Peer.Gynt via Foter.com / CC BY-NC-SA,

Rusko, svobodné pobaltské státy a ztráta ruské historické paměti

Napsal/a -pes- 20. ledna 2016

Před 25 lety stovky tisíc Moskvanů vyšly do ulic podpořit litevský národ odcházející od SSSR. Dnes by klidně schválily novou okupaci. Rusové kategoricky odmítají debatu o jakékoli jiné verzi událostí 20. století, než té sovětské.

Ve svém komentáři pro Deutsche Welle to píše ruský novinář Konstantin Eggert. HlídacíPes.org významné pasáže komentáře publikuje díky překladu Evy Romancovové.


„Na ten pohled nikdy nezapomenu. Celé moskevské Manéžní náměstí bylo zaplněno lidmi. Dav stál na začátku ulice Gorkého (dnes Tverské),“ vzpomíná ve svém textu novinář. Účast byla skutečně ohromující – hovořilo se o 400tisícové, nebo dokonce půlmilionové účasti. Byl 20. ledna 1991 a jen málokdo z obrovského davu demonstrantů si dokázal představit, že za pouhých 11 měsíců přestane Sovětský svaz existovat.

Lidé tehdy vyšli do ulic, aby vyjádřili solidaritu s lidem Litvy. Měli důvod. O týden dřív, v noci z 12. na 13. ledna, část vilniuské posádky a speciální jednotky „Alfa“ zaútočila na demonstranty bránící městskou televizní věž. Střelbou nebo pod pásy obrněných vozidel zahynulo 14 (podle některých údajů 15) civilistů.

Tím kulminoval boj sovětského vedení v čele s prezidentem Michailem Gorbačovem o udržení Pobaltských zemí, které v březnu 1991 vyhlásily samostatnost, v rámci SSSR. Zoufalý odpor Litevců politické vedení SSSR zaskočil. Nečekalo, že bude prolito tolik krve.

Pokus o prosovětský převrat v Litvě se nezdařil. Nicméně z Moskvy se nám tehdy zdálo, že „impérium vrací úder“. Zvěsti o možném nasazení tanků a speciálních jednotek v hlavním městě k potlačení protisovětských mítinků kolovaly pravidelně všude kolem. O to působivější byla odvaha stovek tisíců Moskvanů, kteří ten den přišli na Manéžní náměstí.

„Smí se ve Vilniusu mluvit rusky?“

Tyto události pro mě zůstávají nejlepším důkazem toho, že revoluce v letech 1989-1991 nebyla bojem špiček o moc ve státě, jak si dnes myslí většina Rusů trpících ztrátou historické paměti, ale lidovým hnutím často plným ideálů a vzedmutí altruismu.

Dnes se ale Litva spolu s Lotyšskem a Estonskem pravidelně dělí o přední příčky na žebříčku hodnocení „nepřátel Ruska“. Vzpomínám si, že jsem před více než dvěma lety byl svědkem návštěvy pár desítek ruských novinářů (včetně zástupců známých moskevských hromadných sdělovacích prostředků) ve Vilniusu.

Po setkání s ministrem zahraničních věcí Linasem Linkevičiusem měli pár hodin volno. Někteří se mě rozpačitě ptali: A smí se venku na ulici mluvit rusky? Reportéři z hlavního města žijí v době internetu, ale přemýšlí stejně, jako divák Prvního kanálu odněkud ze zapadákova: v Pobaltí nenávidí Rusy, všemožně je ponižují, to Rusku navzdory vstoupili do NATO.

Jeden z kolegů si dokonce spletl Lotyšsko s Litvou a neměl tušení, že v té druhé zemi takzvaná „ruská otázka“ nikdy neexistovala, tam byla jen „sovětská“. V Lotyšsku a Estonsku samozřejmě problémy s integrací ruskojazyčného obyvatelstva byly, a do určité míry i přetrvávají. Není je ale možné nazírat bez kontextu sovětské okupace a i dnešní kremelské politiky, která „spolupráci s krajany“ často zneužívá jako formu nátlaku na Pobaltí.

NATO se díky ruské státní propagandě už dávno stalo symbolem všech hrozeb, které přicházejí ze západu. Kreml i ruské veřejné mínění přitom velmi dráždí skutečnost, že do Vilniusu nebo do Rigy už s tanky nevjedou. I když by tolik chtěli.

Stesk po sovětské pseudovelikosti

Jak ukázala nejprve protigruzínská a později protiukrajinská hysterie, vztah Ruska k postsovětským státům ve skutečnosti nesouvisí se starostí o ruské menšiny (na Ukrajině ani v Gruzii takový problém neexistuje), nejde dokonce ani o to, že tyto státy vystoupily ze SSSR. Jde o to, že si, obrazně řečeno, „neváží“ sovětského dědictví a Ruska jako jeho ochránce.

Rusové kategoricky odmítají debatu o jakékoli jiné verzi událostí 20. století, než té sovětské. Nechtějí se dozvědět o cizích dějinách, o cizích obětech. Tato dobrovolná izolace od pravdy je klíčem k pochopení nejenom masových nálad v Rusku, ale i rozhodnutí přijímaných v těch nejdůležitějších moskevských koridorech moci.

A osud krajanů v lepším případě slouží jako záminka utahovat si pět minut z mýtických „pobaltských fašistů“, jejichž místo teď zaujali neméně mýtičtí „banderovci“. Stesk po sovětské pseudovelikosti Rusko sjednocuje. Díky tomu stesk přetrvává.

Nedávno jsem se probíral archivem videokazet a našel záznam televizního pořadu z ledna 1991 – oblíbeného „Pátého kola“ Běly Kurkovové vysílaného z Leningradu. Účastníci debaty, mezi kterými byl Anatolij Sobčak a Oleg Basilašvili, odsuzovali působení sovětských vojsk v Litvě a Gorbačovovu prohnanost a vyzývali k protestům a nátlaku na sovětskou vládu.

„Za vaši i naši svobodu“ – toto heslo se v té době opakovalo nejednou; 13. leden se mohl stát památným dnem společného osudu, dnem vzpomínek na společný boj za novou budoucnost. Nestal se.

8 komentářů

  1. český maloměšťák napsal:

    Trochu jiný pohled nabízí např. Alexandr Solženicyn (kdysi velebený a obdivovaný i českým disentem, po vydání knih Dvěstě let pospolu a Rusko v troskách zájem velmi ochladl), je třeba si uvědomit, že SSSR spolu s územím odevzdal pod správu novým či staronovým samostatným státům velké menšiny :-)) Rusů a Rusek, i Rusčat – mnohdy to obyčejných občanů, občanek a občančat.

    Jak tomu bylo u nás v případě našich kdysi to početných domácích menšin :-)), jstě víme. Proto není tak jednoduché soudit, že Rusové jsou fuj , fuj…a domácí jsou mňam, mňam. My asi taky nějaké to máslo na hlavě měli, ve vztahu k našim předválečným menšinám, a to si prosím troufáme tvrdit, že jsme byli vzorovým demokratickým státem , předválečné pobaltské státy nikolivěk (také je známo, že pobaltské obyvatelstvo se dosti aktivně angažovalo při holokaustu).
    Mají si tedy obě strany co vyčítat. Co se týče historie.
    To jen malá poznámka k tomu “ nahlížení v kontextech“ – že tedy žádný takovýto pohled by neměl spočívat v ubermenšovství a předpojatosti, takto konstruovaný “ kontext“ je nanicovatým, při takových věcech je třeba vícenásobné optiky.

    • Josef napsal:

      Nějak vám uniklo český(nebo ruský?) maloměšťáku, že článek se zabývá Ruskem a jeho vztahem k postsovětským republikám a ne první československou republikou. Chování Ruska jste jaksi obešel. A také jste jaksi zapomněl na fakt, že to Rusové vtrhli krátce před 2. světovou válkou do pobaltských republik a že tomu nebylo naopak. A vy český nebo ruský maloměšťáku víte jak se chovala první republika k národnostním menšinám? Vy skutečně chcete porovnávat chování k národnostním menšinám první republiku a Rusko? Tak nám o tom másle na hlavě první republiky něco sdělte. Žádné neuvádíte. Já bych spíše to máslo hledal na hlavě vaší.

      • český maloměšťák napsal:

        Na vaše zmatenosti – vyplývající ze zřejmé neznalosti nemám odpověď, Pepku antiruse.Musel bych odkázat tak asi na 30 kg pro Vás stejně nepřínosné literatury, Vy jste stějně dopředu už se vším hotov.
        Informací je rozdíl, Pepku antiruse.
        Hezký den.

        • Josef napsal:

          Že nebudete mít žádnou odpověď jsem více méně čekal, český maloměšťáku křtěný Volhou, Donem nebo Něvou.

    • Český Honza napsal:

      Rusovi nikdy nešlo o jeho občany. To je jen zprofanovaná mediální zástěrka.

      Není mi znám žádný jiný národ potažmo zěmě na světě, který by sám ze svého vlastního pohnutí, vyvraždil tolik milionů svých právoplatných občanů.
      To co se děje na východě Ukrajiny, je opět jen ukázka toho, jak jim jde o lidi. Jde jim o vytvoření „nárazníkové zóny“, země, kde krom spáleniště nebude nic a nikdo. A nejraději by to samé udělali kolem celé své hranice. Území nikoho. Je jim jedno, kolik životů to bude stát.

      • český maloměšťák napsal:

        No, a zřejmě chtějí vybudovat svou další z četných vojenských základen blízko té kosovské – zcela jasně tak obkličují EU.
        Jsou to zcela jasní imperialisté, slyšel jsem , že prý chystají invazi do Mexika. Co ale na to USA…?!?? Zůstaňte s námi.
        Malá technická – obětmi byrokratického kapitalistického režimu sovětského typu, v jeho bonapartistické konstelaci byli také Rusové – zřejmě podle Vás páchali hromadně seppuku, ne ?

        P.S. Když jedno ubermenšství nahradíte jiným – čím jste ? Nu, stále tím ubermenšem, že….

        • Český Honza napsal:

          Opět píšeš hlouposti.
          Já vím, je těžké se bavit s někým, kdo není úplně vygumovaný. Potom ti nezbyde nic jiného, než tu takhle blábolit.

  2. K6 napsal:

    Vnímání sebe (národa) a jeho místo v historii je ovlivněno minulými skutky a názory. Pro příklad uvedu naše vnímání husitského hnutí. Pro většinu národa jsou husité hrdinové a jejich doba jednou z lepších hodin národy. Už méně lidí vnímá husity jako kulturní barbary, díky nimž máme velice málo dochovaných pramenů ze starší historie. A ještě méně lidí je ochotno srovnávat husity s dnešními islamisty, i když jejich postupy se příliš neliší.
    Takže většina národů Rusky byla léta vychovávána v nějakém duchu a pohled na vlastní historii se nezmění za 20 let. I 50 let je někdy docela málo. Protože nejde jen o školství, ale i o rodinné postoje. … škola sice něco říká, ale dědeček tam byl.
    Daleko poučnější a zajímavější je, jak se vyjadřují oficiality k minulosti a hlavně, proč to dělají. V tomto ohledu je zajímavé Putinovo vyjádření k Leninovi. Negativně přitom hodnotil „zásluhy“ bolševiků na rozbití carské říše. Že by závan realismu ve vnitřní politice?

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies