Několik slovních útoků prezidenta Miloše Zemana a senátora Jana Veleby postavilo českou veřejnost opět před otázku –  potřebujeme média veřejné služby?

Jde o téma vzbuzující tradičně vášně a polemiky. Kromě podstaty nezávislosti médií v sobě obsahuje mocenský a ekonomický aspekt. A ty, kteří s možností zrušit média veřejné služby přicházejí, navíc jejich útoky na Český rozhlas a Českou televizi nic nestojí.

Naopak, u části veřejnosti jim přináší snadné body, protože populisticky nabízí platit za rozhlas a televizi méně, nebo dokonce vůbec nic. Téma možného zrušení médií veřejné služby, nebo alespoň jejich určitého omezení v podobě redukce příjmů, na nichž je existence České televize a Českého rozhlasu postavena, je univerzální. Není podmíněno pravolevým politickým východiskem, proto s touto ideou občas vyrukují zástupci stran napříč politickým spektrem.

Na počátku byl Železný

V předchozích dekádách návrhy na jejich zrušení zaznívaly především z pravé části politického spektra. Apologeti tohoto přístupu, ovlivněni někdejším generálním ředitelem TV Nova Vladimírem Železným, tvrdili, že veřejnou službu mohou bez problému obstarat i média komerční.

Stačí jen stanovit, co má být jejím obsahem a zaplatit jim za to. To se však nikdy nestalo. Možná i pod dojmem toho, jak se skutečný program TV Nova lišil od slibů, díky nimž Rada pro rozhlasové a televizní vysílání společnosti CET 21, provozující TV Nova, přidělila televizní licenci.

Zatímco Železný a další mediální manažeři hájili a hájí své obchodní zájmy, útoky na ČRo a ČT pravidelně přicházejí i od politiků. Současný prezident Miloš Zeman je svým vztahem k médiím znám. Týdeník Respekt chtěl ještě v pozici premiéra ekonomicky zničit. Nepodařilo se, nedošlo ani na žalobu. U médií zřízených zákonem (ČRo, ČT) to jde snáz.

Věděl to i bývalý europoslanec ODS Edvard Kožušník, který svou kandidaturu do Evropského parlamentu v roce 2009 postavil na návrhu zrušit poplatky za veřejnoprávní rozhlas a televizi. Aktuálně s čímsi podobným přichází senátor Jan Veleba. Pro něj je záminkou i to, když ČT neodvysílá živě tiskovou konferenci mluvčího prezidenta republiky.

Zeman ve stopách Ivana Langera

Vladimír Železný a další šéfové komerčních rozhlasových a televizních stanic vnutili společnosti jako zásadní hodnotící kritérium tzv. koláče sledovanosti. Jde o kategorii logickou pro komerční média. Veřejnoprávní instituce ale vycházejí z jiné podstaty.

Stát svým občanům poskytuje (nebo by měl poskytovat) služby, které společenský konsensus stanoví za potřebné. Jednou z podobných služeb je i vysílání médií veřejné služby (jinde v zahraničí i svobodný a bezplatný přístup k internetu). Stejně jako demokratický systém vnímá a reflektuje práva a potřeby minorit, a většinový názor tak nepřechází do demokratury, média veřejné služby by měla obhospodařovat potřeby menšin, skupin a subkultur žijících ve státě.

Jsou totiž integrální součástí (nejen občanské) společnosti. Veřejnoprávní média by měla vysílat i pro majoritu, ale ne výhradně pro ni. Proto se může zdát překvapivé, když levicoví politici nastolují debatu o možnosti omezit platby poplatků financujících program ČT a ČRo. Tradiční levice totiž vznikla jako zástupce slabších a menšin.

Prezident Miloš Zeman i senátor, předseda Strany práv občanů Jan Veleba, kteří se označují za zástupce levice (slabších, těch, kteří nejsou v mainstreamových médiích tolik slyšet, případně „dolních deseti milionů“), však přišli s požadavkem donedávna vyhrazeným pro zástupce tradiční pravice.

A přestože Miloš Zeman vždy zdůrazňoval výhody opoziční smlouvy, kterou z pozice předsedy ČSSD s ODS uzavřel, dá se pochybovat o tom, že jeho pohnutky při oslabování médií veřejné služby jsou totožné s pohnutkami jiného proponenta této myšlenky dob opozičních, Ivana Langera. Ten chtěl společně s dalšími kolegy v ODS média veřejné služby rovněž zrušit, nebo alespoň omezit.

Důvěryhodnost v době mediálních mogulů

Aby média veřejné služby dokázala obhájit svou existenci, musí přinášet určitou přidanou hodnotu. Kromě programů pro skupiny diváků a posluchačů, kteří jsou pro komerční média početně, a tedy obchodně nezajímavé, a proto se jim ani nesnaží nabídnout adekvátní obsah, jí musí být především důvěryhodnost.

V době, kdy se mediální scéna v České republice koncentruje v rukou několika málo vlastníků, se musí ČT a ČRo o to více snažit být médii občanskými. Svým divákům a posluchačům by ČT a ČRo měly nabízet komplexní popis reality bez toho, aby mu zároveň dodávaly určitý úhel pohledu.

Médium veřejné služby musí referovat i o tom, co komerční média z byznysových a mocensky-vlivových pohnutek pomíjejí. Českou televizi a Český rozhlas občané neplatí proto, aby politiky, soudce nebo podnikatelské moguly hladily po srsti a adorovaly, ale aby (nejen jim) nastavovaly pověstné zrcadlo.

Rozhlas a televize jako nástroj občanů/koncesionářů mají mít snahu dostat se v jejich zastoupení za kulisy, a to, co by chtěli ti, kdo mají moc, před veřejností utajit, případně nějak deformovat, ohnout, dát tomu vlastním zájmem nastavený spin, zveřejňovat.

Může být příjemné (a někdy i záslužné) hrát si za peníze koncesionářů na novinářského Jamese Bonda, odhalovat obchodníky se zbraněmi nebo potenciálně kriminální jednání a získávat za to v zahraničí ocenění. V prvním plánu to působí efektně. Daleko záslužnější pro občanské rozhodování je, pokud ČT a ČRo budou rozkrývat motivace, praktiky a činy těch, kteří v České republice legitimně rozhodují, případně tahají za nitky.

Aby právě těmto lidem mohla být alespoň aktivnější část společnosti do jisté míry kvalifikovaným partnerem, případně oponentem, nezbytně potřebuje média, která jí tyto informace poskytnou. Navíc musí mít jistotu, že tak nečiní v něčím zájmu a s předem stanovenou optikou.

Stejně jako veřejně činné osoby i média veřejné služby o svůj kredit bojují tím, jak důvěryhodná jsou. Do značné míry tak na managementu ČT a ČRo závisí, zda překročení tabu, jichž jsme svědky v jiných oblastech společenského života, budou připouštět i v prostoru médií veřejné služby.

Tam by jednou z hlavních hodnot měla být neutralita a nesvázanost s jakoukoli vlivovou skupinou nebo politickou stranou. Komerční média si mohou dovolit angažovat do politického zpravodajství a publicistiky tváře participující například na politických volebních kampaních.

Majitelé těchto médií si sami ve svém podnikatelském záměru vyhodnocují, zda jsou pro ně důvěryhodnost a to, že si nezadají s establishmentem, výhodné. Soukromá média byla (minimálně do nedávna) standardním podnikem. V byznysu jde primárně o zisk. A pokud čtenáři, diváci a posluchači neřeší, jaká je kredibilita těch, kdo tato média tvoří, vytváří se zisk –  jde o oboustranně výhodný konsensus, win-win strategii. Jde o hru s otevřeným hledím.

Od novinařiny k politice a zpět

Všeobecně respektovaný standard u médií veřejné služby v minulosti vycházel z toho, že přešlapy snižující důvěryhodnost jsou nepřípustné. Zdá se však, že se to mění. Pravidlo, podle něhož pro ty, kdo zvolí cestu na druhou stranu barikády, už není k novinařině v dresu veřejnoprávních médií možnost návratu, přestává platit (puristický postoj je ještě přísnější: do seriózních prestižních médií by měl být zapovězen přístup i těm, kteří pracovali v bulvárních médiích).

Aniž chce být autor textu osobní, člověk se mohl v minulosti podivit, že se mluvčí dnes už pozapomenuté Investiční a poštovní banky Barbora Tachecí mohla se svými politickými rozhovory vrátit nejen na novinové stránky Mladé fronty Dnes, ale posléze se stát i jednou z tváří vysílání veřejnoprávní stanice ČRo Plus.

Podobně například Markéta Ševčíková, v minulosti mluvčí exministryně kultury Aleny Hanákové, proslulé svými excesy, prezentující se ve vysílání jako neutrální novinářka nepoznamenaná stigmatem služby na druhém břehu. Nedá se jako přešlap vůči novinářským standardům a požadavkům na integritu médií veřejné služby brát skutečnost, když tato bývalá mluvčí resortu kultury, v současnosti redaktorka a moderátorka ČRo Plus, prezentuje svůj vlastní kritický komentář vůči nástupci své dřívější nadřízené, jako nezávislý a nezaujatý?

Nejde ale pouze o nejrůznější přesuny. Jak důvěryhodně asi působí generální ředitel volající po navýšení poplatků (aby mohl rozhlas spustit digitalizaci éteru), když se v jím vedené instituci přihrávají malé domů? Nemusí jít nezbytně o kolizi se zákonem, stačí jen, že lze toto jednání označit za – řekněme – chucpe.

Jak jinak nazvat situaci, kdy například Zora Jandová vede stanici Rádio Junior a ta pravidelně hraje její písničky? Z těch písní se totiž vyplácejí tantiémy, a tak počet odehrání ovlivňuje možné příjmy. Ještě více patrné je to ve chvíli, kdy Zora Jandová moderuje na stanici Dvojka pořad Noční Mikrofórum a pravidelně uvádí písničky, jichž je sama interpretkou. (Autor textu proto ČRo požádal o informace, kolikrát se během let 2013 a 2014 odehrály písně, jichž je Zora Jandová interpretkou, případně autorkou, a to výhradně za pořad Noční Mikrofórum, stanici Rádio Junior a za celý Český rozhlas. Ani po několika týdnech však ČRo svou odpověď neposlal.)

I kvůli takovým příkladům médium veřejné služby ztrácí to nejcennější, co má – svůj kredit. Samo se tím poškozuje a oslabuje. Posluchač/ poplatník nemá moc šancí to změnit, pokud mu s tím vedení ČRo nebo členové jeho Rady nebudou chtít pomoci.

Otázkou je, nakolik je to možné očekávat třeba od předsedy Rady Michala Stehlíka, který se ocitá v podezření ze střetu zájmů. Jak jinak označit situaci, kdy se autorsky podílí na některých programech a dceřiná společnost kontrolované instituce mu vydá a propaguje knihu, kterou společně vytvořil s moderátorkou a poradkyní generálního ředitele Ivanou Denčevovou? Jak autorovi přiznali, problém s tím mají i někteří členové Rady ČRo, kteří ale chtějí zůstat v anonymitě.

Hlídač, jehož nikdo nehlídá

Politici musejí pravidelně podstupovat plebiscit o tom, zda jejich sliby a skutky veřejnost schvaluje, či ne. Proto se dá jen přivítat snaha o transparentnost, například v podobě zveřejňování smluv, které stát prostřednictvím svých institucí uzavírá. U médií veřejné služby ambice být transparentní chybí.

I když ČT a ČRo získávají prostředky na svou činnost veskrze podobnou cestou jako státní rozpočet (zákon stanoví povinnost speciální platby), nejsou v první řadě těch, kteří ve svém případě horují pro co největší otevřenost. Paradoxně tak ti, jež mají působit jako hlídači moci, využívají situace, kdy moc nad nimi je slabá.

Chovají se způsobem, který sami s gustem u jiných kritizují. Nemají tendenci být v maximální možné míře transparentní a snaží se co nejvíce informací o svém nakládání s peněžními prostředky udržet v tajnosti.

A tak zatímco ministerstva nebo státní zastupitelství zveřejňují platy a odměny nikým nevolených náměstků a poradců, od médií veřejné služby je podobná data problematické získat. Autor textu se i o toto pokusil – dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Vedoucí právního oddělení ČRo Milan Malina ale odepsal, že na požadované informace se zákon nevztahuje.

Veřejnost tak v případě Českého rozhlasu může vědět, že základní plat Radou ČRo zvoleného generálního ředitele je měsíčně ve výši téměř trojnásobku poslaneckého platu, ale jaké je ohodnocení výhradně jím vybraných náměstků a za co, to se veřejnost nedozví. Onen nepoměr, kdy rozhlas (možná legitimně) žádá o více prostředků na své plány, do nichž koncesionáři nemohou nijak zasáhnout, zároveň ale odmítá sdělit to, co by mělo být naprosto samozřejmě veřejné, je zřejmý.

Platíme-li, musíme se i starat

Společenská smlouva s plátci koncesionářských poplatků je smlouvou dvou rovnoprávných partnerů, ne správce léna s těmi, kteří mu pouze mají odevzdat desátek. Je logické, že se vedení ČT a ČRo snaží získat na svou činnost více prostředků, nelze však postupovat jakkoli.

Kupříkladu takový požadavek, aby za službu veřejnoprávních médií platil i ten, kdo nemá možnost nebo ji nechce využít, pouze z důvodu, že je odběratelem elektrické energie, je podobně logická, jako kdyby vydavatel komunistických Haló novin po čtenářích Hlídacího psa vyžadoval, aby na základě speciálního odvodu přispívali na tisknutí novin, které nečtou, ale protože jsou tištěny, představují veřejnou službu.

Demokratická občanská společnost ve střední Evropě pro svůj rozvoj média veřejné služby potřebuje. Jsou statkem, jehož prostřednictvím by se občané mohli v nezbytném případě bránit možné mocenské zvůli. Útoky prezidenta Miloše Zemana a senátora Jana Veleby na Českou televizi ukázaly, v čem spočívá potřebnost médií veřejné služby.

Při jejich správném fungování a nastavení kontrolních mechanismů odpověď na otázku, komu slouží, bude jednoduchá – občanům. Ti totiž, na rozdíl od těch, kdo na ČT a ČRo z nejrůznějších důvodů ve snaze je oslabit, útočí, budou těmi, kdo se je pokusí bránit. Třeba i v podobě platby vyšších poplatků.

Média veřejné služby musí ale nejprve dokázat, že umějí naslouchat, být partnerem a prokázat, že si více peněz z kapes poplatníků skutečně zaslouží.