Postřehy z Řecka: Respektovaný komunista ze Syrizy a holub dotěrný jak Merkelová

Řekové jsou velmi příjemní, komunikativní a pohostinní lidé. Ctí hosty a ani uprchlíci, kteří jsou nyní velkým problémem tohoto balkánského státu, nejsou vnímáni tak emotivně, jako třeba u nás či v Maďarsku.

Není známo, že by se v zemi konaly protesty proti migrantům. Z problémů souvisejícími s jejich příchodem do Řecka jsou obviňováni pouze odpovědní řečtí politici a úředníci, nikoliv uprchlíci samotní, píše v pokračování svých postřehů z Řecka brněnský novinář a spisovatel Kristián Chalupa.

Dva v Řecku respektovaní levičáci

Manolise Glezose a Mikise Theodorakise zná mladá recepční v hotelu, její vrstevník prodávající ve stánku místní pivo s názvem Mythos, i starší řidič taxíku. Glezos, který se letos v září dožije 93 let, se poprvé proslavil, když v květnu 1941 společně s jedním studentem strhl z Akropole nacistickou vlajku s hákovým křížem.

Jeho symbolický čin odporu proti okupantům připomíná na Akropoli pamětní deska v místě, kde vlaje velká řecká vlajka. Později byl tento komunista vězněn německými nacisty i řeckým vojenským režimem. Za komunismu byl u nás opěvován jako řecký národní hrdina až do doby, než v srpnu 1968 poslal z vězení moták, ve kterém se kriticky vyslovil k sovětské vojenské intervenci do Československa.

Dnes je Manolis Glezos nejstarším europoslancem, zvoleným za radikálně levicové hnutí Syriza. V nedávné době se ale nesouhlasně vyjádřil k současným krokům vlády premiéra Alexise Tsiprase, která se snaží pokračovat v úsporných reformách. Požadoval, aby skončilo „ponižování řeckého lidu“.

Podobně kriticky vystoupil v uplynulých dnech i světově proslulý hudební skladatel Mikis Theodorakis, který složil mj. hudbu k filmům Řek Zorba či Serpico. Thedorakis je o tři roky mladší než Glezos a jeho minulost je rovněž spojena s bojem proti nacismu i řecké vojenské vládě. V letech 1990 až 1992 byl ministrem ve vládě Konstantina Mitsotakise. Před několika lety byl Mikis Theodorakis v anketě o nejvýznamnější řeckou osobnost vyhodnocen jako jedenáctý. Anketa se týkala všech osobností od doby starověkého Řecka až po dnešek.

Když se vracíme z Atén leteckou společností Aegeana do Vídně, mluví s respektem o Theodorakisovi sedmapadesátiletá Chrisoula Dimitrikapoulou, která dlouhá léta žila v Austrálii a před časem se i s rodinou vrátila do hlavního města Řecka. Svého kroku nelituje a věří, že její vlast krizi překoná. Její manžel si ale našel práci ve Vídni jako šéfkuchař v jedné dražší restauraci.

Ani tato australská Řekyně nešetří slovy kritiky na adresu všech bývalých i současných vlád v Aténách a zároveň odsuzuje, jak říká, „vysávání řeckého lidu ze strany neschopných politiků, Německa a některých jiných států EU“. V tom se s Glezosem a Theodorakisem jednoznačně shodne.

Janis a Janis

Čtyřicetiletý soukromý lékař z Atén, který se mi na pláži představil jako Janis, říká, že jeho politické názory se s Glezosovými či Theodorakisovými postoji neztotožňují. Sám sebe považuje za pravicově orientovaného demokrata a komunisty či radikální levičáky nemá příliš v oblibě.

Obou jmenovaných mužů si ale přesto váží a potvrzuje, že Manolis Glezos i Mikis Theodorakis jsou v Řecku respektováni napříč celým politickým spektrem. Když přijde řeč na současnou ekonomickou krizi, lékař se nejdříve dost hanlivě vyjádří o současné vládě Alexise Tsiprase, která je podle jeho slov absolutně neschopná řešit problém s uprchlíky a samozřejmě ani dluhovou krizi.

Německou kancléřku Angelu Merkelovou však zároveň označí nepublikovatelným termínem. S podobným nelichotivým názorem na Merkelovou se setkám ještě vícekrát.

Janis je velmi často používané jméno v Řecku. V severomoravské Kopřivnici byl mým spolužákem na základní škole Janis Simu, který se narodil po porážce komunistů v řecké občanské válce v uprchlickém táboře v bývalé Jugoslávii. Jsme dlouholetými kamarády.

V roce 1974, hned po pádu vojenské vlády v Řecku a po obnovení demokracie, odjel z Československa do své vlasti, kterou dosud neznal. Živil se pak hlavně jako řidič dálkové kamionové přepravy. Nyní žije tento úspěšný podnikatel střídavě poblíž řeckého města Kozani a také v Kopřivnici, kde vlastní se synem restauraci a moderní hotel.

Když se před několika lety začaly objevovat první příznaky dluhové krize v Řecku, Janis mi tvrdil, že sice nějaké problémy existují, ale jsou to hlavně „nafouknuté“ novinářské bubliny. Dnes uznává, že Řecko si různými nesmyslnými výhodami příliš „hýčkalo“ přebujelý úřednický aparát a teď se dostavily výsledky.

Vláda a uprchlíci

Počet uprchlíků, kteří se nyní zdržují na řeckých ostrovech, ale i na pevnině, je odhadován na desetitisíce. V Aténách pobývají nejvíce v parku Pedion tou Areos. Poblíž přístavu v Pireu, odkud odjíždějí velké trajekty, je v parku také čtyřicítka uprchlíků, zejména mladých mužů. Apaticky leží nebo sedí na trávě. Jsou mezi nimi i dvě rodiny s malými dětmi. Nemají zájem příliš komunikovat. Jeden z mužů mi říká, že jsou všichni ze Sýrie, odkud utekli před terorem Islámského státu i panujícího režimu. Chtějí se dostat do Velké Británie nebo do Švédska.

Obracím se na naše velvyslanectví v Aténách s dotazem, zda migranti představují pro naše občany nějaký větší problém. Miloš Kučera, který zastupuje velvyslance, odpovídá, že žádné hlášení od českých turistů o potížích ze strany migrantů nebylo evidováno.

Prázdné značkové obchody v Glyfadě

Hned vedle čtyřhvězdičkového Palace hotelu, v němž bydlíme, je architektonicky podobně řešená další pětipatrová budova. Krásný bazén s modrou vodou do tvaru houslí je ale po celý den, stejně jako apartmánový dům, úplně prázdný. Pouze za celých deset dnů dvakrát zahlédnu nějakého muže, majitele či správce. Žádní hosté nepřijeli. Potvrdí nám to uklízečka z našeho hotelu, v němž je ale téměř plno.

Na třídě Metaxa a na náměstí Esperidon na aténské riviéře – Glyfadě – je řada značkových obchodů, podobných jako v New Yorku, Londýně či Paříži. Na rozdíl od centra Atén ale v luxusních obchodech Glyfady není mnoho zákazníků. V době hlavní turistické sezony mají téměř všechny obchody kromě celé neděle, kdy hlavní třídy aténské riviéry „spí“, zavřeno i v  pondělí, ve středu a také v sobotu odpoledne.

Od místních obyvatelů se dovídáme, že majiteli obchodů a jedinými zaměstnanci jsou často členové jedné rodiny a na neděli a některé večery v týdnu prostě nenajímají prodavače. V prodejně obuvi jsou k mání dámské boty značky Prada za 350 euro. Podobné letní sandály se v Řecku dají koupit za cenu desetkrát nižší. Boty v této ceně jsou prý ochotní v Glyfadě koupit pouze turisté z Ruska, kteří tvoří zhruba polovinu osazenstva Palace hotelu.

Dotěrný holub jako Merkelová

Pláž před našim hotelem ožívá již v šest hodin ráno, kdy první Atéňané přijíždějí k moři relaxovat. Mnozí vydrží do pozdních nočních hodin, kdy zde pořádají pikniky i s reprodukovanou hudbou. Mezi slunícími se lidmi procházejí nerušeně holubi, neváhají se ani „promenovat“ po jejich osuškách a ručnících. Rozhodnu se jednoho vyzkoušet.

Jdu za ním a holub kolébavým krokem jde přede mnou. Po asi třech minutách vzbudím pozornost některých Řeků. Sledují, jak to holub dlouho vydrží. Nervy mu „prasknou“ po téměř pěti minutách, kdy se nakonec zvedne a odletí. Zaslechnu, jak kdosi z místních říká něco v tom smyslu, že je dotěrný jako Angela Merkelová.

Spolužák Janis Simu mi v textové zprávě napsal, ať si v Řecku užívám hlavně víno a slunce. Jeho doporučení jsem po celých deset dnů pobytu ochotně respektoval. Rád se do Řecka brzy zase vrátím, těším se na setkání s příjemnými lidmi, dobrým jídlem, průzračným mořem a plážemi zalitými horkým sluncem. Řecko patří do Evropy a bylo by dobře, aby v ní i v budoucnu zůstalo.