Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Po Chartě 77 má své výročí estébácká akce Asanace

 -   - 

9451629709_b9a3f61c90_z Zdroj Autor: harry_nl via Foter.com / CC BY-NC-SA

Před čtyřiceti lety vznikla Charta 77 a krátce poté, výročí připadá právě na dnešek, začalo zatýkání těch, kteří ji připravovali. Charta ukázala, že opozice v Československu existuje, postup proti jejím signatářům zase to, jak Československo s opozicí zachází.

Obojí bylo důležité pro sebeuvědomění lidí v Československu, na jehož vyvrcholení jsme si ale museli počkat až do podzimu roku 1989.

Faleš normalizace

Druhým jménem komunismu v Československu bylo předstírání. Předstíralo se toho čím dál více: prosperita, vděk za „bratrský zákrok“ Sovětů, souhlas s přituhující cenzurou a řadou dalších kroků, jež by se více hodily do divokých padesátých let…

Charta 77 se narodila právě do této atmosféry časů přeplněných falší. Na svět jí pomáhala zajímavá skupina lidí, která nebyla zdaleka tak sourodá, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Nebýt tlaku režimu, mnozí z nich by se pravděpodobně nikdy nesetkali. Ocitli se však zahnaní tak nějak do stejného kouta.

Charta 77 byla vyjádřením občanského postoje, signatáře však stigmatizovala, nepřiměřeně ztěžovala jeho pozici ve společnosti a dělala z nich nepřátele režimu. Chartisté svojí akcí způsobili vrásky nejen příslušníkům StB, která takovéto aktivity měla potírat, ale i stranickým aparátčíkům.

Celý podnik byl medializován za hranicemi a zpět do Československa se vracel do tuzemského (ilegálního) mediálního prostoru skrze vysílání Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky.

Režimu proto už nestačilo zavírat ústa signatářům, izolovat je od „nezkažené“ většiny. Bylo potřeba přijít s nějakou oficiální protiakcí, která by nepůsobila represivně, ale ukázala co je „správně“. Tím měla být akce „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, dnes známa spíše jako Anticharta.

KSČ tedy sbírala jména tehdejších veřejně známých osobností, která měly svým zvukem přehlušit ty, jenž se pojila s Chartou 77.

Jak byla tato akce upřímná a autentická asi můžeme číst z poněkud poplašených výrazů tváře účastníků té pověstné sešlosti v Národním divadle. I to byl vlastně signál, že se režim opozice bojí. Proto vyprodukoval tuto opulentní show. I proto působí známé televizní záběry z Národního divadla ještě po těch letech tak mrazivě.

„Mučedník“ chartistů

O poznání drastičtější reakcí režimu, však byla akce StB s krycím názvem „Asanace“. Ta dala chartistům i mučedníka. Stal se jím filozof Jan Patočka.

Sám byl nejspíše dalek tomu, aby byl nějakým rebelem, radikálem, který by vyhledával konfrontaci s režimem za každou cenu. Nebyl ideologem tuzemského undergroundu. Přestože bývá považován za disidentského filozofa, jeho úvahy o politice byly přeci jenom obecnější.

Kádrováci a političtí komisaři ovšem rádi četli mezi řádky a jeho opakované teze o tom, kterak by se Češi měli vymanit z vlastní malosti a získat sebevědomí rozhodovat o vlastním osudu. Vyhranit se a zaujmout pevný mravní postoj.

Nicméně volal především po odideologizování společnosti a politiky. A přesně tohle konvenovalo textu a myšlence Charty 77. A přesně tohle stačilo také k tomu, aby mohl být považován za konzervativního pravičáka (div ne reakcionáře) a tím režimního nepřítele, který smí lidem vyprávět o filozofii možná tak v soukromém bytě, natož aby mohl někde oficiálně publikovat.

Patočka byl fenomenologem. Zabýval se tedy filozofickými pojmy a jedním z takových pojmů je i svoboda ducha. Tu, soudě podle jeho výroků a činů, řadil v hodnotovém žebříčku snad velmi vysoko.

Právě tohle měl společné s většinou těch, kteří se pod Chartu 77 podepsali v jejích počátcích. Vyznávání svoboda ducha a její pozdvižení nad veškerou politiku bylo totiž tím, co mohlo spojit s tak pestrou směsicí osobností a charakterů, mezi kterými bychom našli bohémy i askety, hloubavce i lidi činu.

Patočka se stal jedním z mluvčích Charty 77 a jako takový se samozřejmě okamžitě stal cílem pro Státní bezpečnost. Ta ho také nakonec zničila. Zemřel po osmihodinovém výslechu na služebně StB. Když vydechl naposledy, jakoby dostál svému výroku, že „pro některé věci je třeba trpět.“

Jeho úmrtí dodalo Chartě 77 naléhavost, podtrhla její opravdovost.

Osudový vzdor

Charta 77 se stala ukázkou vzdoru opozice, kterou už nebylo možné jednoduše rozbít kladivem totalitních nástrojů, či utnout „srpem hněvu“ pracujících.

Znění Charty bylo formulováno moudře, text upozorňoval na věci, s nimiž se občané Československa setkávali běžně a byl dán do kontextu lidských práv a dalších závazků, k jejichž dodržování se ČSSR přihlásilo.

Důležitým bodem také je, že Charta sama o sobě neznamenala opozici politickou, ale svojí formulací byla spíše vzdorem a protestem občanů.

Společenství jejích signatářů nebylo navenek politickou stranou a hnutím. Bylo skupinou lidí, již si byli vědomi, že je jejich svoboda ve společnosti krácena a byli ochotni riskovat osobní svobodu a dokonce i život. Jak ukázal Patočkův osud.

O autorovi

Autorem článku je František Štambera

Autor je historik oddělení novodobých českých dějin Národního muzea

Komentáře

Komentářů (4)
  1. rich napsal - dne 7.1.2017

    Žádné komentáře.Jste podezřelí z nepravosti zpráv.Nezaujali jste až tak odpůrce režimu.Oni uznávali chyby zřízení,ale nechtěli ho změnit.To až vítr událostí z Prahy v listopadu 1989 způsobil změny podobné správcům nemovitostí v r.1946.Tam jste restituovali.To byla hlavní motivacče Havla,Schwanzeberka,církve a dalších.

  2. rich napsal - dne 7.1.2017

    Patočko,kdybys předvídal kam se Tvé snažení kloní,couvls bys.Nebyls předvídavý,proto Tě osud nepříznivě stíhá.Málo jsi na své příznivce působil.Rozbili republiku ekonomicky,mravně i společensky.Nechť je ti země Česká těžká.

  3. zdenek napsal - dne 11.1.2017

    Trochu odbočím Vladimír Škutina napsal po okupaci 1968 knihu Mráz přichází z Moskvy. Vynikající knížka doporučuji si tuto knihu sehnat. Kdyby Škutina žil dnes tak by napsal knihu Mráz přichází z Bílého domu. To nebyl zkorumpovaný novinář jako dneska soudruzi z Rudého Práva, Mladé Fronty a dalších.

  4. Petr Klápště napsal - dne 11.1.2017

    Soudruhu zdenku,máš v tom trochu hokej-zřejmě jsi pracoval v radiu Jerevan. Knihu nenapsal Škutina, ale Mlynář a mráz nepřicházel z Moskvy, ale z Kremlu. Nějak jste to v tom VUMLU pomotali, soudruzi. Proč do toho matláš Bílý dům, ví snad jen svatý Grebeníček.