Únosy, gulag, nucené práce… Sovětské metody v Československu mají své výročí

Napsal/a -pes- 16. května 2015

Konec války před 70 lety znamenal i nástup drsných metod sovětských bezpečnostních složek a pro tisíce československých občanů začátek nového utrpení. Nabízíme první díl série tří textů k tomuto tématu.

S tím, jak z východu na konci války postupovala Rudá armáda, přicházely na území předválečného Československa i jednotky sovětských tajných služeb Směrš a NKVD.

Na svou činnost zaměřenou především na někdejší emigranty z Ruska, v té době již většinou občany Československa, byli zástupci sovětských bezpečnostních orgánů předem dobře připraveni. Při zatýkání a únosech šli najisto.

Oni byli první

O osudech mnoha odvlečených lidí není dodnes nic známo. Na oficiální dotazy vznesené českou stranou po roce 1989 ruské úřady v řadě případů vůbec neodpověděly.

Badatelé předpokládají, že informace stále skrývají dosud jen omezeně přístupné archivy Směrš a archivní fondy Gulagu.

Tématem se dlouhodobě zabýval dnes již zesnulý publicista Vladimír Bystrov a výbor „Oni byli první“.

Následující řádky jsou výběrem z publikace „Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945 – 1955“, kterou v roce 2003 vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ (celá publikace je volně ke stažení)


Sovětská brutální svévole

Současně se vstupem Sovětské armády v závěru druhé světové války, koncem roku 1944, přistoupily na území Československa speciální orgány sovětské bezpečnosti k rozsáhlému stíhání některých skupin místního obyvatelstva.

Oběti tohoto stíhání byly po zadržení zpravidla vzápětí převezeny do sovětských vojenských táborů v Německu a Polsku nebo přímo do věznic v SSSR, kde byly následně odsuzovány k dlouholetým pobytům v táborech nucených prací.

Toto stíhání postihlo:

  1. Na území tehdejší Podkarpatské Rusi v době od zimy 1944 do jejího oficiálního předání do svazku SSSR v červnu 1945 nezjištěný počet osob, přičemž hlavním cílem byla likvidace všech potenciálních odpůrců Sovětského svazu a představitelů demokratických občanských a politických kruhů, zastrašení pročeskoslovensky orientované veřejnosti a zabránění jakýmkoliv náladám, ohrožujícím připravované připojení území k Sovětskému svazu.

Zatýkáni a odvlékáni do Sovětského svazu byli Rusíni i Ukrajinci, Češi i Slováci, Maďaři i Němci. Mezi zadrženými byli vedle sebe členové a přívrženci předválečné agrární strany a předválečných i okupačních maďarských stran, dále příslušníci ruské emigrace, které Československo ve dvacátých letech využívalo v místní správě a samozřejmě také ukrajinští nacionalisté… Počet odvlečených odhadují různí autoři na několik desítek tisíc.

Šlo o součást dlouhodobého komplexního programu soustředěné likvidace všech předpokládaných protivníků Sovětského svazu a jakékoli protikomunistické opozice.

  1. Na územi Slovenska od počátku roku do jara 1945 desetitisice osob
  • bud’ obviněných z takzvaných válečných zločinů spočívajících v údajné účasti v bojích na straně Nemecka nebo Maďarska a v příslušnosti k aktivistickým proněmeckým organizacím tzv. ,,Slovenskeho štátu” nebo ukrajinskému nacionalistickém hnuti,
  • nebo silně vyvezených do SSSR údajně na pomoc při poválečné rekonstrukci sovětského národního hospodářství a to bez jakéhokoliv obvinění

Z dopisu Mikuláše Dema z Konfederace politických vězňů v Prešově:

„Dne 15. listopadu 1944 jsem odešel (a ještě 17 chlapů) jako civilní občan na tzv. “maleňkuju rabotu”. Odešli jsme z domova dobrovolně, protože jsme chtěli pomoct dát do pořádku rozbombardované mosty na Tise, ale po příchodu do Královského Chlumce, kde nás obklíčili sovětští vojáci, jsme už tušili, že naverbování na krátkodobou práci, je lež, ale už nebylo cesty zpátky… Pochodovali jsme do Samboru, kde bylo shromážděno dva tisíce lidí. Odtud transport v nákladních vagónech do Donbasu. Z naší obce se z osmnácti chlapů vrátilo deset, dva z nich zemřeli krátce po návratu domů.“

  1. Na území dnešní České republiky v době od dubna 1945 do počátku roku 1948
  • nezjištěný počet předních představitelů bývalé ruské antibolševické emigrace žijících v Československu od počátku dvacátých let, většinou absolventů československých vysokých škol a ve své většině tvořících integrální součást českolovenské meziválečné společnosti (generalita a vysocí důstojníci československé branné moci, profesoři na československých vysokých školách, lékaři, autoři významných architektonických děl, technici, úředníci státní správy a podobně). Převážně šlo již o československé občany případně osoby dlouhodobě žijící v ČSR a držitele mezinárodního průkazu totožnosti uprchlíka ze sovětského Ruska.
  • nezjištěný počet českých remigrantů z Ruska, kteří po převzetí vlády bolševiky v roce 1917 opustili bývalou českou krajanskou komunitu v Rusku a svůj tamní majetek a vrátili se se natrvalo do ČSR;
  • nezjištěný počet osob z řad bývalé československé státní reprezentace na Podkarpatské Rusi do roku 1939;
  • nezjištěný počet dalších československých občanů různě se protivivších nebo z neznámých důvodů se znelíbivších představitelům SSSR v ČSR

Hlavním prvkem vznášených obvinění byl vesměs článek 58 tehdejšího trestního zákoníku RSFSR, podle něhož byly stíhány projevy takzvané kontrarevoluce.

Průběh operace proti bývalým ruským emigrantům od počátku ukazoval na dokonalé naplánování celé kampaně. Kromě neomylného směřování ruských operativců vždy na přesné adresy, kde se určené osoby skutečně nalézaly, jasně vyplývá neméně přesně připravený další postup. Často velmi intenzivní výslechy zadržených neměly však žádný vliv na předem dané obvinění ani na rozsudek.

         Na území dnešní ČR v době od února 1948 do počátku šedesátých let

  • – nezjištěný počet bývalých příslušníků československých legií v Rusku
  • – nezjištěný počet českých přesídlenců z Volyně
  • – nezjištěný počet československých občanů ukrajinské nebo běloruské národnosti

V dalším pokračování série připomeneme některé konkrétní osudy lidí, ruských emigrantů i československých občanů, odvlečených bezprostředně po válce do SSSR.

2 komentáře

  1. Jan Štrobl napsal:

    Článek považuji za velmi dobrý počin. Zatímco německé válečné zločiny byly popsány v průběhu Norimberského procesu, ruské válečné a poválečné zločiny byly dlouho utajovány, což mimochodem vrhá podivné světlo i na samotný Norimberský proces. Stalin po skončení války přikázal, aby byla vytvořena instituce, která je v různých dobových dokumentech nazývána různě – vládní komise pro Norimberský proces, komise pro řízení procesu s německými válečnými zločinci v Norimberku apod. Členy komise byli takoví „kovaní pracovníci spravedlnosti“ jako Berijovi zástupci Viktor Semjonovič Abakumov, Bogdan Zacharovič Kobulov a Vsevolod Nikolajevič Měrkulov. Předsednictví komise bylo svěřeno hlavnímu Stalinovu „znalci práva“, kterým byl hlavní prokurátor Andrej Januarjevič Vyšinskij, jenž vstoupil do dějin soudnictví svojí poznámkou, že „přiznání obviněného je hlavním důkazem jeho viny“. Hlavním cílem komise bylo dosažení takového stavu, aby během veřejného procesu v Norimberku nevyšly najevo žádné informace a fakta sovětsko-německého spojenectví z let 1939 až 1941. Vrcholem poklonkování představitelů demokratických států se proto stal samotným Stalinem sestavený seznam témat a otázek, které v „žádném případě nesmí zaznít během soudního líčení“. Co to ale bylo potom za soudní proces, který se hned na počátku zavázal neprostudovat všechny známé dokumenty, které se projednávaných témat týkají? Co to bylo za soudní proces, ve kterém jedna z žalujících stran měla zcela jistě stát za svoje válečné zločiny na straně obžalovaných?
    Byť bylo potrestání nacistických válečných zločinců v naprostém pořádku, přesto nám zůstává po Norimberském procesu nepříjemná pachuť v ústech, zvláště když si uvědomíme, že nepotrestání ruských válečných zločinců, jako byli Stalin, Molotov, Vorošilov, Berija, Kalinin, Mikojan a další, vedlo ve svých důsledcích rovněž k ekonomické a morální devastaci celé východní Evropy na celá desetiletí a je patrně jedním z možných faktorů vzrůstající agresivity nového ruského režimu v dnešní době.

  2. Karel napsal:

    Němečtí zajatci umírali v Kanadě
    Vývoj válečného zajetí a internace v Kanadě 1939-1947
    Tak jako v Austrálii došlo i v Kanadě v září 1939 k zavedení opatření proti německým a italským civilistům. Vznikají první internační tábory pro německé, rakouské a italské civilisty zadržené v kanadských přístavech i vnitrozemí.
    19. června 1940 Kanadská vláda přistoupila na žádost Vlády Spojeného království na umístěních německých válečných zajatců a internovaných, kteří měli být evakuováni z Britských ostrovů před očekávanou invazí. Jejich počet byl však omezen na 4000 civilních internovaných a 3000 válečných zajatců. První transport válečných zajatců směřující do Kanady opustili Lieverpool 20. června 1940. Na palubě parníku Duchess of York bylo 2100 internovaných skupiny A a 500 německých válečných zajatců. 29. června dosáhla loď Quebeck.
    Transport přes oceán byl svázán s velkým nebezpečím, které si nedobrovolní pasažéři plně uvědomovali. Podle transportních cest operovaly německé ponorky a parník bez doprovodu byl snadnou kořistí.
    Druhý transport opustil Lieverpool 1. června 1940. 2.července 1940 však byla transportní loď Arandora Star u Irského pobřeží torpédována německou ponorkou. 150 německých a 450 italských internovaných zemřelo. Přeživší byli vyloveni na palubu záchranné lodi a dopraveni do Kanady.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies