Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Polská vláda vzala útokem státní televizi a rozhlas. Cílem jsou “média jedné strany”

 -   - 

Polský orelHungary-2521 - Polish Chapel” Autor: Dennis Jarvis

V Polsku pravicová vláda s parlamentní většinou a “vlastním prezidentem” v zádech vzala útokem Polskou televizi a Polský rozhlas. Šéfové těchto médií vesměs zareagovali demisí, eurokomisař Günther Oettinger pohrozil Varšavě, že komise vyvolá proti Polsku mimořádnou proceduru pro porušení základních hodnot EU. O co se nyní v Polsku hraje analyzoval pro HlídacíPes.org odborník na mediální právo Aleš Rozehnal.

Polsko čelí mediální krizi, která je způsobena přijetím novely zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Podle této novely skončí předčasně mandáty dosavadních členů představenstev a dozorčích rad Polské televize a Polského rozhlasu, a to ke dni publikace zákona ve sbírce zákonů.

Nedočkavá PiS vytváří “vládní vlnku”

Novela údajně umožní nové vládě dosazovat do vedení veřejnoprávní televize a rozhlasu své lidi a pravomoc jmenovat a odvolávat šéfy veřejnoprávní televize a rozhlasu přejde na ministra státního pokladu (obdoba českého ministra financí). Polská vláda odůvodňuje svůj postupu snahou “vrátit veřejnoprávní média Polákům” s tím, že Polský rozhlas a televize prý opomíjejí či diskreditují křesťanství a polské tradice.

Na akcentu na křesťanství a polské tradice ve vysílání rozhlasu a televize by samozřejmě nebylo nic špatného. Spíše se však zdá, že se vláda snaží vytvořit si televizi a rozhlas vládní strany Práva a spravedlnost. Byly rovněž ignorovány standardní demokratické procedury, které strana Právo a spravedlnost považuje zřejmě za příliš zdlouhavé.

Společně se zvýšením kvora pro rozhodování Ústavního soudu je to ukázka nedočkavosti, jakou se tato strana snaží ovládnout všechny složky moci, jakož i ukázka zneužití síly majority, která je sice legitimní, ale nerespektuje existenci materiálního jádra ústavy a práva vůbec. Demokracie totiž může činit cokoli, kromě toho, že se nemůže vzdát sebe sama.

Podstata změny

Sporná novela zákona spočívá v tom, že pravomoc jmenovat členy představenstva a dozorčí rady je zcela přenesena na ministra státního pokladu. Veškeré orgány těchto vysilatelů budou tedy podřízeny moci výkonné, aniž by do jejich složení mohla zasahovat částečně moc zákonodárná jako doposud.

Členy představenstva dosud jmenovala a odvolávala dozorčí rada, kterou jmenovala Národní Rada pro vysílání s výjimkou jednoho, kterého jmenoval ministr státního pokladu. Národní Rada pro vysílání má pět členů, dva jmenuje prezident, dva jmenuje Sejm a jednoho jmenuje Senát. Národní Rada pro vysílání je tedy kreována obdobným způsobem jako naše Rada pro rozhlasové a televizní vysílání či Rada České televize nebo Rada Českého rozhlasu.

Předmětná novela učiní z Polské televize a rozhlasu standardní státní korporaci – v tomto případě státního vysilatele – odlišující se od jiných korporací pouze způsobem financování.

Veřejnoprávní, státní, vládní, stranická…

I před touto novelou bylo velmi obtížné označit Polskou televizi a rozhlas za veřejnoprávní média, a to minimálně z hlediska formy. Jak Polská televize, tak Polský rozhlas, kterých se novela týká, mají podobu akciové společnosti, jejímž jediným akcionářem je Polská republika.

Přesto byly Polská televize i Polský rozhlas i před spornou novelou spíše vysilateli státními, nežli veřejnoprávním.

Státní vysilatel se od veřejnoprávního vysilatele odlišuje tím, že v případě veřejnoprávního provozovatele vysílání se jedná o entitu sice zřízenou státem na základě zákona, která však není státem řízena a neplní úkoly uložené jí státem. Veřejnoprávní provozovatel vysílání tak po svém zřízení žije vlastním, na státu nezávislým životem a je řízen veřejností prostřednictvím svých zastupitelů. V praxi však není příliš reálné, aby zastupitelé veřejnosti byli od státní moci zcela separování.

Veřejnoprávní vysílání má zajistit všem občanům přiměřenou účast na veřejném životě. Systém veřejnoprávního vysílání je přímo spjat s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami společnosti a s potřebou zachovat mediální pluralitu.

Naproti tomu státní vysilatel musí sloužit pouze zájmům státu vyjádřeným vládnoucí garniturou. Zájmy státu mohou být se zájmem veřejnosti souladné, ale mohou se také lišit. Stejně tak se mohou lišit zájmy vlády a státu.

Pokud by tedy Polská televize a rozhlas vyjadřovala pouze názory vlády, jednalo by se o televizi a rozhlas vládní, které se v demokratických režimech nevyskytují. Vzhledem k tomu, že polská vláda je jednobarevná, hrozí, že se nakonec bude jednat o stranickou televizi a stranický rozhlas.

Jak dál s poplatky

Likvidace zbytku možnosti veřejnosti ovlivňovat vysílání Polské televize a rozhlasu a plné podřízení těchto institucí výkonné moci povede s největší pravděpodobností k omezení plurality mediálních sdělení.

Zarážející je navíc způsob, jakým vláda změnu provedla. Vzhledem k tomu, že vládnoucí strana má většinu v obou komorách parlamentu a blízký je jí i prezident, jistě by po určité době ovládla Národní Radu pro vysílání a tudíž i klíčové dozorčí rady Polské televize a rozhlasu.

Vláda ale radši změnila proceduru, která se jí zdála zřejmě příliš pomalá. Je navíc otázkou, zda je státní vysilatel podnikem, který poskytuje služby veřejného zájmu, a zda může být příjemcem koncesionářských poplatků a být tak zvýhodněn oproti zbylým soutěžitelům na mediálním trhu.

O autorovi

Autorem článku je Aleš Rozehnal

Advokát. Přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách.

Komentáře

(1) komentář
  1. petrph napsal - dne 4.1.2016

    Mimochodem, nechápu proč tolik humbuku,zrovna od našich novinářů, když je to u nás dávno skoro stejné, a nikomu – ani EU to zase tak moc nevadí.
    1. Generálního ředitele ČT jmenuje (i odvolává) Rada ČT
    2. Radu ČT jmenuje -dle svých zájmů parlament
    3. Parlament vůbec není jako zákonodárný sbor nezávislý na výkonné moci vlády – ale naopak tvoří s ní svou většinou díky koaličním dohodám politickou jednotu.Co si ministr rozhodne, to mu parlament odhlasuje.
    Tak v čem je rozdíl? Nebo že by snad dokonce EU ani u nás nevadilo že největší český deník vlastní ministr a předseda vládní strany osobně? Mají to v té EU nějaké popletené, nebo se spíš řídí pravidlem “kdo chce psa bít hůl si najde, ale když ten pes věrně líže ruku, tak lze i nějakou jeho zlodějinku přehlédnout ?