Realitní horečka stoupá. Střední třída začíná mít problém
3. DÍL SÉRIE RIZIKO V 21. STOLETÍ. Trh s bydlením je mnohde přehřátý, (opět) se tak spekuluje o bublině a hrozbě prasknutí. Česko podle všeho ještě na prahu dramatické korekce není, prudký růst cen nemovitostí nicméně už způsobuje trable domácnostem i celé národní ekonomice. Podrobnosti diskutovali partner forenzní agentury Survelligence Ján Lalka a hlavní ekonomka České bankovní asociace Eva Zamrazilová. Jako tradičně nabízíme jejich hlavní teze průběžně doplňované o expertní ohlasy.
Teze 1:
V některých segmentech trhu můžeme mluvit o bublině, kterou nafukuje vysoká poptávka po vlastnickém bydlení (a neodpovídající nabídka). Co se stávajícího zájmu týče, významnou roli hraje měnová politika – od roku 2012 jsou sazby na nule, poslední dva roky nenesou spořící účty žádné úroky a lidé se ve snaze ochránit úspory před znehodnocením uchylují k nákupu nemovitostí. Stejně tak poptávku pohání řada dalších, psychologických faktorů. Obyvatelé Česka byli vždy konzervativní, svou roli mohou hrát problémy mezi nájemci a vlastníky a v neposlední řadě je tu zájem o investice do něčeho hmatatelného, který je důsledkem globální krize. Co se pak nabídkové strany týče, brzdou je jistě stavební povolovací řízení, které nás svou délkou řadí na 127 místo ze 190 zemí, na dohled Iráku; v Evropě jsme pak nejhorší.
[alter-eko-discussion thesis=“1″]
Teze 2:
Střední třída, která má být páteří ekonomiky, začíná mít problém si bydlení dle svých představ pořizovat, což je vážné. Některé profese, například učitelé nebo lékaři, si – až na vyjímky – nemohou dnes nemovitost pořídit a to kvůli kombinaci vysokých cen a zpřísňující se regulace podmínek, za jakých se poskytují hypotéky. Přitom tito lidé nejsou ohroženi cyklickou nezaměstnaností a banky se tak nemusí bát, že by kvůli ztrátě práce půjčky na dům či byt nespláceli. To, že napříště nebudou mít možnost dosáhnout na vlastní bydlení je přitom potíž nejen z pohledu celé ekonomiky, ale i jednotlivců. Už jen proto, že když člověk splatí hypotéku, vlastní nemovitost, kterou můžete odkázat dětem a tak dále, zatímco nájem jsou de facto utopené peníze; být celoživotně odkázán na nájem je docela velký problém (říká Zamrazilová).
[alter-eko-discussion thesis=“2″]
Teze 3:
V příštích dvou, tří letech nás (nejspíš) nečeká nějaká výraznější korekce, spíše zpomalení růstu cen nemovitostí. Data za první čtvrtletí ukazují zvýšený počet stavebních povolení. Je tak možné, že se současná nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou relativně rychle narovná – bude “přestavěno” – a zejména v případě malometrážních bytů, o které je dnes největší zájem, ceny začnou klesat. Zadruhé, i přesto, že jsou části trhu s bydlením přehřáté, nehrozí, že by se opakovalo to, co nedávno zažily Spojené státy, tedy že by čeští občané začali masivně nesplácet hypotéky a následovala by krize (v) sektoru. Průměrné výše hypoték, které si lidé brali, totiž nebyly vysoké (1,5-2 milionu korun). Navíc banky byly při poskytování těchto půjček obezřetné a většinu poskytla do 80 procent hodnoty nemovitosti.
[alter-eko-discussion thesis=“3″]
Celý rozhovor si můžete poslechnout ZDE.
Systémové riziko v EU: České banky budou i zítra nejspíš tahat za matky z ohně žhavé brambory
Velcí vládnou malým, všem pravidlům navzdory. Potvrdila to i krize eurozóny, v průběhu které se investice německých a francouzských bank ohrožené možnou implozí Řecka staly závazkem Slováků a dalších, kteří s věcí měli málo společného. Něco podobného přitom – navzdory vyztužené legislativě a regulatornímu rámci – nelze ani napříště vyloučit. Podrobnosti diskutovali ve druhém dílu série RIZIKO V 21. STOLETÍ hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská a analytik České spořitelny Michal Skořepa. Následnou diskuzi shrnula Helena Horská:
Zlí jazykové tvrdí, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Příběh evropské krize důvěry ale ukázal, jak je důvěra důležitá. Pokud se totiž hraje podle pravidel (tj. Pakt stability a růstu platí i pro Německu), hráči věří ve spravedlivý konec hry.
Pokud se ale pravidla různě ohýbají, jak se hráčům, kteří mají navrch, hodí, končí fair play a začíná boj za své vlastní zájmy.
Tak to také dopadlo v případě řecké krize. A problémy italského bankovního sektoru mají velkou šanci se stát prubířským kamenem přijatých pravidel jednotného bankovního dozoru v eurozóně (the Bank Recovery and Resolution Directive).
Na jedné straně se státy v eurozóně dohodly na zapojení soukromých subjektů do řešení krize po vzoru Norska (tzv. bail-in), čím se snaží omezit morální hazard, na straně druhé ale nikdo nemá odvahu odolat pokušení chránit národní zájmy a upřednostňovat méně bolestivé řešení pro „věrné“ voliče.
Ve výsledku má Evropa další složitá pravidla, o jejichž striktním uplatňování se už dopředu polemizuje. V žádném případě to není vzor pro řízení rizika ve 21.století.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
9 komentářů
Jasně, jedna věc je finanční hrozba hypotéční bubliny – ale k těmto cyklicky dochází pravidelně. A zrovna naše banky by s tím větší problém mít neměly. Tedy – pokud hovoříme o hypotékách, resp. půjčkám lidem na bydlení. (Jiná otázka může být, pokud banky půjčily megapeníze přímo developerům).
Nicméně, právě zmíněný problém střední třídy a jejího bydlení je možná jedním z uzlových bodů na kterém by šlo otestovat i zde předešlé úvahy ala „Jak budeme bydlet v 21. století“, zda jsou vůbec takto řešitelné . Protože právě že vlastní bydlení je něco, do čeho se investuje na celý život, spíše i několik generací. A právě tihle lidé střední třídy, pokud chtějí vlastní bydlení, by tedy měli vědět zda dejme tomu
a) V tom místě postavené nemovitosti bude jak dostatek práce i dalšího vybavení pro ně i jejich rodiny
b) Nebo zda budou muset každodenně dojíždět (i jejich rodiny) desítky kilometrů (a hodiny) tam a zpátky mezi domovem, prací (školou), úřady, nákupy, lékaři atd..
c) Nebo dokonce (což se taky může stát), za pár let, po špatných politicko-organizačních rozhodnutí i tu práci dle bodů a,b ztratí a budou tedy muset tu draze zainvestovanou nemovitost se ztrátou odprodat a stěhovat se za prací někam daleko jinam..
To by byl teprve ten správný Alter Eko pro 21.století, kdyby jim na toto dokázali experti (plus politici) – třeba na základě neměnných uzemních plánů přesvědčivě odpovědět:)
Myslím, že by bylo dobré, kdyby se lidé, kterým by inteligenční deficit nebránil se v tom „babrat“ udělali analýzu v „ledvinách“ takových pojmů, jako hypoteční boom, hypoteční bublina, realitní trh, developerské zájmy, přehřátý trh v realitách a pod. Jde o celospolečenské chápání procesů v tomto segmentu života týkajícího se převážné části občanů, snad kromě těch, kteří preferují život v přírodě. Myslím, že ti, co se „dobabrají“ do ledví problému a motivu těch, co tento segment úspěšně živí, nejspíše budou hledat mazání na pupínky.
Píšu znova a nemaž mě!!!!!!! Prošetřit,premier ať to vysvětlí,jede to už hodně let!!!!!Pokud jde o takto velké peníze,ať v tomto angažovaní politici odstoupí!!!!!!
Problém je v nenažranosti všech, kdo se na trhu s realitami a hypotékami živí. Potažmo v politicích s vazbami na tento sektor.
V chudém Rakousku si po WW I vídeňští konšelé prosadili stavbu obecních domů pro chudší, domy jsou krásné, žádné pastoušky.
Totéž byla pražská státní výstavba za Masaryka.
Bydlení řešil i soukromý sektor (Zlín).
Nesmyslná téze, že se neviditelná ruka trhu o vše postará, způsobila současnou rezignaci státu na péči o slabší příjmové skupiny a státní či obecní výstavba neexistují.
Spolu s pauperizací ztenčující se střední třídy dochází k nárůstu hněvu těch, kdo mají pocit bárky plné vody, kterou může větší vlna potopit.
Mistrně zobrazeno je ve hře „Na kamenném, kamenném poli“ ve Vinohradském divadle. Rozhodně nejde o nějakou levicovou propagandu-každý se již dávno přesvědčil, že levice o chudých ráda mluví, ale nic pro ně nedělá.
Pravdu máte jen částečně, neboť nenažraní nejsou jen ti, co se živí na trhu s realitami, ale také ti, kteří svoje reality prodávají a rádi berou penízky od realitek, které realitky bezostyšně za jejich ruiny vydřou od kupců. Tedy trh se vším všudy, trhnout co nejvíce, za kdejaký šmejd. Obdobně je to trh s ojetinami, tam rádi tolerujeme podvody „odborníků“ na omlazení „popelnic“, jen když na tom vyděláme, že ano! Že někoho „ojebeme“, no bóže, nemá být hloupý, že ano! Nejen naši miliardáři by mohli vyprávět, jak se dělají majetky z ničeho.
Kdykoliv jsem asistoval při prohlídce/koupi bytu, měl jsem baterku, vadasku, šroubovák. Drze jsem vlezl kamkoliv a hlasitě vypočítával chyby a náklady na odstranění.
Když je někdo blbý a neumí to, nemá kupovat a pak naříkat. Nebo si má vzít s sebou stavaře. Brečíte špatně, pane tkalče!
Když jsem si přečetl ujištění odborníka
„že by se opakovalo to, co nedávno zažily Spojené státy, tedy že by čeští občané začali masivně nesplácet hypotéky a následovala by krize (v) sektoru.“
vzpomněl jsem si na nejlepšího ministra financí Evropy Kalouska a jeho ujištění v roce 2008, že nám přece krize nehrozí. Že jsme ostrov stability v rozbouřeném moři.
Vsadím hodně vysoko, že až se zvednou úroky hypoték a nastane i ekonomický pokles, a to bezesporu přijde, tak to splácení hypoték položí jak onen pověstný domeček z karet.
Není otázka zdali to přijde,ale kdy to přijde.
Mezi ně patří například nízké úrokové sazby, rostoucí počet bohatých Čechů, či intervenční režim ČNB. V posledních letech totiž poptávka po nemovitostech nebyla tvořená pouze lidmi, kteří potřebují bydlení, nebo prostory pro podnikání, ale také domácími a hodně i zahraničními investory do nemovitostí. Ti zahraniční navíc doufali, že jim tato investice přinese zisk také díky změně kurzu. U těchto investorů se navíc nedá očekávat, že svůj kapitál v nejbližší době stáhnou. Vyšší poptávka v době intervenčního režimu tak nejspíš nebude vykompenzována vyšší nabídkou. Problematická situace je pak především ve velkých městech kam se stahují firmy i jednotlivci kvůli ekonomickým příležitostem. Doufejme pak, že se třeba taková Praha nevydá podobnou cestou jako například Singapur, který díky své ekonomické výkonnosti prakticky vytlačil původní obyvatele z města ven a jejich místa zaujaly budovy plné firem a nadprůměrně bohatých lidí. Na druhou stranu, těžko se tomuto trendu nějak bránit. (Snad jen větší podpora podnikání mimo velká města by mohla narůstající koncentraci businessu a lidí v ekonomických centrech mírně oslabit.)
Mě vždy velmi zaráží s jakou jistotou všichni experti mluví o „získání vlastního bydlení“ a jeho výhodách a že de facto pro střední třídu, která po většinou ze zaměstnaneckých poměrů nikdy výrazně nezbohatne, je to jediný životní cíl. Petrph z 18.5. přesně označuje to, proč já tenhle názor nesdílím… Myslím, že pro střední třídu, obzvláště jste -li třeba těsně po vysoké škole nebo na prahu 30 let života je dnes už nemožné dělat reálné výhledy na delší dobu, což zrovna u hypotéky a koupě nemovitosti je min 15 a více let. Výhledy od 1 do 3 let mi přijdou v tuto dobu mnohem rozumnější, 5letý výhled už považuji více za zbožné přání než na datech postavenou vizi. Jedinou taktickou výhodou proti nestabilitě (dnes naprosto ve všech odvětvích) je flexibilita, které vás hypotéka a vlastní nemovitost zbaví a nakonec vám může být velkým břemenem né-li kotvou, která vás potáhne dolu – a nemusí jít nutně o neschopnost splácet, pouze o neschopnost flexibilně reagovat na měnící se prostředí a podmínky kolem vás. Tohle zajeté paradigma – ukončit školu, začít pracovat, vzít si hypotéku, doplatit hypotéku, našetřit dětem „raneček buchet“ a pak umřít, patří dávno do minulého století…