Příznivci krajní pravice usilují o vstup do české armády. Jde prý „jen o jednotky procent“
Zatímco extremisté z krajní pravice zájem o službu v české armádě mají, ty levicové nechává vidina služby v ozbrojených silách chladnými.
„Vojenské zpravodajství se i v roce 2016 zaměřilo zejména na identifikaci příznivců pravicového extremismu, kteří měli snahu stát se profesionálními vojáky české armády,“ konstatuje aktuální výroční zpráva Vojenského zpravodajství za rok 2016.
Armáda každý rok přijímá zhruba dva tisíce nových vojáků, přibližně 500 vojáků pak řady armády ročně opustí. Cílem je navýšit stav armády do roku 2020 zhruba na 25 tisíc mužů a žen, výhledově až na 30 tisíc.
Jak na dotaz HlídacíPes.org uvedlo ministerstvo obrany, počet zájemců o službu v armádě, kteří byli kvůli sympatiím k pravicovému extremismu vyřazení, „se pohybuje v jednotkách procent“.
Pomoct mají psychotesty
„Možnou inklinaci uchazečů lze vypozorovat i z prováděných psychotestů,“ podotýká Jakub Fajnor z tiskového oddělení ministerstva obrany.
Zájemce o práci profesionálního vojáka musí podepsat i čestné prohlášení, že „nepodporuje, nepropaguje a nesympatizuje s hnutím, které prokazatelně směřuje k potlačování práv a svobod člověka, nebo hlásá národnostní, náboženskou anebo rasovou zášť, nebo zášť vůči jiné skupině osob“.
I tak se ale sympatizanti extremismu v armádě objevují — potvrzuje to tato pasáž z výroční zprávy Vojenského zpravodajství: „Zároveň pokračovalo monitorování činnosti příslušníků resortu obrany inklinujících již v minulosti k hnutím, která prokazatelně směřovala k potlačování práv a svobod člověka, či k rasové nesnášenlivosti.“
To, že mezi vojáky v aktivní službě jsou i „fandové“ krajní pravice, ministerstvo obrany připouští. „Armáda se podobně jako celá společnost vyvíjí a proměňuje. Nelze vyloučit, že někteří jedinci v průběhu služebního poměru začnou inklinovat k extremismu. Je úkolem příslušných složek resortu ministerstva obrany podobné tendence monitorovat,“ říká Jakub Fajnor.
Taková „inklinace“ pak může být důvodem, proč vojáka z armády propustit. „V několika jednotlivých případech se to už stalo,“ říká Fajnor.
Známý je případ z roku 2009, kdy z armády nuceně odešli dva vojáci, kteří na misi v Afghánistánu nosili na přilbách znaky nacistických divizí. Šlo o velitele 4. brigády rychlého nasazení, na svých přilbách nosili erby brigády SS Dirlewanger a divize SS Hohenstaufen.
Související články
Chceme svůj článek v Ústavě. A vybudujeme vlastní vojsko, tvrdí Národní domobrana
Haf! Jsme Krušní psi. Jak Národní domobrana loví nelegální migranty na zelené hranici
Loni se vojenská policie kupříkladu zabývala případem vojáka, který na veřejnosti hajloval a fyzicky napadal hosty restaurace.
Uchráníme naše lesy
Někteří bývalí vojáci, případně vojáci v záloze, jsou také aktivní v různých polovojenských uskupeních a domobranách, jež po Česku vznikly především v souvislosti s uprchlickou krizí.
„Členská základna militantních skupin deklarujících paralelu k bezpečnostním složkám státu byla roztříštěná a celkový počet aktivních členů, propagovaný jejich představiteli, neodpovídal skutečnému stavu. Také úroveň vojenských schopností byla na rozdílném stupni,“ konstatuje ale zpráva Vojenského zpravodajství.
„Nedojde-li k dostatečně silnému vnějšímu impulsu, jakým by mohl být například skokový nárůst počtu imigrantů, nebudou polovojenské iniciativy představovat výraznější bezpečnostní riziko pro ČR,“ dodává dokument.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Dokázalo by se Česko ubránit útoku dronů? Otázka jako horký brambor
Stát jako Velký bratr. Boj proti uchovávání komunikačních dat dostal novou šanci
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
10 komentářů
I pro vás jsou nacionálně dělničtí socialisté pravice? Nejste autistou pane Břečťane!
Lidoví soudruzi (volkgenossen)- nacionálně dělničtí socani byli největší kamarádíci internacionálních socanů=komoušú, lze si přečíst, nejen o tom, jak společně útokem na Polsko zahájili 2.světovou, ale i o tom, jak baťka Stalin předal Hitlerovi do Ruska uprchlé německé komunisty.
A kdepak čtete v článku něco o „nacionálně dělnických socialistech“, madam? Projektujete si do textu vlastní představy, tak se asi budete muset vymezovat spíše sama proti sobě. I když to je poněkud schizofrenní…
Kdysi udělal Beneš z ruských Legionářů také krajní pravici, se kterou vedl celoživotní válku, zatím co Masaryk byl jejich otcem a přítelem. Beneš ani neuznal jejich zásluhy a legio-důstojníky vyhnal z armády. Pak k nám povolal Francouzské generály, aby naší armádu řídili místo Legionářů.
Obdobně se chovali Komunisté a z parašutistů a letců v Anglii udělali pravičáky. Teď to novináři říkají o mladé, dělnické straně, která jak je známo je charakterizována nacionalismem a rovnostářským levičáctvím.
Někdo si tu vytváří „nepřátele“, aby měli „proti komu bojovat“.
Faktem zůstává, že lidi, kteří pokládali životy za vlast ve Španělsku, v Rusku v Anglii i jinde, byli většinou vlastenci a tedy do jisté míry nacionalisté. Ostatní seděli za pecí a psali „do novin“ o tom, jak jsou nacionalisté „nebezpeční“.
Ono jde taky o to, že legionáři se z Ruska vrátili dost pozdě, vlastně až po intervenční válce a okruhem kolem světa..Až koncem roku 1919-1920. Čili mezitím už fakticky byl základ československé armády (a zejména jejího vedení) vybudován bez nich, z českých kádrů které převzala z rakouské armády, dílem pak skutečně (se souhlasem Masaryka) za podpory a dle instrukcí z Francie. Sice se dodatečně podařilo některým ze zkušených důstojníků z legií získat umístění v čs.armádě, ale ten podstatný vliv tam zkrátka nebyl, nic víc než dělat poctu Masarykovi, když z toho měl radost už nemohli.
Každopádně je ale nutné připomenout, že Beneš ani žádné legionáře z armády vyhazovat nemusel, protože v tom se armáda plně podřídila politickému vedení země. Po Mnichovu se pokojně demobilizovala, odevzdala zbraně, většina jich odešla do civilu, ti co chtěli bojovat proti nacismu utekli do zahraničí.. a ten zbyteček co zůstal ve vládním vojsku pak pod dohledem Němců za války hrdinně kopal erteple…
Jen bych ale dodal, že část legionářů se z Ruska vrátila už dříve, a byli tu také legionáři z Francie a Itálie… Ale jistě, byly tu i jiné faktory, které se podílely na formování československých ozbrojených sil těsně po 28.říjnu 1918 a při těch nastalých regionálních komplikacích. Třeba Sokol…
Když píšete, že „lidi, kteří pokládali životy za vlast ve Španělsku, v Rusku, v Anglii i jinde, byli většinou vlastenci a tedy do jisté míry nacionalisté…“ Neodpustil bych si, prosím Vás, takovou poznámku k tomu prvnímu případu, tedy Španělsku… Tam ta občanská válka prakticky skončila jen krátce poté, co Němci obsadili Prahu a vytvořili Protektorát Böhmen und Mähren. Ti interbrigadisté, kteří předtím ve Španělsku bojovali a mezi nimiž byli samozřejmě i Češi, byli organizováni prostřednictvím Komunistické Internacionály (Kominterny), tedy takové „prodloužené páky“ SSSR, a většinou se jednalo o lidi přinejmenším dost silně levicově zaměřené. Komunisté to prezentovali jako „boj proti mezinárodnímu fašismu“ a tak jistě, spojitost s nějakým vlastenectvím by se tam také našla, když KSČ prohlašovala, že „u Madridu se bojuje za Prahu“. Ti naši interbrigadisté odcházeli bojovat do Španělska proti vůli československých úřadů a po skončení občanské války se přes francouzské zajatecké tábory ocitli v západní Evropě – a přinejmenším část z nich se v Británii údajně odmítla zapojit do formujících se československých jednotek, na čemž se zjevně podílelo tehdejší částečné spojenectví mezi Německem a SSSR (srpen 1939-červen 1941) a Moskvou prosazovaná linie, na jejímž základě komunisté asi ani vlastně nevěděli, jak se mají vůči realitě nacistické okupace v řadě evropských zemí stavět. Samozřejmě, jiná kapitola je, když byli po druhé světové válce a nástupu komunismu ve středovýchodní Evropě tihle bývalí interbrigadisté podezřívaní a pronásledovaní jako trockisté atd. (ostatně, hlavním strůjcem interbrigád v rámci Kominterny byl pozdější jugoslávský předák Tito, znepřátelený se Stalinem).
Zkrátka, chtěl jsem hlavně říci, že to vlastenectví u těch španělských interbrigadistů může být alespoň zčásti takové dost sporné. Jen pro nějaké novější srovnání, když před více než desetiletím, po invazi USA do Iráku, Bush junior tak nějak vyhrožoval i některým jiným zemím, a mezi nimi i Severní Koreji, tak se v naší KSČM objevil návrh vyslat do KLDR dobrovolníky, kteří by jí pomohli v případě americké invaze – tedy, co by asi sami komunisté nazvali spíše projevem nějaké internacionální solidarity než vlastenectví. V případě toho Španělska od roku 1936 také platilo spíše to první.
Možná dodat, ještě jednu věc. Postoj Francie k občanské válce ve Španělsku byl asi tak podobný jako ke konfliktu o naše Sudety, tedy postavený na politice appeasementu. Čili protifašistické straně ve Španělsku nejen neposkytli žádnou pomoc (ani prodej zbraní), ale dokonce skutečně nejen čeští ale všichni interbrigadisté které chytili na hranicích, skončili ve francouzských lágrech s nálepkou nedůvěryhodní levičáci. Což se s nimi táhlo dál třeba i u našich oddílu v Anglii. Tam těch i politických konfliktů bylo v podstatě mnohem víc, z různých příčin. Je nutné si uvědomit, kromě pilotů zase Britové tolik naše vojáky nepotřebovali. a ti do bojů prakticky nezasahovali.., takže tam skoro celou válku prožili v uprchlickém vojenském táboru..
Tak v zásadě máte pravdu. Ale k té Francii… Ono úplně na samém počátku, v tom létě 1936, kdy i ve Francii vládla levicová Lidová fronta (Léon Blum), tak tam jasné náznaky solidarity s tou španělskou Lidovou frontou byly – a španělským republikánům se podařilo získat i dost zbraní z Francie. Jenže jistě, ve spolupráci s Velkou Británií brzy převážila ta politika appeasementu a nezasahování; a tak vlastně nakonec kromě SSSR (který ovšem ve Španělsku viděl možnost jistých experimentů, což na druhé straně platí i o Německu, ale o SSSR asi ještě spíše, protože tam šlo o víc než jen vojenskou a ekonomickou podporu jedné z bojujících stran, případně využití Španělska jako nějaké „vojenské střelnice“), dalším státem, který diplomaticky a materiálně nejvíce a jednoznačně podpořil Španělskou republiku, bylo Mexiko, které žilo odkazem vlastní revoluce cca let 1910-20.
Ti interbrigadisté končili v těch francouzských lágrech hlavně s tím, jak občanská válka ve Španělsku vrcholila vítězstvím frankistů, a oni se přes hranici stahovali do Francie. A tak jistě s tou Anglií… Já jsem sám výše napsal „údajně“, protože, musím se přiznat, s dotyčnou informací jsem se setkal asi jen v nějakém rozhlasovém pořadu (tuším „Příběhy 20.století“), a dokonce snad s tím, že někteří se pak přesunuli do Kanady – jinak zatím nikde jinde. A samozřejmě, je známo, že někteří z těchto bývalých interbrigadistů pak bojovali v naší armádě v SSSR. Vzpomíná na to např. i L. Svoboda ve svém „Z Buzuluku do Prahy“… A jistě je možnost dohledat se o tom informací více…
Hezky popsáno, i včetně toho prvního odstavce.. Je totiž nutné si uvědomit, že jde o armádu. Ti lidé se skutečně hlásí do služby, kde mohou být v zájmu národa zabiti – a mají tam také v zájmu národa zabíjet.. (V případě války, jistě , k ničemu jinému tu armádu nemáme – i když třeba v rámci NATO na druhém konci světa).
Možná nám dojde že nikdo jiný než právě pravicoví extrémisté se na takovou práci ani hlásit nebude..
Celá politická scéna u nás je natolik posunutá doleva, že skutečnou pravici už ani neumí státní instituce a média rozeznat, a za její náhradu používají levicové nacionální směry.
Dělítko tak už nevede mezi levicí a pravicí, ale fakticky mezi nacionalismem a internacionalismem, který se čím dál tím více nedá rozeznat od globalismu. Internacionální socialismus a globální kapitalismus se ke své existenci navzájem potřebují, stejně jako nacionalismus se potřebuje vymezovat vůči oběma dohromady.