Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Od Beneše ke Gottwaldovi a pak do exilu: Benešův důvěrník a kancléř Jaromír Smutný

 -   - 

Prezident Beneš, Jan Masaryk a hosté na oslavě výročí vzniku Československa, rok 1943, Londýn. Zdroj Autor: Ministerstvo zahraničních věcí ČR

V roce 1948 již starší, unavený a nemocný prezident Edvard Beneš věděl, že úsilí o obnovu demokratického Československa již nebude jeho osobní záležitostí. Inicioval ale myšlenku na vznik exilového centra pro uchování a rozvoj československých demokratických tradic  – budoucí Ústav Edvarda Beneše. Ten i s odstupem času vydává zajímavá svědectví. 

Maximální důvěru prezidenta Beneše a pověření pro založení Ústavu získal Jaromír Smutný, někdejší legionář, dlouholetý prezidentův důvěrník a spolupracovník již z dob první světové války. Benešovi šlo zejména o odkaz československých demokratických tradic, které tvořili a reprezentovali spolu s T. G. Masarykem.

Ve druhé polovině roku 1946 začal postupně vznikat nový unikátní archivní fond. Pod osobním dohledem Edvarda Beneše se měl stát do budoucna jeho odkazem a svědectvím o československé politice.

ČTĚTE TÉŽ: Prezident Beneš – stále neuzavřená kapitola československých dějin. Mluví o něm nové dokumenty

Jak kompromitovat politiky

Snahu všech, kdo se na budování a odborném uspořádání soukromého archivu prezidenta podíleli, však záhy začala omezovat měnící se politická situace. Všechny zpracovávané materiály získaly najednou velkou politickou hodnotu a přitahovaly značnou pozornost.

V Československu se rozpoutal vnitropolitický boj o moc mezi KSČ a demokratickými stranami. Českoslovenští komunisté měli dlouhodobý a eminentní zájem o soukromý archiv prezidenta Beneše, prostřednictvím jehož materiálů hodlali zejména kompromitovat demokratické politiky.

Připravili dokonce cílenou akci. Řídilo ji ministerstvo vnitra ve spojení s šéfem Státní bezpečnosti Jindřichem Veselým a s vedoucím oddělení ústředního výboru komunistické
strany Bedřichem Reicinem.


Kniha Ústav Edvarda Beneše v letech 1950–1964 vychází z poměrně neobvyklého a časově velmi náročného archivního výzkumu a zaměřuje se na exilovou instituci, která vznikla v roce 1950 v Londýně. Dokumenty, jež se zachovaly a vzpomínky přímých aktérů nabízejí nové pohledy na zásadní historické události novodobých dějin.

Součástí fondu byly rukopisy, fragmenty různých poznámek, koncepty přednášek, kopie spousty rozmanitých dokumentů, osobní i úřední korespondence Jaromíra Smutného, část jeho deníku z doby těsně po příjezdu do Londýna…

Mezi materiály patřily i ručně psané projevy Edvarda Beneše, části jeho textů k různým záležitostem a další drobné, často pouze symbolické poznámky k politickým tématům.

Ukázky přetiskujeme s laskavým svolením autora i vydavatele. Krácení, titulky i mezititulky jsou redakční.

Knihu vydala Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta


Události dostaly spád únorovým pučem v roce 1948, díky kterému se KSČ ujala neomezené moci ve státě. Aktuální vývoj přiměl Edvarda Beneše postarat se o právní zajištění archivu.

I přes faktické převzetí moci komunisty zůstal Edvard Beneš československým prezidentem, a archiv tak dále zůstával pod kontrolou jeho loajálních spolupracovníků.

Beneš většinu času do konce léta 1948 trávil ve své vile v Sezimově Ústí; s pomocí manželky Hany se snažil o rekonvalescenci a celkové zlepšení svého podlomeného zdraví.

Připravoval se na odchod z politické scény formou demise. Komunistům ovšem vyhovovalo co nejdelší setrvání Edvarda Beneše v prezidentském úřadu. Prezidentovo okolí vědělo, že abdikace je otázkou krátké doby, během níž se proto konaly předběžné přípravy k tomuto aktu.

Ve službách Gottwalda

V těchto souvislostech nelze opomenout ještě jeden důležitý fakt. Jaromír Smutný během poúnorového období plnil již zmíněnou roli Benešova prostředníka. Navázal bližší úřední kontakt zejména s předsedou vlády Klementem Gottwaldem.

Ten mu pak v době své volby prezidentem republiky, která proběhla 14. června téhož roku, nabídl možnost pokračovat ve funkci kancléře. Nový prezident chtěl využít Smutného zkušenosti
a zároveň chtěl přes něj udržovat kontakty se svým předchůdcem.


V následujících dnech zveřejní HlídacíPes.org zajímavé ukázky z obsahu Archivu Ústavu Edvarda Beneše – mimo jiné poznámky k smrti Jana Masaryka, k událostem předcházejícím Mnichovu 1938 či únoru 1948 pohledem Edvarda Beneše a jeho blízkého okolí. 


Staronový kancléř setrval ve funkci se souhlasem Edvarda Beneše, který měl jeho prostřednictvím zdroj informací o dění ve vládních kruzích. Je ovšem celkem logické, že se osoba Jaromíra
Smutného stala nedůvěryhodnou pro politiky komunistické, ale i pro reprezentanty nekomunistických stran. Oba politické tábory v něm mohly vidět exponenta svých politických protivníků.

Sám Smutný své angažmá kancléře komunistického prezidenta komentoval: „Gottwald využíval mé úřední funkce, aby tím dokumentoval kontinuitu presidentského úřadu svého s presidentstvím Benešovým a Masarykovým. Byla to kamufláž změny zájmu k získání důvěry občanstva v přechodné době. Nebylo mu to zatěžko, neboť věděl, že dny Dr. Beneše jsou už sečteny, že nemůže – i kdyby býval na to myslel – být jakoukoliv překážkou nové éry.“

Nutno podotknout, že tuto „kamufláž“ Smutný Gottwaldovi zřejmě ze zištných důvodů dobrovolně hrál. Navíc právě v době, kdy již začal v západní Evropě pozvolna vznikat československý protikomunistický exil. Edvard Beneš, deprimovaný a nemocný, dožil pak pod dozorem policie a Státní bezpečnosti v Sezimově Ústí.

Právě tehdy se začaly realizovat přípravy pro budoucí vznik Ústavu v Londýně. Důležité bylo dostat přes hranice co nejvíce dokumentů potřebných pro budoucí činnost vědecké instituce, která se měla orientovat na soudobou československou politiku.

Jak zajistit dokumenty

Další osudy materiálů ze soukromého archivu Edvarda Beneše uloženého v Lánech i ostatních dokumentů s ním spojených poznamenalo úmrtí exprezidenta 3. září 1948. Jaromír Smutný se zachoval v posledních hodinách Benešova života pragmaticky a již 2. září nechal balit v Lánech archivní materiály do balíků a každý zapečetit osobním pečetidlem Edvarda a Hany Benešových. Celý archiv byl ihned uzavřen.

Pracovníci Státní bezpečnosti již v den úmrtí prezidenta Beneše 3. září 1948 zapečetili v Lánech místnost s archivem a osobně ji střežili. Vyslýchali rovněž zaměstnance zámku v souvislosti s tím, kdo a jak často archiv navštěvoval. Státní bezpečnost chtěla archiv co nejrychleji odvézt z Lán.

Naopak kancléř Jaromír Smutný prosazoval naplnění Benešova pamětního zápisu a umístění archivu v Politickém archivu Kanceláře prezidenta republiky.

Bedny s materiály byly převezeny do Lobkovického paláce v Jiřské ulici č. 1 (bývalý ústav šlechtičen) v Praze. Palác tehdy sice patřil prezidentské kanceláři, jeho budova však byla obsazena pracovníky Státní bezpečnosti.

Benešův soukromý archiv nezůstal, navzdory jeho přání, 30 let zapečetěn, ale byl v pozdějších letech intenzívně a neodborně zkoumán exponenty komunistického režimu. Došlo tak k porušení jeho organizační struktury, počátkem 50. let byl v dezolátním stavu přemístěn do Ústavu dějin Komunistické strany Československa.

V době upevňování moci KSČ se začalo chýlit ke konci Smutného angažmá v prezidentské kanceláři Klementa Gottwalda. Dále se snažil uschovat řadu zajímavých materiálů z Benešova politického působení, případně pořizovat jejich kopie a opisy. Rovněž usiloval o vyvezení zmíněných listin do zahraničí prostřednictvím svých diplomatických kontaktů.

Smutného manipulace s dokumenty z doby Benešova prezidentství se stala definitivní příčinou jeho konce ve funkci kancléře prezidenta republiky. K 1. lednu 1949 odešel, údajně na vlastní žádost, do penze. V březnu 1949 ho ministr školství Zdeněk Nejedlý jmenoval generálním inspektorem objektů spravovaných Národní kulturní komisí.

V jarních měsících roku 1949 ovšem již Jaromír Smutný bilancoval své poválečné působení v Československu a připravoval se s rodinou na odchod do zahraničí.

Československo, policejní stát

Z dostupných pramenů a literatury lze upřesnit přechod rodiny Smutných přes hranice. Na převedení rodiny Smutných do Německa se podílel Otto Tulačka, který pomáhal při ilegálních přechodech hranic od března 1948 do září 1949.

Exkancléř popsal své pocity po přechodu hranic s odstupem téměř deseti let: „Když jsem 15. července v časných ranních hodinách zjistil, že jsem opravdu na svobodné půdě v Německu, byl můj první pocit nesmírná úleva, duševní uvolnění. Měl jsem dojem, jako by se přede mnou otevíral nový svět, svět klidu, nové práce, svobodného myšlení a bezpečnosti. Ale hlavně ten klid, konec strachu a trochu lítosti s těmi, kteří stále musí žíti ve strachu doma a hlavně vzpomínka na mé nejdražší, které jsem musel opustiti, působily jako přechodné stíny v novém štěstí, ale současně zesilovaly egoisticky pocit spokojenosti, že se mi podařilo uniknout…Měl jsem jen vědomí, že je konec života přetvářky a strachu, který jsem musel prožívat posledních 16 měsíců. Svoboda se jevila pojednou v nové scéně: ne už jako vidina, s níž jsme se utěšovali v oněch měsících, nýbrž jako skutečnost a nová příležitost. Síla a vůle zdály se růsti.“

Příchodu Jaromíra Smutného do Spolkové republiky Německo si ihned všimla tamější média i politici. Zpráva o jeho útěku se dostala na první stránky novin.

Rodina Smutných se stala na 14 dní hostem americké armády v Alaska House ve Frankfurtu. Dne 22. července měl Jaromír Smutný tiskovou konferenci, která vzbudila velký zájem. Konstatoval, že z Československa se stal „policejní stát“, klesá životní úroveň, zhoršují se pracovní podmínky zaměstnanců a vše je zpolitizováno.

Během února 1948 v Československu Beneš dle Smutného usiloval o dosažení dočasného údobí klidu, ve kterém by se povedlo zkonsolidovat demokratické síly. Zmínil také Jana Masaryka, o jehož skonu se domníval, že šlo skutečně o sebevraždu.

I po této tiskové konferenci dával exkancléř československých prezidentů další rozhovory novinářům a opakoval, že „90% lidí je doma proti režimu a s pomocí zahraničí by povstali“.

Rodina Jaromíra Smutného zažádala o anglická víza a dostala pak i emigrantské pasy. Pár dní museli počkat na volná místa v letadle, 22. srpna 1949 Jaromír Smutný
s manželkou Jaroslavou, syny Milanem a Miroslavem odletěli z Německa do Londýna.

Dne 7. března 1950 došlo fakticky k očekávanému vzniku Ústavu. Oficiální název instituce zněl „Ústav Dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium“.

O autorovi

Autorem článku je Pavel Carbol

Autor je historik, působí na katedře historie Filosofické fakulty Ostravské univerzity, obor soudobé české dějiny.

Komentáře

Komentářů (17)
  1. Onřej Ribička napsal - dne 14.7.2016

    Dejte už pokoj s tou “svobodou”! Přestaňte oblbovat lidi s tou vaší historií a demokracií. Přestaňte strašit komunistama a podobně! Mladý pan filosof se potřebuje zviditelnit a sebrat od nynějších “správných”, demokraticky totalitních vládců “body”. To se mu daří jen u těch, co o té době nic neví, protože nečtou literaturu faktu, ve které se nelže a nepřetváří historie. A tak “uvědomělí blbci” hltají ty “správné historické názory”, “dobově správných především mladých (ti to znají nejlépe) historiků a filosofů, kteří “ví”,koho pochválit a koho “poplivat”. Tak “politologujte” ať žije USA, mírotvorné NATO a laskavá slovanské národy milující EU . Sláva totalitní světovládě !!!

    • Robert Břešťan napsal - dne 14.7.2016

      “Dejte už pokoj s tou “svobodou”! Přestaňte oblbovat lidi s tou vaší historií a demokracií.” Kromě poznámky, že je to i vaše historie, bych si vám dovolil doporučit – pokud se vám nelíbí demokracie a svoboda – poohlédnout se po možnostech seberealizace v jiné zemi. Namátkou mne napadá Severní Korea.

      • Richterová Ellen napsal - dne 14.7.2016

        Souhlasím s panem Ondřejem a když mu doporučuje pan Robert Koreu tak já zase doporučují jiné státy kde USA zanesly demokracii.USA vyvraždili Indiány a nyní to zkoušejí po celím světě, takže si pán může vybrat. V Usa se střílí na potkáni, lidé žiji v bídě a na přídělové lístky. Stát mají zadratovaný. Proč se hrabat v minulosti, když máme tak skvělé zítřky.To je fakt co závidět, doporučuji se tam odstěhovat !!

        • Robert Břešťan napsal - dne 14.7.2016

          Co prosím? USA se snaží vyvraždit indiány po celém světě?

          • Ellen napsal - dne 14.7.2016

            Indiány až na výjimky už vyvraždili a dnes kam vstoupi noha USA a OSN tam teče krev.Proč by tam nešli chudi, když se jim tvrdi 70let jak je tam ráj na světě.Svět chce být klamán.No a ti s tou Nobelovou cenou, tam mají vzor v Obamovi který dostal bianko šek na cenu za mír a výsledek nikde.Nechci
            se nikam stěhovat nejsem světošlápek, který hledá kde létají pečeni holubi.

        • Petys napsal - dne 14.7.2016

          Je skutečnou záhadou, viďte paní Ellen, proč potom do USA se každý rok snaží dostat statisíce lidí z celého světa od těch nejubožejších až po nositele Nobelových cen. A do Ruska utekl za dlouhá léta zřejmě jeden jediný – Snowden, nejspíše ruský špion. Není to nespravedlnost?
          Nechcete to napravit paní Ellen a zvednout to ruské skóre hned o 100%? Vás to neláká? Hned byste byla světově proslulá :-))

    • edgbaston napsal - dne 14.7.2016

      Od kdy se Rybička píše s měkkým i?

    • Paul Jaros napsal - dne 14.7.2016

      Komunisty se strasit musi.Byl to zlocinecky rezim,podobny fasismu.Tak to nech byt Ondro,aby i mladi,ktery ten rezim KSC nezazili,neco o komunistech vedeli.

  2. Petr Homoláč napsal - dne 14.7.2016

    Přestože byl Smutný Gottwaldem vyzývaný ke spolupráci, Německo v roce 1949 byl pro něj doslova ráj svobody oproti Československu 1949. Zaráží, jak rychle to asi šlo v poválečném Československu (“vítězném”, proruském) skopce a jak rychle šlo Německo (poražené, proamerické) nahoru.
    Dokonce i NDR, tedy ruská část Německa byla mnohem svobodnější než Československo a to z toho důvodu, že hraniční přechody do Západního Berlína neexistovaly, tramvaje i vlaky jezdili běžně z východního Berlína do západního, každý východní Němec mohl volně přejet na Západ. Z toho logicky vyplývá, že komunistický politický útlak v NDR zdaleka nemohl být tak těsný a důsledný jako v Československu až do postavení berlínské zdi v 60.letech.
    Češi svým vyhnáním Němců skutečně svou pozici nesmírně ztížili a vydali se tím Rusům zcela na pospas. Vyhnání bylo tedy nejen zcela nehumánní, byla to i obrovská politická chyba a tragédie. Velkou otázka do dneška zůstává, nakolik k tomu nápadu masového německého vyhnání přispěli sami Češi a nakolik byl vlivný tlak Rusů, kteří už věděli co chtějí ve Střední Evropě dosáhnout a přítomnost Němců jim to u nás komplikovala.
    To se asi s jistotou nedozvíme, dokud nebudou otevřeny ruské archívy, které jsou už zase uzavřeny i pro badatele.

    • Ellen napsal - dne 14.7.2016

      Obdivuji váš příspěvek.Škoda, že nás ti zlí CCCP osvobozovli a mohli nám tu ti skopčáci zůstat a měli jsme se dobře. Jen jestli by nás dřív nevyhladili z povrchu země. Ten freiter malíř by se o to postaral.Nevadí dnes už tam máme mutti a tá se se svými černými bratry postara o
      likvidaci slovanů. Už sv Václav musel
      skopčýkum platit tribut aby nás nenapadli-
      chudáci hodni.

      • Petr Homoláč napsal - dne 15.7.2016

        Ve všech postkomunistických zemích už se uvádí, že tzv. osvobození Rudou armádou byla de facto jen nová okupace. Snad jen v Česku a na Slovensku tomu pořád říkáme jen osvobození.
        Jinak k té Vaší ironické poznámce jak bychom se měli za skopčáků dobře – absurdní historickou skutečností je, že české země dosáhli a přesáhli ekonomickou úroveň Německa jen v jednom období své historie – a to za Protektorátu. Nebylo to ani tak naší zásluhou, bylo to v podstatě tím, že zatímco Německo bylo masivně bombardováno, české země se tomuto ze značné části vyhnuly a byly průmyslovou základnou pro válečnou výrobu Říše. Česká inteligence byla decimována, ale čeští dělníci byli v podstatě upláceni aby podávali nejvyšší výkony pro válečnou výrobu. Takže ano, někteří by se měli určitě líp, než za Rusů. Ti sice také upláceli dělníky, ale mnohem ubožeji než Němci byť za války. To jsou paradoxy, paní Ellen.

    • petrph napsal - dne 15.7.2016

      To zní asi dost nelogicky tvrdit že Rusové už věděli co chtějí ve Střední Evropě dosáhnout a přítomnost Němců jim to u nás komplikovala (a proto tlačili na jejich odsun od nás) a současně tvrdit že “NDR, tedy ruská část Německa byla mnohem svobodnější než Československo”, když tuto část Německa Rusko od konce války přímo okupovalo a evidentně jim těch ca 15 milionů Němců situaci nekomplikovalo
      No – nevím jak to bylo s přístupností oněch tramvají i vlaků do Západního Berlína (to by měli vysvětlit znalci německé historie),ale u nás se hranice s NSR natvrdo zadrátovala až v roce 1953, do té doby byla děravá a průchozí jako řešeto.

  3. t117 napsal - dne 14.7.2016

    …koukam na diskuzi a vidim, ze kremloboti konecene objevili i hlidaciho psa… 🙁

  4. petrph napsal - dne 15.7.2016

    Dalo by se říci,bohužel. Protože právě toto období, ty řádově měsíce po Únoru 1948 byly naprosto klíčové. Právě tehdy, doslova bleskově bolševici ve vládě vytvořili z demokratického státu zločinecky ovládanou totalitu i s masakry svých odpůrců. Toto by stálo skutečně za hluboké studium jak k tomu mohlo dojít, a proč selhaly veškeré pojistky demokracie . I pro poučení pro dnešek, kdyby se o totéž pokusila některá vládní strana či koalice (a že to nemusí být zrovna ti dnešní komunisté, na které se pořád ukazuje prstem)
    No a na závěr k obsahu článku, dozvědět se že čelní zástupci demokratické opozice v té době řešili závažnou otázku jak přestěhovat archiv, skutečně podtrhuje hrůznou grotesknost . Jak tehdejší politické situace, tak dnešního studia totalitních režimů..

  5. Ellen napsal - dne 15.7.2016

    Hledejte v Havkově knihovně, tan toho o demokracii najdete dost.Plná ústa demokracie jak za TGM ale podoba je stejná jako po roce
    1989, bída nezaměstnanost a studenti chodili
    tehdy zpívat po vesnicích aby se alepoň najedli. Jsem ráda, že jsem si postavila barák,vychovala 3 děti a odpracovala 30 let v Jednotě, bez starostí co bude zítra. Dnes to moje děti nemají,je to hrůza když mladí nevědi zda si pořidit dítě nebo byt.

    • Robert Břešťan napsal - dne 15.7.2016

      Chápu, že lidské osudy jsou individuální, nicméně si dovoluji upozornit, že v ČR je aktuálně nejnižší nezaměstnanost v celé EU.

  6. Bubeník napsal - dne 21.7.2016

    Autor je zřejmě „benešovec“. Tak jako většina historiků.

    Nelžete, ale neříkejte všechno, co víte“. To byla rada Dr.Edvarda Beneše členům první skupiny expertů poslaným z Prahy na mírovou konferenci asi 10. ledna 1919.
    Přijeli jsme do Paříže kolem půlnoci. Dr.Beneš nás přivítal na nádraží a pozval nás na odpoledne příštího dne k první poradě. Když jsme se shromáždili zeptal se nás. „Víte, že noviny už mají zprávu, že čeští experti neumějí francouzsky?“ Na to dr.Beneš dal přítomným radu, která je v čele tohoto odstavce. Netušil jsem tehdy, jak osudné účinky bude mít tato rada nejen pro dr.Beneše, ale pro celý náš národ.

    Na první pohled je to rada rozumná. Teprve když jsem se nad ní zamýšlíme, shledáme, že se hodí také k zatajování, k uvádění do omylu zamlčováním faktů, na t.zv. diplomatické lhaní. („Všechno bylo pravda, ale nic nebylo úplné“, charakterizoval tuto metodu lhaní kterýsi francouzský politik). ……………………………..

    Dr.Beneš v mých vzpomínkách a úvahách
    Prof.Dr.Josef Macek (1887-1972)

    Takto se choval Beneš při psaní svých memoárů a i osobních dopisů. A kancléř Smutný byl, promiňte mi, Benešův poskok, tak jako většina kolem něho.