Pavel Piekar, Pražské pašije. Poslední večeře

V komunistických lágrech strádaly desetitisíce vězňů. Přečtěte si, čím procházeli jejich blízcí

Napsal/a Lubomír Vejražka 11. července 2015

Utrpení lidí, kteří po roce 1948 prošli komunistickými věznicemi a lágry, zachytila v uplynulém čtvrtstoletí již celá řada publikací. Málokterá z nich se ale podrobněji zabývá osudy rodinných příslušníků – manželek a manželů, dětí, rodičů, sourozenců, jimž perzekuce jejich blízkých zasáhla hluboko do života.  Toto bílé místo na mapě politických procesů v 50. a 60. letech se ve své knize Nezhojené rány národa pokouší zaplnit Lubomír Vejražka.

Kniha s ilustracemi Pavla Piekara vyšla v roce 2012. Přináší příběhy zoufalství, psychického teroru, zničených životů, rozpadlých manželství, sebevražd. Její autor literární formou zprostředkovává na základě rozhovorů s pamětníky to, co je za hranicí historických dokumentů – intimní sféru lidského utrpení. Pro server Hlídací pes vybral několik pasáží, které na různých aspektech ukazují, co prožívali lidé, jejichž blízké semlela tehdejší komunistická justice.

V devíti textech, které budou vycházet na pokračování v následujících dnech, Lubomír Vejražka přibližuje svět, který si málokdo dokáže představit.  Najdete konkrétními osudy životních partnerů politických vězňů. Další díly jsou věnovány jejich potomkům či třeba případům, kdy partner nevydržel tlak okolností a požádal o rozvod. Seznámíte se s vnitřním světem „muklů“, pro nějž byly vzpomínky na blízké i občasná korespondence často tím jediným, co jej drželo pohromadě. 

***

Vězni v lágru strádali. Avšak pokud přežili výslechy a nejtěžší represe do roku 1954, zvykli si na nekonečné nástupy v mokrém oblečení po vyfárání při minus dvaceti a srovnali se s popracovními brigádami, pokud přivykli životu v jednom prádle a ve špíně, hroznému jídlu, hladu a všemožným ústrkům, pokud se zaběhli v otrockých lágrech a věznicích a vnitřně se smířili s nesvobodou, v ten okamžik mohli mnozí prožívat své dny daleko snadněji než jejich příbuzní venku.

Svým způsobem byli do jisté míry svobodní. Většinou se nedali, občas se i slovně postavili bachařům, i když riskovali korekci.

Vždyť už vše ztratili. Svobodu, majetek a často i rodinu. O moc víc už přijít nemohli. Nic horšího je nemohlo postihnout. Ledaže by měli smůlu na nemoci, úrazy nebo si na ně zasedl dozorce.

Našim ženám zmučili duši…

Jejich rodiny na tom byly často hůř. Režim se na příbuzné vězňů, ať ženy, děti, rodiče, sourozence, vrhal znovu a znovu. Komunistická strana šla spolehlivě cestou nenávisti a msty vůči rodinám zavřených odpůrců. Kolikrát se jim režim vysmíval, kopl si, kochal se jejich bolestí.

Manželky mohli přestěhovat do ještě horšího bytu. Mohli je přeřadit na ještě horší práci a opět snížit plat. Mohli jim vzít i to málo, co ještě měly. I je zavřít. Ženy mohly jen ztrácet.

Žily ve strachu. Nahrbily se, aby alespoň něco udržely pro děti a sebe, aby je režim nezničil úplně. Mlčely. Říci například předsedovi KSČ v práci, co si myslí? Se zlou by se potázaly. Nemohly si hrát na hrdinky.

Odsouzený k smrti řekl sestře: „Bolest při popravě bude krátká. Vy, živí, ponesete bolest celý život.“ Nemýlil se. Jeden z muklů prohlásil: „Nás mučili, některé z nás popravili. Ale ženám zmučili, a některým i popravili duši. To je horší.“

Nejedna žena trpěla víc než za nacistů. A v dohledu žádná útěcha. A věděly, že nejde o pár měsíců, ale o dlouhá léta, možná desetiletí. Trýznivá a rozdírající představa. Musely projevit hodně osobní statečnosti, aby uspěly na své cestě životem. Je tak jednoduché nacházet klid a radost ve stabilních podmínkách, když se daří. Tak snadno člověk, jemuž celý život vychází vše, na co sáhne, a má štěstí coby osudový dar, radí těm, kteří prožívají jedno složité údobí za druhým. Jak se mají chovat, že se mají usmívat a nedat se, rozletět se. Vždyť on to dělá stejně a podívejte, jak mu vše jde.

Nejistota, zoufalství, strach

Žena mukla s dětmi. Poslední z posledních. Nejistota, zoufalství, strach. Mnohdy očekávání smrti manžela. Některé z žen vyslýchali a hrozili soudem, vyhrožovali, že jí seberou děti a dají je do sirotčince.

Vidět manžela u soudu a poslouchat křik a lži prokurátora, slyšet rozsudek na dvanáct, šestnáct, dvacet i více let.

Ztráta zaměstnání a nástup s maturitou či diplomem k těžké manuální práci za plat nižší než ostatní. Mezi lidmi vyučenými nebo jen se základní školou se vždy našli jedinci pohrdající vzděláním. I největší hlupák a zbabělec mohl bezbrannou ženu ponižovat.

A co vyhazov z bytu? A posměch dětem ve škole? I vyloučení dětí ze středních a vysokých škol. Také tlak k rozvodu se „zrádcem“ výměnou za solidní práci a alespoň učiliště pro dítě, nikoli doly.

Slídění donašečů. Výzva StB ke spolupráci. Anonymy: prý se schází s nepřáteli státu a v soukromí hovoří proti straně.

Nutnost vyžít z minimálního platu. Protloukat se ze dne na den v obavách o existenci. Obejít se bez přídělových lístků pro dítě – komunisté přece nebudou živit potomka svého odpůrce. Stále jen počítat. Cíl – holé přežití.

Ten druhý svět…

A kdo spraví vodu? Vymaluje? Udělá hrubou práci? Vyčerpaná z práce, udřená z domácnosti. Všude jen dřina, dřina, dřina. Dovolená žádná. Navrch starosti s dětmi. A také utěšit stařičkou manželovu matku.

Oloupená o radostné chvilky s celou rodinou, o společný život s mužem. Roztrženi nadlouho, ne-li navždy. Zpřetrhané vztahy, vazby, kořeny. Bez úsměvu. Tělo bez duše… Nesmí selhat, nesmí onemocnět.

Co přinese zítřek? Co bude za měsíc, za rok? Bez uvažování se snaží mechanicky udělat, co udělat lze. Ostatní bez slz zahazuje a říká si: „Víc nemohu.“

Těžko dát v takové situaci dětem víc než minimální zabezpečení. Kde vzít sílu na předání radosti, lásky, vyzrávání?

Přistihuje se, že jí vadí i jen pohled na šťastné lidi, že v ní klíčí závist a výčitka vůči nim. Usmívají se a žijí v poklidu, daří se jim, zatímco ona smutní. Převrátil se jí svět. Dokonce už je začíná nenávidět a vyhýbá se jim. Je tvrdá na své děti i na lidi, kteří se jí mihnou v životě. Občas výbuchy hněvu. Nevyrovnaná, traumatizovaná. Ale zároveň ví, že za zvrat jejího osudu tito lidé nemohou.

Téměř neúnosný úděl. Jak najít smysl bytí?

Manžel se v lágru, když na něho přišla slabost, mohl opřít o úžasnou partu. Ona se cítila často v lidském vzduchoprázdnu. Zůstávala bez vnější rady, pomoci, duševního zázemí. I po deseti, po dvaceti letech se u ní projevovaly neurózy a deprese, neschopnost se soustředit; přicházely těžké krize.

6 komentářů

  1. Dominika napsal:

    děkuji…je to příběh také mojí babičky a maminky, ale poznamenal nás všechny

  2. Gerald Turner napsal:

    Název knihy? Autor? Nákladatelství?

  3. J.Němec napsal:

    Komunistické lágry je jen jedna smutná a oporná část naši historie. Bohužel další část naši smutné historie jsou komunističtí učitelé, kteří se dodnes schovávají za všechny ty ostatní přisluhovače odporného komunistického režimu. A že jich je i dodnes.

  4. Petr Gratias napsal:

    To jsou hrůzné věci….
    Měl jsem v rodině dva politické vězně,
    takže se mi jen potvrzuje to, co se
    v rodině vyprávělo….

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies