Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Smutné výročí 25. února 1948: Důsledky únorového puče pro moravské Chorvaty

 -   - 

Chorvaté Autor: Archiv

Komunistický puč v únoru 1948 přinesl také „definitivní řešení“ otázky příslušníků chorvatské menšiny, kteří si ve třech obcích na jihomoravském Mikulovsku zachovali svou identitu až do konce 40. let. Podle rozhodnutí okresního akčního výboru v Mikulově bylo již 24. února 1948 rozhodnuto o vysídlení stovek chorvatských rodin do vnitrozemí. Většinou byli nedobrovolně přesídleni na severní Moravu.

Podle Tomáše Dvořáka z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně právě únorový puč uvolnil poslední zábrany v realizaci přesídlení moravských Chorvatů, kteří přišli na území dnešní České republiky v 16. století v důsledku postupu Turků na Balkánu. Doktor Dvořák připomíná, že „hra o Chorvaty“, přesněji řečeno o jejich usedlosti, začala záhy po osvobození v květnu 1945. Tvrdším represím ale částečně zabránily nekomunistické strany, především národní socialisté a lidovci. Hlavní úder tak přišel záhy po zmíněném únoru 1948.

Hlavním důvodem vyhnání byl majetek

Po mnichovské dohodě v roce 1938 připadly chorvatské obce na jižní Moravě do německého záboru. Jejich obyvatelé, kteří neodešli ze svých domovů, nabyli automaticky německého občanství, z něhož vyplývala pro příslušné ročníky mužské populace vojenská povinnost v německém Wehrmachtu.

Bezprostředně po květnu 1945 proto uplatnily československé úřady na příslušníky chorvatské menšiny dekrety prezidenta republiky o státním občanství a o konfiskaci majetku Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců. Přesto do února 1948 nedošlo vůči Chorvatům k významnějším represím, zlom nastal právě v době zmíněného únorového puče.


Vnitřní odsun 1947 – 1953

Je název knihy renomovaného historika z Masarykovy univerzity v Brně Tomáše Dvořáka, který se dlouhodobě zabývá otázkami odsunu, přesunu či rozptylu „problematického“ obyvatelstva poválečného Československa. V publikaci o 470 stranách je téměř sto stránek věnováno právě přesídlení jihomoravských Chorvatů. Autor se v knize podrobně zabývá všemi aspekty nesmyslné perzekuce našich spoluobčanů, z nichž většina byla loajální k Československu. Zajímavá je mj. kapitola věnovaná stížnosti českých novousedlíků na místní Chorvaty, adresovaná kanceláři prezidenta republiky Edvarda Beneše. Knihu vydala v roce 2013 Matice moravská.


Okresní akční výbor Národní fronty v Mikulově 24. února 1948 rozhodl o vysídlení chorvatského obyvatelstva z jihomoravských obcí. Akční výbor v tomto případě stanovil, že veškeré chorvatské obyvatelstvo obcí Dobré Pole, Jevišovka (dříve Frélichov) a Nový Přerov má být přestěhováno do vnitrozemí, rozptýleno do různých obcí většinou na severní Moravě, ale všechen mrtvý i živý inventář, zejména související s vinohradnictvím, má být ponechán na místě pro další provoz vinařství.

Násilné vystěhování chorvatských rodin se uskutečnilo v letech 1948 až 1951. Občané chorvatské národnosti byli tak po jednotlivých rodinách rozptýleni po celém území Moravy a Slezska. Kolektivní vyhnání Chorvatů se uskutečnilo na základě výměru Okresního národního výboru v Mikulově ze dne 5. srpna 1948 (poř. č. 20655/III-1948), a to na základě rozhodnutí Okresního akčního výboru Národní fronty v Mikulově ze dne 24. února 1948, schváleného následně Krajským akčním výborem v Brně dne 30. července 1948.

Pozdní legalizace zvůle

Dědeček předsedy Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR Jana Kopřivy byl moravský Chorvat. V době odsunu sloužil na vojně a jeho velitel mu zařídil, aby mohl v rodné obci na jižní Moravě zůstat.

Inženýr Kopřiva dnes zdůrazňuje, že příčiny rozhodnutí rozptýlit chorvatskou komunitu lze hledat zjevně v pohnutkách zištných (získání majetků v bohaté oblasti jižní Moravy). Zároveň šlo o snahu vystěhovat z příhraniční oblasti chorvatskou komunitu, na níž se hledělo s podezřením jako na všechno cizí a neznámé.

Rozhodnutí z února 1948 o vysídlení chorvatských komunit z Dobrého Pole, Jevišovky a Nového Přerova nemělo přitom zákonnou oporu. Jednalo se o svévolný akt mocenské zvůle, který navíc neměl pro poúnorový režim žádný reálný přínos (kromě zabaveného majetku).

Celá akce byla podle slov Jana Kopřivy „legalizována“ až dodatečně, a to zákonem č. 213/1948 Sb., o úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů. Zákon nabyl účinnosti 8. srpna 1948. Je přitom pozoruhodné, že perzekuce příslušníků chorvatské menšiny v Československu se uskutečnila pouze v českých zemích, zatímco chorvatské vesnice na jihozápadním Slovensku zůstaly nedotčeny.

O pozadí vystěhování a zejména charakteru tehdejší moci hodně napovídá fakt, že odsunem zůstala téměř nedotčena obec Hlohovec, ve které jako jediné mezi chorvatskými vesnicemi na jižní Moravě zvítězili ve volbách v roce 1946 komunisté.

Perzekuce Chorvatů v číslech:

  • 2000 – 2500 osob – převážně Chorvatů z Jevišovky, Nového Přerova a Dobrého Pole. Zůstat mohli pouze lidé ze smíšených manželství. Jednalo se o přibližně 100 osob.
  • Není znám žádný případ, že by během samotného vysídlení někdo zahynul.
  • Chorvati byli rozsídleni po území celé Moravy a části Čech. Především se však jednalo o území  bývalých Sudet, zejména Šumperska, Jesenicka a Opavska.
    Moravští Chorvati byli vyhnáni celkem z 587 usedlostí a domů.

Protest Jana Zajíce na výročí komunistického puče

Do severomoravského městečka Vítkov, kam byli podle historika Tomáše Dvořáka rovněž deportováni po únoru 1948 někteří jihomoravští Chorvati, pocházel Jan Zajíc. Tento osmnáctiletý student železniční průmyslovky v Šumperku se v den 21. výročí puče 25. února 1969 na protest proti sovětské okupaci a nastupující „normalizaci“ upálil na Václavském náměstí. Vědomě tak navázal na sebeupálení Jana Palacha z ledna téhož roku.

Zajíc

„Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako Pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!“ napsal Jan Zajíc v prohlášení, které pak kolovalo mezi obyvatelstvem.

Pohřeb Jana Zajíce se konal ve Vítkově v sobotu 2. března 1969 za účasti asi osmi tisíc lidí. Ohlas jeho činu byl však výrazně nižší než v případě Jana Palacha. Rodina Jana Zajíce zažila po jeho smrti a v souvislosti s ní řadu problémů. Matka přišla o místo učitelky, otec byl vyloučen z KSČ.

Zajícova smrt oběma jeho sourozencům způsobila politické problémy při přijetí na vysokou školu, respektive během samotného studia. O Zajícovu památku v současné době pečuje zejména Nadační fond Ceny Jana Zajíce, který ve Vítkově uděluje ceny nejvýraznějším žákům i studentům základních a středních škol regionu. Udělování ceny je přitom v rámci regionu významnou kulturní událostí. V roce 1991 obdržel Jan Zajíc in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy. O rok později se jeho příběh stal základem televizního filmu Jan.

Sebeobětování Jana Zajíce nemělo s perzekucí chorvatské menšiny nic společného. Jeho dobrovolná smrt byla však určitě nepřímým důsledkem únorového převzetí moci komunisty v roce 1948 a nastolení totalitní diktatury, kterou pak musel Sovětský svaz o dvacet let později zachraňovat masivní vojenskou intervencí před krachem.


Kristián Chalupa se dlouhodobě zabývá studiem totalitních režimů.

Je autorem knihy Osobnosti, lidé a podlidé.

Chalupa

O autorovi

Autorem článku je Kristián Chalupa

Komentáře

Komentářů (6)
  1. Petr Homoláč napsal - dne 25.2.2016

    Český stát okrádal a okrádá dodnes své vlastní obyvatelstvo od svého vzniku. Je to v jeho DNA a není to jiné ani dnes viz české exekuce.

  2. český maloměšťák napsal - dne 25.2.2016

    Jeden dotěrný dotázeček.
    U příležitosti Mnichovské dohody článeček o vyhánění obyvatelstva – z prostoru záboru území Československa schváleného hitlerovsko-mussolini-chamberlain-daladierovskou smlouvou, vyšel ?

    Vítkov…taky mimo okraj zájmu ministertva pro místní úpadky. Ale k hrobu si pobrečet přijedou…. nebo přiletí ? Zde pozor – Vítkov letiště nemá !!! Ale na rozdíl od jiných přilehlých obcí v povodí ( a dokonce i v úseku povodí nad stokem vod do přehradních nádrží s pitnou vodou !!! ) čističku odpadních vod již má.

    Vše je nakonec důsledkem všeho – nebýt průmyslové revoluce , nedojde asi ani k WW1 a WW2. Ale je to i tak o ” kdyby” , na to se při sérii nešťastných událostí , ke kterým nemuselo dojít (parafráze B. Russella), nedbá.

    Kvituji ale to, že autoři nepřipsali odpovědnost za přesun Chorvatů a Zajícovu smrt Putinovi, to je dost dobrý signál z hlediska dalšího vývoje nezávislé, objektivní, svobodné, prozápadní liberální žurnalistiky zde, ale možná i jinde.
    Zbývá nyní ještě Chorvaty odškodnit, kdo to načne ?
    Poté můžeme přistoupit i k odškodńování lidí vyháněných na Blízký Východ a ještě později lidí vyháněných z Blízkého Východu (to asi aby se lidstvo nenudilo) , prostě pěkně po pořádku….
    Technická – kdo to ale zaplatí ? Edison…anebo Nobel ?

    • Petr Homoláč napsal - dne 26.2.2016

      Takže od Mnichova lze omluvit každou prasárnu odkazem na tu mnichovskou. Co čekat od českého maloměšťáka než podobnou vyčůranost. Když už ale tu máme tuhle analogii, tak nutno připomenout, že Němci za tuhle svoji prasárnu zaplatili. A platí už 70 let kolem 10 mld Euro židovskému státu až dodnes. To bychom ale asi českému maloměšťákovi neměli připomínat.

      • petrph napsal - dne 26.2.2016

        No to je opravdu smutné nazývat českou vyčůraností spravedlivý princip padni komu padni, na který se v poslední době zapomíná a to nejen v mezinárodních vztazích. Když se připomíná odsun Němců a dalších národností ze Sudet po válce, tak se samozřejmě musí symetricky připomenout i vyhánění Čechů před válkou.Protože jinak by mohli jednostrannou propagandou mnozí v zahraničí přijít k názoru že ti zlí Češi vyhnali hodné Němce zcela bezdůvodně-
        A klidně se dnes může českému maloměštakovi připomínat že Německo platí 10 miliard eur ročně Izraeli, když my dnes platíme 2 miliardy Kč (plus úroky) církvím po dalších tuším 30 let. Ono je to sice v jakémkoliv poměru méně než Německo, ale my jsme taky nevyvolali světovou válku, ani nevyvraždili desítky milionů lidí…

  3. petrph napsal - dne 26.2.2016

    Jen takové zamyšlení zda k odsunu Chorvatů nebyly zcela jiné důvody než uvedené.
    1) Ve zminovaných dekretech prez.Beneše je tato vyjímka “Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti ..atd..”. Ale vzhledem k tomu že odsun Němců a Madarů proběhl někdy v letech 1945-46, muselo o tomto být i v případě Chorvátů rozhodnuto už dávno před únorem 1948.
    2) Vzhledem k tomu že principem tehdejší komunistické ideologie bylo znárodnění soukromého majetku, jeví se předpoklad že by k tomu docházelo z důvodů (osobně) zištných jako nepravděpodobný.Ostatně stačilo počkat a Chorvaté by stejně o svůj zemědělský inventář přišli v rámci již připravované kolektivizace.

    Nicméně by zde mohl zcela jiný důvod, že v tehdejší Jugoslávii vládl sice komunistický režim maršála Tita – ale v té době prakticky již nezávislý na příkazech či vměšování Moskvy. Což tedy mohlo být důvodem, proč byly i chorvatské menšiny u nás vyhodnoceny jako podezřelé a rozptýleny. Ostatně, na bližší vztahy s “jugoslávským revanšistickým režimem” dojela i řada dalších.