O Rusku a komunismu. Schůzka se Stalinem a Molotovem a český optimismus

 -   - 

3328716760_687562f155_z Zdroj Autor: Nickolas Titkov via Foter.com / CC BY-SA

Kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný průběžně sepisoval své zážitky z dob, kdy působil v československé diplomacii a po boku prezidenta. Ze svých dřívějších zápisků přepsal do ucelené podoby vzpomínky na návštěvu Edvarda Beneše v Moskvě v prosinci 1943, na které ho doprovázel. Byl přítomen schůzkám s V. Molotovem i s J. V. Stalinem.

Československá delegace jednala o koordinaci zahraniční politiky se SSSR, o obnovení předmnichovských hranic, potrestání válečných viníků aj. V Moskvě se také
uskutečnily důležité schůzky mezi delegací prezidenta Beneše a československými komunisty.

O Rusku a komunismu

Kromě plánování poválečných poměrů v ČSR Smutný velmi zajímavě popsal cestu Benešovy delegace z Moskvy zpět do Londýna. Jeho vzpomínky jsou osobním doplněním  2697287248_ff234143cb_mdříve publikovaných oficiálních informací o řadu podrobností ze zákulisí Benešova pobytu v SSSR.

Celkově je ze Smutného textu rovněž patrný dobový optimismus, který na československých politicích návštěva zanechala.

Část materiálů v Archivu Ústavu Edvarda Beneše tvoří úvahy Jaromíra Smutného o otázkách souvisejících s obecnými problémy evropského vývoje ve 20. století. Mezi ně patří text „O Rusku a komunismu“, který v podstatě volně navazuje na výše uvedený popis hodnocení jeho cesty s Benešem do Moskvy.

Podle něj „vyrostl“ sovětský komunismus z psychologických a sociálních podmínek umocněných 1. světovou válkou. Ta nastolila v Evropě národnostní a další problémy, jež by dle Smutného nevyřešila žádná mírová konference.

Hlavním československým problémem v období mezi světovými válkami byla jeho geografická poloha mezi SSSR a Německem, díky níž se všechny sporné otázky naší zahraniční politiky internacionalizovaly.

Problém českých Němců

Na mysli měl hlavně německou otázku v ČSR. Klíčový problém českých Němců Smutný spatřoval v oblasti psychologické a sociální a to v souvislosti s negativními dopady hospodářské krize. Smutný proto ve své úvaze obhajoval meziválečnou snahu Masaryka i Beneše vtáhnout Sovětský svaz do celoevropské politiky a v rámci spolupráce ve Společnosti národů a v Malé dohodě případně dospět k pozvolným přípravám na federalizaci Evropy.

Pro budoucnost republiky je dle Smutného úvahy nutno nepodcenit novou skutečnost, že Československo má se Sovětským svazem společnou hranici. Poprvé tedy zažíváme vzájemnou zkušenost ve formě sousedského soužití.

Dalším Smutného textem je úvaha o politice budoucího demokratického státu Čechů a Slováků, v jehož obnovení věřil. Ideově by měl tento stát navazovat na odkaz T. G. Masaryka i dalších inspirativních osobností, např. F. Palackého, K. Havlíčka Borovského a E. Beneše.

Stát by se měl po trpkých zkušenostech z minulých let zaměřit zejména na řešení vnitropolitických problémů a zabezpečení hranic. Smutný také zdůraznil nezbytnost spolupráce Československa s demokratickým Německem, resp. s jeho částmi tak, jak tomu bylo v konstruktivní podobě před nástupem Hitlera k moci.

Neopomněl zmínit, že se po 2. světové válce stala Československá republika díky odsunu Němců státem s jednoznačnou převahou Čechů a Slováků, což by mělo usnadnit
ve specifickém středoevropském prostoru vztahy se sousedy.

Soužití se Slováky

Návrat českých Němců zpět pochopitelně označil za nemožný. Za zajímavý názor lze označit Smutného konstatování, že připojení Podkarpatské Rusi k SSSR, resp. k jeho ukrajinské části se dalo očekávat, protože spojení tohoto území s Československem po 1. světové válce bylo od počátku možné vnímat jako dočasné řešení.

Ve stejném textu se také znovu vrátil k vývoji domácích poměrů v období od 1. světové války až do období Mnichova v roce 1938. Podle něj měli Češi a Slováci v počátcích
svého společného státu odlišné cíle, což způsobilo později problémy ve vzájemném soužití.

Češi se zaměřili na konsolidaci své hospodářské síly umocněné rozpadem Rakouska-Uherska, kdežto Slováci se soustředili na problémy nacionální a politické povahy. Češi se pak postupně začali sami vnímat jako protektoři Slováků. Vzájemné sbližování a vnímání potřeb mezi Čechy a Slováky bylo více pozvolné, než se čekalo. Smutný v tomto ohledu vyzvedl osobnost T. G. Masaryka, který v tomto upevňujícím se soužití hrál roli integračního prvku.

Velmi nedoceněna byla z exilového pohledu autora v meziválečném Československu otázka postavení národnostních menšin, eskalaci jejich problémů pak nebylo možno zastavit a vyřešit. Za tento stav nesly vinu zejména politické strany vládnoucí v ČSR, což umně využil Hitler k prosazování své politiky.

Sověti, strategický partner?

Větší prostor v podobě další samostatné úvahy Jaromír Smutný věnoval Benešově zahraniční politice. Podle něj zcela vycházela ze zeměpisné polohy Československa, které
bylo nejzápadnější výspou slovanského osídlení.

Důležitý moment pro Beneše a jeho práci v mezinárodních vztazích představoval vstup Sovětského svazu do Společnosti národů. Sliboval si od toho, že se pro nás SSSR stane stejně strategickým partnerem jako Velká Británie a Francie.

Idealistické představy o tomto společenství pochopitelně skončily 2. světovou válkou. Sovětský svaz po 2. světové válce Smutný hodnotil optikou nástupu regionálních komunistických diktatur ve střední Evropě, které se připravovaly v Moskvě.

Tento postup umožnily dohody SSSR a západních spojenců v Teheránu a na Jaltě během války, které podle něj v podstatě pro ČSR znamenaly pokračování principů Mnichova a politického diktátu. Ideálním cílem pro budoucnost by proto podle jeho úvahy mělo být dosažení souladu evropského míru a kolektivní bezpečnosti.

O autorovi

Autorem článku je Pavel Carbol

Autor je historik, působí na katedře historie Filosofické fakulty Ostravské univerzity, obor soudobé české dějiny.

Komentáře

Komentářů (6)
  1. Němec napsal - dne 21.7.2016

    Bolševici začali svoji politiku přibíjením duchovních na vrata, vražděním dětí, hladomorem a lágry. USA zase vyhlazením domorodého obyvatelstva. Bohatá Evropa masakry ve svých koloniích. Hledat strategického partnera v tomto společenství nese důsledky dodnes. Česká republika musí být svá, bez hloupého vymlouvání se na zeměpisnou polohu. Tak jako Izrael. Jak by asi prezident Beneš hledal strategického partnera dnes? Kdy absolvent Oxfordu, který vyhrál referendum ve VB prohlásí o tureckém prezidentovi, že šoustal kozu.

    • petrph napsal - dne 21.7.2016

      Tak jako Izrael?? To je impossible. to by se museli vyměnit nejen politici, ale celý český národ. Ale řekněme kdyby se nám podařilo dojednat uznávanou neutralitu jako mělo Rakousko. Nebo aspoň tu méně důstojnou finlandizaci jako Finsko.
      A ty nadávky neřešte, to už je důsledek dnešní medializace. Jestli se politici chtěj dohodnout, tak na to zapomenou.. A když nechtěj..

  2. Tomas napsal - dne 21.7.2016

    Beneš po návratu do Prahy v roce 1945 sice hlásil, že bude provádět socializmus, ale choval se jako Erdogan po puči, když nechal umučit Háchu, pozavírat protektorátní vládu, zakázal agrární stranu a nechal popravovat a zavírat generály, kteří v roce 1938 nesouhlasili s jeho rozhodnutím kapitulovat a obvinili ho ze lži o pomoci spojenců. Okouzlil tím českou lůzu – komunisti a národovci byli u vytržení, stejně jako dnes Turci. Stalin mohl být spokojen, je ovšem záhadou, proč na podzim 1945 Rudá armáda tak narychlo opustila ČSR, když si tady budovala lágry pro delší pobyt, přitom v okolních zemích včetně Rakouska zůstala?

  3. Petys napsal - dne 21.7.2016

    Pokud Benešova zahraniční politika vycházela skutečně, jak Smutný uvádí, z toho že Československo bylo “nejzápadnější výspou slovanského osídlení”, tak nebylo možno očekávat nic jiného než katastrofu.
    To je přece šílené, stavět na základě nesmyslného etnického hlediska. Proč? Po Havlíčkovi, který zavrhl všechny slavjanofilské bludy po svém seznámení se s Ruskem, Beneš 100 let po něm blouzní o slovanské vzájemnosti!? A přitom se paktoval s komunisty i Stalinem a zřejmě tedy totálně podceňoval hledisko demokratického a liberálního státního uspořádání, správnou politiku vůči menšinám pak úplně zmrvil. Pak se logicky 1. republika složila jak domeček z karet už při prvním nárazu.
    Celý Benešův koncept tzv. československého národa a státu byl blud. Bohužel, to co nás dodnes učí v českých školách o obrozenectví je do značné míry oblbování. Divadlo Járy da Cimrmana má správnější náhled na české dějiny než české školství.
    A Klaus ještě nedávno Beneše in memoriam za ty všechny úlety a katastrofy vyznamenal, to je jen další a další pokračování té české rusofilské katastrofy.

  4. Bubeník napsal - dne 21.7.2016

    Beneš se zasloužil jednoznačně o:

    Kapitulaci 1938,
    Mírové smlouvy s Moskvou 1935 a 1942
    Vydání čs.pevností,
    Košický vládní program 1945
    Likvidaci agrární strany – 1945
    Znárodnění majetku po roce 1945
    Likvidaci opozice
    Předání moci KSČ – 1948

    Bývají u nás debaty o tom, kdy jsme ztratili svoji demokracii, zda roku 1945, či „už na Jaltě. Dnes se pomalu objevuje, že se to stalo ve Washingtonu, když dr.Beneš přesvědčil F.D.Roosevelta, že v zájmu Československa je, aby se dostalo do politické a zájmové sféry Sovětů.

    Tento krátký úryvek z článku obdržel v USA vydávaný Nedělní Hlasatel od manželky prof. Dr. Macka po jeho úmrtí. Tehdy v r.1995, byl článek zveřejněn poprvé.

  5. petrph napsal - dne 22.7.2016

    Těžko Beneše soudit. V článku uvedený výčet jeho politických myšlenek vypadá spíše jako výčet smyšlenek, které si psal do šuplíku nebo pro články do novin, ale nic pro jejich realizaci neudělal. Přitom možnosti tu jistě byly. Minimálně na příkladu Finska, ponechaného rovněž v ruském vlivu, které si ale dokázalo vyjednat s Ruskem neutralitu. Sice nevýhodnou a draze zaplacenou..ale u nich se bolševici, s pomocí sovětských poradců k moci nedostali..

    Se obávám že odpověď je v opuštění představy one man show, prezidenta Beneše jako vůdčí postavy zodpovědné za před i poválečný vývoj státu. Ve skutečnosti ale pravomoce prezidenta byly pramalé a reálnou politiku státu řídili ze svých pravomocí jiní. Ostatně, předsedou vlády byl už od roku 1946 komunista Gottwald. Proti čemuž, nemohl Beneš jako prezident dělat zhola nic.