archiv stb,

Úpadek komunistické rozvědky: od únosů a vražd až po „cestovku“ pro protekční spratky

Napsal/a -pes- 23. června 2017

Více než dvacet pět let po pádu komunistického režimu v Československu nebyla napsána ani jedna rozsáhlá odborná práce zabývající se historií zahraniční rozvědky. Platilo to až do nedávna.

V roce 2015 vydal Ústav pro studium totalitních režimů knihu autorů Jiřiny Dvořákové, Zdeňky Jurové a Petra Kaňáka s názvem Československá rozvědka a pražské jaro.

Kniha je rozdělena do tří částí, opatřena množstvím poznámek a téměř polovinu obsahu tvoří faksimile dokumentů z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

V úvodní kapitole „Organizační vývoj rozvědky a její pozice v systému Státní bezpečnosti“ autoři stručně shrnují vývoj této služby od roku 1960 do počátku Pražského jara.

Přestože rozvědka prošla mnoha reorganizacemi, po celou dobu byla vedena jako samostatná složka Státní bezpečnosti s označením „První správa“. Období šedesátých let představuje vrchol úspěšnosti komunistické rozvědky v zahraničí.


Autorem textu původně publikovaného v anglickém jazyce v Aspen Review je badatel Radek Schovánek. Text zveřejňujeme se souhlasem Aspen Institute Central Europe. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Po krvavých padesátých letech, kdy se tato služba dopustila mnoha únosů a několika vražd, se situace postupně měnila. Poslední známý případ vraždy provedený na příkaz KGB agentem československé rozvědky se odehrál v roce 1961, kdy agent s krycími jmény „Alpe“, „Duda“, „135“ a „Květen“, kterým byl příslušník rakouského Stapa Alfréd Petrovič, otrávil v Rakousku dimethylsulfátem přeběhlíka z maďarské kontrarozvědky Bélu Lápusnyika.

O rok později došlo k poslednímu známému únosu provedenému Státní bezpečností.

Zlatá éra rozvědky

Postupný proces liberalizace v šedesátých letech dokázali operativci StB obratně využít. Při svých schůzkách s vytipovanými kontakty neustále zdůrazňovali snahu komunistického vedení udělat z Československa druhou Jugoslávii případně Finsko.

Tedy odpoutat se od přímého řízení a závislosti na Sovětském svazu. Přestože šlo o pouhý trik, kterým se snažili obelhat vyhlédnuté oběti, byl v mnoha případech úspěšný. Šedesátá léta lze označit za „zlatou“ éru československé rozvědky.

V jejích sítích uvízlo několik významných západních politiků, novinářů i vědců. V kategorii agenta byl veden francouzský politik Claude Estier, zástupce šéfredaktora časopisu Liberation Albert Lentin, vysoký policejní důstojník pracující na pařížské prefektuře Gérard Leconte nebo německý levicový politik Alfréd Gebhardt.

Úvodní studie knihy se však věnuje pouze vnitřní proměně struktury služby a její nejdůležitější nástroj, tedy agenturní síť, zcela pomíjí.

Krev obětí z padesátých

V další kapitole autoři připomínají analýzu, kterou se snažili někteří zpravodajci navrhnout vyčlenění rozvědky ze struktury Státní bezpečnosti.

Hlavní motivací pro tento záměr byly nezákonnosti, kterých se Státní bezpečnost dopouštěla v padesátých letech a které se staly předmětem rehabilitačních soudních jednání. Autoři bohužel neupozorňují čtenáře na fakt, že většina příslušníků rozvědky přešla z kontrarozvědných správ StB a mnozí z nich měli na rukou krev obětí z padesátých let.

Autoři popisují Akční plán ministerstva vnitra z roku 1968 a podrobně rozebírají, kteří důstojníci podporovali obrodný proces a zároveň upozorňují na konzervativní proruské křídlo ve zpravodajské službě, které bylo zcela oddáno KGB.

I v této části však nevysvětlují rozpory, které uvedené dokumenty přinášejí. Mezi zastánce reforem zařazují zástupce náčelníka Jana Paclíka. O několik stran dále však popisují situaci po odvolání konzervativního náčelníka rozvědky Josefa Housky, který byl dokonce jmenován čestným příslušníkem KGB a který společně s dalším prosovětským důstojníkem a „okupačním ministrem vnitra“ Viliamem Šalgovičem navrhoval jako svého nástupce právě Paclíka.

Situaci, která na rozvědce vznikla po okupaci Československa vojsky Varšavského paktu v srpnu 1968, se autoři věnují v poslední části publikace.

Nástup stalinistů do vedení služby znamenal konec pokusům vytvořit v komunistickém Československu profesionální rozvědku. Ve skutečnosti byl takový pokus odsouzený k nezdaru od samého počátku. Komunisté ani na okamžik neuvažovali o pluralitním politickém systému a opuštění vedoucí úlohy KSČ, tím bylo předem jasné, že ať by služba byla zařazena kamkoli, vždy by zcela podléhala diktátu komunistické strany.

Čistka mezi vysokoškoláky

S počínající normalizací začaly čistky i v rozvědce. Zatímco v roce 1968 odešli ze služby pouze tři příslušníci, o rok později to bylo již 50 a další rok dokonce 147 zaměstnanců. Přestože v rozvědce pracovalo pouze 27 % příslušníků s ukončeným vysokoškolským vzděláním, mezi propuštěnými jich bylo 55 %.

Nejvíce zasáhly čistky odbor vědeckotechnické rozvědky, nejméně příslušníků bylo propuštěno z odborů zabývajících se ideologickou diverzí a emigrací (autoři navíc pominuli, že z nelegální součásti rozvědky nebyl propuštěn nikdo).

Právě v odboru aktivních opatření a rozpracování exilových organizací často působili sice marxismu-leninismu zcela oddaní soudruzi, ale zároveň neschopní naučit se jakýkoli cizí jazyk.

Ještě větší problém představovala defekce několika operativců, kteří odešli na Západ a dali se k dispozici zpravodajským službám demokratických států.

V září 1968 uprchl Ladislav Bittman, rozvědka zastavila operativní činnost a ustavila komisi, která měla zmapovat všechny informace, které mohl Bittman předat západním službám. Vzhledem ke skutečnosti, že se podílel na několika významných dezinformačních operacích a patřil k vysoce postaveným příslušníkům, kteří formovali činnost celé rozvědky, byly jeho znalosti značně rozsáhlé.

Se spolupracovníky, jejichž identitu znal, byla ukončena spolupráce a ti, kterým hrozilo vězení, neboť se podíleli na únosech nebo vraždách, byli převedeni do Československa.

Agentka Ago a agent Docent

Zpravodajská síť se začala pomalu rozpadat. Většina agentů odmítla kontakty s novými řídícími důstojníky s odůvodněním, že odmítají spolupracovat se službou, která slouží okupační moci. Několik nadějných agentů nebo připravených typů si převzala do řízení přímo KGB.

V Itálii například převzali „přátelé“ do řízení Ingeborg Mašatovou, která pracovala ve Vatikánu pod krycím jménem Ago, i nadějného mladého konzervativního politika Giuseppa Ferrariniho vedeného pod krycím jménem Docent. Ten se později stal osobním tajemníkem tří ministrů vnitra s přístupem k nejutajovanějším informacím a jeho manželka byla sekretářkou italského prezidenta.

Dalším důležitým informačním zdrojem v Itálii, se kterým musela na příkaz KGB přerušit rozvědka kontakt, byl Emo Egoli, bývalý zástupce Jiřího Pelikána v Mezinárodním svazu studenstva, předseda Italsko-arabské společnosti přátelství, zcela oddaný KGB.

Posledním hřebíčkem do rakve dvacet let budované služby se staly defekce dalších důstojníků, z nichž asi nejdůležitější byl útěk Josefa Frolíka, který v šedesátých letech působil v Londýně a znal pracovníky residentury i jejich informační zdroje.

Autoři ve své knize uvádějí jeho výpověď před podvýborem právního výboru Senátu USA z listopadu 1975, kde uvedl několik spolupracovníků československé rozvědky. V knize pamětí, kterou Josef Frolík vydal pod názvem Špion vypovídá, se obsáhle věnuje právě agentům působícím na území Velké Británie a přestože se dopustil některých nepřesností, jsou jeho tvrzení překvapivě obsáhlá.

Do textu byly zjevně vloženy také dezinformace, které měly sloužit především k ovlivnění příslušníků komunistického bezpečnostního aparátu. Jako zkušený zpravodajec věděl, že jeho kniha bude pečlivě čtena za železnou oponou, a to nejen v disidentských kruzích, ale především příslušníky Státní bezpečnosti.

Politická spolehlivost

Formou faksimile autoři publikují několik důležitých dokumentů, které popisují stav rozvědky na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. „Návrh na opatření v čs. rozvědce“ vznikl v roce 1969.

Pozoruhodné na něm je, za jak krátkou dobu pronikly do zásadních návrhů opět bezobsažné fráze známé především z padesátých let: „Imperialismus jako společenský systém byl a zůstává hlavní překážkou na cestě historicky nevyhnutelného postupu lidstva k odstranění vykořisťování…“

Ve druhé části dokumentu je uvedeno zhodnocení minulého vývoje v rozvědce: „Dalším závažným faktorem byla skutečnost, že v důsledku extenzivního rozvoje a nesprávných tezí o přednosti vzdělání před politickým a morálním profilem jednotlivce docházelo k narušování kádrově výchovné práce.“

Výsledkem snah o obsazení funkcí „politicky spolehlivými osobami“ byl úpadek odborné úrovně celé služby. Například počátkem sedmdesátých let sloužil ve funkci zástupce residenta v Londýně sice politicky spolehlivý příslušník, který si ale vzhledem ke svým jazykovým schopnostem nemohl přečíst ani denní tisk.

Zmíněný dokument rovněž doporučoval rozšířit činnost z nelegálních pozic. Tedy využívat osoby vysazené do zahraničí pod cizí identitou k řízení agentury a sbírání poznatků. Jde ovšem o velmi náročný proces, neboť takto zakonspirovaný příslušník se nemůže žádným způsobem kontaktovat s důstojníky rozvědky, kteří v zájmové zemi působí pod diplomatickým krytím. Předávání zpráv se tak stává velmi složitým problémem, nehledě na skutečnost, že většina nelegálů mohla být při hlubší prověrce původu odhalena a proto nemohli působit v institucích pracujících s utajovanými informacemi.

Známý je příklad nelegála Bohumila Gottwalda, který působil ve francouzské rozvědce v polovině šedesátých let pod falešnou identitou jako Pierre Cardot a byl po několika měsících odhalen a zatčen.

Usvědčen byl prostřednictvím jiného nelegála Jana Kondeka, který defektoval do Francie o několik let dříve při služební cestě do Švýcarska. Několik týdnů po výměně Bohumila Gottwalda za francouzského studenta zatčeného pro špionáž v Československu, našli Jana Kondeka otráveného plynem.

Jarní otřes

Pravděpodobně nejzajímavější částí celé knihy je dokument o prověrce agentů politické rozvědky I. správy FMV a problémech agenturní sítě, který vznikl v roce 1972.

Shrnoval stav agenturní sítě politické rozvědky a konstatoval, že má k dispozici 268 agentů, důvěrných styků a ideových spolupracovníků. Pokud by se jednalo o zajímavé zdroje informací, byl by to skvělý výsledek.

Kategorie „ideový spolupracovník“ se však týkala občanů Československa, kteří dlouhodobě působili v zahraničí a „důvěrným stykem“ byli označováni lidé, kteří byli ochotni ke schůzkám s pracovníky rozvědky, ale nebyli řízeni konspirativním způsobem. Z výše uvedeného počtu bylo pouze 51 osob vedeno v kategorii agent a navíc u 35 z nich bylo západním tajným službám známo, že jsou v kontaktu s „diplomaty“ z Československa.

Pouze 24 z nich pracovalo v objektech rozvědného zájmu komunistické rozvědky, přičemž v USA, Spolkové republice Německo a ve Francii nepracoval v objektu sledovaném rozvědkou ani jeden agent.

To byl také důvod, proč počátkem sedmdesátých let došlo na zahraničních residenturách k převádění důvěrných styků do kategorie agent. Residentura tím splnila plán, ministru vnitra nahlásil náčelník rozvědky nově získaného agenta a po dvou letech byl svazek vrácen na původní kategorii, nebo potichu uložen do archivu.

Pražské jaro znamenalo pro rozvědku komunistického Československa personální o odborný otřes, ze kterého se již nikdy nevzpamatovala. Ztratila důvěru KGB a postupně degradovala na cestovní kancelář pro syny z nomenklaturních rodin, kteří raději pobývali v Paříži nebo v Římě než v Moskvě.

Dle současných výzkumů je známa identita nejméně deseti příslušníků Státní bezpečnosti, kteří po roce 1968 spolupracovali se západními zpravodajskými službami.

Proti takovému průniku neměla Státní bezpečnost šanci se ubránit a rozvědka postupně rezignovala na soupeření se západními zpravodajskými službami a stále více postupovala jako politická policie sledující především československý demokratický exil.

Radek Schovánek je badatelem Centra pro dokumentaci totalitních režimů 


aspennew

Text zveřejnil HlídacíPes.org na základě spolupráce se čtvrtletníkem Aspen Review Central Europe, který přináší veřejnosti různé úhly pohledu na aktuální témata. V podání renomovaných autorů a myslitelů střední Evropy nabízí nezávislé komentáře, eseje, analýzy či rozhovory.

Aspen Review vydává Aspen Instute Centrl Europe. Jde o neideologickou platformu, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.

3 komentáře

  1. Nemec napsal:

    Podle mne úpadek naši rozvědky zapříčinil to, že naši republiku ovládají ruské tajné služby , které u nás podporují různé rádoby vlastenecké spolky kde dokonce působí hrdlořezové vycvičení v zahraničí . A v neposlední řadě ovládají i hradní politiku , která podkopává nohy naši demokracii a útočí na naše námi zvolené politiky jako například pana Sobotku.

    • Josef původní napsal:

      Možná máte pravdu, ale jste poněkud mimo téma. Článek pojednává o jiném úpadku naší rozvědky. Článek pojednává o úpadku rozvědky na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

  2. Nemec napsal:

    ‚Upadek naši rozvědky má svou historii a příčiny s čímž nic nenaděláme . Bohužel, nejsem si jist , že o dnešní realitě se bude zase psát až za 30 let. Navíc kdyby si ASPEN a občané České republiky přečetli knihu bývalého agenta V. Hučína –Není to o mně , ale o nás– asi by jsme měli rozvědku jak Izrael, věrnou svému státu a jeho lidem.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies