Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

„Tvůj táta je kriminálník!“ Čím si v 50. letech prošly děti politických vězňů

 - 

krizova cesta1sedaCreative Commons LicensePražské pašije. Ukládání do hrobu” Autor: Pavel Piekar

Režim rozhodl, že musí trpět za „hříchy“ svých rodičů. Otce či matku jim komunisté zavřeli, je samotné vystavili šikaně, zbavili možnosti studovat, nalézt uplatnění odpovídající jejich schopnostem. Léta odloučení navíc nejednou fatálně zpřetrhala vazby mezi dětmi a jejich rodiči vracejícími se z komunistických lágrů.

Kdo to nezažil, těžko si osudy rodin, jejichž příslušníci byli v 50. letech pronásledováni za své politické přesvědčení, dokáže představit. Vzpomínky pamětníků oné doby shromáždil ve své knize Nezhojené rány národa Lubomír Vejražka. Z jejich svědectví poskládal obraz doby, s jehož částmi se v devítidílném seriálu můžete seznámit i vy.

***

Komunisté znemožňovali dětem politických vězňů studovat. Po základní škole nastoupit s jedničkami do dolů, hutí, zemědělství? Vyhodit gymnazistu s jedničkami rok před maturitou a poslat jako krmiče prasat na venkov? Běžné. V lepším případě dovolili s obstrukcemi nejobyčejnější učební obor.

Že se s ní vůbec kamarádíte?

Maloměsto. Táta zatčený. Dcera s matkou přežívaly taktak, navíc byly pronásledovány postarší sousedkou, soudružkou. Kdykoli dívčinu potkala, něco po ní, pěkně nahlas, aby ostatní upozornila, jedovatě vykřikla. Například: „Podívejte na ni. Táta v kriminále. Já to říkala vždycky, že tam skončí.“ Jindy si ji vyčíhala u školy a pustila se do ní před dětmi: „Taková coura! Že se s ní vůbec kamarádíte. Její táta je kriminálník.“

Synek právě zavřené matky šel koupit chleba. V obchodě poslední bochník na pultě. Za ním vrazil do dveří soudruh z národního výboru. Prodavačka už už klukovi pecen podávala. Vtom se hromově ozvalo: „Přeci nebudeš, soudružko, prodávat ten chleba jemu! Já ho chci! Oni ať doma klidně chcípnou.“ Chlapec se vypotácel s brekem. Ale v tašce si bochník nesl. Paní mu totiž zpod pultu vylovila svůj.


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa – VI. část


K dceři politického vězně vedla dlouhý monolog soudružka z uličního výboru: „Tvůj táta je zločinec. Přál si hladovění dělníků a plánoval atentáty. Mohli bychom tě dát na převýchovu, jako to dělávali Němci, ale my jsme hodní a spravedliví a nechali tě u mámy. I ji jsme mohli zavřít. Tobě dáme šanci odpracovat vinu táty. Půjdeš mezi dělníky a poznáš jejich život. Vychováme z tebe socialistického člověka, budeš nám jednou děkovat.“ Třináctiletá dívka se na ni utrhla: „Táta není zločinec, chtěl spravedlnost, vy nejste hodná, ale zlá. Nikdy vám děkovat nebudu.“ A utekla.

Soudružka její drzost nahlásila výš. Dívku si pak zavolal ve škole ředitel. Zle se do ní pustil a nadával jí do drzých reakcionářských spratků, zostuzujících celou školu. Dívku po ukončení základní školy nahnali na nejhorší práci do fabriky, ač měla na střední školu. Soudružka z uličního výboru, ta která ji před dvěma roky poučovala, si ji vyčíhla, když šla na první směnu, a před lidmi se jí posmívala: „To máš za to. Neměla jsi být drzá. Strana nezapomíná.“

Mistr, straník, si v roce 1952 ve fabrice všiml šikovného kluka, který navrhl několik zlepšení v provozu. Šlo o syna politického vězně. Prosadil ho na vyučení. Dal mu i další naději: „Získáš teď alespoň nějaké vzdělání. Až se zklidní poměry, odmaturuješ.“ Měl pravdu. Kluk si odsloužil svůj původ rukama, vstupem do svazu mládeže projevil loajalitu, nevynechával školení a brigády. Pak ho nechali vystudovat večerní průmyslovku.

Místo studií fabrika nebo vepřín

Útoky se na děti politických valily i ve škole. Učitel serval jinochovi, který měl matku ve vězení, z krku křížek a přetrhl mu přitom samozřejmě stříbrný řetízek. Řval přitom, rudý v obličeji: „Já ti ukážu provokovat tmářskejma symbolama děti pracujícího lidu! Pámbíčkářské manýry do socialistické školy nepatří!“

Hoch, jemuž zavřeli dědu, vstoupil do ředitelny a pozdravil: „Dobrý den, pane řediteli.“ Pedagog po něm vyjel: „Máš zdravit soudruhu řediteli, a ne buržoazním pane. Ven a líp!“ Chlapec se otočil, zavřel, znovu zaklepal a pozdravil: „Dobrý den, pane řediteli.“ Ten se rozzuřil: „Provokace! Znovu!“ Pětkrát se žák vracel tam a zpět. Oslovení „soudruhu“ vždy nechal na chodbě. Straník pak rezignoval. Dohra? Dvojka z mravů. Kluk na ni byl hrdý. Hodnocení jeho odporu.

Dcera vězně, vojáka ze západní fronty, se ozvala proti učitelce, když ta hovořila o osvobození Plzně Rudou armádou: „Ale soudružko učitelko, v Plzni přeci byli Američané. Táta mně to říkal.“ Kantorka se rozezlila: „Co ty o tom víš? Tátu sem netahej, je to kriminálník a lže. Už jsem ti víckrát říkala, že tvé místo je na okraji společnosti a taky tě čeká kriminál.“ Dívka se nedala: „Máme doma fotky. Táta nelže. Neurážejte ho. On za války bojoval, vy ne.“ Dohra byla zlá. Hláška řediteli, ten informoval policii a do bytu rodiny vpadla StB. Hledali ty fotky, zastrašovali. Žačka dostala trojku z mravů za drzé chování a odporování autoritě socialistického učitele.

Kantor v hodině hovořil o třídních nepřátelích a výdobytcích socialismu. Předem ale přikázal synovi politického vězně: „Pojď sem na stupínek. Ať všichni vidí celou hodinu škůdce.“


Předchozí části:

Malý klučina, maminku mu zavřeli, si přinesl do školy svačinu. Chléb s máslem. Učitelka mu ji o přestávce vytrhla a prohlásila: „Děti dělníků si odříkají, a ty, malý kulak, si takhle žiješ?“ Zahodila jídlo do koše. Předvolala si do školy otce a varovala ho: „Neprovokujte. Nebo vám bylo jedno zavření málo?“

Děti vězňů ale především zasáhlo náhlé zmizení otce či matky z jejich života. Ty nejmenší si tátu ani nepamatovaly. V nižším věku ani nechápaly, co se děje, proč táta zmizel, proč je máma smutná a po nocích pláče, proč se musí stěhovat. Táta chyběl v dětství při hraní a psaní úkolů, v dospívání coby opora a rádce. Ztratily příklad. Nevyzrály v některých směrech. Druhý rodič, nebo prarodiče v případě zavření obou rodičů, nedokázal nahradit vše. Malé děti na tom mohly být hůře než ty starší. Protože ve třinácti se dítě dokáže rozumem porovnat s tím, co se kolem něj děje. Zatímco malé dítě nikoli.

Ublížit mohly i matky…

Režim mohl persekucí dětí narušit vztah k uvězněnému otci. Nejednou při tom neblahou roli sehrála i matka.

Ženě zavřeli muže. Okamžitě ho oficiálně zavrhla a prozatím si díky tomu udržela postavení v práci. Vyhráno však neměla. Naznačili jí, že zváží její setrvání, pokud se podobně zachová i její syn. Vysvětlovala mu tedy: „Napíšeš veřejný dopis a odsoudíš tátu. Pomůžeš tak sobě i nám oběma. Táta si nic jiného nezaslouží, myslel víc na letáky než na nás. Nedával nám peníze, neměl tě rád.“ Ni jedno nebyla pravda. Kluk odmítl, tátu viděl v nejlepším světle. Druhý den ho přemlouvala tedy dál. „Když odmítneš, poškodí to mě i tebe. Proč jsi tvrdošíjný? O nic nejde. Na tátu ohled neber.“ Brečela i vyhrožovala. O pár dní později matka připravila na stroji dopis a pohodila ten papír na stůl: „Tady, rychle, dál se nebudeme bavit, nebo s námi komunisti zatočí.“ Načmáral tam rozzlobeně ten podpis. Chtěl mít klid a nestál o další výčitky.

Manželka sice nevedla děti proti otci, ale odmítala je brát na návštěvy. Zprvu kvůli věku (rok a dva a půl), později, aby je ušetřila špatných zážitků, vždyť i ji samotnou prostředí věznic a lágrů psychicky ničilo. Nechtěla též, aby si tátu spojovaly s lágrem a vězeňským mundúrem. A dále – co návštěva, to cesta přes půl republiky. Pro děti vyčerpávající. I proto s ní za tátou necestovaly. Od otce je oddálila i dalším způsobem: doma o něm téměř nehovořila, měla totiž pocit, že připomínkami by děti trpěly. Snad jim takto vytvořila klidnější prostor, nevědomky je však od táty odstrčila. Manžel svou ženu chápal, ale zároveň trpěl. I prarodiče. Po deseti letech se objevil doma, děti ho samozřejmě nepoznaly a vztah mezi nimi se nerozvinul, jak by měl.

Vrátil se cizí chlap

Léta říkávala v dobrém matka synovi: „Otec zavřenej, teď seš ty hlava rodiny. Zastupuješ ho. Snaž se.“ Tak se činil. Smířil se s továrnou, ač měl na studia. Stál na vlastních nohách, byl velkou oporou mámě i prarodičům. Vyspěl brzy, předčasně vůči vrstevníkům. Oslavil sedmnáct let. A zrovna amnestie. Táta se vrátil.

Proč ho ale vnímá jako cizího chlapa?

Vpadl k nim domů, narušil jejich soukromí, chtěl mu radit. Pokusil se vzít synovi vůdčí roli, kterou mu matka už dávno svěřila. Snažil se ho vychovávat a přikazovat mu, vyžadoval poslušnost.

Mukl samozřejmě narazil. Životem ostřílený mladík o něj nestál a nedal se. Ignoroval ho. Proč se o něj zajímat? Co si s ním říct? Cítil k otci lhostejnost, výčitky a občas i zlost. Bral ho jen jako přívažek, ne jako autoritu. Řekl mu tehdy tvrdě a se zlobou v očích: „Neviděl jsem tě deset let, teď tu jsi, tak tu buď, ale co s tebou já? Padat do náruče ti nebudu. Nemám, o čem bych se s tebou bavil. Nechci tě. Žiju svůj život. Ty žij ten svůj.“

Tátu to těžce hnětlo. Palčivý zásah na nejcitlivějším místě. Zařizovali kdysi s ženou byt, přivedli sem kluka a užili s ním hezké chvíle, společně sem uložili štěstí. A nyní se na něj kdysi tak roztomilý capart dívá jako na cizince. Div ne nenávistně. Nevítaný, trpěný. V mysli navrátilce visí neodbytně slova: „Nechci tě, žiju svůj život, ty žij ten svůj.“ Ty věty moc ublížily. Tolik ztratil lágrem. A teď mizí i to málo, co mu zbylo: rodina. Msta režimu dokonána.

Leckde návraty dopadly dobře. Především pokud děti byly mladší, anebo naopak vyzrálé. A pokud matka mírnila dopad režimu na potomky a vysvětlovala jim situaci, pokud je vedla k pochopení otcovy povahy a udržovala vzpomínku na něj. Pokud manžela po amnestii přijala. Pak se táta nestal úplně cizím člověkem a cesta k dětem zůstala otevřená.

O autorovi

Autorem článku je Lubomír Vejražka