Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Temná kapitola našich dějin: únosy lidí do sovětských gulagů, ale i návraty z nich

 -   - 

9398174567_c87e78cd7c_z Autor: bbcworldservice / Foter / CC BY-NC

Přesný počet lidí, československých občanů, odvlečených po válce do SSSR, se zřejmě nikdy nedozvíme. Detailně známé nejsou okolností návratů těch, kteří drsné prostředí pracovních táborů přežili.

Přinášíme čtvrté a závěrečné pokračování naší série k poválečným událostem (i rokům následujícím).

Únosy československých občanů do táborů gulag se řadí mezi nejhanebnější kapitoly moderních lidských dějin. Není znám jiný případ, kdy moderní stát podobně „vydal“ své občany na pospas kruté represi jiného státu.

Akce sovětských bezpečnostních složek začaly bezprostředně po válce; první návraty odvlečených se datují do roku 1950.

Ty se ale týkaly především těch, kteří skončili „jen“ v internačních táborech nejčastěji v okupačních zónách na území Německa. Nikoli lidí, kteří skončili v hermeticky uzavřených zařízeních Gulag.


Následující řádky jsou druhou částí výběru z publikace „Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech1945 – 1955“, kterou v roce 2003 vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ (celá publikace je volně ke stažení) Autorem je dnes již zesnulý publicista Vladimír Bystrov, který se tématu dlouhodobě a důkladně věnoval.


K první větší repatriaci bývalých vězňů táborů Gulag došlo až v roce 1953 a tehdejší československé úřady to zpočátku zaskočilo.

Nejprve repatrianty považovaly za zbytky německých a maďarských válečných zajatců a chtěly je usadit v českém a slovenském pohraničí.

Jak beru, tak dávám

Sovětské orgány vracely československé občany téměř stejně divoce, jak si je před lety braly. Odesíláni byli v různě velkých skupinách, jejichž složení se průběžně měnilo, seznamy byly neustále upravovány a nejednou byl dopředu avizován jen počet lidí, nikoli jejich jména.

Vůbec první transport repatriantů byl předán 8. prosince 1953 v sovětské příhraniční vlakové stanici Čop. Šlo o 146 lidí – 139 mužů, pět žen a dvě malé děti (!).

Zvláštním vlakem byli převezeni na československé území, tam přesedli do autobusů a skončili v nápravném zařízení v Levoči, kde byli vyšetřeni – zdravotně i kádrově.


Předchozí tři materiály ze série:

Únosy, gulag, nucené práce… Sovětské metody v Československu mají své výročí

O osudech Čechů unesených do Sovětského svazu nejsou dodnes všechny informace

Československo, dobyté území. Před únosy lidí do SSSR úřady zavíraly oči


Ještě nedávno vězni sovětských koncentračních táborů dobře věděli nejen odkud se vrací, ale i kam se vrací. A že pravdivě vyprávět o životě v gulagu a v SSSR znamená zcela jistě okamžitě putovat do dalšího komunistického koncentráku.

Proto nezbývalo než tvářit se, že sovětský pracovně-nápravný tábor bylo to nejkrásnější místo k životu. Celé přijetá repatriantů bylo plní rozpačitého pokrytectví.

Řada vracejících se byla dále vyšetřována StB a ještě řadu měsíců po návratu trávila v československých věznicích. Příčinou byly mimo jiné i kusé informace, jež je provázely – sovětské orgány obvykle zmiňovalo to, že propouštění byli v Sovětském svazu vězněni pro závažné trestné činy. Proto následovaly výslechy a někdy i dlouhodobá vyšetřování.

Znovu československý občan

Všichni někdejší vězni se vraceli jako českoslovenští občané. I bývalým ruským a ukrajinským emigrantům, kteří v předválečném Československu měli jen průkaz totožnosti ruského běžence (tzv. Nansenův pas) bylo čs. občanství uděleno během několika týdnů.

Nikdo z někdejších odvlečených, často vysoce vzdělaných lidí, se po návratu nevrátil k původní profesi. Platilo nařízení ÚV KSČ, že tito navrátilci nesmí pracovat v klíčových odvětvích průmyslu v Praze, Brně, Plzni a Bratislavě a v místech hraničících s Bavorskem a Rakouskem.

Na mnohé z nich nakonec čekal už jen důchod. Na některé starobní, na řadu z nich invalidní, protože nikdo se z gulagu nevrátil bez trvale poškozeného zdraví.

Československá společnost návrat těch několika set bývalých vězňů ze SSSR ani nezaznamenala. Ani jejich rodiny neměly zájem na sebe po letech upoutávat pozornost. Trval však zájem StB.

Sledování a lustrování někdejších vězňů gulagů pokračovalo zřejmě na sovětské přání po celou dobu trvání komunistického režimu v Československu.

O autorovi

Autorem článku je -pes-

Komentáře

Komentářů (5)
  1. Jan Štrobl napsal - dne 24.5.2015

    Formulace, že není znám jiný případ, kdy moderní stát podobně „vydal“ své občany na pospas kruté represi jiného státu, se mi nelíbí. Nebyl to přece stát, ale konkrétní lidé, po většině členové KSČ. Tato patologická sedlina, jak je a jejich pohůnky označil T. G. Masaryk, se dopustila evidentně vlastizrady a bestiálního mučení i vražd svých odpůrců, které si ve většině případů nezadalo s nacistickým řáděním, ba je mnohdy i předčilo. Hned po obsazení Československa ruskou armádou se desetitisíce našich občanů – nekomunistů ocitlo ve věznicích, v nelidsky vedených koncentračních táborech, kde jich bylo mnoho ubito nebo umučeno k smrti. Jistý podíl na teroru měly ruské bezpečnostní orgány, např. jejich skupina usazená v pražských kasárnách Jiřího z Poděbrad. Bylo by však mylné přeceňovat jejich význam, i když se nahromadilo dost zpráv o zatýkání čs. občanů ruskými orgány. Ty by se bez domácích pomocníků neobešly. V těchto kasárnách v nocích po našem obsazení Rusy popravovalo a to i upálením; páchala se zvěrstva v internační budově ve škole na Zborovské třídě, brutality na kolaborantech, přinucených opravovat dláždění po barikádách apod. Většina těchto lidí měla na čele vypálené “N” (Němec). Totéž se dělo i jinde v republice, např. v Kolíně, České Kamenici, České Lípě, Kladně, Varnsdorfu, a Rýmařově. Snad nejsmutněji proslul internační tábor v Kolíně. Jeho velitelem se stal bývalý politický vězeň Bedřich Kárník ze Sendražic s pomocníky Hálou, Vilímem a Mikešem. V táboře bylo přes dvacet internovaných umučeno k smrti – mezi jinými také ruský legionář Suldovský z Velimi, kterého Kárník utýral po zprávě, že Suldovský má být na základě prokázané neviny propuštěn. Později se zjistilo, že nevině byla v táboře většina internovaných. Předtím však prošli soustavným týráním, bitím a dokonce křižováním. Příznačná je v tomto směru poválečná historie České Kamenice. Ve městě byl po válce zvolen českou menšinou předsedou MNV Josef Smetana, kterého později vystřídal ing. Karel Caisler, armádní důstojník. Pak přišla do města jednotka Obranného zpravodajství pod vedením kpt. Dovary. Dovara – podezíraný, že byl dříve konfidentem gestapa – byl nespokojen s pokojným průběhem odsunu Němců a rozpoutal teror. Účinně mu pomáhala skupina “partyzánů z Kolína, vedená Adolfem Charousem, původně fašistou, který byl trestán za zpronevěru. Smetana i ing. Caisler byli zatčeni a bestiálně trýzněni v Dovarově vile; jiný člen MNV, Bláha, tam musel lízat s podlahy vlastní krev. Na čtyřech zamovazebních celách držel Charouz 87 vězňů, Čechů i Němců. Ing. Caisler byl deset dní na cele s patnácti ženami a téměř nepřetržitě mučen. Vězeňkyně Maršálková měla proti ing. Caislerovi falešně svědčit za slib propuštění; když odmítla, byla zbita do bezvědomí. V Ostravě se samozvaný “kapitán” Vladimír Sedlář ujal moci v čele bandy jakožto “zemský náčelník stráže bezpečnosti. V internačním táboře Hanke se uskutečňovala revoluční jednota moci zákonodárné, soudní a výkonné. Strážní ze Sedlářova gangu vynucovali z internovaných doznání, sami je soudili a odsuzovali zpravidla k smrti. Odsouzenci se museli seřadit pod šibenicí, druhý popravil prvního, pak se stal katem třetí a tak dále. Antonín Zápotocký o tom po létech řekl: “Bylo třeba vyvolat velké masové hnutí, které by uvedlo v život nové zákony a které revolučním způsobem uplatnilo proti starým zákonům a nařízením nové myšlenky socialismu.”
    Za druhé světové války se ruská agentura, připravená pro nasazení v ČSR, rychle rozrůstala. Vedle příslušníků NKVD, původem z Československa (Smíšek, Janoušek aj.) ji tvořili absolventi ruských zpravodajských škol Miroslav Pich-Tůma, Vojtěch Erban, Rudolf Peschl, Rudolf Procházka, Bedřich Reicin, Pavol David, Karol Bacílek, Karel Vaš a Jiří Nezval, později vesměs působící v armádě nebo bezpečnosti. V odboji byli naverbováni Antonín Prchal a Andrej Keppert, za jiných okolností František Schwarz a Ján Ševčík. Až po válce získala NKVD pro spolupráci Jarina Hoška, Štěpána Plačka a Vladimíra Kohoutka. Výstavba agenturní sítě v Československu byla dovršena v době působení ruských poradců v republice. Část agentů byla získána slibem beztrestnosti činů, spáchaných za okupace. Nepochybně přitom sehrály významnou roli ukořistěné nacistické archivní materiály, odvezené po válce do Ruska spolu s některými nacistickými exponenty jako byli Willi Leimer a Jaroslav Nachtmann. Mladší generace ruských agentů se uplatnila v srpnu 1968. Novinář Bohumil Chňoupek, pozdější ministr zahraničních věcí, se v “dělnicko-rolnické vládě” Aloise Indry měl stát ministrem vnitra. Průběh okupace pomáhali usnadňovat Karel Hoffman A Miroslav Sulek, první na Ústřední správě telekomunikací, druhý v ČTK. Jiný agent, dr Pavel Auersperg, sloužil v té době v ruské propagandistické stanici “Vltava”. J. Frolík uvádí ve svých vzpomínkách jako agenty StB politiky Bohumila Laštovičku, ing. Stanislava Rázla, dr. Bohuslava Kučeru, Františka Hamouze, Aloise Neumanna, Viléma Nového, Josefa Plojhara a dr. Jana Němce, což je z části potvrzeno i z jiných pramenů. Před únorem vznikly a působily tři agentury. Síť přímo řízená ruskými zpravodajskými důstojníky a jejich čs. podřízenými, naprosto nezávislá na KSČ a ministerstvu vnitra. Potom agentury KSČ působící v nekomunistických stranách a třetí byla agentura bezpečnosti. Evidentně jsme prostě neměli šanci. Kolik je zde dnes ruských agentů vědí patrně jenom v Rusku i když si leccos můžeme odvodit s počínání některých veřejně činných osob.

