Kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný průběžně sepisoval své zážitky z dob, kdy působil v československé diplomacii a po boku prezidenta. Ze svých dřívějších zápisků přepsal do ucelené podoby vzpomínky na návštěvu Edvarda Beneše v Moskvě v prosinci 1943, na které ho doprovázel. Byl přítomen schůzkám s V. Molotovem i s J. V. Stalinem.

Československá delegace jednala o koordinaci zahraniční politiky se SSSR, o obnovení předmnichovských hranic, potrestání válečných viníků aj. V Moskvě se také
uskutečnily důležité schůzky mezi delegací prezidenta Beneše a československými komunisty.

O Rusku a komunismu

Kromě plánování poválečných poměrů v ČSR Smutný velmi zajímavě popsal cestu Benešovy delegace z Moskvy zpět do Londýna. Jeho vzpomínky jsou osobním doplněním  dříve publikovaných oficiálních informací o řadu podrobností ze zákulisí Benešova pobytu v SSSR.

Celkově je ze Smutného textu rovněž patrný dobový optimismus, který na československých politicích návštěva zanechala.

Část materiálů v Archivu Ústavu Edvarda Beneše tvoří úvahy Jaromíra Smutného o otázkách souvisejících s obecnými problémy evropského vývoje ve 20. století. Mezi ně patří text „O Rusku a komunismu“, který v podstatě volně navazuje na výše uvedený popis hodnocení jeho cesty s Benešem do Moskvy.

Podle něj „vyrostl“ sovětský komunismus z psychologických a sociálních podmínek umocněných 1. světovou válkou. Ta nastolila v Evropě národnostní a další problémy, jež by dle Smutného nevyřešila žádná mírová konference.

Hlavním československým problémem v období mezi světovými válkami byla jeho geografická poloha mezi SSSR a Německem, díky níž se všechny sporné otázky naší zahraniční politiky internacionalizovaly.

Problém českých Němců

Na mysli měl hlavně německou otázku v ČSR. Klíčový problém českých Němců Smutný spatřoval v oblasti psychologické a sociální a to v souvislosti s negativními dopady hospodářské krize. Smutný proto ve své úvaze obhajoval meziválečnou snahu Masaryka i Beneše vtáhnout Sovětský svaz do celoevropské politiky a v rámci spolupráce ve Společnosti národů a v Malé dohodě případně dospět k pozvolným přípravám na federalizaci Evropy.

Pro budoucnost republiky je dle Smutného úvahy nutno nepodcenit novou skutečnost, že Československo má se Sovětským svazem společnou hranici. Poprvé tedy zažíváme vzájemnou zkušenost ve formě sousedského soužití.

Dalším Smutného textem je úvaha o politice budoucího demokratického státu Čechů a Slováků, v jehož obnovení věřil. Ideově by měl tento stát navazovat na odkaz T. G. Masaryka i dalších inspirativních osobností, např. F. Palackého, K. Havlíčka Borovského a E. Beneše.

Stát by se měl po trpkých zkušenostech z minulých let zaměřit zejména na řešení vnitropolitických problémů a zabezpečení hranic. Smutný také zdůraznil nezbytnost spolupráce Československa s demokratickým Německem, resp. s jeho částmi tak, jak tomu bylo v konstruktivní podobě před nástupem Hitlera k moci.

Neopomněl zmínit, že se po 2. světové válce stala Československá republika díky odsunu Němců státem s jednoznačnou převahou Čechů a Slováků, což by mělo usnadnit
ve specifickém středoevropském prostoru vztahy se sousedy.

Soužití se Slováky

Návrat českých Němců zpět pochopitelně označil za nemožný. Za zajímavý názor lze označit Smutného konstatování, že připojení Podkarpatské Rusi k SSSR, resp. k jeho ukrajinské části se dalo očekávat, protože spojení tohoto území s Československem po 1. světové válce bylo od počátku možné vnímat jako dočasné řešení.

Ve stejném textu se také znovu vrátil k vývoji domácích poměrů v období od 1. světové války až do období Mnichova v roce 1938. Podle něj měli Češi a Slováci v počátcích
svého společného státu odlišné cíle, což způsobilo později problémy ve vzájemném soužití.

Češi se zaměřili na konsolidaci své hospodářské síly umocněné rozpadem Rakouska-Uherska, kdežto Slováci se soustředili na problémy nacionální a politické povahy. Češi se pak postupně začali sami vnímat jako protektoři Slováků. Vzájemné sbližování a vnímání potřeb mezi Čechy a Slováky bylo více pozvolné, než se čekalo. Smutný v tomto ohledu vyzvedl osobnost T. G. Masaryka, který v tomto upevňujícím se soužití hrál roli integračního prvku.

Velmi nedoceněna byla z exilového pohledu autora v meziválečném Československu otázka postavení národnostních menšin, eskalaci jejich problémů pak nebylo možno zastavit a vyřešit. Za tento stav nesly vinu zejména politické strany vládnoucí v ČSR, což umně využil Hitler k prosazování své politiky.

Sověti, strategický partner?

Větší prostor v podobě další samostatné úvahy Jaromír Smutný věnoval Benešově zahraniční politice. Podle něj zcela vycházela ze zeměpisné polohy Československa, které
bylo nejzápadnější výspou slovanského osídlení.

Důležitý moment pro Beneše a jeho práci v mezinárodních vztazích představoval vstup Sovětského svazu do Společnosti národů. Sliboval si od toho, že se pro nás SSSR stane stejně strategickým partnerem jako Velká Británie a Francie.

Idealistické představy o tomto společenství pochopitelně skončily 2. světovou válkou. Sovětský svaz po 2. světové válce Smutný hodnotil optikou nástupu regionálních komunistických diktatur ve střední Evropě, které se připravovaly v Moskvě.

Tento postup umožnily dohody SSSR a západních spojenců v Teheránu a na Jaltě během války, které podle něj v podstatě pro ČSR znamenaly pokračování principů Mnichova a politického diktátu. Ideálním cílem pro budoucnost by proto podle jeho úvahy mělo být dosažení souladu evropského míru a kolektivní bezpečnosti.