troy david johnston via Foter.com / CC BY-NC, zdroj

Poslední slova před popravou. Pravidelná připomínka komunistické zvůle

Napsal/a Mikuláš Kroupa 28. června 2017

Pravidelně koncem června, 21. a 27., si připomínáme smrt Heliodora Píky a Milady Horákové. Před lety jsem vyprávěl v knize „V komunismu jsme žít nechtěli“ příběh bývalého bachaře z Borů. A v úvodu jsem rozebíral poslední slova popravených.

Milada Horáková prý řekla: „Padám, padám… Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid… Budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… Přeji vám to, přeji vám…“

V mých očích jsou oběti komunistického režimu hrdinové bez ohledu na jejich údajná poslední slova. Přesto si některá další připomeňme.

Čekání na popravu

Dům, v němž žil bývalý bachař Josef Klesa, je na dohled věznice Bory. Lidé, kteří ho v dobách vrcholného bolševického řádění obývali, slýchali – soudě podle několika vyprávění – i pláč a volání o pomoc z borských katakomb.

Kdyby člověk vylezl na střechu, snad by dohlédl až na některý ze dvorů hvězdicovitého nápravného zařízení.

Generál Heliodor Píka

Kdyby tam stál 21. června 1949, spatřil by možná i na tu dobu výjimečnou popravu. Musel by vyjít nahoru o šesté hodině ranní, aby uviděl slavného vojáka, diplomata a legendu druhého odboje Heliodora Píku.

Sledoval by skupinu bachařů nastoupených kolem šibenice, kata a popravčí výbor včetně sovětského vyslance, viděl by odsouzeného muže, který kouří poslední cigaretu, pak mu ji vezmou a odhodí nedopalek, načež mu kat přetáhne přes krk oprátku a odsouzenec je vyzván, aby řekl svá poslední slova.

Podle úředního záznamu poslední přání Píky znělo: „Mým přáním jest, aby národ zůstal sjednocen a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa.“

Jenže: je to opravdu poslední vzkaz Heliodora Píky? Čeněk Petelík, vcelku obyčejný dozorce z Borů, který tehdy stál ve skupině ostatních bachařů přihlížejících Píkově popravě, podle protokolárního zápisu z 19. dubna 1950 tvrdil Státní bezpečnosti, že generál řekl něco jiného:

„Přeji si, aby si československý národ uvědomil, kam to s ním spěje, a přeji si, aby z toho šťastně vyvázl.“

Jestli dozorce Petelík tuhle verzi Píkových posledních slov šířil po Borech, zvláště mezi politickými vězni, estébákům se to asi moc nelíbilo.

Třeba mu později během výslechu při přípravě procesu s borskými „vzbouřenci“ cvičně nasazovali oprátku, jako to dělávali jiným vyšetřovaným, možná mu řekli, ať si už připravuje vlastní poslední slova.

Kdo dnes ví, co skutečně řekl před popravou slavný voják? A kdo ví, co (pokud vůbec něco) řekl před pozdější vlastní popravou Čeněk Petelík?

Pro viníky pomstu nežádám

Kolik vlastně existuje verzí Píkových posledních slov před smrtí? Petr Radosta cituje (ovšem bez uvedení zdroje) v knize Protikomunistický odboj – historický nástin třetí podoby Píkových slov:

„Jestliže má smrt národ sjednotí, umírám rád!“ Čtvrtou a pro mě asi nejvěrohodnější verzi publikoval slovenský Ústav paměti národa v červnu roku 2007 ve slovenském deníku SME.

Pochází ze svědectví tehdejšího vězeňského kaplana Antonína Doležala, sepsaného 20. října 1949: „Po celou tu dobu stál generál pobledlý a navenek klidný. Držel jsem jeho zpocenou, ledovou ruku. Oči měl sklopeny, díval se na křížek v mých rukou a modlil se. Pak za všeobecného ticha pronesl asi tři věty asi tohoto obsahu: ,Jsem nevinen. Chtěl jsem vždy jen dobro lidu. Před Bohem nežádám pomsty pro viníky své smrti.‘“

Ani ne za rok od Píkova zavraždění se konala v Praze na Pankráci jiná poprava: 23. května 1950, tentokrát už v půl šesté ráno, věšeli komunisté jednoho „ze svých“ – právě zmíněného bachaře Petelíka.

