Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Proti ministru zemědělství se šikuje koalice nespokojených. Vadí jim systém dotací

 -   - 

15383965002_3c57f27afc_zCreative Commons LicenseFarmer” Autor: Robert S. Donovan

Rodinné farmy obhospodařují zhruba třetinu zemědělské půdy, z celkové sumy dotací je pro ně zatím vyčleněno jen deset procent.

I když se ministr zemědělství Marian Jurečka mediálně snaží prezentovat svou politiku jako spravedlivou ke všem stejně, tedy jak k velkopodnikům právnických osob, tak k menším firmám na bázi rodinných farem, poslední události ukazují, že se mu to příliš nedaří.

Důkazem je společné prohlášení zástupců dvanácti nevládních organizací působících v oblasti venkova a zemědělství, které požadují přehodnocení současných podmínek pro čerpání dotací v rámci Programu rozvoje venkova (PRV) na období 2014 až 2020.

Jejich koalice zastupuje hrubým odhadem 95 procent všech zemědělských podniků. Zbylých pět procent velkých zemědělských subjektů ovšem vytváří přes 70 procent veškerého HDP v zemědělství.

Na druhou stranu nejde jen o malé a střední zemědělce. K prohlášení se připojily například i Spolek pro obnovu venkova, Sdružení místních samospráv či Svaz měst a obcí.

V České republice historicky zřejmě nejširší koalice kritiků systému zemědělských dotací považuje nastavení programů za úlitbu velkým podnikům na úkor menších a středních firem působících na venkově, a to zdaleka nejen v zemědělství.

Rovná dotace na hektar. Němci jdou jinou cestou

První a zásadní krok nahrávající podle kritiků velkým průmyslovým zemědělským podnikům, které jsou v praxi nějakou formou nástupnictví po někdejších jednotných zemědělských družstvech, bylo rozhodnutí již současného vedení ministerstva odmítnout možnost vyplácet na prvních 89 hektarů vyšší sazbu dotace na plochu.

Připomeňme, že zvýšenou dotaci na první hektary využila řada členských zemí Evropské unie, včetně sousedního Německa, Česká republika ale zvolila cestou unifikované jednotné sazby dotace na všechny hektary stejnou. Což je klíčové rozhodnutí, neboť dotace na plochu patří z pohledu celkového objemu vůbec k největším dotačním položkám v zemědělství.


 Hlavní požadavky na ministerstvo zemědělství:

  • Rozdělit finanční prostředky v rámci PRV do dvou balíčků – první pro malé projekty do 1 milionu korun, pro farmy s maximální plochou 150 ha a se sníženou úrovní administrace, druhý pro všechny subjekty a pro projekty do maximální hranice 50 milionů korun s výrazným bodovým zvýhodněním projektů do 2, 5 a 10 milionů korun
  • Urychlené zveřejnění návrhu finančních alokací (rozdělení peněz) pro jednotlivé kategorie projektů PRV
  • Zajistit podporu pro mladé začínající zemědělce v dostatečné výši podle aktuálního počtu uchazečů
  • Odmítnout zavedení elektronické evidence tržeb jako prostředku pro další omezení svobody podnikání
  • Nadále trvat na zavedení redistributivní platby
  • Zaměřit pozornost na podporu drobných zemědělců v příhraničních a jinak znevýhodněných oblastech

Důležité je ovšem vnímat, co reálně takové rozhodnutí znamená. Využití principu redistribuce (tak se odborně nazývá zvýšení platby na první hektary) je nepochybně nástrojem na podporu menších zemědělských podniků – principem je totiž možnost dotovat prvních 89 hektarů zemědělského podniku až 165 procenty základní sazby přímé platby, přičemž podle regulí Evropské unie lze na tuto redistribuční platbu využít pět až třicet procent z peněz vyčleněných na přímé platby pro tu kterou zemi.

Redistribuce, to je to, oč tu běží

Dlužno ale podotknout, že zvýšenou sazbu na 89 hektarů by dostávaly i velké zemědělské podniky, pro které by navíc přijetí principu redistribuce znamenalo, že by se nekrátily přímé platby o pět procent těm, jejichž celková dotační podpora by byla v rámci platby na plochu vyšší než 150 000 eur.

Jediný rozdíl by byl v tom, že u velkých podniků by se při velkých obhospodařovaných plochách výše dotace „naředila“ více než u malých. Na druhou stranu – a to je podstatné – by zvýšená sazba pomohla 82 procentům zemědělských subjektů v České republice. Nešlo by navíc „jen“ o podporu pro malé, ale také o jednoduchou podporu produkce speciálních zemědělských plodin, které se pěstují na menších výměrách, ale které jsou důležité kvůli pestřejší skladbě úrody na našich polích. Redistribuce se ale nekoná a právě zde je třeba vidět základ současného vnímání politiky ministerstva.

Malé farmy drtí byrokracie

K tomu přistupují minimálně dva systémově uplatňované principy, z nichž jedním je ve své podstatě i ona odmítnutá redistribuce. Tím je, jak již bylo řečeno, princip stejných podmínek pro všechny bez ohledu na velikost, což přirozeně znevýhodňuje právě menší subjekty. Ty nedisponují specializovanými pracovníky, kteří by se věnovali shánění dotací, jejichž udělení je podmíněno podrobnými evidencemi, dotazníky, výkazy a dalšími administrativními úkony. Naopak velké podniky si takovou administrativu mohou dovolit.

Druhým principem, který hodně připomíná předlistopadové období, je priorita produkce téměř za každou cenu, tedy i na úkor kvality půdy, vody a krajiny. Praktickým projevem je například velmi měkké nastavení plnění podmínek „zazelenění“ (greening), jejichž dodržování rozhoduje o 30 procentech z celkového množství dotací nebo třeba bodové ohodnocení používání pesticidů.

Tyto podmínky jsou v současné době v zásadě konstruovány tak, aby je mohl – často na úkor životního prostředí – splnit každý. I když ani to zdaleka neplatí stoprocentně, je prokazatelné, že se menší podniky, zejména na bázi rodinných farem, chovají k přírodě a krajině zodpovědněji, protože chtějí hospodářství a půdu předat svým potomkům v pokud možno co nejlepším stavu. Velký průmyslový podnik hospodařící na pronajaté půdě má přirozeně menší motivaci se takto zodpovědně chovat, byť výjimky samozřejmě existují.

Současná zemědělská politika ministerstva při uplatnění výše popisovaných principů pak logicky generuje stovky, ba tisíce drobných jevů, které lze následně považovat za úlitbu velkým hospodářským celkům.

Nástrojů je celá řada – od bodovacích kritérií nastavujících podmínky pro žadatele o dotace na jednotlivé programy přes růst dalších všeobecných administrativních povinností, růst pozic a kompetencí ministerských úředníků, kteří jsou více spřízněni s představiteli velkých zemědělských podniků a jejich způsobem hospodaření až třeba po rozdělení peněz na jednotlivé dotační programy.

Pro malé jen desetina dotací

Právě to koalice nevládních organizací ve svém prohlášení kritizuje. A je faktem, že na tomto příkladu lze docela dobře politiku ministerstva ilustrovat. Přestože by totiž mělo být v prvním kole žádostí o dotační podpory v Programu rozvoje venkova rozděleno 3,2 miliardy korun, počítá ministerstvo pro kategorii nejmenších projektů do jednoho miliónu korun pouze s deseti procenty této částky.

Pro druhou kategorii projektů do pěti miliónů korun pak plánuje resort vyčlenit 30 procent dotací a na největší projekty do 150 milionů korun půjde 60 procent dotací. To je zjevný proporční nesoulad, který navíc neodpovídá – budeme-li se věnovat pouze zemědělství – současné struktuře zemědělských podniků. Podniky fyzických osob, což jsou obvykle firmy na bázi rodinných farem, a které by byly zejména příjemci podpor pro malé projekty do jednoho milionu korun, v současné době obhospodařují více než 30 procent zemědělské půdy v České republice, a navíc tento podíl neustále roste.

Ministerstvo: lze to ještě změnit

Logické by tak bylo, že na malé projekty bude vyčleněno zhruba trojnásobné množství peněz, než jak to ministerstvo plánuje. Ve skutečnosti ale – pokud jde o programy „rozvoje venkova“ – by měly mít menší projekty ještě větší prioritu, protože jejich příjemci jsou v drtivé většině případů podniky, které zaměstnávají na venkově další lidi, kteří se aktivně podílejí na zvelebování venkovského prostředí.

Sami v něm totiž žijí, vyrábějí speciální ryze české a moravské regionální potraviny a –stručně řečeno – jsou hlavními tvůrci identity obcí a regionů na venkově. Právě to mají signatáři protestu na mysli, když hovoří o tom, že se nastavením podpor ztrácí jejich smysl, kterým je skutečný rozvoj venkova, ne tedy podpora průmyslového zemědělství.

Ministerstvo zemědělství tvrdí, že podle počtu podaných žádostí je ochotno rozdělení peněz upravit. Systém je zatím nastaven tak, že při žádosti o podporu v projektech od nuly do pěti milionů korun i nad pět milionů platí, že pokud je bodový součet stejný, pak se postupuje od nejmenšího projektu k největšímu.

Průměrná hodnota projektů za posledních sedm let navíc podle ministerstva činila 1,7 milionu korun, takže všechny tři kategorie projektů jsou dostupné pro malé a střední zemědělce. Pokud ale tohle v reakci na kritiku ministerstvo uvádí, je pak zcela legitimní otázka, proč tyto informace nepromítlo do primárního rozdělení peněz v prvním kole Programu rozvoje venkova.

O autorovi

Autorem článku je Petr Havel

Agrární analytik, novinář na volné noze se zaměřením na zemědělství, potravinářství a životní prostředí.

Komentáře

(1) komentář
  1. Machynková napsal - dne 1.7.2015

    Ohledně “redistribuce” pan autor asi nežije v realitě. Zapomíná na naši národní vlastnost – důvtip jak obejít dobře myšlený zákon(=používat zákon jinak než byl myšlený).

    Copak by se asi stalo, kdyby menší zemědělec dostal na provozní dotaci víc než za stejnou výměru větší zemědělec? Velký zemědělec by se fiktivně “rozdělil” na několik menších. Podobně už to přece proběhlo s odbytovými družstvy – tedy aby se menší zemědělci prodávali společně, ne každý zvlášť. Jeden velký si pro skupinu svých firem zřídil dotacemi podpořené odbytové družstvo. Takže tak.

    A druhá věc, kterou pan “analytik” jaksi opomíjí, jsou “zemědělci z obyváku”. Myslím tím lidi, kteří nakupují pole, aby uložili peníze, ne aby pole obdělávali. Ti “vychcanější” dělají to, že pole nechávají obdělávat sousedním zemědělcem, ale o dotace na obdělávání žádají přestože na poli ani nekopli. Vidím to na svém poli (mám asi 1,5 hektar, který obděláváme jako zahumenku). Na sousedním kopci si každoročně žádá o dotace na obdělávání člověk bydlící asi 300 km daleko. A pole nechává obdělávat tak, že na kopci (!) každoročně pěstuje zemědělec kukuřici (aby pokryl náklady, když nedostane provozní dotaci na obdělávání). A takové nešetrné hospodářství podporuje erozi ornice – loni při deštích sjelo z kopce tolik půdy, že “ucpalo” potok pod kopcem, až se potok rozlil. Kolik roků trvá než se vytvoří centrimetr ornice? Sto nebo dvěstě roků?

    A kdyby Jurečka kývl na požadovanou redistribuci, tak podobných zneužití by přibývalo víc a víc.