Facebook,

Odpírači informací? Evergreenem je drzost kanceláře Hradu, říká Oldřich Kužílek

Napsal/a Robert Malecký 5. září 2015

Může si prezident nechat radit od někoho, o kom nemá životopisné údaje? ptá se poradce pro otevřenost veřejné správy a jeden z autorů zákona o svobodném přístupu k informacím Oldřich Kužílek. Drzost hradní kanceláře podle jeho slov patří k evergreenům, co se týče odepírání informací. Odepírají kdeco, nyní například životopisné údaje prezidentova poradce Nejedlého, říká Kužílek v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

  • Pokud mluvíme o úhradách za kopírování, vyhledávání, za nosiče podle zákona o svobodném přístupu k informacím – jaké jsou nejčastější prohřešky úřadů?

Nejčastěji se neoprávněná úhrada požaduje za položky, které nelze zpoplatnit. Například za skenování dokumentů, které původně úřad má třeba ve wordu. Má je tedy poslat ve wordu, a ne skenovat vytištěnou podobu z papíru. Anebo za údajné vyhledávání informací, když žádné není třeba anebo nepřesahuje limit, od kterého teprve lze úhradu požadovat. Občas se také vyskytne požadavek uhradit sepsaní odpovědi nebo posuzování, co lze a co nelze poskytnout. To je také nepřípustné.


HlídacíPes.org připravil k tématu úhrad za poskytování informací i reportáž pro TV Barrandov.

O tématu jsme před časem psali zde: 

Kopírky na úřadech? Až padesát korun za černobílou stránku A4.


 

  • Dá se říct, že úředníci tyto metody používají přímo jako štít před dotěrným občanem?

Určitě. Většina případů má tento rys. Úhrada se přemrštěně a zjevně škodolibě požaduje proto, aby si to žadatel rozmyslel a neotravoval. Často úřad nejprve pošle něco jako výhrůžku, že to bude hodně stát, a čeká, zda žadatel vyšumí.

  • Jak se bránit?kuzilek-v-ct24

Proti nesprávné výši úhrady se podává stížnost. Nadřízené orgány často zruší přehnané požadavky na úhradu a uloží zjednat nápravu. Zažil jsem takto případ, kdy úřad postupně slezl z hrušky nejdřív na půl, pak na čtvrt, a nakonec třeba na desetinu původně požadované úhrady. Tím se vlastně usvědčil, že od počátku lhal a podváděl.

  • Jsou i mezní případy: Pokud je úhrada za nosič maskována například jako vyhledání a zpracování informace „prostřednictvím databáze“, a nelze tak jednoznačně říct, zda jde o cenu CD nebo onu práci, je to v pořádku? 

Nejsem si jistý, zda takovéto neobratné formulace v některých sazebnících jsou úmyslem, anebo opravdu jen nepochopením a omylem. Samozřejmě nelze smíchat dohromady samotné vyhledávání informací, tedy případnou práci s databází, ze které se „doluje“ požadovaná informace, s tím, že se výsledek se nakonec nahraje na CD, jehož cena je 15 korun. Požadavek musí tyto položky jasně od sebe oddělit.

  • Jaké jsou další oblíbené, nebo dokonce moderní způsoby, jak občana otrávit?

Za nesprávný směr považuji požadavky uhradit čas potřebný na anonymizaci. Například soud poskytuje rozsudek, a opravdu v něm musí vyhledat pasáže, které představují něčí osobní údaje nebo soukromí. Musí je anonymizovat, tedy začernit. Ale úhrada nákladů obecně není žádný výdělečný byznys. Úhradu lze požadovat jen za to, co zákon výslovně uvádí. Například neuvádí náklady na topení, na elektřinu, náklady na počítače, na kterých informace jsou a pomocí kterých se pak poskytují. Nedávno Ústavní soud řekl, že pokud je nejasnost výkladu určité úpravy v přístupu k informacím, musí se přiklonit ve prospěch poskytnutí informace. Proto si myslím, že překroucený výklad, že anonymizace je vlastně vyhledáváním informací, které musím anonymizovat, a tedy mohu celou anonymizaci zpoplatnit, je nepřijatelný. Navíc totiž motivuje úřad, aby vyráběl od počátku dokumenty tak zmateně a propleteně s osobními údaji, aby bylo těžké je anonymizovat, a tedy bylo i těžké o ně požádat podle infozákona. Ovšem obecný veřejný zájem je přesně opačný – aby soudy od počátku formulovaly rozsudky tak, že se identifikace osoby vyskytne jen v úvodu, a dál se hovoří jen např. o žalovaném. Pak lze v zásadě rozsudek anonymizovat vymazáním jednoho místa, kde je jméno.

  • Co ukazuje letošní ročník soutěže Otevřeno/Zavřeno?

Za klíčový považuji pozitivní trend osobních aktivit jednotlivců, kteří ať v pozici starosty, informatika, tiskového mluvčího, radního pro otevřenou radnici nebo i opozičního člena zastupitelstva dokáží významně posunout určitý úřad k otevřenosti. Zajímavá je i nominace poslance Novotného, který se snaží vydolovat z represivních složek státu jasné informace o tom, kdy a proč je a není trestné pěstovat marihuanu pro léčebné účely. Stát totiž poněkud sám neví a mlží, ale zasahuje a trestá.

  • A v té méně oblíbené části, kde se vybírá úřad nejvíce nepřátelský občanům?

V negativní oblasti Zavřeno je hitem letošního ročníku obstrukční opakované odepírání informací o platech a odměnách různých vrcholných manažerů, ať v úřadech anebo v krajských firmách. Evergreenem je drzost kanceláře Hradu, která odepírá kdeco, nyní například životopisné údaje prezidentova poradce Nejedlého, tváří se, že je nezná. Může si prezident nechat radit od někoho, o kom nemá životopisné údaje?

  • Čím dál častěji jsou ve veřejné správě požadovány po úřednících náhrady škody způsobené jejich nesprávným postupem. Neobáváte se toho, že to pro ně bude znamenat větší motivaci, aby zakrývali své chyby, a tím pádem neposkytovali informace?

Naopak, doufám, že takový tlak zesílí. V české poněkud zasmrádlé kotlině nemáme představu, jak v některých jiných státech prosazují přístup k informacím a dost nekompromisně trestají úřady a úředníky, kteří nehodlají uznat, že slouží veřejnosti a nejsou nadřazenými majiteli informací. Například v Indii šlo několik úředníků za dlouhodobé obstrukce do vězení. U nás za dvacetinásobnou brutální rebelii zlínského Krajského úřadu poprvé padl rozsudek, že úřad má žadateli za dva a půl roku útrap nesmyslnými obstrukcemi zaplatit 40 tisíc. Samozřejmě, ať je zaplatí ten úředník, který tak rozhodoval. A pokud mu to někdo skrytě nařizoval, ať to oznámí a požaduje zase úhradu po tom nadřízeném. I úředníci by měli najít hrdost a stavět se ke společnému státu nebo obci jako ke společné hodnotě, kterou si nemůže přivlastňovat ten či onen.

  •  Proč to vlastně úředník dělá? Jde o jeho pocit moci nebo jakési vrchnostenské nadřazenosti? Nebo v tom bývá politické zadání?

Toto téma při seminářích pro úředníky dokonce speciálně rozebírám a schválně vypočítávám všechny takové možné motivy. Jde zpravidla o mix, ale často je dominantním důvodem pudový reflex obrany teritoria – žadatel o informaci je vetřelec, má zlé úmysly. Chce zpochybnit naši kompetentnost? Vyšťourat něco? V politickém souboji nás dehonestovat? Častým motivem je ale též zakrývání chyb, trapnosti, ale i lumpáren, ať už jde o plýtvání nebo i korupci. Roli hraje i rakouskouherská tradice, a taky ta politická objednávka: „Jaruško, najděte mi paragraf, na kterém tu žádost odmítneme“. Ale nedá se nic dělat, každý, kdo je placený z veřejných peněz, musí svou roli brát jako službu, kdy ten kdo platí, tedy občan, opravdu má právo vidět do kuchyně. A to jakkoliv hluboko pod poličku. Jediným limitem je, pokud by zasáhl do svobody druhého občana nebo fakt ohrozil nějaký vážný, třeba bezpečnostní zájem. Ale to většinou zdaleka nehrozí. Ještě jsem neviděl případ, kdy by opravdu – ne jen jako simulující fotbalista válející se po trávníku – poskytnutím informací někomu vznikla skutečná škoda.

1 komentář

  1. petrph napsal:

    Jenom abychom tu špínu nenechávali jen na těch úřednících. Pan Kužílek sice na závěr píše „Ještě jsem neviděl případ, kdy by opravdu – ne jen jako simulující fotbalista válející se po trávníku – poskytnutím informací někomu vznikla skutečná škoda. S tím se sice dá souhlasit-i když není vyloučeno že k takovým škodám někdy došlo, že třeba při podvodu někdo informace z těchto zdrojů zneužil. Ale „neviděl, neviděl, OK“.
    Horší je že to ale neznamená že takové poskytnutí nemůže být posuzováno jako porušení zákona ze strany toho úřadu. Simulace-nesimulace, pokud soud rozhodne že úřad tím pochybil, platí jako mourovatej. A takové případy už se stávají a pan Kužílek o nich bezpochyby ví,..ten nejznámější “ Šéfka vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová podle Úřadu pro ochranu osobních údajů porušila zákon a za zveřejnění platů zaměstnanců dostal její úřad pokutu sto tisíc korun.“
    Ergo tedy problém je v tom že úředníci stojí ve střetu dvou zákonů Zákona o svobodném přístupu k informacím a Zákona o ochraně osobních údajů. Výklady jsu nejasné, a úředník (úřad) může být postižen i když vydá i když nevydá-záleží na tom na co se zaměří žaloba protistrany. Čili se pak ani nelze divit, že se snaží požadavky znepříjemnit-výše zmíněnými způsoby.
    Nakonec, nezapomeňme že takto zpracovávat požadavky veřejnosti nepatří k jejich práci (ani těch úřadů)-tu jim vlastně politici přilepili populisticky ještě zákonem navíc.Nebo tedy přesnějí-populisticky a hloupě oběma zákony, jim řekli aby ty informace vydávali ale současně i nevydávali-čert se v tom vyznej.,.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies