urbanartcore.eu / photo on flickr, Dran - Free Speech Painting

Stanislav Křeček: Sdělení, že jsem pitomec, by nemělo být trestáno

Napsal/a Stanislav Křeček 12. září 2015

Podmínka pro Michala Kesudise, který na facebooku schvaloval atentát na české vojáky. Vyloučení Daniela Kalendy ze strany lidové za to, že mrtvé uprchlíky nazval lůzou. Nebo snaha odsoudit poslankyni Semelovou za její výroky o Miladě Horákové aspoň k omluvě, když to nejde v trestním řízení. Tři aktuální příklady, které otevírají otázku mezí svobody slova. „Pokud někdo soudí, že čeští vojáci jsou pohůnky amerických imperialistů, důvod pro právní zásah nenalézám. Sdělovat, že jsem pitomec, by nemělo být postihováno,“ píše pro HlídacíPes.org zástupce ombudsmana Stanislav Křeček.

Před jistě nevyčerpávající úvahou nad tímto problémem doporučuji se shodnout na třech východiscích: zveřejňovat sám o sobě, že jsem omezený hlupák, není zakázáno a nemělo by být ani trestané, zákon není nástroj na vylepšování povahových vlastností, a konečně každá, i demokratická společnost má právo, a tím i povinnost se bránit.

Právo nikomu nebrání být rasistou

Pokud někdo zveřejní, že nemá rád Židy neboť ti podle Protokolů sionských mudrců chtějí ovládnout svět, pokud někdo soudí, že čeští vojáci jsou pohůnky amerických imperialistů atd., opravdu důvod pro právní zásah nenalézám. Sdělovat, že jsem pitomec, by nemělo být postihováno.


 

Svoboda slova aneb Stíhat, či nestíhat?

Redakce HlídacíPes.org oslovila několik osobností s žádostí o komentář, zda by měli být stíháni lidé za výše zmíněné kontroverzní výroky. A pokud ano, podle jakých kritérií.

Ve středu jsme publikovali text advokáta Tomáše Sokola.

Ve čtvrtek pohled poslance Jiřího Dolejše (KSČM).

V pátek psala poslankyně Jana Černochová (ODS).

Dnes si můžete přečíst názor zástupce ombudsmana Stanislava Křečka.

Diskuzi v neděli uzavře advokát Aleš Rozehnal.


 

Nemít rád Vietnamce nebo Romy je jedna věc, ale vyvěsit na dům nápis „Romům byty nepronajímáme“ je věc druhá . Právo nikomu nebrání být omezeným rasistou, ale brání čistotu veřejného prostoru, ve kterém se odehrává život společnosti. To není pokrytectví: Jistě by bylo dobré, aby nikdo neměl ve své povaze nenávist k jinému národu, jiným lidem atd., ale k tomuto cíli právní prostředky nevedou. Ty mají zajistit, aby veřejný život společnosti byl ovládán zásadami, na kterých se společnost dohodla, nikoliv zajistit, aby si všichni lidé mysleli totéž. Tím se demokratické společnost – mimochodem –  liší od té totalitní. Zákon je pouhé minimum morálky…

Nedemokraticky k záchraně demokracie

Je známým paradoxem demokratické společnosti, že ta musí být někdy postupovat nedemokraticky z důvodů záchrany své vlastní existence. Okamžik, kdy tak učinit, je ovšem problém moderního demokratického státu: Zodpovědět otázku, kdy se právo na soukromé vlastnictví mění ve společnost ohrožující kořistnictví nebo kdy se svoboda slova mění na destruktivní štvanici, není jednoduchá.

Význam pro posouzení má i místo a čas. Tvrdit na stránkách novin vycházejících v USA že Miladě Horákové se zase tak moc nestalo, bude asi něco jiného než publikovat obdobné tvrzení v Čechách. Vyvěšení vlajky Konfederace bude jistě větším problém v některé státu USA než na chatě v Posázaví. A hákový kříž bude v Indii , na rozdíl od Evropy, považován jen za symbol štěstí.

Respekt k názorům jiných není pochopením pro kroky legitimizující dosažení stavu, kdy názory jiných již respektovány nebudou. Vydat knihu Mein Kampf není totéž jako tvrdit, že tato kniha obsahuje návody, jak řešit současnou uprchlickou krizi.

Přiměřenost matkou moudrosti

Existence společnosti je založena na vědomí určitých skutečností a událostí, jejichž zpochybnění ji ohrožuje, neboť ji mění v myšlenkou a skutkovou anarchii bez nezbytné hierarchie hodnot.

Zpochybnění genocidy Arménů z roku 1915 je něco jiného než zpochybnění genocidy Židů. Myslím si, že žádná hodnota demokratické, liberální společnosti nemá přednost před samotnou její existencí a že společnost má proto právo činit kroky i proti jednotlivým hodnotám a právům (svobody slova, svobody shromažďování atd.) ve jménu své vlastní existence. Přiměřenost je i zde matkou moudrosti.

2 komentáře

  1. J.Němec napsal:

    Pane Křeček tvrdím, že svoboda slova neexistuje, je to výsada duševně chorých, proto jsou nepostižitelní. Jejich právo nepatří nikomu jinému. Hlavně ne školeným novinářům.
    Na tuto blbost se svobodou slova plus drogy, alkohol atd. spoléhají islámští radikálové. A správně předpokládají, že se tím Evropa zničí. Společnost nemůže fungovat na hlouposti a beztrestně dávat prostor zdravým pitomcům.

  2. petrph napsal:

    Pane Křeček, já s Vámi obecně naprosto souhlasím. Ale víte přece sám že právě „přiměřenost“ je něco našemu státu-naprosto cizí . A tím státem tedy nemyslím jeho občany či i politiky kteří vyjadčují verbálně svůj názor.. Ale přímo státní instituce To přece víte sám, protože Úřad ombudsmana ve kterém pracujete má přece v popisu práce chránit občany před nepřiměřenými a obvykle i nezákonnými zásahy státu. A máte s tím práce nad hlavu- a to víte že do spousty dalších nepřiměřených zásahů státu ani ze zákona zasahovat nesmíte.
    Jakpak se asi stát staral o „přiměřenost“, když třeba nedavno dva policajti srazili autem kluka z motorky a pak ho zkopali? Jakpak stát hodnotil přiměřenost, když si poslanci pod krytím imunity dohadují politické úplatky?
    Neboli-pokud tedy hovoříme o přiměřenosti, měla by platit skutečně přiměřeně ve všem a pro všechny stejně. Nikoliv tedy podle hesla „Quod licet Iovi, non licet bovi „..
    Ergo z toho pohledu v jaké je naše společnost krizi,a jak se dokáže stát chovat ke svým občanům, považuji jakékoliv (jakékoliv) verbální výroky za naprosto přiměřené..

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies