Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Srpen 1968: Měl jsem v těle osm kulek a následky na celý život

 -   - 

4237694405_6f9880107f_z Zdroj Autor: KLaFaille via Foter.com / CC BY-NC

“Museli mi uříznout půlku pravé plíce, ruku mám zkroucenou a o sedm centimetrů kratší. A to koleno, to je blbý úraz, zná to každý, kdo četl Vinetoua – jak Old Shaterhand prostřelí Tanguovi obě kolena, a on už nikdy nemůže jezdit na koni. Mám s tím dodnes problémy. A to nemluvím o psychických následcích,” vzpomíná na následky svých zranění ze srpna 1968 umělec Miroslav Bernard.

Pro publikaci Moskva posílá tanky s ním rozhovor vedl publicista Adam Drda.


Moskva posílá tanky je sborník textů, který vydal Člověk v tísni (s jehož souhlasem vybrané texty publikujeme).Publikace vyšla v rámci projektu Příběhy bezpráví.

Ty přibližují mladým lidem moderní československé dějiny, zejména pak období komunistické totality. Prostřednictvím filmových projekcí, diskusí s pamětníky, historiky či filmaři, studentských týmových projektů, výstav a dalších aktivit umožňují žákům a studentům českých škol dovědět se více o naší historii.

Kniha obsahuje vzpomínky třiadvaceti lidí z různých míst a různých profesí, pro které sovětská okupace představovala zásadní zážitek, zlomovou zkušenost.


  • V roce 1968 vám bylo čtrnáct let a žil jste v Liberci. Kdy jste se dozvěděl, že Rusové – nebo abychom byli přesní, armády Varšavské smlouvy – okupují Československo?

Pozdě večer 20. srpna 1968, snad kolem jedenácté. Rusové tehdy překročili hranice z východního Německa a z Polska, nad Libercem přelétávala vojenská letadla, veliké Antonovy. Vzbudil nás hluk. Potom jsme se z rádia dozvěděli, že Československo přepadlo pět armád Varšavské smlouvy.

Šokovaní rodiče šli brzy ráno do práce, máma mi zakázala vycházet z bytu, já jsem slíbil, že zůstanu doma, ale to jsem samozřejmě nedodržel. Chvíli jsem počkal, pak jsem zapískal na kamaráda Jirku a vyrazili jsme od nás z Horské ulice do centra. Když jsme přišli k silničnímu mostu vedle tehdejšího Krajského národního výboru, viděli jsme, že se pod ním řadí tanky a obrněnci. Most zrovna opravovali nebo přestavovali, ležely tam dlažební kostky, tak jsme je na ruské vojáky začali házet.

Devět mrtvých a 47 zraněných

  • Jen vy dva kluci nebo vás už bylo víc?

Bylo tam asi osm lidí a házeli všichni. Cokoli jim přišlo pod ruku – prkna, kostky. Ale potom jsme odtamtud museli utéct, protože Rusové na most začali střílet ze samopalů a vypálili i dávku z kulometu – to byla dost síla, strašný rachot, a myslím, že na zdi budovy krajského výboru jsou střely ještě pořád vidět.

Naštěstí nikoho netrefili, kolona odjela, a my jsme se šli podívat na Šaldovo náměstí. Cestou jsme narazili na nějaké kluky, kteří zrovna přemontovávali směrové cedule. Přidali jsme se k nim, směrovky na Prahu jsme přetočili a poslali jsme jednu skupinu okupantů, která městem projížděla, do Jizerských hor.

Když dorazila další kolona, raději jsme utekli k radnici. Kolony ale naváděli estébáci v černé volze s ústeckou značkou, a s těmi Rusy, kteří mezitím zajeli do hor, se asi nějak domluvili rádiem, dojeli pro ně a vyvedli je z kopců zpátky do Liberce. Pamatuju si, že někdo hodil na projíždějící Rusy vejce, jeden voják pokropil okolí ze samopalu a skrz okno trefil dceru pana Humky, která naštěstí přežila.

  • Proč se střílelo na náměstí u radnice (dnes náměstí E. Beneše, tehdy Bojovníků za mír)? Lidé tam prý něco házeli na ruský GAZ?

Přímo jsem to neviděl. Pamatuju si jenom, že začala střelba, byli jsme u boční zdi radnice a utíkali jsme se schovat do Sklípku, což byla radniční restaurace. Ale dveře byly bohužel zamčené. Začala panika, tlačenice, lidi padali a lezli jeden přes druhého, a ten kamarád, co byl se mnou, taky spadl, já jsem upadl na něj a trochu jsem ho zakryl svým tělem.

Leželi jsme na chodníku, ruské tanky a transportéry od nás stály jen kousek, první v koloně byl terénní gaz. A pokud si vzpomínám, tak stříleli skoro všichni vojáci, kteří se vysoukali z obrněnců. Tomu hajzlovi, který to do mě našil, jsem viděl do obličeje – byl ode mne tak tři a půl čtyři metry. A usmíval se, to mi utkvělo. Buď to byl výraz nějakého sadistického uspokojení nebo byli ti vojáci přiožralí, což je ovšem neomlouvá.

  • Kolikrát vás střelili?

Jednu ránu jsem dostal do kolena, viděl jsem, jak mi z nohy vylétl krvavý cucek a něco bílého – maso a kost. Trefili se do spousty lidí a ve vzduchu byla taková načervenalá mlha, směs prachu z ulice a krve. Další ránu jsem dostal do ruky nad loktem, ustřelili mi triceps a pažní kost, ruka mi zůstala viset jen na kůži a na kousku masa.

Tak jsem si ji druhou rukou přitáhl k tělu, ale pak jsem dostal další zásah, celkem to bylo osm ran. Mimo jiné do plic, šly ze mě pak bubliny vzduchu a krve, musel jsem si tu ránu zacpat prstem. Ale pořád jsem byl při vědomí. Všechno jsem to vnímal jako takový podivný obraz, peklo, doprovázené kakofonií zvuků: pláč, křik, jekot, kulky, narážející do mě a do všeho kolem.

  • Kolik lidí tam tehdy Rusové zastřelili nebo zranili?

Dával jsem dohromady dokumentaci, a bylo to devět mrtvých a sedmačtyřicet zraněných.

Bolelo to strašně

  • Co se s vámi po té střelbě dělo?

Nakonec jsem na chvíli ztratil vědomí. Když Rusové přestali střílet, probral jsem se, a to mě zrovna popadli dva kluci z Jablonce – hasiči. Protáhli mne mezi tankem a transportérem do takové chodbičky mezi domy. Ptal jsem se, jak se jmenují, ale oni řekli, že na tom nezáleží, zavázali mi ruku a nacpali mi do té největší díry v těle tričko.

Potom jsem zase ztratil vědomí, a pak si vybavuju, že mě přivezli do špitálu. Dokázal jsem ještě říct jméno, datum narození, bydliště a telefonní číslo mámy. Když ze mě sundávali oblečení, tak jsem zase omdlel. Probral jsem se ve výtahu, vedle mne byl na nosítkách další postřelený z náměstí, a ten chroptěl. Jmenoval se Jindra Kuliš. Ptal jsem se zřízence, jak na tom je – říkal, že hůř než já. A bohužel ten kluk umřel.

Když jsem čekal na operaci, asi pět minut, tak se ve dveřích objevila maminka, a slíbil jsem jí, že já to přežiju. Potom už si dlouho nepamatuju nic.

  • Za jak dlouho jste přišel k sobě?

Už nevím, za dlouho. Prodělal jsem klinickou smrt. Než jsem se po operaci probral, viděl jsem se, jak ležím na posteli. Žádný tunel s bílým světem, jak člověk může občas číst, ale pohled na sebe shora. Když jsem se „vrátil do těla“, seděl u postele nějaký doktor, já mu řekl, že potřebuju čurat, a on se zaradoval, bylo to prý první znamení, že přežiju.

Dali nás tři zraněné na společný pokoj, mě, Petra Šídu, ten měl sedm kulí v nohách, a Honzu Šoltyse ze Slovenska, který v Liberci studoval a ruský tank mu přejel nohy.

  • Co bylo dál? Jak jste se z tak vážných zranění dostával?

Strašně to bolelo. Chtěli mi uříznout ruku, já nechtěl, a tak rodiče podepsali papír, že jsou proti, a já jsem také musel něco podepsat. Doktoři řekli: Tak to si teda užiješ. Měli pravdu. Každý den ve čtyři hodiny odpoledne mne odvezli na sál, protože se mi rána na ruce hojila tak, že maso přerůstalo ven přes kůži.

A oni mi to maso seškrabovali ostrou lžičkou, bez uspání. To byla asi největší bolest, jakou jsem v životě zažil. Měl jsem navíc přelámaná žebra, rozdrcený kus lopatky, rozstřelené koleno. Poprvé jsem se postavil na nohy před Vánoci, pustili mne domů, ale potom jsem byl zase ve špitále, celé to trvalo asi půl roku.

  • Má to zranění následky?

Jistě. Museli mi uříznout půlku pravé plíce, ruku mám zkroucenou a o sedm centimetrů kratší. A to koleno, to je blbý úraz, zná to každý, kdo četl Vinetoua – jak Old Shaterhand prostřelí Tanguovi obě kolena, a on už nikdy nemůže jezdit na koni. Mám s tím dodnes problémy. A to nemluvím o psychických následcích.

Váš otec podal už 23. srpna trestní oznámení na ruského velitele – případ samozřejmě nikdy nebyl vyšetřený. Dostal jste někdy aspoň nějaké odškodné?

Otec psal i Brežněvovi a politbyru, ale do roku 1989 jsem nedostal nic. Ani odškodnění, ani žádnou omluvu nebo satisfakci. Naopak. Za normalizace ze mě udělali nepřítele státu, odmítli mi schválit lázeňskou léčbu, nevydali mi cestovní pas, a když jsem chtěl někam vyjet, řekli, že to není v zájmu ČSSR. To abych se nikde neukazoval, nežaloval, nic nevyprávěl.

Později jsem jako samoživitel vychovával syna, usiloval jsem o invalidní důchod, ale ten jsem taky nedostal. Když jsem chtěl studovat na lesnické fakultě, řekli mi, že o „kádry“, jako jsem já, nemají zájem. Po roce 1989 jsem dostal odškodnění sedmdesát tisíc korun. Vzhledem k tomu, čím jsem prošel a kolik peněz se tu po převratu rozkradlo a rozházelo, mi to přišlo skoro jako urážka.


Miroslav Bernard se narodil 28. června 1954. Když se vyléčil z vážných zranění, absolvoval lesařskou střední školu, od roku 1975 pak pracoval jako hajný. Záhy mu ale úřady zakázaly jako politicky nespolehlivému nosit zbraň, a tak se živil jako dělník: přikuloval sudy v pivovaru ve Vratislavicích, pásl krávy, dělal na pile. V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Liberci. Později se zasloužil o pomník obětem sovětské okupace v tomtéž městě. V roce 2000 se vystěhoval do Velké Británie, kde absolvoval uměleckou školu a kde dodnes žije.

O autorovi

Autorem článku je -pes-

Komentáře

Komentářů (2)
  1. Tomas napsal - dne 19.8.2016

    Jak by asi v srpnu 68 reagovali sovětští vojáci, kdyby na ně lidé vystrkovali nahé pozadí, jako to dnes dělají vůči americkým vojákům?

    • Petr Beránek napsal - dne 31.8.2016

      A jak by asi reagovali yenkees “dragouni”, kdyby na ně ti puberťáci začali z mostů házet kamení a “cokoli jim přišlo pod ruku”?