Konec srpna 1968. Jedno z nejdramatičtějších období novodobé české historie. Publicista Kristián Chalupa se v té době vracel ze Západního Německa domů do Kopřivnice. Vzpomínání je to mrazivé. „Statná čtyřicátnice začala hystericky křičet: Jsou to obyčejní anarchisté, kteří musí bezpodmínečně zůstat tady v Německu. Jinak nás kvůli nim Rusové všechny postřílejí,“ vzpomíná Chalupa.

V hale hlavního nádraží ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud jsem měl společně s o dva roky mladším kamarádem pokračovat rychlíkem do Prahy, bylo rušno. Všude plno rozčilených Čechů a Slováků. Nakoukl jsem přes rameno nějakému muži, který četl přední německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Na první straně novin byl pod fotografií ruského tanku na Václavském náměstí několikacentimetrový titulek, který oznamoval, že další sovětský důstojník spáchal sebevraždu. Hned pod ním se autor článku v menším podtitulku tázal: „Povstání v Praze?“

Bylo sobotní ráno 24. srpna 1968. Již čtvrtý den čelili neozbrojení civilisté v českých a slovenských městech obrovské přesile sovětských okupačních jednotek s více než šesti tisíci tanky. Byly již desítky mrtvých. Rychlík Paříž–Praha konečně přijel na nástupiště. Lidé se vrhli ke dveřím.

Statná čtyřicátnice začala hystericky křičet, že lidé mladší třiceti let nesmí do vlaku nastoupit, protože všechny výtržnosti v Praze, a tedy i mrtvé, mají na svědomí mladí lidé, kteří provokují sovětské vojáky. „Jsou to obyčejní anarchisté, kteří musí bezpodmínečně zůstat tady v Německu. Jinak nás kvůli nim Rusové všechny postřílejí,“ řvala se slzami v očích. Snažila se přitom zuřivým kopáním kolem sebe na schůdkách do vlakové soupravy zabránit jakési mladé dívce, aby nastoupila.

Až mě povedou na popraviště

Muž, který byl přibližně ve věku hysterky naopak působil odevzdaně a jen nesmyslně opakoval, že je z Pardubic. Byl to zaměstnanec pardubické Tesly, který se s kolegou z Tesly Karlín vracel ze služební cesty. V průběhu několikahodinové cesty z Frankfurtu do pohraniční stanice Schirnding bylo v kupé ticho. Nikomu z cestujících se nechtělo mluvit. Pouze pracovník Tesly Pardubice přerušoval tíživé mlčení svým hořekováním nad tím, co nás doma čeká.

Za poslední marky si pak v jídelním voze koupil láhev koňaku. Když jsem se ho s kamarádem zeptal, zda nám nalije, odpověděl odevzdaně, že použije alkohol sám, až ho okupanti povedou na popravu. Těmito výroky byl směšný i největším pesimistům.

Svůj monolog muž z Pardubic ještě vystupňoval, když na našem území někde za Mariánskými Lázněmi spatřil z okna rychlíku hořící statek. Začal plačtivě vykřikovat, že Rusové se nezastaví před ničím a bezohledně z letadel bombardují dokonce i zemědělská stavení.

Kdosi mu na to s typickým černým humorem odpověděl, že to hlavní teprve přijde. Každou chvíli totiž zaútočí několik sovětských migů i na tento expres, protože jede ze Západu. Okupanti tak mohou úsporně pár kulometnými dávkami zabít naráz několik set nepřátel.

Slovům o náletech sovětských letadel předcházel příjezd na hranice mezi svobodným světem a okupovaným Československem. Vlak stál na nádraží v Schirndingu a stále neodjížděl. Z nádražního amplionu se najednou ozval hlas, který v češtině upozorňoval, že mezinárodní rychlík do Prahy je připraven k odjezdu. Zároveň cestující upozornil, že Československo je od středy 21. srpna obsazeno statisícovými armádami Sovětského svazu a jeho čtyř spojenců.

Češi a Slováci mají možnost využít azylová střediska, která jsou zřízena ve všech větších městech Spolkové republiky. Nějaká rodina začala urychleně vystupovat z vlaku. Když se za pár minut souprava začala krokem rozjíždět, otevřely se jedny dveře a nejdříve z nich vyletěl kufr a pak vyskočil ještě nějaký mladík. Poslední azylant z rychlíku Paříž–Praha z 24. srpna 1968.

Rusáci kradou fotoaparáty a tranzistoráky

V kupé rychlíku, který zastavil na nádraží v Chebu. bylo hrobové ticho. Všichni jsme čekali, zda do vlaku vtrhne komando okupantů nebo našich etébáků a začne nás vyvádět na nástupiště. Tak to aspoň viděl jeden vysokoškolák, který na nádraží ve Frankfurtu varoval před návratem do republiky. Říkal, že má informace o tom, jak všichni, kteří přijíždějí ze Západu, jsou okamžitě internováni.

Dveře kupé se otevřely a stála v nich vysoká pohledná černovláska v uniformě celní služby. Na levé klopě saka měla československou trikoloru překříženou černou stuhou. Pozdravila a poprosila nás o odevzdání celních a devizových prohlášení. Přitom nás vyzvala, abychom fotoaparáty a tranzistorová rádia dobře uschovali, protože je v Praze „Rusáci zabavují“. Elegantně zasalutovala a popřála všem šťastnou cestu.

Davaj ruki vvěrch

Zpožděný rychlík zastavil na smíchovském nádraží. Původně měl přijet na hlavní, ale okupační velitel Prahy prý nařídil, že tam nesmí. S kamarádem jsme se pak asi za hodinu tramvají dostali do centra Prahy. Nevěděli jsme, kdy a odkud pojede náš vlak směr Ostrava. Všude bylo vidět obrněné transportéry se zachmuřenými okupačními vojáky a Pražany se vzdorem i nenávistí v očích.

Na nádraží Praha-střed (dnešní Masarykovo) patrolovaly hlídky okupantů se samopaly. Věděli jsme, že jsou v nich ostré náboje. Několik vojáků sedělo na židlích. Jeden z nich těsně před zdí, na níž byl jízdní řád. Chtěl jsem se podívat na jízdní řád, abych zjistil, v kolik jede vlak směr Ostrava. A to byla zásadní chyba.

Vstoupil jsem totiž za záda sedícího vojáčka. V tom okamžiku mladíček v umaštěné polní uniformě, který mohl být v mém věku, prudce vyskočil, natáhl závěr kalašnikova a jako ve válečném filmu zařval: „Ruki vvěrch“. Upustil jsem kufr na zem a zvedl obě ruce nad hlavu. Ruský voják zavelel: „Idi vperjod!“

Poslušně jsem šel pomalým krokem pryč, zatímco kamarád zvedl moje zavazadlo. Okupační voják se uklidnil a šel si sednout zpět na rozviklanou židli, aby střežil svůj prostor před kontrarevolucí. Můj kamarád mi pak říkal, že jsem byl úplně bledý v obličeji, ale i na Rusovi byla znát jakási nejistota či strach. Vlak nám jel z hlavního nádraží.

O hygieně zásadně nesmlouvám

Zpožděný rychlík směr Ostrava se konečně rozjel. Na třetím nástupišti pražského hlavního nádraží zůstal opuštěně stát výpravčí. Jinak tam nikdo nebyl. Zato před budovou nádraží i v její hale bylo rušno. Všude se pohybovaly ozbrojené hlídky vojáků v sovětských uniformách. Přímo před vchodem stál tank s širokým bílým pruhem na přední části a s kanónem výhružně namířeným přímo do útrob nádražní budovy.

Odjezd soupravy se zpozdil téměř o dvě hodiny, i když byl vlak vypravován z Prahy. Přesto hrstka cestujících přivítala s povděkem, že nakonec vůbec odjel. Za okny se míhala světla hlavního města. Vlak pomalu projel bez zastavení stanicí Praha-Libeň. Půlnoční metropole působila z oken rychlíku podivně tísnivým dojmem. Seděli jsme s kamarádem naproti sobě a mlčeli.

Zážitky, které se nahromadily za poslední čtyři dny, by určitě vydaly na celý román. Tak jsem to alespoň ve věku osmnácti let vnímal. Vraceli jsme se z návštěvy rodiny důlního ředitele v několikatisícovém městečku Meggen poblíž univerzitního střediska Giessen, kde jsme strávili čtrnáct dní.

Byla to i na německé poměry dost „zazobaná“ rodina. Šlo o takzvaný výměnný pobyt s tím, že na oplátku pozveme dvě sestry do Československa na reciproční návštěvu. Oba jsme vycestovali do svobodného světa poprvé, a proto jsme byli prakticky ze všeho lehce v šoku. Vpád sovětských vojsk pak ještě celý dojem z cesty umocnil.

Tečkou za pestrou mozaikou neskutečných prožitků toho 24. a noci na 25. srpna 1968 pak byla cesta z Prahy. Snad čtyřicetiletý muž, který se rovněž vracel i se svým osmiletým synem ze západního Německa, kde byl nakupovat džíny a šusťáky, se nejvíce podivoval na tím, jak jsou sovětští vojáci neupravení a špinaví.

Namítl jsem, že voják, který je třeba měsíc na cvičení a pak se účastní vojenského zásahu v cizí zemi, nemá asi na hygienu dost času a příležitostí. Hlavně jsem mu ale řekl, že tady jde o brutální vpád obrovských armád do naší země a čisté uniformy či ruce vojáků jsou zcela nepodstatné.

Když vlak zastavil v Olomouci, muž si nacvičeným pohybem přehodil přes rameno dvě velké kabely napěchované západoněmeckým zbožím. Do ruky vzal kufr a pobídl synka se dvěma menšími taškami, aby si pospíšill. Vlak ve stanici stojí jen tři minuty.

„Na shledanou. Chlapci, jste ještě mladí a nezkušení. Z vojenského zásahu také nejsem příliš nadšen, ale hygiena rukou a vlastně celého těla je u mne zdaleka na prvním místě. To je základ.“ Muž se krátce zamyslel. „O hygieně, na rozdíl od cen šusťáků, nylonových košilí a texasek, zásadně nikdy nesmlouvám.“ Po těchto slovech rychle se všemi zavazadly a svým synem z rychlíku vystoupil.

Od této události uplynulo již dlouhých 49 let. Okupanti u nás již naštěstí od června 1991 nejsou, na Západ jezdíme zcela svobodně a džíny si můžeme koupit kdekoliv u nás. „Kontrarevoluce“ tedy přes masivní zásah Brežněvových armád z doby před téměř půlstoletím nakonec zvítězila.