Javier Kohen via Foter.com / CC BY-SA, zdroj

Únorový převrat 1948 viděný z oken Pražského hradu. Definitivně stažená prezidentská vlajka

Napsal/a Pavel Carbol 30. července 2016

V periodiku Doklady a rozpravy vydávaného exilovým Ústavem Edvarda Beneše se někdejší prezidentův kancléř Jaromír Smutný a jeho spolupracovníci opakovaně ve svých vzpomínkách vraceli i k událostem spojeným s komunistickým pučem. 

Jaromír Smutný se v jednom z textů zaměřil podrobně na dění ve straně národních socialistů, která stála v čele demokratického tábora proti komunistům. Připomněl jejich apel na prezidenta Beneše, aby neučinil žádné rozhodnutí bez dohody s nimi a lidovci.

V této souvislosti cituje dobové hodnocení situace Jaroslavem Stránským, předúnorovým ministrem školství a osvěty: „Jde o komunistický pokus dosáhnout ještě před volbami bez boje ústavním převratem nekontrolované převzetí moci … jsme povinni bránit se proti tomu mobilizací všech demokratických sil čsl. lidu.“.

Slováci domů na víkend

Jako důkaz špatného odhadu tehdejší situace ze strany demokratických ministrů uváděl Smutný rozpory mezi jejich výroky v průběhu vládní krize a dodatečným hodnocením důvodů své nedostatečné aktivity.

Podle něj např. Hubert Ripka ve své optimistické víře v „širokou demokratickou veřejnost“ v únoru vůbec nedocenil dopad zastrašovacích metod, jimiž komunisté společnost paralyzovali.

Velmi kriticky vnímal postoj ministrů slovenské Demokratické strany, kteří v kritickém období odjeli domů na víkend.

Podrobně se pak autor věnoval únorovým schůzkám Beneše a Gottwalda. Komunistický předák opakovaně požadoval změnu struktury Národní fronty, prezident naopak trval na dodržení tradičních postupů při tvoření vlády.

Gottwaldovi prezident důrazně vytkl, že se komunisté pokoušejí o státní převrat, o tzv. nový Mnichov. Chtěl udržet svou pozici „být nad stranami a nad konfliktem“. Jednalo se o zásadní Benešovo stanovisko k pojetí jeho prezidentské funkce. Smutný se tímto snažil o obhajobu kroků hlavy státu řešit situaci ústavní cestou.

V dalším textu Smutný připomíná, že Beneš 23. února 1948 při vzájemném rozhovoru demokratické ministry informoval o svém rozhodnutí neakceptovat komunistické požadavky a zopakoval nutnost dohody všech politických stran na řešení vládní krize.

Beneš se nezměnil, jeho síly ano

Ministři prezidenta ujistili, že jsou si vědomi rizika, které na sebe vzali, aby zachránili demokracii. Diskutovali mimo jiné o teoretické možnosti sovětské intervence. Prezident ministrům připomněl i komunistický tlak skrze tisk, rozhlas a lidi v ulicích, který se stále stupňoval.

Smutný si tyto vypjaté schůzky doplnil svým postřehem o Edvardu Benešovi: „Beneš se nezměnil, ale změnily se jeho síly a možnosti, změnily se také osoby, které se dříve uplatňovaly v politickém životě a pomáhaly jemu a T. G. Masarykovi nést politickou zodpovědnost.“

Reálně však demokratičtí ministři nebyli na situaci připraveni, a jejich kontakt s prezidentem nebyl dostatečný. Beneš se cítil v řešení krize osamocen a vnímal, že konflikt s komunistickou stranou vede v podstatě jen sám.

Velmi usiloval o řešení, které by nevyvolalo celonárodní konflikt, ale uvědomoval si i zjevnou nepřipravenost demokratických sil na otevřený střet. Považoval za nemyslitelné, aby šel sám do konfliktu s předsedou vlády.

Dobře si byl vědom také existence tzv. komunistických pátých kolon v ostatních politických stranách. Smutný doplnil i informace o vývoji na Slovensku, kde se situace vyvíjela podobně jako v Praze.

Komunisty organizované delegace žádaly předsedu Sboru povereníků Gustáva Husáka o vyloučení členů Demokratické strany z politického života, v ulicích Bratislavy protestovali dělníci svezení z dalších průmyslových center země.

Pod komunistickým vlivem byl rozhlas i tisk. Celkově zhodnoceno tedy všechny výhody byly jednoznačně na straně komunistů.

Prezident zachraňuje sebe

V dalších textem autor podrobněji popisuje první tři dny vládní krize (21. až 23. února) i následující rozhodující zvrat 24. 2. Na rozdíl od předcházejících dílů Dokladů a rozprav věnovaných únorové krizi Smutný doplnil sled událostí o popis přijetí delegace slovenské Demokratické strany u prezidenta 24. 2. 1948.

V zápise slovenské delegace, ze kterého citoval Jozefa Lettricha, je znovu zmíněn prezidentův slib trvat na dohodě všech politických stran Národní fronty. Lettrich byl ubezpečen, že pokud se to nepodaří, bude Beneš opakovat svůj pomnichovský postoj. Prezidentův postoj Lettrich charakterizoval podle něj velmi příkře: „… prezident zachraňuje už jen sebe a nikoliv situaci …“.

Nově se ve Smutného textu objevil stenografický záznam ze schůzky prezidenta Beneše a Klementa Gottwalda z 25. února 1948, které se osobně zúčastnil. Ta měla klíčový význam; zúčastnili se jí ministr vnitra V. Nosek a šéf odborů A. Zápotocký.

Komunisté naléhali na prezidenta, aby co nejrychleji přijal jejich návrhy, pokud možno ještě tentýž den. Kromě zdvořilostních frází je ze záznamu patrné, že se prezident už rozhodl komunistům vyhovět.

V poledne téhož dne rozhlas skutečně informoval o přijetí demise všech dvanácti ministrů. Zprávu o tom však uveřejnila vládní, nikoliv prezidentská kancelář. Smutný připomněl, že v té době ještě nebyly dekrety odstupujících ani nastupujících ministrů prezidentem podepsány.

Závěrečná část publikovaných vzpomínek Jaromíra Smutného na mezník československých soudobých dějin se věnovala hlavně prezidentově abdikace, resp. období od 27. února do 7. června 1948.

Abdikace v podstatě kdykoli

V textu využil svého „exkluzivního“ přístupu k materiálům, možnosti citovat veškerou úřední korespondenci mezi prezidentem a předsedou vlády z oné doby. Rozebral Benešovo rozhodování a hledání vhodného termínu pro demisi.

Od 27. února 1948 se dala prezidentova abdikace očekávat v podstatě kdykoliv. Beneš trval na tom, aby jeho odjezd z Pražského hradu byl pro tisk formulován termínem „opustil“. V jeho kanceláři začaly přípravy na odchod prvního muže státu z funkce.

Osobní věci se postupně převážely do Sezimova Ústí; Smutný připomněl, že podobnou situaci zažil již v roce 1938. Tentokrát však Edvard Beneš věděl o nezvratnosti situace.

Jeho odcházení mělo mít proto i jistou symboliku, kterou si plánoval. Rezignační dopis měl prezident v úmyslu poslat nikoliv předsedovi vlády jako v roce 1938, ale předsedovi poslanecké sněmovny, kterým byl předseda Obce legionářské Josef David.

V Sezimově Ústí rovněž zakázal Beneš vyvěsit prezidentskou vlajku. S Gottwaldem se sešel poprvé po změně režimu 7. března 1948, aby si vyjasnili některé své postoje.

Smutný považoval 25. únor 1948 za konec Benešova aktivního politického života. Závěr tohoto dne a prezidentovy politické kariéry symbolicky doplnily dvě demonstrace. Na Václavském náměstí se sešli vítězní komunisté, na Pražský hrad se snažil dorazit velký průvod studentů podporujících demokracii.

Jaromír Smutný sugestivně vylíčil pohled z oken Hradu, kdy on i ostatní pracovníci prezidentské kanceláře sledovali policii, jak bije chlapce i děvčata a odváží je policejními vozy. Byla mezi nimi řada zraněných, celkový počet všech účastníků odhadl prezidentův kancléř na deset tisíc.

Na rezignaci trvám

Z dalších událostí líčí prezidentův kancléř, jak musel 10. března 1948 zorganizovat kdo, a jakým způsobem sdělí Edvardu Benešovi zprávu o smrti Jana Masaryka. Pro jistotu zajistil, aby byl přítomen prezidentův osobní lékař.

S povděkem připomenul i podrobnosti o tom, jak Beneš odmítl jmenovat po Janu Masarykovi Zdeňka Fierlingera novým ministrem zahraničních věcí.

Podrobně vylíčil Benešovu účast a zejména jeho projev na oslavě 500. výročí založení Univerzity Karlovy. Při této příležitosti se sešel s předsedou vlády i ministrem školství Zdeňkem Nejedlým a kritizoval personální čistky na univerzitě.

O Benešově abdikaci nakonec podle Smutného rozhodla jeho zásadní nechuť podepsat novou komunistickou ústavu. Stejně negativně hodnotil prezident přesunutí data parlamentních voleb z 23. na 30. května 1948 a zavedení jednotných kandidátních listin. Předseda vlády se o chystané demisi dozvěděl přímo od Jaromíra Smutného dne 3. května 1948.

Klement Gottwald ve snaze udržet Beneše v úřadu mu mimo jiné navrhoval tří až šestiměsíční zdravotní dovolenou, aby si celou věc ještě promyslel. Smutný konstatuje, že Edvard Beneš již neměl sílu na jakýkoliv další konflikt a na své rezignaci trval.

Ustoupil však Gottwaldovi v otázce adresáta abdikačního aktu; rozhodl se poslat jej přímo jemu, nikoliv šéfovi sněmovny. Dne 27. května 1948 na slavnostním představení k prezidentovým narozeninám v Národním divadle před představením opery „Dvě vdovy“ mu orchestr naposledy zahrál státní hymnu jako hlavě státu.

Abdikace byla podepsána v pondělí 7. června 1948 v Sezimově Ústí. Spolu s dopisem generálu Ludvíku Svobodovi – ministrovi národní obrany, ve kterém Beneš rezignoval na funkci vrchního velitele ozbrojených sil, ji kancléř Jaromír Smutný odvezl do Prahy předsedovi vlády. Prezidentská vlajka byla již stažena definitivně.


Kniha Ústav Edvarda Beneše v letech 1950–1964 vychází z poměrně neobvyklého a časově velmi náročného archivního výzkumu a zaměřuje se na exilovou instituci, která vznikla v roce 1950 v Londýně. Dokumenty, jež se zachovaly a vzpomínky přímých aktérů nabízejí nové pohledy na zásadní historické události novodobých dějin.

Součástí fondu byly rukopisy, fragmenty různých poznámek, koncepty přednášek, kopie spousty rozmanitých dokumentů, osobní i úřední korespondence Jaromíra Smutného, část jeho deníku z doby těsně po příjezdu do Londýna…

Mezi materiály patřily i ručně psané projevy Edvarda Beneše, části jeho textů k různým záležitostem a další drobné, často pouze symbolické poznámky k politickým tématům.

Ukázky přetiskujeme s laskavým svolením autora i vydavatele. Krácení, titulky i mezititulky jsou redakční.

Knihu vydala Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta

3 komentáře

  1. petrph napsal:

    Ano, bohužel Beneš zůstal na řešení politické krize února 1948 osamělý a sám, stejně jako na řešení Mnichova 1938. Ministři takzvaně demokratických stran se v obou případech na svou účast a boj za zájmy (a záchranu práv a svobod svého národa právě v období nejvyšší krize zvysoka vy..kašlali.
    Memento pro dnešní dobu co by asi dělali lídři demokratických stran kdyby se vyskytla hluboká krize dnes. Patrně taky vůbec nic a spoléhali se že jí někdo vyřeší za ně

  2. Němec napsal:

    Prezident Beneš v té době měl smůlu v podobě svého zdraví a Jana Masaryka, do kterého se vkládala velká naděje. Bohužel, Masaryk totálně zklamal a Beneš se neměl o koho opřít. My měli smůlu, že jsme v té historické době měli ministra zahraničí v podobě nedostudovaného, protekčního a duševně nevyrovnaného člověka. Možná měl Beneš vedle sebe cizího agenta. Možná. Dnešní hrad není také čistý.

  3. Josef napsal:

    Prosím vás, a které naše politické strany že jsou ty demokratické? ODS založená Václavem Klausem začátkem devadesátých let pod patronátem KGB jako činitel ovlivňující politické dění v České republice? Nebo ČSSD pod vedením tehdy Miloše Zemana? Nepochybuji, že co se dnešní ČSSD týče, Bohuslav Sobotka demokratem je, ale je jím i například hejtman Hašek, hejtman Zimola nebo ministr Mládek? A co hnutí ANO Andreje Babiše, jak asi dlouho mu hra na demokracii vydrží? A co B tým ODS neboli TOP 09? O komunistech a Úsvitu raději ani nehovořím. Zbývá mi snad jen KDU-ČSL, jenže ta se svými preferencemi okolo 5 – 6 % naši demokracii v případě krize asi těžko zachrání.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies