Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Rozhovor: Konvička a spol probouzejí běsy minulosti

 -   - 

3866473486_b56f97be7b_z Autor: anguila40 / Foter / CC BY-NC-ND

“Lidé, jako je pan Konvička a další vytahují na světlo takové běsy, jaké vytahovali komunisti i nacisti,” říká autor knihy Nezhojené rány národa Lubomír Vejražka.

V ní se zabývá opomíjeným tématem rodin politických vězňů komunistického režimu 50. a 60. let, vězňům samotným i komunismu jako takovému. Z knihy přinesl HlídacíPes.org během léta sérii ukázek. Kniha je podle něj i varováním, že se něco takového může opakovat.

  • Přemýšlel jste nad tím, kde se v obyčejných lidech bere krutost, s níž přispívali k týrání vězňů, to v případě Stbáků a bachařů, i lidí na svobodě – dětí a žen ze strany učitelů, prodavačů, sousedů, domovních důvěrní

Je známý Stanfordský experiment amerického psychologa Philipa Zimbarda, který rozdělil lidi na vězně a bachaře a během pár dní se to celé zvrtlo… Já nejsem psycholog, ale i na základě rozhovorů s obětmi komunismu jsem přesvědčen, že jde o vnitřní kód člověka. V každém jsou světlé i stinné stránky, ale někdo má v sobě té stinné 90 %. A jakmile přijde nějaká změna, nástup totality, ale třeba i živelní katastrofa, stín převáží a vypluje nahoru. Je to nakonec vidět i na silnicích, ve frontách…

mqdefault

Lidé jako Konvička

  • Další věc je asi i cílený výběr takových typů lidí.

Jisté, komunisti nebyli žádní blbci. Respektive mezi sebou měli i geniální mozky a věděli, že pokud najdou ty správné lidi a dají jim moc a možnosti, tak za ně udělají špinavou práci. Běžné je, že nejkovanějšími komunisty se stávali někdejší kolaboranti s nacismem, pokud stihli včas převléknout kabát. Komunisti je přikryli, věděli to o nich a díky tomu je mohli i kdykoli vydírat. V kombinaci s nabídkou postů a majetků byli schopní dělat šeredné věci.

  • Ale co třeba učitelé ve vztahu k dětem politických vězňů?

To byli často mladí lidé, zblblí ideologií a bojem proti třídnímu nepříteli. Neměli problém dusit i malé děti a věděli, že kariérní postup je možný jen když budou poslušní.

  • Není ta kniha vlastně varováním, že se něco takového může opakovat?

Určitě. Jsem o tom přesvědčený. Sám říkám, že ta kniha je psaná pro budoucnost i jako varování. Máme podvědomou tendenci jasně odsoudit toho, kdo někoho přejede nebo zabije. Jenže když se zločinu dopustí společnost nebo režim, bereme to jako nějakou vnější moc, něco jako zemětřesení nebo povodeň. Je to ale spíše signál, že zlo se toleruje. A teď se divíme, že tu máme lidi jako je pan Konvička a další. Ti vytahují na světlo takové běsy, jaké vytahovali komunisti i nacisti. Není možné, aby Konvička a spol dosáhli toho, že tu jednou budou lidé honění jen kvůli tomu, že přišli z ciziny a jsou barevní.

Tlustá čára je nesmysl

  • V knize neřešíte zdaleka jen konkrétní osudy lidí, ale nabízíte i nadčasové kapitoly. Třeba věnované údajné omluvě komunistů za zločiny v době totality. Proč trváte na tom slově „údajné“?

Komunisté sepsali omluvu na konci roku 1989. Když ten text ale rozeberete, zjistíte, že tam jsou neuvěřitelné věty. Oni tam píšou třeba o mravních hodnotách. Vždyť komunisté žádné neměli! Proč by jinak trestali žena a děti vězňů? Píšou něco o osudu. Jaký osud, když komunisté na osud nevěří? Píšou, že se dopustili chyb, omylů a deformací proti lidskosti a demokracii. Ale hluboké zločiny nejsou deformace a záměry nejsou omyly. Jaká demokracie, když ji nikdy nechtěli budovat? A vlastenectví? Jaké, když komunisté dobrovolně podléhali diktátu cizí mocnosti? To byl to přitom první a poslední pokus o něco jako omluvu. Vše poté už byly jen relativizace zločinů a trapné obhajoby typu, že rok 1948 nebyl žádný puč.

  • Jak se vězni i jejich manželky po roce 1989 vyrovnali s komunismem, komunisty – dokázali jim odpustit?

Většina z těch, s nimiž jsem mluvil, dosáhla vnitřního smíru natolik, že tam nebyla brutální nenávist proti komunistům obecně. Proti konkrétním jednotlivcům ale ano. Nicméně od nás jako od společnosti čekali, že komunisté budou souzení. Nejen bachaři, co někoho mlátil a umlátil, ale i ten, kdo ho kryl a dal mu to za úkol. Tohle současnému státu neodpustili, že komunisté nebyli dáni na roveň nacistů.

  • Není přesto dnes, v roce 2015, už pozdě litovat takzvané tlusté čáry za minulostí?

Není pozdě litovat a není pozdě to řešit. Podívejte se do Německa, kde nedávno odsoudili člověka, který v koncentračním táboře dělal něco jako účetního nebo evidenci majetku židů zavražděných v plynových komorách. Pokud by tohle byl vzor, tak máme dalších dvacet let na to říct, že není žádná tlustá čára. Zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné. Je to i poselství do budoucna, že těžké zločiny tohoto typu se neodpouštějí. Právě i kvůli lidem jako je už zmíněný Konvička.

Cejch, vyhazov, šok

  • Ještě k vaší knize. Proč téma rodin politických vězňů, muklů zůstává stranou pozornosti?

Sám jsem se na to ptal muklů. Mysleli si, že od nich budu chtít slyšet, co všichni – jak je zatkli, jak mučili… Já se ale ptal na něco jiného a je samotné až v tu chvíli napadlo přemýšlet, proč je tahle kapitola tak málo popsaná.

  • A proč tedy?

Kdyby komunismus padl v roce 1968, tak by se muklové nejdřív vypovídali o svých osudech, a pak by došla řeč i na jejich rodiny. Jenže po roce 1989 ti vězni, kteří v době zatčení už měli rodiny, byli už často po smrti nebo byli hodně staří a o tom ženském a rodinném tématu neměli sílu mluvit. A ti, kdo byli v době zatčení bez rodin, byli sice po roce 1989 ještě plni sil, ale neměli tu osobní zkušenost odtržení od své rodiny, návratu k o deset let starší ženě, zjištění, že neznají své děti… Takže toto téma zůstalo spíše nezáměrně odsunuto. Až pak začali vyprávět o svých starších kamarádech, o tom, jak snášeli odloučení od rodin, co prožívali.

  • Dá se říct, co bylo pro manželky vězňů nejhorší, nebo se ta suma osudů vzpírá takovému zobecnění?

Osudy byly velmi individuální. Ale už samo to zatčení bylo strašné, byl to pro rodinu cejch, následoval vyhazov v práci, nebo přeřazení na horší práci, problémy ve škole. Druhý šok bylo pochopení, že to bude trvat dlouho. Nikdo nečekal, že třeba za rozdávání letáků někdo dostane deset let. Strašné bývalo i setkání ve vězení, kde manželky po letech potkaly trosku, svého muže vůbec nepoznaly a došlo jim, že to jejich muž nemusí přežít. Říkat, co bylo nejhorší, se ale nedá.

O autorovi

Autorem článku je Robert Břešťan

Komentáře

Komentářů (9)
  1. petrph napsal - dne 19.8.2015

    Bohužel,je pozdě litovat a je pozdě to řešit.A to tedy nikoliv směrem k obětem komunistického teroru” ale směrem k našemu současnému právnímu a soudnímu systému. Ten totiž – a za čvrt století od “sametovky” nedokázal odsoudit a potrestat ani ty komunisty a jejich pomocníky kteří se bruálně a zločinně provinili i v rámci tehdy platných zákonů-a byla tedy legitimní povinností našich polistopadových soudů je soudit, odsoudit a potrestat.
    Pokud se nepodařilo ani tyto,tak požadavek aby byli potrestáni i jiní a další jen za to že tehdy byli komunisty,policisty, dozorci je čistě jen iluzorní názor, dalo by se říct asi tak na opačné straně extrémismu než názory pana Konvičky…

    • Lubomír Vejražka napsal - dne 19.8.2015

      Dobrý den pane Petrph,
      s prvním Vaším odstavcem zcela souhlasím. K Vašemu druhému odstavci… Určitě v rozhovoru nezaznělo, že bych byl pro potrestání, cituji Vás, “aby byli potrestáni i jiní a další jen za to že tehdy byli komunisty,policisty, dozorci”.
      Zaznělo že “Zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné”. V rozhovoru nebylo možné rozvinout s ohledem na prostor všechny aspekty. Odstavec hovořící o koncentráku/účetním byl se slůvkem “pokud”. Můj názor je, že toho Němce neměli odsoudit. Ale od Němců bychom se měli inspirovat právě ve snaze nezapomenout. Tak to bylo míněno.
      A ještě jedna poznámka, která se do rozhovoru už nevešla a vlastně se netýká Vašeho příspěvku. Nicméně ji sem napíši. Tlustá čára se má zcela striktně udělat za zběsilými slepými emocemi. To abychom vášnivým vracením se k minulosti a ustavičným přehrabováním se v bolesti neposouvali dál démony a běsy, fanatismus a vášně, abychom nezatěžovali budoucnost. Abychom zastavili vzorec nenávisti a msty, kolotoč opakování vin a trestů. Aby se člověk znovu a znovu emočně neutápěl v bezmoci a smutku ze strašlivých dřívějších událostí, aby ho minulost neparalyzovala a nerozežírala vzpomínkami, aby neztratil přítomnost i budoucnost. Aby přišlo smíření a klid, neublížilo se nevinným, nepadly nadměrné tresty. Tlustá čára se ale nesmí udělat nikdy za informacemi. Tlustá čára nesmí vtisknout do podvědomí pocit, že za komunismu o nic nešlo. Nesmí zlehčit totalitarismus. Nesmíme zapomenout, že kdo hrubě škodil, mučil, budoval shora totalitní systém, skutečně škodil a ničil lidské bytosti. Není důvod přijmout do svého srdce lhostejně minulé bezpráví ani si zakázat vracet se zpět a nepřemýšlet o děsivých skutcích komunistů. Není důvod kvůli tlusté čáře nepopsat v plné nahotě minulé zlo a neukázat na pachatele – jednotlivce a systém a neusilovat o spravedlnost, nevyžadovat nesení odpovědnosti za zločiny, zapomenout na oběti, nepředat informaci budoucím. To jsou negativní polohy tlusté čáry.
      Z Vašeho příspěvku je jasné, že to, co jsem zde kolem negativního aspektu tlusté čáry napsal, se Vás netýká. Ale spousty jiných lidí ano. Tedy ten text berte skutečně jen jako doplnění rozhovoru, který jsem Hlídacímu psu poskytl.
      Srdečně zdravím, Lubomír Vejražka

      • petrph napsal - dne 20.8.2015

        Omlouvám se pokud jsem správně neporozuměl napsaným argumentům, domníval jsem se z textu že požadavky jdou dále, tedy ve smyslu potrestání všech komunistů,policistů, dozorců.
        Jinak, co se týká toho dalšího, pokud jde o tvrzení že nic z toho se mne netýká, ale týkalo, sám jsem z generace která komunismus prožila na vlastní kůži, i naše rodina byla persekuována podobným způsobem. Čili informací by bylo dost, ostatně i kdybych nevěděl,jsou opakovány celé čtvrt století.
        Jenomže, já neuznávám princip nomen omen. Pro mne prostě není nebezpečím dnešní komunista protože je komunista, ani dnešní Němec protože je Němec. Já uznávám názor že nebezpečný je každý režim pokud používá totalitní praktiky vůči svým občanům a její riziko je v tom že je aktuální a že se aktuálně šíří-až k úplné totalitě. A té je nutné se bránít a na tu je třeba upozornovat.(Což se i na tomto serveru obecně děje, děkuji redakci).
        Zrovna předevčírem vydal soud v Praze rozsudek ve kterém rozhodl že není třeba potrestat policistu který bezdůvodně zmlátil a zkopal občana až ho odvezli do nemocnice.A vlastně občané proti tomu nemohou nic dělat, musí přijmout diktát Ustavy že dnešní soudce je ve svých rozhodnutí naprosto nezávislý, a to na všem čeho se i Vy dovoláváte,spravedlnosti,morálky,svědomí,i lidských práv.. Tohle já považuji za nebezpečí totality, nikoliv stále opakovaný exkurz do minulosti…

        • Lubomír Vejražka napsal - dne 20.8.2015

          Zdravím a v podstatě s Vámi souhlasím. I když ohledně těch informací – bylo jich sice dost, většina lidí však z různých, někdy i vážných osobních důvodů, moc neví. Taková je má zkušenost.
          Ohledně rodin vězňů, tak tam byla informovanost hodně mizerná, proto jsem se do toho pustil, aby se to téma neztratilo. Měl jsem k tomu i osobní vážné (nejen rodové) důvody…
          Ještě jedno – možná jsem nepochopil přesně druhou část poslední věty, totiž Vámi zmiňovaný “exkurz do minulosti”. Znamená to, že exkurz do minulosti nemá smysl? Pokud by to bylo myšleno právě tak, nesouhlasil bych. Jde samozřejmě o míru exkurzu, vše má být přiměřené. Téma minulé totality tato společnost zpracované příliš nemá a promítá se to do různých úrovní. Včetně onoho policisty, o kterém přesně a výstižně píšete. Vysvětlení mého přesvědčení o tom, že minulá totalita není příliš zpracovaná, není možné v pár větách. L.Vejražka

          • petrph napsal - dne 24.8.2015

            Víte, abych ještě odpověděl k tomu exkurzu do minulosti. Ten je dobrý ze dvou důvodů. Ten první je,že to je naše vlastní historie a tu bychom měli znát. Ono těch temných,ale i slavných údobí v naší historii je celá řada a znát je máme. Sice je to v rozporu s současným trendem ve školství “učit se nemají fakta, a nemají se tedy přetěžovat učením letopočtů, králů , bitev (a ani tedy asi generálních tajemníků a lágrů), učit se má prý především “myslet v souvislostech”. Já tento trend nesdílím.
            A pak tedy ten druhý důvod, poznat tu temnou historii z toho důvodu aby se nemohla opakovat.A na to jsem Vám již minule odpověděl. Rozpoznávat se má totalita podle jejich příznaků v současnosti, nikoliv tím jestli se označuje jako komunistická nebo fašistická nebo machometánská…

  2. David napsal - dne 21.8.2015

    Já mám spíš na základě tohoto rozhovoru pocit, že autor uvažuje zrovna stejnou logikou, jako komunista-ideolog. “Oni za to můžou”, předpoklad, že komunisté nejsou lidé, nejsou mezi nimi rozdíly, jsou to jen stejné součástky totalitní mašinérie.

    Je to velmi vzdálené realitě. Lidská podstata je pořád stejná a nedbá na příslušnost ke straně nebo oblíbenou ideologii. Ano, někdo inklinuje k tomu nebo tamtomu, někdo je pacifista a někdo by hned střílel, ale společnost je bez ohledu na režim velmi pestrá. Lze jí ovšem “motivovat” určitým směrem, tak jak to demagogicky předvádí pan Konvička a politikové prakticky před každými volbami.

    Nicméně politickou kariéru dělají vždy ti průbojní, když nepočítám “bílé koně”.

    Knihu jsem nečetl a když čtu ten rozhovor, ani se mi nějak zvlášť nechce.
    Ale určitě by byl zajímavý možná i seriál příběhů o životech, zločinech a osudech vybraných “zloduchů” komunismu, těch, kteří měli moc a zneužívali jí, a stáli za velkou částí neštěstí lidí bezmocných.

    Zatím známe osudy disidentů, herců, režisérů, spisovatelů, ale nezachytil jsem snad jediný životopis bachaře, šéfa StB, ministra, jeho náměstků, ředitelů věznic, škol, řadového estébáka … samozřejmě včetně snahy zdokumentovat jejich černé svědomí.

    Na tom by se teprve dalo stavět ponaučení do budoucnosti, analýza toho, jak ten režim fungoval odspoda nahoru a zase zpátky, nikoliv po vrstvách.

    Naopak vím o komunistech, kteří naopak potichoučku život lidí nechávali plynout i proti zvůli jiných.
    Ale taky jsem vyslechl vyprávění o výslechu, kde bylo vyhrožováno znásilněním ženy vyslýchaného.

    A ještě – pokud chcete vyšetřovat a soudit zločiny 30 a více let staré, potřebujete na to velkou kapacitu, kterou současný systém nemá. Současný systém má problém řešit zločiny staré rok – ty jsou navíc natolik čerstvé, že k tomu má i velká část lidí výslovně odpor.

    Ve výsledku pak zbývá aktivita dobrovolníků typu snad Vašeho nebo Hlídacího psa. A kdo ví, možná je záslužnější než všechny soudy. Možná už jen vědět o těch věcech je důležitější, než se zoufale snažit dohnat spravedlnost, která odplula na řece času. (klišé na závěr 😉 )

    P.S.: Kdysi jsem zachytil v tv tento film, týká se tématu a docela z něj mrazí: http://www.csfd.cz/film/7635-hlidac/

    • Lubomír Vejražka napsal - dne 22.8.2015

      Vážený pane Davide,
      reaguji na Váš dlouhý a strukturovaný příspěvek. I když tedy – vhodit mě do pytle s komunisty-ideology je od Vás dost rychlý soud. Kdybyste mě znal a četl onu knihu, tak byste se takto nevyjádřil. Protože v té knize je mj. na více místech opakovaně psáno, že mezi komunisty byly velké rozdíly. Např. mému kamarádovi, už je na “věčnosti”, když byl na útěku z komunistického otrockého lágru na uranu a šlo mu o život, pomohl zásadní měrou středně postavený komunista. Kdyby se to tehdy provalilo, tak by svou pomoc odseděl a jeho členství v KSČ by mu u soudruhů dokonce přitížilo. Příkladů, kdy se komunistickou totalitou válcované lidi zastali řadoví komunisté, je v knize uvedeno víc. … Víte, rozhovor je rozhovor a nelze rozsáhlou a navrch těžkou problematiku vystihnout v pár řádcích. Inu tedy – pokud se dostanete k těmto řádkům, podívejte se, prosím, níže, jak uvažuji a zvažte (ne kvůli mně), zda na mě platí Vámi vyřčené o tom ideologovi.

      Kdybychom se jako společnost vyrovnali s komunistickou totalitní minulostí (tím myslím nejen soudy s odpovědnými a zrušení KSČ po roce 1990, ale PŘEDEVŠÍM pochopení té minulosti a porozumění hloubce neštěstí, které mnozí z našich lidí zažili), kdybychom se o to pokusili tak, jako se o to pokusilo Německo po válce, lépe by se dnes dýchalo mnohým lidem a možná(??) i celé společnosti.

      Nepřipadá mi nic špatného na tom chtít, pokud by to ještě bylo možné, aby byl konkrétní jedinec potrestán za zvlášť zavržení hodné činy. V tomto směru byl rozhovor veden, nikoli tedy řešení řadových figur, které se těžkých zločinů nedopustily ani je neosnovaly, neorganizovaly. A nadto v té části rozhovoru, kde o té věci hovořím, je uvedeno slovo „pokud“ – a je to vztaženo k mnou zmíněnému případu v Německu. Tedy pokud by ten německý případ byl vzorem, tak „máme dalších dvacet let na to říct, že není žádná tlustá čára. Zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné“. Tím jsem pouze a jenom řekl, že zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné. A těch zločinů proti lidskosti se, viz pár řádek výše, běžné řadové figury nedopustily. Tedy není důvod mně podsouvat, že „komunisté nejsou lidé, nejsou mezi nimi rozdíly, jsou to jen stejné součástky totalitní mašinérie“. V knize je vícekrát vysvětleno, že soudit řadové straníky, ale i řadové dozorce, kteří se nepodíleli na větším utrpení, by nebylo správné. Co jsem poznal mukly, byl to jednoznačně i jejich názor.

      I kdyby někdo udělal tlustou čáru za těžké zločiny a nechtěl je soudit (tím Vám nepodsouvám, že byste byl zastáncem tohoto přístupu), nemusí ji udělat za informacemi a může se pokusit, aby zobrazením a rozborem minulé totality se vytvořily protilátky proti případnému nějakému jinému –ISMU, který může někdy v budoucnu obcházet tuto společnost. To byl jeden z důvodů, proč jsem té knize věnoval skoro 8 let života a proč nyní, navzdory pocitu převažujícímu mezi lidmi, totiž že už není třeba se minulostí zabývat, se věnuji pokračování té knihy. (Směřuje však mírně jinam.)

      Píšete: „Knihu jsem nečetl a když čtu ten rozhovor, ani se mi nějak zvlášť nechce.“ No, vždyť Vám četbu nikdo nevnucuje. Už nyní na ni máte jasný názor, a to na základě krátkého rozhovoru, který nemohl vše obsáhnout. Ale určitě je hodně ZAJÍMAVÁ Vaše myšlenka na vznik seriálu příběhů o životech exponentů režimu. Možná byste to mohl ujmout Vy. Jde o to věnovat té práci pár let života, krátká práce by to nebyla. Protože nemá smysl, výsledek zůstal na povrchu. Já jsem se v „mém“ tématu hrabal 8 let, z toho čistých 5,5 pracovních; pustil jsem se do toho, aby se nezapomnělo, aby se „vědělo“, když už to neudělali lidé povolanější. Když vidím dnešek, tak si kladu otázku, zda jsem neměl splývat s proudem a hledět si svého. Jenže tím bych vytvořil ještě větší prostor pro zapomínání. … Především však doufám, že, pokud se do práce pustíte Vy anebo někdo jiný, tak vámi jmenovaným skupinám nebudete (nevědomky) příliš nadržovat. Jmenoval jste bachaře, šéfy StB, ministry a jejich náměstky, ředitele věznic, škol, řadové estébáky. (Nevím, jaké školy jste myslel, zda školy běžné nebo školy policejní.) Toho případného nadržování se trochu bojím, protože jste slovo zloduch dal do uvozovek. Tedy jakoby zloduši nebyli. Ale oni v systému komunistické totality zloduši byli, i když např. ne každý bachař jím byl. Možná jsem ty uvozovky nesprávně pochopil a myslel jste ty uvozovky v jiném významu. Ale proč píšu o tom nadržování: Ono totiž ti, kteří tu tahali za nitky, ale i mnozí jejich výkonní pracovníci, toho člověka, který by se rozhodl jejich nitro a pohnutky zobrazit, zapletou do pavučiny polopravd, překroucených pravd a budou Vám též lhát do očí. Umí se kroutit. Tak aby člověk, který to téma vezme, jejich činy nerelativizoval.

      Lidé, kteří se hodně zapletli, a je jedno v jakém systému (stačí se podívat na dnešek), jsou obratní diskutéři a své hlavní selhání z dob svého účinkování úspěšně zkreslují, překrucují a zlehčují, matou pojmy a zaplétají lidi do houštiny slov, rozmělňují své velké viny v nesčetné záplavě vin menších a v přehršli různých témat, podtémat a detailů. Někdy sto argumentů, byť jde jen o hromadu balastu, opticky převáží nad jedním zásadním argumentem, který, sic osamocený, je však mnohem mocnější. Na tuto kartu hrají. A vycházejí ze staré pravdy: Kdo obhajuje sebevětší nesmysl razantně a suverénně, s vnitřním přesvědčením a patřičným stupněm emocí a drzosti, kdo stále zpochybňuje a změlčuje i jasné protiargumenty a donekonečna opakuje jednoduché, i hloupé myšlenky, z nichž nic nesleví, a popírá i nepochybná fakta, může si svou neústupností lidi nepříliš znalé a nepříliš uvažující o jeho slovech postupně podmanit. Uvěří mu. Naletí navzdory do očí bijící lži. Do svého podvědomí přijmou, že pravda je někde mezi, nebo se dokonce ztotožní s názorem „mága“.

      Nestrannost určitě ano. Ale nepostavit přitom komunisty na roveň s lidmi, které jejich režim zasáhl (zničil). Není potřeba např. naslouchat jejich argumentům o správnosti systémového teroru. Přehnaný hovor (a vstřícnost) se zastáncem utlačovatelského systému či jeho pohrobkem, který nadále přímo či nepřímo schvaluje minulé ničení, je dobrý jen pro něj. S člověkem zastávajícím názor neexistence ledu na jižním pólu se také bavit nebudeme. Stejně tak se nikdo nebavil s nacisty o jejich „dobru“. Vím, že teď zjednodušuji a vynechávám další potřebné myšlenky – ale není prostor.

      Ještě aspoň jednu myšlenku k nápadu na seriál příběhů. Pokud s komunisty debatovat, tedy nikoli o jejich zločinech, ty jsou nesporné. Není o čem se přít. Necháme-li se jimi do rozebírání minulosti vtáhnout, pozor na rádoby spravedlnost, na rádoby neutralitu, na rádoby objektivitu. Jinak podhodnotíme hloubku dřívějších hrůz a podceníme váhu lidské bolesti, či ji dokonce pohrdlivě přejdeme, a přeceníme aktiva režimu. Nenechme svou vstřícnost dojít tak daleko, že zločiny omluvíme dobou, dobrými úmysly apod. Kdo se vydá touto cestou, sám nakonec zpochybní dopad komunistického režimu na společnost, zrelativizuje neštěstí a posune činy KSČ do méně trýznící roviny. Vykoná tím, aniž chce, špinavou práci za (bývalé) prominentní straníky a jejich sluhy, kteří ničili lidské životy, a ti se ani nebudou muset namáhat se obhajovat. Bude jim stačit jen trousit slova o diskusi a spravedlnosti a objektivitě. Diskutovat s komunisty? Nepadněme do pasti, kterou nám nastražili svým tvrzením: „Hoďme vše za hlavu, co bylo to bylo, dívejme se vpřed.“ Jinak zastřeme minulost a můžeme se obávat budoucnosti. ..Prosím neberte tento dlouhý text věnovaný Vašemu nápadu na seriál jako nemístné poučování. Jsou to myšlenky důležité pro každého, kdo by se začal tématem zabývat. Vím, o čem hovořím.

      Když jsem byl v poločase knihy Nezhojené rány národa, řekl mi, a to dost důrazně (skoro ostře), velmi rozumný emigrant (bydlí v Kanadě) zhruba toto: „Neměla by ta kniha vyznít tak, jakoby sice existovalo za komunistů nějaké zlo, ale také byly i pozitivní stránky a byli i hodní komunisté. Tedy totalitní projevy KSČ včetně popravených, ubitých, včetně věznění, včetně dopadů na rodiny atd. atd. zas tak velkým zlem nebyly. I když nebyl každý v mašinérii spadající (většinou) pod ministerstvo vnitra zlý, tak to neznamená, že systém jako celek nebyl zločinný.“ Tak nějak to ten pán řekl. On mi toho tehdy řekl víc a dost mě rozhodil. Protože i někteří lidé, se kterými jsem dělal rozhovory (nemyslím nyní samozřejmě mukly), měli podvědomou tendenci to právě takto říkat. Tedy že režim až tak velkým zlem nebyl. A já stál před problémem, abych dal všemu správné proporce. Tedy nezatratit vše šmahem, ani nevyvinit systém, nevyvinit zjevné zločince. Je přitom jedno, zda ten či onen člověk zločin páchal svýma rukama nebo takové osoby řídil a dával jim oporu v zákonech. (Mimochodem – nejde jen o jasně odpovědné osoby. Je široká škála stupně odpovědnosti, je i mlčící lhostejná většina. Co s tím vším? To je téma samo pro sebe a v knize je pokus o rozbor – o rozbor velmi vstřícným pohledem. Ten pohled mně jedni vyčítali coby měkký pohled, druzí zase coby tvrdý pohled.)

      Napsal jste: „Možná už jen vědět o těch věcech je důležitější, než se zoufale snažit dohnat spravedlnost, která odplula na řece času.“ Divil byste se, kolik rodin, které byly krutě postiženy, (prosím zdůrazňuji slovo KRUTÉ, a to slovo KRUTÉ se netýká jen mučených vězňů a jejich mnoha let za mříží, ale i jejich žen, dětí, rodičů, sourozenců), tedy kolik těch rodin by přivítalo, kdyby spravedlnost přišla i dneska. Určitě onu spravedlnost nechtějí formou soudů s řadovými straníky a samozřejmě to myslí především tak, aby bylo v této společnosti zakódováno, že za KSČ šlo o totalitu. Že nešlo o nějakou polototalitu. (Ano, i totalita má své fáze a různá údobí, kdy se projevuje méně brutálně.). Že nešlo o nějakou malou anomálii. Ono by to i dnes, po dlouhých letech, moc moc pomohlo v některých rodinách vězňů k nalezení klidu a přesvědčení, že jejich blízcí neztratili život nebo dlouhé roky v kriminálech zbytečně.

      Vyhýbal jsem se v případě mých jiných příspěvků, které jsem uveřejnil jinde, písemným diskusím, protože nelze vše v malém prostoru napsat, vystihnout. Mnohdy se sice diskutuje (mluvím teď o kultivovaných diskusích), ale oba (či více) diskutující se nepochopí, protože chybí přímý kontakt a možnost okamžitě reagovat. Pak jde jeden i druhý diskutující svým směrem a příspěvky se z části míjejí. Když si pak sednou pohromadě, zjistí, že se v lecčems zcela shodují a tam, kde nikoli, nejde o zásadní nesoulad, ale jen o jiný úhel pohledu, popřípadě o nepochopení jemnějších nuancí textu. Nicméně v souvislosti s Vaším příspěvkem se snažím, byť ne zcela výstižně, podrobně reagovat.

      Zdravím, LV

      PS.: Ať si myslí kdokoli cokoli o mé tvorbě a názorech. A třeba ať mě mají za někoho, kdo „uvažuje zrovna stejnou logikou, jako komunista-ideolog“. I když teda, to mě setsakra mrzí. Ale aspoň jsem „uchopil výzvu“ (ta výzva, to je taková fráze, že? … :o) … ale oni i mí předci „uchopili výzvu“ a „šli do toho“). Uchopil jsem tedy výzvu, kterou jsem v sobě cítil a kterou jsem musel uchopit i kvůli mému rodu, který se ocitl v prvním odboji, i v odboji druhém (krutě zaplatili), i v odboji třetím (proklouzli netknuti). Výzvu posunout dál do dnešní doby „něco“, na co se rádo zapomíná. Navíc v případě tématu rodin vězňů něco, co bylo téměř opomenuté.

      • Lubomír Vejražka napsal - dne 22.8.2015

        Tedy teď musím doplnit sám sebe. o:( Vypadlo nějaké to slůvko a význam není k pochopení. Spěchal jsem…

        V mém textu je uvedeno: Jde o to věnovat té práci pár let života, krátká práce by to nebyla. Protože nemá smysl, výsledek zůstal na povrchu.

        Mělo znít: Jde o to věnovat té práci pár let života, krátká práce by to nebyla. Protože KRÁTKÁ PRÁCE nemá smysl, výsledek BY zůstal na povrchu.
        L.V.

  3. Jana Pechová napsal - dne 22.8.2015

    Díky, pane Vejražko.
    Nechci dodávat nic, protože když člověk souhlasí, zpravidla do diskusí nevstupuje. Pod tlakem toho, co se ale v prostoru internetových diskusí v současné době objevuje, mám pocit, že nositelé podobných názorů potřebují vědět, že nejsou zdaleka sami. Takže, za naši širokou rodinu i za velký okruh mých přátel mohu zodpovědně říct, že sám zdaleka nejste 🙂
    Ať se daří!