Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Zapomenutá historka z roku 1968: Na holé zadky reagovali okupanti střelbou

 -   - 

Okupace Autor: www.klatovy.cz

Vystrkování nahého zadku má bohatou historii, napsal nedávno Aleš Rozehnal pro HlidaciPes.org. Zatím posledním tuzemským významnějším případem je nepravomocně soudně potrestané vystrčení na americký vojenský konvoj. K méně známému a přitom mnohem masovějšímu protestu tohoto typu patří akce ze srpna 1968 v severomoravském městě Příbor. Tam velká skupina mladých lidí vystrčila holé zadky na okupační vojáky. Příběh po letech rekonstruoval brněnský spolupracovník HlídacíPes.org Kristián Chalupa.

Jedním z hlavních organizátorů této ojedinělé akce byl hudebník Milan Pešta z nedaleké Kopřivnice. Jádro tehdejších protestujících tvořilo totiž tzv. kopřivnické Áčko. Jednalo se o neformální sdružení několika desítek mladých lidí, většinou dělníků či ještě středoškoláků a učňů z automobilky Tatra.

Áčko-Lubomír Holub

Tyto mladé lidi od druhé poloviny 60. let spojoval zájem o západní hudbu, styl oblékání, ale třeba také o sport. Dlouhé vlasy a výstřední zevnějšky v  převážně dělnickém městě budily nejen pozornost komunistických úřadů, ale i nelibost u mnoha příslušníků starší generace.

Zadky proti tanku

Od začátku ranní směny se 21. srpna 1968 v automobilce Tatra prakticky nepracovalo. Ve výrobních provozech i v kancelářích probíhaly vzrušené debaty okolo vzniklé situace. Zejména nejmladší dělníci vyzývali k aktivnímu odporu proti okupaci. Zazněly i ojedinělé požadavky k ozbrojenému odporu.

Skupina asi dvaceti mladých lidí z „Áčka“ se pak rozhodla k pochodu do pět kilometrů vzdáleného Příboru. Zde podle informací okupanti obsadili poštu, další důležité budovy a poblíž zdejší pobočky Tatry byla rozmístěna těžká bojová technika Rudé armády. K původně malé skupině mladíků a dívek se postupně připojovaly další desítky frustrovaných lidí, kteří se odmítali smířit s potupnou sovětskou okupací.

„Na horizontu cesty vedoucí na Frýdek-Místek jsme spatřili cíl našeho vzdoru – ruský tank,“ vzpomíná v publikaci Lubomíra Holuba Áčko & bigbít Milan Pešta a pokračuje: „…nevím ani kolik nás bylo, a jako na završení protestu jsme směrem k okupantům vystrčili naše holé zadky. Oni vystřelili do vzduchu a nastal velký chaos, načež se někteří rozutekli a zbytek těch nejodvážnějších byl doslova tlačen tankem směrem k náměstí.“

Kolik? Určitě desítky

Můj někdejší spolužák ze základní školy Milan Pešta po téměř padesáti letech vzpomíná na nejpohnutější období našeho života a říká, že si již nikdy později nevybavil tak vysoký stupeň národní hrdosti, jako tomu bylo právě v srpnu osmašedesátého.

Přiznává zároveň, že si již přesně nepamatuje, kolik lidí vystrčilo tehdy v Příboře na sovětské vojáky holou zadní část těla, ale tvrdí, že jich mohlo být několik desítek, možná i padesát či více.

Áčko 30 let

V době kulatějších výročí srpnové okupace Československa Sovětským svazem si v Kopřivnici pamětníci – i současná generace – tradičně tzv. Příborskou cestu připomínali. Součástí byla vystoupení členů tehdejších místních hudebních skupin Kefeus, The Keys, Pigment a dalších. Největší akce pod záštitou tehdejšího kopřivnického starosty Jiřího Tichánka se konala v srpnu 2006.

K neúnavným organizátorům těchto setkání patřil právě jeden ze zakladatelů kopřivnického „Áčka“ Milan Mikuláš Pešta, který od 70. let žije v Příbrami, kde vlastní hudební agenturu. Je zároveň autorem unikátní pětisetstránkové knihy Rock´n´roll, bigbeat a rock na Příbramsku

„Příborské cesty“ se také zúčastnil Miroslav Kyselý, původně vyučený kovář, který si večerně udělal střední školu, a nakonec vystudoval v Olomouci medicínu.

Drobné “výroční” provokace

Na první výročí srpnové okupace v roce 1969 vzpomíná Kyselý takto: „S kamarádem Mirkem Petrášem jsme zakoupili největší a nejsilnější  visací zámky, které byly v té  době v prodeji. V noci z 20. na 21. srpna jsme polepili všechny vitríny před závodním klubem  novinami s obrázky a články  ze sovětské okupace a zezadu jsme vitríny zamkli. Vydrželo to asi tři dny, pak jsme se byli dívat,  jak nějaký zámečník mění co chvíli pilové listy na pilce na železo a za asistence policie  a soustavného klení přeřezává ocelové zámky, což mu zabralo několik hodin.“

Výraznou postavou kopřivnického Áčka byl rocker a vyhraněný antikomunista Stanislav Chemij. Jeho matka se naopak stala na 14. sjezdu KSČ v květnu 1971 členkou již „normalizovaného“ ústředního výboru strany.

MUDr. Kyselý vzpomíná, jak jednou v restauraci Moravia sedělo u stolu několik starých tatrováckých komunistů.

„Standa Chemij odněkud vytáhl Rudé právo s fotografií Gustáva Husáka na první straně, noviny zapálil ho a chodil s hořícím Husákem po hospodě. Vykřikoval přitom protikomunistická hesla. Byl ale zatčen, noc strávil v policejní cele v Novém Jičíně a teprve na intervenci matky byl propuštěn a vrátil se zcela krotký. Nechtěl pak mluvit, co s ním na oddělení dělali,“ říká Kyselý.

Jménem revoluce

Někdy kolem Vánoc roku 1974 jsem přijel z Brna do Kopřivnice, kde jsem měl trvalé bydliště. Hlavním důvodem mé cesty do rodného města bylo prodloužení platnosti občanského průkazu. Na zdejším obvodním oddělení Veřejné bezpečnosti jsem pak přibližně hodinu prožíval neskutečný příběh…

Ujal se mne asi padesátiletý velitel oddělení. Jeho jméno si již nevybavuji. Jak jsem se později dozvěděl, pro jeho komunistický fanatismus mu sami podřízení policajti posměšně přezdívali „Jménem revoluce“. Velitel mi nejdříve sdělil, že mne vůbec nezná. Vysvětlil jsem mu, že již od roku 1969 mám přechodné bydliště mimo Kopřivnici, a tudíž se v tomto patnáctitisícovém městě vyskytuji jen nepravidelně. Pak zavedl řeč na kopřivnické Áčko.

Áčko-noviny

„Znáte ty výtržníky z té první ligy?“ Odpověděl jsem švejkovsky, že některé prvoligové házenkáře z Kopřivnice samozřejmě znám. Věděl jsem však dobře, koho má velitel ve skutečnosti na mysli.

„To stě mi, soudruhu Chalupo, neporozuměl. Myslím ty chuligány z toho Áčka, jak si sami říkaju,“ upřesnil nezaměnitelným místním dialektem šéf policejního oddělení a pokračoval: „V jednom kuse nadavaju na socialistický režim a robiť se jim přitom vůbec něchce.“

Nejlepší śpion? Hrbáč!

Připomněl pak, že osmašedesátém se tito provokatéři pokusili zesměšňovat Sovětskou armádu vystrčením holých zadků. Poté významně dodal, že teď již je ale mají dost pod kontrolou a někteří to i odskákali, přesto však občas stále provokují, hlavně svými vlasy, oblečením a vůbec chováním na veřejnosti. Znovu se mne zeptal, zda je znám. Odpověděl jsem, že jich řadu skutečně osobně znám, protože mnozí byli mými spolužáky či sousedy.

„Vy stě ale jiný, vlasy nematě moc dluhe a na gaťach žádné cvočky. Co studujete – na inžinýra?“ Odpověděl jsem, že momentálně cizí jazyky. Velitel, přezdívaný „Jménem revoluce“, se na mne podíval se zájmem a řekl, že bych po skončení školy měl jít pracovat k Bezpečnosti a dělat v zahraničí špiona.

Když jsem se podivil, že socialistické Československo má v cizině své špiony, velitel mne s prostoduchým výrazem ujistil, že naše socialistická vlast má v zahraničí mnoho rozvědčíků. A pak tento nadporučík VB vyslovil převratnou myšlenku – prý kdyby bylo po jeho, vybíral by na špiony pouze hrbaté lidi, protože všem hrbáčům, které osobně zná, to výborně myslí.

„A úplně nejlepší kombinaci na špiona by byl hrbatý žid.“ Byl jsem z  těchto výroků v šoku. Velitel obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti ČSSR první poloviny 70. let ale ještě pokračoval: „Židi s námi ale nepeču, protože mají rádi Spojené republiky severoamerické!“

Se slovy, abych o práci u Sboru národní bezpečnosti uvažoval, ale zároveň se vyvaroval kamarádství s výtržníky z kopřivnického Áčka, mě konečně po hodině z obvodního oddělení VB “propustil”.

O autorovi

Autorem článku je Kristián Chalupa

Komentáře

Komentářů (6)
  1. Josef napsal - dne 3.9.2016

    Takových “Jménem revoluce” bylo více. Co asi tak ti různí kolaboranti dělají dnes, pokud ještě žijí? Někteří nejspíše jsou aktivními kolaboranty dodnes a pomáhají šířit v České republice ruskou propagandu. Bylo by dobré, kdyby se jejich osudům a současné činnosti Hlídací pes více věnoval.

    • nováček napsal - dne 3.9.2016

      Bohužel, někteří takoví “Jménem revoluce”, co ještě žijí, pokřikují na ty, co dost hlasitě nechválí USA a zvláště na ty některé, co jsou kritičtí i vůči USA, že jsou komouši, bolševičtí agenti zločinného Ruska, prostě Putinovci. Na několik takových, bych mohl ukázat, jeden je dokonce europoslancem.

      • Josef napsal - dne 4.9.2016

        Buďte tak laskav a ukažte na ně, uveďte jejich jména, případně další údaje. Uveďte jejich konkrétní kolaborantskou činnost v minulosti a jejich činnost v současnosti. Budu vám velmi vděčný.

      • anobudelíp napsal - dne 6.9.2016

        A taky to bohužel Putinovci povětšině jsou. Ledaže by byli od přírody mentálně retardovaní……

  2. Němec napsal - dne 3.9.2016

    Okupace v srpnu 1968 má své holé zadky ale také některé vysoce inteligentní členy STB, kteří se na okupaci podíleli. Každý si může promluvit s generálem Lorencem, pokud ještě žije. Smutné je, že dnešní mladí majitelé chytrých telefonů ani nevědí, že jsme byli okupování Sovětským svazem. V Rusku to neví naprostá většina ani těch hloupých mobilů. V Rusku ani USA kdo nezná Jágra ani neví, že existuje Česká republika. Protože holým zadkem se nebojuje ale švejkuje.

    • Josef napsal - dne 4.9.2016

      Kdyby to vystrkování holých zadků bylo tak bezvýznamné, tak by ruské okupanty tak nerozčilovalo a nebylo by stíháno těmi různými “Jménem revoluce”. Jiné než takovéto prostředky naši lidé k boji s okupanty bohužel neměli.