Podle soudu chtěl s několika kolegy a vězni v příhodnou chvíli uloupit zbraně a přepadnout dozorce věrné lidově-demokratickému zřízení. Pak měli spolupracovat se západními imperialistickými vojsky, která by provedla převrat v celé zemi.

Čeněk Petelík.

Poslední slova prý zlomený dozorce ustrašeně vzlykal – v úředním záznamu stojí: „Děkuji svému právnímu obhájci za obhajobu, pozdravuji rodinu a děti, vzpomínám matky, děkuji soudu a prosím kolegy, aby mi odpustili, že jsem se proti nim prohřešil.“

Těsně před smrtí Petelík údajně zvolal: „Sbohem, ženo a děti, odpuštění, kamarádi, že jsem vám udělal takovou hanbu – sbohem!“ Škrcení trvalo dvě minuty, pak, jak se uvádí v Zápisu o výkonu poprav, konstatoval mistr popravčí konec exekuce.

Je to podivné poselství v posledních vteřinách života, protože Čeněk Petelík nic špatného nespáchal a musel vědět, že to, co se děje na dvoře, je prachobyčejná vražda.

Proč by pod oprátkou prosil kolegy a kamarády o odpuštění? Můžeme rozvíjet teorii, že Petelík žádal o odpuštění ty, které strhnul do maléru, že se styděl, poněvadž – jak dnes víme – nevydržel výslechy, respektive zlomil se a přijal absurdní obvinění. Ale proč by pak děkoval soudu?

Nebyl důvod lhát

Historik Petr Blažek poznamenává, že Petelík šel na popravu jako první ze tří odsouzených borských „povstalců“. Snad do poslední chvíle doufal, že někdo kata zastaví, že přijde milost.

Hned po Petelíkovi kráčel na popraviště starší muž, sedlák, poslanec za lidovou stranu, toho času mukl a odsouzenec na smrt: Stanislav Broj, muž ostrých rysů a pevného postoje. Představuji si, že stál mírně rozkročen, se sebejistým nebo spíš odhodlaným výrazem.

Na dotaz popravčího, jaké je jeho poslední přání, podle zápisu hrdě prohlásil: „Chci jen prosit Boha, aby vám tuto vraždu odpustil. Vím, že umírám proto, že jsem chtěl mít svobodné zemědělce ve svobodné zemi. Oni také budou!“

Těsně před smrtí Broj zvolal: „Moje děti, odkazuji vás ochraně Boží a Panny Marie, ženu také. Nechť žije svobodné Československo.“

Stanislav Broj

Minutu poté byl „Kozina“, jak se chodskému lidoveckému poslanci v kriminále přezdívalo, zavražděn.

Jako třetí nastoupil pod šibenici René Černý, pohublý svalovec, atlet, hrdý prvorepublikový důstojník československé armády, bojovník ze západní fronty.

Jeho slova byla také jiná než ta Petelíkova (zněla): „Chci vám říci, že jste mne odsoudili pro nic a že je to vyložená vražda. To říkám pod šibenicí. Tady bych vám řekl, že jsem něco udělal, ale já nic neudělal. A vám, pane státní prokurátore, mnoho štěstí nepokvete.“

Úplně poslední slovo těsně před popravou v 6 hodin a 14 minut Černý snad zakřičel, protože úředník v třístránkovém zápisu o popravě udělal jeden jediný vykřičník – za Černého zoufalým: „Vrahové!“

Jak je to s autenticitou posledních slov popravených politických vězňů je nejasné a zřejmě to tak i zůstane.

Všeobecně se má za to, že komunisté neměli důvod ve svých záznamech poslední slova zkreslovat, protože zápisy byly neveřejné.

V tomto přesvědčení utvrzují mnohé příklady, nejen citované výroky Broje či Černého. Třeba: „Nebylo mi povoleno se hájit, pane předsedo!?“ prohlásil na popravišti podle archivního záznamu Jan Hošek, západní agent chodec odsouzený v monstrprocesu, v němž se prokurátor Vojtěch Rudý (příznačně přezdívaný „krvavý Vojtěch“) vypořádal s osmi lidmi – udělil pět poprav a tři doživotí.

3 komentáře

  1. Pavel Polák napsal:

    Díky.

  2. rob napsal:

    v ucte

  3. Nemec napsal:

    Smutná historie ale ještě smutnější přítomnost díky preferencím komunistů a obnovené kolaboraci s okupantem. A to ještě debilně schvalujeme protievropský zákon o zbraních.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies