Komunistický puč v únoru 1948 přinesl také „definitivní řešení“ otázky příslušníků chorvatské menšiny, kteří si ve třech obcích na jihomoravském Mikulovsku zachovali svou identitu až do konce 40. let. Podle rozhodnutí okresního akčního výboru v Mikulově bylo již 24. února 1948 rozhodnuto o vysídlení stovek chorvatských rodin do vnitrozemí. Většinou byli nedobrovolně přesídleni na severní Moravu.

Podle Tomáše Dvořáka z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně právě únorový puč uvolnil poslední zábrany v realizaci přesídlení moravských Chorvatů, kteří přišli na území dnešní České republiky v 16. století v důsledku postupu Turků na Balkánu. Doktor Dvořák připomíná, že „hra o Chorvaty“, přesněji řečeno o jejich usedlosti, začala záhy po osvobození v květnu 1945. Tvrdším represím ale částečně zabránily nekomunistické strany, především národní socialisté a lidovci. Hlavní úder tak přišel záhy po zmíněném únoru 1948.

Hlavním důvodem vyhnání byl majetek

Po mnichovské dohodě v roce 1938 připadly chorvatské obce na jižní Moravě do německého záboru. Jejich obyvatelé, kteří neodešli ze svých domovů, nabyli automaticky německého občanství, z něhož vyplývala pro příslušné ročníky mužské populace vojenská povinnost v německém Wehrmachtu.

Bezprostředně po květnu 1945 proto uplatnily československé úřady na příslušníky chorvatské menšiny dekrety prezidenta republiky o státním občanství a o konfiskaci majetku Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců. Přesto do února 1948 nedošlo vůči Chorvatům k významnějším represím, zlom nastal právě v době zmíněného únorového puče.

Vnitřní odsun 1947 – 1953

Je název knihy renomovaného historika z Masarykovy univerzity v Brně Tomáše Dvořáka, který se dlouhodobě zabývá otázkami odsunu, přesunu či rozptylu „problematického“ obyvatelstva poválečného Československa. V publikaci o 470 stranách je téměř sto stránek věnováno právě přesídlení jihomoravských Chorvatů. Autor se v knize podrobně zabývá všemi aspekty nesmyslné perzekuce našich spoluobčanů, z nichž většina byla loajální k Československu. Zajímavá je mj. kapitola věnovaná stížnosti českých novousedlíků na místní Chorvaty, adresovaná kanceláři prezidenta republiky Edvarda Beneše. Knihu vydala v roce 2013 Matice moravská.

Okresní akční výbor Národní fronty v Mikulově 24. února 1948 rozhodl o vysídlení chorvatského obyvatelstva z jihomoravských obcí. Akční výbor v tomto případě stanovil, že veškeré chorvatské obyvatelstvo obcí Dobré Pole, Jevišovka (dříve Frélichov) a Nový Přerov má být přestěhováno do vnitrozemí, rozptýleno do různých obcí většinou na severní Moravě, ale všechen mrtvý i živý inventář, zejména související s vinohradnictvím, má být ponechán na místě pro další provoz vinařství.

Násilné vystěhování chorvatských rodin se uskutečnilo v letech 1948 až 1951. Občané chorvatské národnosti byli tak po jednotlivých rodinách rozptýleni po celém území Moravy a Slezska. Kolektivní vyhnání Chorvatů se uskutečnilo na základě výměru Okresního národního výboru v Mikulově ze dne 5. srpna 1948 (poř. č. 20655/III-1948), a to na základě rozhodnutí Okresního akčního výboru Národní fronty v Mikulově ze dne 24. února 1948, schváleného následně Krajským akčním výborem v Brně dne 30. července 1948.

Pozdní legalizace zvůle

Dědeček předsedy Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR Jana Kopřivy byl moravský Chorvat. V době odsunu sloužil na vojně a jeho velitel mu zařídil, aby mohl v rodné obci na jižní Moravě zůstat.

Inženýr Kopřiva dnes zdůrazňuje, že příčiny rozhodnutí rozptýlit chorvatskou komunitu lze hledat zjevně v pohnutkách zištných (získání majetků v bohaté oblasti jižní Moravy). Zároveň šlo o snahu vystěhovat z příhraniční oblasti chorvatskou komunitu, na níž se hledělo s podezřením jako na všechno cizí a neznámé.

Rozhodnutí z února 1948 o vysídlení chorvatských komunit z Dobrého Pole, Jevišovky a Nového Přerova nemělo přitom zákonnou oporu. Jednalo se o svévolný akt mocenské zvůle, který navíc neměl pro poúnorový režim žádný reálný přínos (kromě zabaveného majetku).

Celá akce byla podle slov Jana Kopřivy „legalizována“ až dodatečně, a to zákonem č. 213/1948 Sb., o úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů. Zákon nabyl účinnosti 8. srpna 1948. Je přitom pozoruhodné, že perzekuce příslušníků chorvatské menšiny v Československu se uskutečnila pouze v českých zemích, zatímco chorvatské vesnice na jihozápadním Slovensku zůstaly nedotčeny.

O pozadí vystěhování a zejména charakteru tehdejší moci hodně napovídá fakt, že odsunem zůstala téměř nedotčena obec Hlohovec, ve které jako jediné mezi chorvatskými vesnicemi na jižní Moravě zvítězili ve volbách v roce 1946 komunisté.

Perzekuce Chorvatů v číslech:

• 2000 – 2500 osob – převážně Chorvatů z Jevišovky, Nového Přerova a Dobrého Pole. Zůstat mohli pouze lidé ze smíšených manželství. Jednalo se o přibližně 100 osob.
• Není znám žádný případ, že by během samotného vysídlení někdo zahynul.
• Chorvati byli rozsídleni po území celé Moravy a části Čech. Především se však jednalo o území  bývalých Sudet, zejména Šumperska, Jesenicka a Opavska.
  Moravští Chorvati byli vyhnáni celkem z 587 usedlostí a domů.

Protest Jana Zajíce na výročí komunistického puče

Do severomoravského městečka Vítkov, kam byli podle historika Tomáše Dvořáka rovněž deportováni po únoru 1948 někteří jihomoravští Chorvati, pocházel Jan Zajíc. Tento osmnáctiletý student železniční průmyslovky v Šumperku se v den 21. výročí puče 25. února 1969 na protest proti sovětské okupaci a nastupující „normalizaci“ upálil na Václavském náměstí. Vědomě tak navázal na sebeupálení Jana Palacha z ledna téhož roku.

„Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako Pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!“ napsal Jan Zajíc v prohlášení, které pak kolovalo mezi obyvatelstvem.

Pohřeb Jana Zajíce se konal ve Vítkově v sobotu 2. března 1969 za účasti asi osmi tisíc lidí. Ohlas jeho činu byl však výrazně nižší než v případě Jana Palacha. Rodina Jana Zajíce zažila po jeho smrti a v souvislosti s ní řadu problémů. Matka přišla o místo učitelky, otec byl vyloučen z KSČ.

Zajícova smrt oběma jeho sourozencům způsobila politické problémy při přijetí na vysokou školu, respektive během samotného studia. O Zajícovu památku v současné době pečuje zejména Nadační fond Ceny Jana Zajíce, který ve Vítkově uděluje ceny nejvýraznějším žákům i studentům základních a středních škol regionu. Udělování ceny je přitom v rámci regionu významnou kulturní událostí. V roce 1991 obdržel Jan Zajíc in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy. O rok později se jeho příběh stal základem televizního filmu Jan.

Sebeobětování Jana Zajíce nemělo s perzekucí chorvatské menšiny nic společného. Jeho dobrovolná smrt byla však určitě nepřímým důsledkem únorového převzetí moci komunisty v roce 1948 a nastolení totalitní diktatury, kterou pak musel Sovětský svaz o dvacet let později zachraňovat masivní vojenskou intervencí před krachem.

Kristián Chalupa se dlouhodobě zabývá studiem totalitních režimů.

Je autorem knihy Osobnosti, lidé a podlidé.