GLOSA. Veliký úžas způsobilo zjištění, jak se v ústeckém Domě kultury nakládá s veřejnými prostředky na nákup IT služeb. Zlobí se ředitel Ivan Dostál, zlobí se dodavatel služeb Petr Vinš, že se vlastně nic nestalo. Nechápou podstatu problému: ten není v tom, kolik nakupované služby stojí a zda při tom byl, či nebyl porušen zákon. Problém je, že se takové služby nakupují vůbec.

„Toto nám dělá neustále.“ Slova ředitele Domu kultury Ivana Dostála na adresu Martina Noska ukazují míru nepochopení veřejné kontroly. Martin Nosek byl tím, kdo si podle zákona o svobodném přístupu k informacím požádal o faktury a zveřejnil je.

Nám, kteří zde vládneme, to Nosek dělá neustále. Kouká nám pod prsty. Jaké zděšení!

Nosek to ovšem nedělá „jim“. Dělá to nám všem, v našem zájmu. V zájmu veřejném.

Co umí i malé dítě

Co vlastně vyšlo najevo, že je kolem toho tak zle a že teď Dostál mluví o učiteli Noskovi jako o spratkovi?

Že z veřejných peněz tečou částky, i když nejsou v jednotlivostech nijak závratné, na věci, které si každý je zvyklý řešit sám. Podívejme se na některé z nich.

Když ředitel Dostál přecházel do Domu kultury z postu místostarosty obvodu Severní Terasa, přetahovaly se mu údaje z počítače. Ve fakturách je to uvedeno jako „import pošty a kontaktů z PC z úřadu Severní Terasa“. Proč?

Jako funkcionář obvodu měl Dostál v počítači věci dvojího druhu. Ty, které se týkají agendy úřadu – ty ale nemají v počítačích Domu kultury co dělat.

A pak věci povahy osobní, jejichž zálohu ale není důvod platit z veřejných peněz. Když už ředitel Domu kultury tuto banální operaci nezvládá sám, měl si ji zaplatit ze svého.

Nebo aplikace Geocaching v telefonu zaměstnankyně Bořutové: Když pomineme fakt, že byla použita jednou, proč za ni a za její instalaci platit? Aplikací na vyhledávání kešek v terénu jsou desítky, většina zdarma. Jejich instalace do telefonu je otázka vteřin a zvládá ji malé dítě. Proč k tomu volat externího IT experta a platit za jeho služby?

Můžeme ještě pochopit školení a asistenci při odeslání daňového přiznání. Jednou. Ne ale dva roky po sobě – k čemu potom takové školení a asistence bylo?

Úplně stranou pak ponechme položky jako vytvoření profilu na facebooku nebo příprava přenosu dat z mobilu.

Proč ne městský Metropolnet?

Přiznejme si, že rozsah a náplň objednávaných služeb vyvolává dojem, že v Domě kultury sedí personál, který by si nejspíš zopakoval sedmou třídu v předmětu informatika. Fajn, může se stát, třeba na tyto dovednosti není kladen v jejich pracovní náplni důraz a vynikají v jiných.

Zarážející je ovšem fakt, že v takovém případě ředitel nepožádá o pomoc městskou organizaci Metropolnet, která tyto služby poskytuje magistrátu, městským obvodům nebo právě jeho příspěvkovkám, třeba v ZOO, Městské policii a podobně.

A pak je tu tato praxe, vysvětlená v odpovědi Martinu Noskovi, který se tázal na nákup počítačů: „Poptávky u různých dodavatelů provedl pan Petr Vinš.“

Co to znamená? Že si Dům kultury koupil počítače od dodavatele, na kterého zároveň přehodil poptávkové řízení. Vzdal se možnosti si sám ceny porovnat.

Nevíme, zda byl nákup výhodný. Neví to ani město – nezbývá mu než věřit. Je to model „kupte nám to někde, děkujeme“. V Domě kultury se IT nakupuje stylem – když máme problém (a máme jich hodně), zavoláme pana Vinše.

Panu Vinšovi se nedivíme, že se zlobí. Je to nevýhoda obchodování s veřejnými institucemi, že je na ně dobře vidět, pokud se člověk dobře zeptá.