, a dál se věnuje koordinaci akcí.

Boj o každý metr

Na horizontu mezitím vzplanul další požár a dým stoupá po modrém nebi vzhůru. Kolem nás to duní jako na střelnici. Všichni jsme nepříteli na dostřel, protože jak SDF, tak IS disponují těžkými zbraněmi. A IS pochopitelně tuší, kde je hlavní velení a pokouší se jej zasáhnout. Jedna z raket dopadá asi tři sta metrů od terasy. Rána, a kolem nás se vznáší bělavý dým. To bylo hodně blízko. Haki Kobani dává pokyn, abychom se všichni skryli za stěnami terasy. Trochu chabé bezpečnostní opatření, ale nikdo si netroufne odporovat.

Redur Sadik se právě vrátil z boje na druhé straně řeky. “IS silně útočí na naše pozice, mají těžké zbraně, ale my jim odpovídáme. Zatím nemáme raněné. Používají střely Misagh, minomety, RPG, viděl jsem i jednu došku. Kolik jich je přesně, nevíme. Je tam ale určitě hodně skupin, ne jen jedna. Nakonec je všechny zabijeme,” sype ze sebe trochu udýchaně mladík s květinovým šátkem, tak oblíbeným mezi zdejšími Kurdy, kolem krku.

Výbuch střídá výbuch, rána ránu. Takhle nevypadá místo, které má někdo pod kontrolou, bojuje se tu o každý metr. Ženy a muži s vysílačkami koordinují souřadnice, které pak odesílá dvojice mužů na kopci kousek vedle. Sedí tu s tablety v rukou, vyhlídka na válku dokonalá. Přes internet odesílají určené souřadnice do ústředí, odkud se dostávají do operační místnosti nedaleko iráckého Irbílu, kde sídlí koaliční velení. Však také co chvíli nad hlavami slyšíme vrčení bombardéru, který za sebou zanechává na modrém nebi šlehačkově nadýchaný bílý ocas jako tiché potvrzení své přítomnosti.

Co se má stát, stane se

Na stejném místě, kde válku pozorujeme my a kam před chvílí dopadla raketa IS, sedí skupina žen a dětí. Jsou to místní Arabové pastevci. Sledují výbuchy kolem, děti si hrají s kamínky a ani to s nimi nehne. “Jsme prostě zvyklí. Co se má stát, stane se, máme tady stáda, to je naše živobytí,” říká krásná Arabka, když si pruhem látky uvazuje batole na záda a vyhání z chlívku další stádo, které žene na pastvu. Je to extrém. Jenže děti kolem nic jiného než válku ani nepoznaly….

Ještě chvíli můžeme pozorovat válečné divadlo, než dostáváme pokyn, že se máme ztratit. V noci tu bude ještě horko a velitel tu rozhodně nechce mít na starosti ještě novináře. Co se dá dělat, nasedáme tedy opět do auta. Silnice je ale bohužel stále na dostřel islamistů. O tom se přesvědčíme krátce poté, co za zády necháme horkou půdu kolem přehrady.

Zničehonic za námi rána. Asi tak dvě stě metrů. A další. Džamál na nás křičí: “To jsou teplem naváděné střely, víza,” vysvětluje překotně. Nechápavě na něj koukáme – jaká víza? No to je jedno, když je to teplem naváděné, tak to asi bude umět najít náš motor na silnici připomínající cílovou rovinku. Serbest zastavuje, ale stejně není co řešit, radši rychle znovu nahazuje motor a snažíme se být co nejrychleji z dostřelu. Cestou ještě potkáváme posily směřující na frontu a ambulance. Tak tedy zranění už jsou…

Večer píšeme kamarádovi, dlouholetému zkušenému vojákovi, který sloužil v Afghánistánu i jinde, o radu, co to po nás mohli střílet. Když už po nás mají něco vrhat, chceme aspoň vědět, co.

Výsledek nás přece jen trochu překvapí – s největší pravděpodobností jde o protiletadlovou teplem naváděnou střelu íránské provenience Misagh, která spadá do kategorie rakety země-vzduch. Je to přenosná raketa vybavená zaměřovacím systémem s infračervenými paprsky, který cíl vyhledává podle teploty vydávané motory. Zasáhnout může stroj ve vzdálenosti až 4000 metrů.

Takže jsme měly vlastně z pekla štěstí. Zásah auta by byla jistá smrt.