    • Jan Štrobl napsal - dne 24.5.2015

      P.S. Informace jsou z knihy Viléma Hejla: Zpráva o organizovaném násilí; Sixty-Eight Publishers Corp. – Univerzum Praha 1990.
      Vřele doporučuji pro získání dalších informací.

      • Karel napsal - dne 26.5.2015

        Byla to odporná doba, otčím bratrance byl ve 2.ročníku vysoké školy v USA a před zkoužkou jej “zachránil” povolavací rozkaz a rukoval do Vietnamu až v roce 1996 dostal odškodnění za tuto misi.
        PŘÍBĚH Z ČESKOSLOVENSKA – V roce 1951 utekl před StB. Patnáct let se potom skrýval ve stodole. V roce 1951 zmizel Václav Jakeš na celých patnáct let ze světa. Před StB, která ho nutila, aby donášel, se totiž skrýval na statku rodiny Peckovy poblíž Příbrami. Z úkrytu vyšel až v polovině 60. let.
        Po převratu v roce 1948 se Václav Jakeš stýkal se skupinou Černý lev 777, která stála za bombovými útoky na sekretariáty KSČ v Milevsku a Sedlčanech, při nichž zemřel jeden příslušník SNB. Přestože Jakeš tvrdil, že o útocích nic nevěděl a neúčastnil se jich, Státní bezpečnost toho využila a začala na Jakeše naléhat, aby donášel a zachránil si tak krk. Jakeš to však odmítl a připravoval se na útěk na Západ. Místo emigrace ho ale čekal život v úkrytu. http://jdem.cz/bsb3z9

      • vladimír napsal - dne 28.5.2015

        Pane Štroble, je dobře, že dnes je možné si o řádění StB pod vedení ruské NKVD dost přečíst, ale jak je vidno, naše polistopadové orgány činné v trestním řízení v tom objasnění, vyšetření a odsouzení lidí, kteří činili příkoří jiným, mnoho, spíše nic, nedělají a mnohdy je to se záměrem, neboť justice i Policie ČR je stále ještě prolezlá bývalými členy KSČ, kteří na vyšetřování těchto kauz nemají zájem.
        Proto asi bude pro ČR pravdivé, že země, která se nedokáže vyrovnat se svoji minulostí, je odsouzena si ji prožít znovu. Když člověk sleduje co se nyní děje, máme k tomu znovuprožití docela dobře nakročeno.

        • Jan štrobl napsal - dne 29.5.2015

          Bohužel máte pravdu. Zejména po ovládnutí ÚSTRu levičáky se všechno ještě zkomplikovalo. Například Michala Uhla nominoval do Rady ÚSTRu agent StB s krycím jménem “Jíra”. Přesvědčivě to doložili historici a publicisté Adrian Portmann a Petr Blažek. To jistě mluví samo za sebe.