Rozhovor: Konvička a spol probouzejí běsy minulosti

Napsal/a Robert Břešťan 19. srpna 2015
FacebookTwitterPocketE-mail

„Lidé, jako je pan Konvička a další vytahují na světlo takové běsy, jaké vytahovali komunisti i nacisti,“ říká autor knihy Nezhojené rány národa Lubomír Vejražka.

V ní se zabývá opomíjeným tématem rodin politických vězňů komunistického režimu 50. a 60. let, vězňům samotným i komunismu jako takovému. Z knihy přinesl HlídacíPes.org během léta sérii ukázek. Kniha je podle něj i varováním, že se něco takového může opakovat.

  • Přemýšlel jste nad tím, kde se v obyčejných lidech bere krutost, s níž přispívali k týrání vězňů, to v případě Stbáků a bachařů, i lidí na svobodě – dětí a žen ze strany učitelů, prodavačů, sousedů, domovních důvěrní

Je známý Stanfordský experiment amerického psychologa Philipa Zimbarda, který rozdělil lidi na vězně a bachaře a během pár dní se to celé zvrtlo… Já nejsem psycholog, ale i na základě rozhovorů s obětmi komunismu jsem přesvědčen, že jde o vnitřní kód člověka. V každém jsou světlé i stinné stránky, ale někdo má v sobě té stinné 90 %. A jakmile přijde nějaká změna, nástup totality, ale třeba i živelní katastrofa, stín převáží a vypluje nahoru. Je to nakonec vidět i na silnicích, ve frontách…

mqdefault

Lidé jako Konvička

  • Další věc je asi i cílený výběr takových typů lidí.

Jisté, komunisti nebyli žádní blbci. Respektive mezi sebou měli i geniální mozky a věděli, že pokud najdou ty správné lidi a dají jim moc a možnosti, tak za ně udělají špinavou práci. Běžné je, že nejkovanějšími komunisty se stávali někdejší kolaboranti s nacismem, pokud stihli včas převléknout kabát. Komunisti je přikryli, věděli to o nich a díky tomu je mohli i kdykoli vydírat. V kombinaci s nabídkou postů a majetků byli schopní dělat šeredné věci.

  • Ale co třeba učitelé ve vztahu k dětem politických vězňů?

To byli často mladí lidé, zblblí ideologií a bojem proti třídnímu nepříteli. Neměli problém dusit i malé děti a věděli, že kariérní postup je možný jen když budou poslušní.

  • Není ta kniha vlastně varováním, že se něco takového může opakovat?

Určitě. Jsem o tom přesvědčený. Sám říkám, že ta kniha je psaná pro budoucnost i jako varování. Máme podvědomou tendenci jasně odsoudit toho, kdo někoho přejede nebo zabije. Jenže když se zločinu dopustí společnost nebo režim, bereme to jako nějakou vnější moc, něco jako zemětřesení nebo povodeň. Je to ale spíše signál, že zlo se toleruje. A teď se divíme, že tu máme lidi jako je pan Konvička a další. Ti vytahují na světlo takové běsy, jaké vytahovali komunisti i nacisti. Není možné, aby Konvička a spol dosáhli toho, že tu jednou budou lidé honění jen kvůli tomu, že přišli z ciziny a jsou barevní.

Tlustá čára je nesmysl

  • V knize neřešíte zdaleka jen konkrétní osudy lidí, ale nabízíte i nadčasové kapitoly. Třeba věnované údajné omluvě komunistů za zločiny v době totality. Proč trváte na tom slově „údajné“?

Komunisté sepsali omluvu na konci roku 1989. Když ten text ale rozeberete, zjistíte, že tam jsou neuvěřitelné věty. Oni tam píšou třeba o mravních hodnotách. Vždyť komunisté žádné neměli! Proč by jinak trestali žena a děti vězňů? Píšou něco o osudu. Jaký osud, když komunisté na osud nevěří? Píšou, že se dopustili chyb, omylů a deformací proti lidskosti a demokracii. Ale hluboké zločiny nejsou deformace a záměry nejsou omyly. Jaká demokracie, když ji nikdy nechtěli budovat? A vlastenectví? Jaké, když komunisté dobrovolně podléhali diktátu cizí mocnosti? To byl to přitom první a poslední pokus o něco jako omluvu. Vše poté už byly jen relativizace zločinů a trapné obhajoby typu, že rok 1948 nebyl žádný puč.

  • Jak se vězni i jejich manželky po roce 1989 vyrovnali s komunismem, komunisty – dokázali jim odpustit?

Většina z těch, s nimiž jsem mluvil, dosáhla vnitřního smíru natolik, že tam nebyla brutální nenávist proti komunistům obecně. Proti konkrétním jednotlivcům ale ano. Nicméně od nás jako od společnosti čekali, že komunisté budou souzení. Nejen bachaři, co někoho mlátil a umlátil, ale i ten, kdo ho kryl a dal mu to za úkol. Tohle současnému státu neodpustili, že komunisté nebyli dáni na roveň nacistů.

  • Není přesto dnes, v roce 2015, už pozdě litovat takzvané tlusté čáry za minulostí?

Není pozdě litovat a není pozdě to řešit. Podívejte se do Německa, kde nedávno odsoudili člověka, který v koncentračním táboře dělal něco jako účetního nebo evidenci majetku židů zavražděných v plynových komorách. Pokud by tohle byl vzor, tak máme dalších dvacet let na to říct, že není žádná tlustá čára. Zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné. Je to i poselství do budoucna, že těžké zločiny tohoto typu se neodpouštějí. Právě i kvůli lidem jako je už zmíněný Konvička.

 

Cejch, vyhazov, šok

  • Ještě k vaší knize. Proč téma rodin politických vězňů, muklů zůstává stranou pozornosti?

Sám jsem se na to ptal muklů. Mysleli si, že od nich budu chtít slyšet, co všichni – jak je zatkli, jak mučili… Já se ale ptal na něco jiného a je samotné až v tu chvíli napadlo přemýšlet, proč je tahle kapitola tak málo popsaná.

  • A proč tedy?

Kdyby komunismus padl v roce 1968, tak by se muklové nejdřív vypovídali o svých osudech, a pak by došla řeč i na jejich rodiny. Jenže po roce 1989 ti vězni, kteří v době zatčení už měli rodiny, byli už často po smrti nebo byli hodně staří a o tom ženském a rodinném tématu neměli sílu mluvit. A ti, kdo byli v době zatčení bez rodin, byli sice po roce 1989 ještě plni sil, ale neměli tu osobní zkušenost odtržení od své rodiny, návratu k o deset let starší ženě, zjištění, že neznají své děti… Takže toto téma zůstalo spíše nezáměrně odsunuto. Až pak začali vyprávět o svých starších kamarádech, o tom, jak snášeli odloučení od rodin, co prožívali.

  • Dá se říct, co bylo pro manželky vězňů nejhorší, nebo se ta suma osudů vzpírá takovému zobecnění?

Osudy byly velmi individuální. Ale už samo to zatčení bylo strašné, byl to pro rodinu cejch, následoval vyhazov v práci, nebo přeřazení na horší práci, problémy ve škole. Druhý šok bylo pochopení, že to bude trvat dlouho. Nikdo nečekal, že třeba za rozdávání letáků někdo dostane deset let. Strašné bývalo i setkání ve vězení, kde manželky po letech potkaly trosku, svého muže vůbec nepoznaly a došlo jim, že to jejich muž nemusí přežít. Říkat, co bylo nejhorší, se ale nedá.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)