,

Oheň na střeše světa. Další případ sebeupálení v Tibetu je už stopadesátý od roku 2009

Napsal/a Sinopsis 20. června 2017

Bez větší pozornosti světových médií proběhla sociálními sítěmi koncem května zpráva, že se v Tibetské autonomní prefektuře Ccho-čhang (čínsky Chaj-pej) v čínské provincii Čching-chaj upálil dvaadvacetiletý tibetský mnich jménem Džamjang Losal. 

Stalo se tak poté, co byl předtím policií zadržen v souvislosti se sdílením fotografie 14. dalajlamy přes messanger WeChat. 

Jedná se o stopadesátý případ sebeupálení v Tibetu od roku 2009. Sebeupalování je tradiční forma politického protestu.

Přesto je poměrně málo známým faktem, že pravděpodobně největší vlna veřejného protestu formou sebeupalování v novodobé historii probíhá v posledních letech právě v Tibetu, respektive v oblastech ČLR obývaných Tibeťany; mimo samotnou Tibetskou autonomní oblast, TAO, kde přísná kontrola obyvatelstva prakticky znemožňuje i takto individualizovanou formu protestu.

Stabilita až na dřeň

V Číně je toto téma jedním z největších současných tabu, a i pouhé šíření informací o jednotlivých případech je zde považováno za trestný čin, nicméně ani západní média se tomuto jevu příliš nevěnují.

Svou roli v této skutečnosti může hrát i fakt, že se v pravém slova smyslu nejedná o „atraktivní“ téma – fotografie či videa živých pochodní, které se tu a tam podaří z Tibetu s velkým rizikem propašovat, jsou v seriózním tisku pro svou drastičnost nepublikovatelné – a jinak bez hlubšího pochopení kontextu vlastně není o čem psát.

Server Foreign Policy tento týden přinesl analýzu, která dává nahlédnout do situace v Tibetu a vysvětluje, proč se Tibeťané k tak brutální formě protestu uchylují.

Autor textu Kevin Carrico v článku hovoří o „kultu stability“, který „zabíjí Tibeťany“. „Stabilita“ (wen-ting) je jednou z hlavních manter čínské vlády už od násilného potlačení demonstrací na Náměstí Brány Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989.

logo

Jenže zatímco masakr studentů čínskou armádou na centrálním pekingském náměstí je na Západě všeobecně známou historickou událostí, informace o velkých protestech v Tibetu v březnu stejného roku k širšímu povědomí západní veřejnosti příliš nepronikly.

Masové demonstrace tehdy ve Lhase vypukly kolem 10. března, kdy si Tibeťané připomínají výročí tibetského povstání proti čínské okupaci v roce 1959 a odchod 14. dalajlamy do indického exilu.

V roce 1989 tyto demonstrace dosáhly takových měřítek, že byly (stejně jako v roce 1959) potlačeny čínskou armádou a ve Lhase bylo téměř na celý rok vyhlášeno stanné právo. Mimochodem, bylo to ve stejném roce, kdy dalajlama na podzim získal Nobelovu cenu míru.

Je tedy zřejmé, že asociace mezi Tibetem a čínskou potřebou „stability“ je dosti klíčová. Tibet je z tohoto pohledu – těsně následován muslimským Sin-ťiangem – nejrizikovější oblastí Čínské lidové republiky. Tomu také odpovídá míra nasazení čínských ozbrojených složek a pořádkových sil.

…půjde to větším násilím

Současná vlna sebeupalování je přímo navázaná na události v Tibetu v čínském olympijském roce 2008. Opět v březnu tehdy vypukly ve Lhase a postupně i dalších částech Tibetu nepokoje, tentokrát místy skutečně násilné, doprovázené individuálními útoky na etnické Číňany a spontánními případy rabování.

Byly potlačeny za masového nasazení ozbrojených sil a policie, a přítomnost armádních i pořádkových složek ve všech tibetských oblastech od toho roku nepřetržitě roste.

To ukazuje ve svém obsáhlém výzkumu založeném na rozboru veřejně dostupných statistických dat týkajících se náboru do státní správy v tibetských oblastech mimo TAO (kde data nejsou veřejně přístupná) Adrian Zenz (část lze stáhnout zde).

Čínská vláda tedy na vyjádření nespokojenosti ze strany Tibeťanů reaguje opět silou. Součástí opatření jsou omezení cestování do/po TAO pro Tibeťany (neplatí pro etnické Číňany, kteří na rozdíl od Tibeťanů povolení pro cestování nepotřebují) a zřízení četných check-pointů, které kontrolují pohyb domácího obyvatelstva i cizinců.

V posledních letech byla dokonce zřízena kontrolní stanoviště pro samotný vstup do Lhasy, kde všichni Tibeťané musí procházet osobní kontrolou. Velice efektivní nástroj pak představuje síť amatérských donašečů v podobě vládou najatých angažovaných občanů, která zasahuje až na úroveň vesnic či dokonce jednotlivých rodin.

Využívá se zde systém kolektivní odpovědnosti, obdoba podobných systémů (ozn. jako pao-ťia), jež byly v rámci čínské říše zaváděny již od starověku. Tento systém se v Tibetu natolik osvědčil, že byl nedávno zaveden i v druhé rizikové oblasti ČLR, totiž Sin-ťiangu – jak již Sinopsis informovala dříve.

Jak pro Foreign Policy poznamenává Kevin Carrico:

Obsesivní snaha [čínské vlády] o zajištění bezpečnosti na Tibetské náhorní plošině založená na nepřetržité kontrole a sledování každého pohybu vytvořila prostředí, v němž jsou kolektivní protesty prakticky nemožné, respektive jsou vymýceny hned v zárodku.

Drastický čin sebeobětování formou sebeupálení je tak jedním z posledních nástrojů, který frustrovaným (většinou mladým) Tibeťanům zůstává. Jak ve své eseji o sebeupalování (v češtině ji pod názvem „Živé pochodně Tibetu – hanba světa“ v roce 2014 vydalo České centrum Mezinárodního PEN klubu) píše tibetská disidentka Cchering Özerová, jedná se o „nejdramatičtější způsob jak vykřičet své trápení světu, když všichni byli umlčeni.“

Stabilizujme barbary a nepříčetné okultisty

Čínská vláda (samozřejmě včetně lokálních vlád, v nichž figurují i Tibeťané, kteří také tvoří hlavní základnu „pěšáků“ policejních složek) se snaží s touto formou zoufalého protestu bojovat všemi možnými způsoby od zatajování informací přes znevažování významu tohoto typu oběti až po silová opatření a zásahy proti rodinám sebeupálených nebo dokonce celým klášterům a vesnicím.

Oficiální stanovisko k jednotlivým případům je často založeno na zpochybnění příčetnosti či mentálního zdraví obětí a obecně je tento jev připisován „vnějším silám“, tzv. dalajlamově klice, případně jiným „sektářským vlivům“. Jak píše Carrico:

„Tibeťané jsou v Číně obecně nahlíženi jako ‚prostí‘ či ‚primitivní‘ lidé, kteří jsou natolik zaslepeni uctíváním ‚feudálního otrokáře‘ – jinde známého coby dalajlama –, že zapomínají, jak vděční by Číňanům měli být za jejich štědrost. Z toho potom vyplývá předpoklad, že sebeupalovači musí být nějak ovlivněni vnějšími okultními silami, které ovládají jejich ‚primitivní‘ a ‚iracionální‘ mysl.“ Je pak jen logické, že s těmito „okultními silami“ nelze bojovat jinak než opět silou – a tam, kde nepomůže racionální „vědecký“ přístup komunistické strany, musí nastoupit důraznější prostředky „stabilizace“.

Přestože i v rámci ČLR se najdou liberální intelektuálové (např. nezávislý publicista Wang Li-siung, který se dlouhodobě věnuje problematice Tibetu a Sin-ťiangu), kteří se domnívají, že čínská vláda svou necitlivou a silně represivní „menšinovou politikou“ vnitřní stabilitu země naopak ohrožuje, ani nové čínské vedení po nástupu Si Ťin-pchinga zjevně nemíní od nastavené linie upustit, spíše naopak.

Nemálo nezávislých pozorovatelů v Číně i v zahraničí proto tyto dva ohromné a strategicky klíčové regiony v rámci ČLR sleduje s rostoucími obavami. Carrico pro Foreign Policy uzavírá:

„Přestože čínští představitelé jsou zpravidla nahlíženi jako pragmatici dobře zvažující možné ztráty a přínosy své politiky, pokud jde o stabilitu a politiku vůči Tibetu, jejich chování rovněž připomíná zaslepené vyznavače ‚kultu stability‘, pro něž je nepříliš osvědčená metoda cukru a biče tím jediným a konečným řešením.“

Nebyl vložen žádný komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies