Mojmír Hampl: Jak vznikají pravidla a proč se ve vlaku nepoutáme?
O spontánním vzniku pravidel jednání či jejich záměrné tvorbě shora se dá psát donekonečna. A také o tom, že nesamozřejmé věci bereme často jako automaticky dané. Při cestách mnoha dopravními prostředky po Evropě v létě jsem si uvědomil, že tyto dvě věci spolu vlastně souvisejí.
Vezměme si běžná pravidla silničního provozu v civilizovaných zemích. Považujeme za rutinní věc, že se v osobním autě musíme připoutat. A to za všech okolností, v obci i mimo ní. Když ale jedeme ve městě prostředkem hromadné dopravy, autobusem či tramvají, žádná povinnost se poutat neexistuje.
Tyto dopravní prostředky, přestože po obci uhánějí stejnou rychlostí jako vaše škodovka či kia, dokonce žádné bezpečnostní pásy nemají. A to nejsou ani vybaveny airbagy či opěrkami hlavy. Navíc je v nich povolena riskantní přeprava stojícím osobám.
Po nárazu v autobusu
Pokud cestujeme meziměstským autobusem rychlostí i zřetelně nad 50 km/h, též se v něm nepoutáme. Taky totiž ani pásy nemá. A v dálkových autobusech je povinnost výrobců instalovat bezpečnostní pásy pro cestující až od roku 2004.
Přitom smrtelné nehody v autobusech se dějí též a opakovaně. A často jsou následky těchto havárií tak velké právě proto, že pasažéři při nárazu z autobusu vypadnou nebo v něm „lítají“ z jednoho konce na druhý.
Ve vlaku pásy skoro nikdy nenajdete, přestože jejich moderní verze na moderních tratích jezdí dokonce dramaticky rychleji než motorová vozidla a jejich kinetická energie při nárazu či superprudkém brzdění je tudíž vyšší.
V silničním provozu najdeme i jiné paradoxy: zakazujeme telefonovat za jízdy, ale jízda vozů s pravostranným řízením mezi našimi kontinentálními levostrannými je zcela legální. Brit dojede s volantem na opačné straně z Londýna až do Košic, byť je to třeba z hlediska předjíždění docela riskantní.
V letadlech jsme si zase zvykli sedět hlavou po směru letu, přestože mnohem bezpečnější by bylo mít sedačky otočené proti směru letu, čelem od pilota ne k němu. Při nouzovém přistávání by sám směr letu tlačil hlavy pasažérů do sedačky, ne od ní.
Mnozí říkají, že na takové sezení by si pasažéři psychologicky nezvykli. Ale sedět čelem proti směru jízdy je zase ve vlaku zcela běžné a většině nevadí.
Odevzdejte mobily
Mimochodem, víte, jak vlastně vzniklo sedací uspořádání „kupé“ ve vlaku, kde pasažéři sedí proti sobě? To je přece jen kopie někdejšího tradičního sezení v kočáru či dostavníku přenesená na koleje.
U letadel už vůbec pomíjím zajímavý fakt, že po nás aerolinky požadují před startem vypnutí elektronických přístrojů s nejasným varováním, že by „mohly ohrožovat“ navigační a další přístroje letounu.
Ruku na srdce – kdyby toto riziko bylo skutečně podstatné, nebyla by opatření spojená s mobily a počítači mnohem drakoničtější? Prostě by je všichni museli před letem odevzdat a vracely by se až po přistání.
Tedy: i řada pravidel v oblastech, v nichž jde o život, nemusí být vždy tak rigorózní, komplexní, hluboce promyšlená a neprůstřelně logická, jak by se mohlo zdát.
Může být dána zvyky, tradicemi, „zaběhaností“ a vznikat díky dlouhé sadě nahodilých nesystémových událostí. Ale když je začneme brát jako samozřejmé, už nám to pak nepřijde divné.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Investor Brůna: Jak vydělat na zlatu a stříbru? Hlídejte férové ceny
Jan Urban: Boris Přítulný a báseň pro Václava Klause ve stylu stalinské poezie
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
7 komentářů
Tentokrát je to fakt hodně volná a „letní“ úvaha. Samozřejmě všechna pravidla i zvyklosti mají nějaký vývoj. Zvyklosti se mění pomalu či rychle, podle různých impulsů (např. na úbytek sezení v kupé vlaku a přechod na velkoprostor pokud pozoruju si lidé docela zvykli). Ale pokud se bavíme o vynucovaných pravidlech, tak tam má každá změna svoje odůvodnění: více či méně formalizované. To autor bezpochyby velmi dobře ví – z titulu své funkce vidí, že např. bankovní regulaci nevytváří abstraktní „Brusel“, ale vzniká přes různé návrhy, kde probíhají veřejné konzultace a vypořádávají se připomínky. Není důvod se domnívat, že v oblasti bezpečnosti dopravy je to jinak: jen do toho autor nevidí 🙂 Takže nepochybujme, že proběhla cost-benefit analýza při zavedení povinnosti pásů do autobusů a že ve vlacích nikdy nikdo neanalyzoval, jestli by pásy přinesly přidanou hodnotu ….
Dojde (snad již brzy) i na závažnější text k intervencím.
Tak zrovna pásy jsou vysvětlitelné snadno – pravděpodobností zranění během cesty. Ta je už v autobuse dramaticky nižší než v autě, a ve vlaku ještě o řád níže. Proto pásy v autě – nejnebezpečnějším dopravním prostředku – vždy, v autobuse jen tehdy, kdy je vyšší riziko nehody samotné a jsou závažnější i její následky (dálkové busy), v dopravních prostředcích s mizivou pravděpodobností zranění během cesty (vlak, městský autobus) žádné takové věci potřeba nejsou.
Co se směru sezení u letadel týče, pokusy se sezením proti směru letu se prováděly, výsledek byl, že sedačka byla snad o čtvrtinu těžší než u klasiky (jestli si dobře pamatuju, v letadle se počítá každý kg) a více hrozilo zranění letícími předměty (pochopitelně), proto se to ze stadia testů do běžného nasazení nedostalo.
S těmi pásy nemáte pravdu. Pásy jsou prvek pasivní bezpečnosti stejně jako airbagy. Slouží tedy k osobní ochraně vlastního zdráví bez jakéhokoli dopadu na bezpečnost silničního provozu a ostatních účastníků silničního provozu. Zákonná povinnost je používat a její neustálé přitvrzování, je vedeno pouze ekonomickými aspekty (Pokuty, daně atd.) Zanedloho bude muset být připoután i pozastavrní vozidla na parkovišti, aby stupidita osobní bezpezpečnosti a ochrany byla dovršena. Podobných stupidit jen přibývá. Např. Ochrana osobních údajů. Nejprve je MUSÍTE pvinně zákonem prozradit, aby vám je mohl NĚKDO zákonem chránit.
Dobrý den, děkuji panu Novotnému za velmi zajímavý komentář! Já právě z oblasti tvorby pravidel pro finanční sektor vím, že nezřídka nová pravidla nevznikají pod dojmem hlubokých analýz, ale pod tlakem aktuálních, často náhodných či mediálně zajímavých jednotlivých událostí nebo snadno prodatelných „hrozeb“. Těm podléhají i technokrati, co teprve politici! Takže „point“ mého článku byl záměrně v právě v tomto a takto jsem se zkoušel dívat i na oblast dopravy (byť samozřejmě tvorbu pravidel tam znám mnohem méně, jen jako pozorovatel a konzument, to je fakt). A pan Břešťan má pravdu, chystám něco ke kurzovému závazku, toto byl opravdu letní text. Díky
Pokud jde o pravidla z přepravního řádu, tak tam je situace jednoduchá, toto je typ spotřebitelské smlouvy. Tedy buď cestující s těmi pravidly souhlasí a jede, nebo nesouhlasí a vůbec do toho dopravního prostředku nemá nastupovat – třeba si najde jiného dopravce který má ty podmínky nastaveny jinak, když o to bude zájem.
Horší je to v případě pravidel ze zákona, která platí pro všechny. Tam je to už dost zásadní debata o fungování demokracie. Vymyslí a sepíší to nějací anonymní úředníci z ministerstva, schválí to vláda (tedy zhruba 15ka partajních bossů z ca 3 stran koalice. A pak to odhlasuje ca 101-120 koaličních poslanců, z nichž ale většina poctivě přiznává že ty návrhy zákonů ani nečte, pouze hlasuje společně v koalici. A přitom zhruba 99.999 procent obyvatel s těmi pravidly nesouhlasí – a řada odborných institucí proti tomu i protestuje a uvádí závažné protidůvody… Tak jestli snad by i ta demo gracie neměla fungovat trochu jinak..
Rozdílnost v pásech je dána také setrvačností. V osobáku při zabrždění z padesátky proletí cestující sklem. Autobus brzdí více než dvojnásobnou dobu. Vaše setrvačnost v nouzově zastaveném vlaku je ještě menší.
No a pak drobnost. Pásy ve vlastním autě si uřeže málokdo.